Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 6. Role Kvartetu

Autor : Bc. Valerie Golovčenková 🕔23.05.2010 📕8.790

Seriál

  1. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Obsah
  2. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Úvod
  3. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 1. Historie
  4. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 2. Role USA
  5. Izraelsko-palestinský konflikt... : 3. Role Sovětského svazu a Ruska
  6. Izraelsko-palestinský konflikt... : 4. Role Organizace spojených národů
  7. Izraelsko-palestinský konflikt... : 5. Role Evropské unie
  8. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 6. Role Kvartetu
  9. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Závěr
  10. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Přílohy
  11. Izraelsko-palestinský konflikt... : Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Všichni aktéři, kterým byly věnovány předchozí kapitoly, tj. USA, Rusko, OSN a Evropská unie, měli jeden společný zájem, a to stabilitu na Blízkém východě. Rozhodli se proto zkoordinovat svou politiku majíc na paměti to, že nejefektivnějších výsledků lze dosáhnout jedině spoluprací, nikoliv soupeřením. Proto se seskupili do tzv. „Blízkovýchodního Kvartetu“. Poslední kapitola této práce se proto věnuje právě mírovým aktivitám Kvartetu na Blízkém východě a analyzuje, zda jsou společně schopni dosáhnout kýženého míru v tomto regionu, zda disponují potřebnými prostředky a zda bylo dosaženo nějakých pokroků v mírovémprocesu.

6.1. Vznik Kvartetu

Jak již bylo řečeno v kapitole týkající se role Spojených států amerických, bývalý prezident USA George W. Bush se na rozdíl od svého předchůdce Billa Clintona držel spíše zdrženlivější politiky k Blízkému východu. Přesto se ale zapříčinil o založení multilaterálního fóra, které vzniklo za účelem lepší spolupráce v řešení izraelsko-palestinské otázky. V březnu 2002, po několika měsících nepřestávajících teroristických útoků, se Izrael rozhodl zahájit operaci „Obranná zeď“, tj. vystavět bariéru mezi svým územím a Palestinskou samosprávou, aby zabránil pronikání palestinských radikálů. Bush na tuto operaci reagoval ve svém projevu 4. dubna téhož roku, kde oznámil vyslání ministra zahraničí Collina Powella přímo do tohoto regionu za účelem vyjednání příměří. V rámci této mise měl být také ustanoven Kvartet, který měl vést ke komplexnímu řešení konfliktu. 20. dubna téhož roku se Collin Powell setkal v Madridu s představiteli OSN, EU a Ruska a zde byl Kvartet oficiálně založen. Měl částečně navazovat na agendu Madridské konference z roku 1991, což je důvod proč se používá i označení „Madridský Kvartet“. Jeho hlavním úkolem bylo usilovat o řešení izraelsko-palestinského konfliktu za pomoci vnějších aktérů.[106]

Izrael vznik tohoto nového multilaterálního fóra chápal spíše jako oslabení americké politiky v tomto regionu, Palestinská samospráva však tento krok s nadšením přivítala, obzvláště zapojení EU, která by podle ní mohla vyvážit americký vliv.

6.2. Vznik plánu „Roadmap

Koncem dubna 2003 se Kvartet v čele se Spojenými státy poprvé významněji angažoval v mírovém procesu na Blízkém východě, a to vydáním dokumentu známým pod názvem „Roadmap[107] . Přestože původní koncept byl vydán Evropskou unií již v roce 2002, zveřejněná byla americká alternativní verze s původním názvem „Elements of a Performance-Based Road Map to a Permanent Two-State Solution to the Israeli-Palestinian Conflict.[108] Spojené státy však před předložením tohoto dokumentu trvaly na zvolení jiného palestinského vůdce, jelikož odmítaly v rámci mírového procesu spolupracovat s Jásirem Arafatem. Za tímto účelem byl proto 19. března 2003 Mahmúd Abbás zvolen vůbec prvním palestinským premiérem.[109] 30. dubna 2003 byl poté na summitu v egyptském Šarm ašŠajchu Roadmap oficiálně schválen a následně předložen izraelské vládě a Palestinské samosprávě.

Roadmap navazoval na předchozí mírové snahy, například na Mitchellovu zprávu, ale především vycházel z výše uvedeného Bushova projevu v roce 2002. Jeho hlavním cílem bylo vytvoření dvou samostatných vedle sebe ležících států a směřování ke konečnému urovnání izraelsko-palestinského konfliktu za účasti arabských států. Toho mělo být dosaženo „...prostřednictvím konce terorismu, kdy Palestinští lidé budou mít vládu jednající rozhodně proti teroru a ochotnou a schopnou vybudovat funkční demokracii založenou na toleranci a svobodě, a prostřednictvím izraelské připravenosti učinit co bude zapotřebí pro ustanovení demokratického Palestinského státu.[110] Tento plán se však ukázal jako značně ambiciózní a z pohledu stanovených lhůt nesplnitelný. Byl rozčleněn do tří fází, přičemž poslední fáze měla být dovršena v roce 2005. V první fázi, naplánované do května 2003, měla proběhnout palestinská politická reforma, palestinské volby a Izrael se měl stáhnout z okupovaných území a zmrazit svou osadnickou politiku. Ve druhé fázi, mezi červnem a prosincem 2003, byla naplánována mezinárodní konference zahajující vznik nezávislého Palestinského státu s provizorními hranicemi. A konečně ve třetí fázi měla proběhnout druhá mezinárodní konference, během které měl být ujednán permanentní status a oficiální konec konfliktu, dojednány konečné hranice a být vyřešena otázka Jeruzaléma, a to vše nejpozději mezi lety 2004 až 2005.[111]

Již záhy po zahájení tohoto plánu se začaly objevovat značné problémy. Hlavními příčinami byl nedostatek specifikací týkajících se sledů událostí, vágní formulace (například zmrazení osadnické politiky), dále absence mechanismů pro vynucení dohodnutých ustanovení a v neposlední řadě i absence sankcí v případě neuposlechnutí.[112]

V roce 2003 navíc propukly další boje mezi Izraelci a Palestinci, Izrael se odmítl stáhnout z okupovaných území a ani nezmrazil svou osadnickou politiku a Palestinské samosprávě se nepodařilo zabránit dalšímu teroru. Roadmap takto ztroskotal hned v první fázi, byl pozastaven a George Bush oficiálně uznal rok 2005 za nereálný termín pro konečnou implementaci všech opatření.

6.3. Budoucí vývoj „Roadmap“ v souvislosti s událostmi v letech 2004 až 2009

Naděje na oživení Roadmap přišla se smrtí Jásira Arafata v roce 2004, kdy slovy Bílého domu „zemřela i hrozba terorismu“. Izrael započal své stahování z Pásma Gazy a z části Západního břehu.[113] Vyhlídka na konečné urovnání konfliktu však ztroskotala v roce 2006, kdy Hamás vyhrál palestinské parlamentní volby. Jak Izrael, tak Spojené státy odmítly s Hamásem spolupracovat, a tak pokračovat v dalším vyjednávání mírového procesu. EU se rovněž ocitla v bezvýchodné situaci, jelikož její financování nyní směřovalo do rukou teroristické organizace, na druhou stranu zastavení finančních toků hrozilo možností financování z jiných kontroverzních režimů. EU se nakonec podařilo tento problém vyřešit prostřednictvím financování palestinských nevládních organizací. V témže roce vypukla i Druhá libanonská válka, která učinila definitivní přítrž mírovým jednáním. V roce 2007 v americkém Annapolisu byla tehdejší americkou ministryní zahraničních věcí Condoleezzou Riceovou pořádaná poslední konference zabývající se blízkovýchodním konfliktem. Účastnili se jí všichni členové Kvartetu, některé arabské státy, izraelský premiér a vůdce OOP Mahmúd Abbás. Účelem konference bylo oficiální uznání Abbáse jako představitele palestinského lidu a rovněžpřislíbení obnovení jednání podle Roadmap. S ohledem na opětovné propuknutí bojů a bombardování pásma Gazy v roce 2008 a po nedávném prohlášení nynějšího izraelského premiéra Benjamina Netanyahua, ve kterém konstatoval, že i v rozporu s plánem Roadmap nebude bránit přirozenému růstu dalších židovských osad na Západním břehu, by se dalo říci, že plán Roadmap se zdá být definitivně pohřbený.

Poznámky

[106] K tomu srov. MUSU, C. The Madrid Quartet:An Effective Instrument of Multilateralism?, University of Ottawa. str. 2

[107] Originální znění Roadmap uvádím v příloze č. 7.

[108] K tomu srov. The Road Map, Journal of Palestine Studies, Vol. 32, No. 4. str. 83

[109] Záhy však musel odstoupit, protože jeho tvrdá politika vůči islámským radikálům narazila na odpor u palestinského obyvatelstva. Byl nahrazen Ahmádem Kurájou, spolupracovníkem Jásira Arafata.

[110] Překlad autorky. Převzato z U.N. News Centre. A Performance-Based Road Map to a Permanent Two- State Solution to the Israeli-Palestinian Conflict. [online]. [2009-05-14]. Dostupné z: http://www.un.org/media/main/roadmap122002.html

[111] K tomu srov. Tamtéž

[112] K tomu srov. The Road Map, Journal of Palestine Studies, Vol. 32, No. 4. str. 84-85

[113] K úplnému ukončení stahování došlo v září 2005.

Seriál

  1. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Obsah
  2. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Úvod
  3. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 1. Historie
  4. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 2. Role USA
  5. Izraelsko-palestinský konflikt... : 3. Role Sovětského svazu a Ruska
  6. Izraelsko-palestinský konflikt... : 4. Role Organizace spojených národů
  7. Izraelsko-palestinský konflikt... : 5. Role Evropské unie
  8. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 6. Role Kvartetu
  9. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Závěr
  10. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Přílohy
  11. Izraelsko-palestinský konflikt... : Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Valerie Golovčenková 🕔23.05.2010 📕8.790

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře