Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 1. Historie

Autor : Bc. Valerie Golovčenková 🕔23.05.2010 📕22.632

Seriál

  1. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Obsah
  2. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Úvod
  3. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 1. Historie
  4. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 2. Role USA
  5. Izraelsko-palestinský konflikt... : 3. Role Sovětského svazu a Ruska
  6. Izraelsko-palestinský konflikt... : 4. Role Organizace spojených národů
  7. Izraelsko-palestinský konflikt... : 5. Role Evropské unie
  8. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 6. Role Kvartetu
  9. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Závěr
  10. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Přílohy
  11. Izraelsko-palestinský konflikt... : Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

1.1. Dějiny palestinského území od prvního osídlení po mandátní správu Velké Británie


Původními obyvateli Palestiny (Kanaánu) byli Kanaánejci. Ve 13.st. př.n.l.[2] byla tato oblast dobyta hebrejsko-izraelskými kmeny vedenými Mojžíšovým nástupcem Jozuou. Zde pak došlo ke sjednocení 12 izraelských kmenů a později ke zřízení prvního státního útvaru, biblického židovského státu Izrael, jehož prvním králem se dle biblické tradice stal Saul. Jeho nástupce David dobyl Jeruzalém a učinil zněj hlavní město království. Největšího rozkvětu dosáhl starověký Izrael za vlády Davidova syna Šalomouna, který dal vystavět První Chrám (zvaný Šalamounův) a učinil tak Jeruzalém Svatým městem. Po jeho smrti přibližně r. 926 př.n.l. se však království rozpadlo na dvěčásti. Na severu vznikl Izrael s hlavním městem Samaří a na jihu Judsko (Judea) s centrem v Jeruzalémě. Obě dvěčásti však neměly dlouhého trvání a byly dobyty. Izrael byl zničen Asyřany r. 722 př.n.l. a Judea dobyta Babyloňany r. 586 př.n.l. a zároveň byl zničen První Chrám. Židé se takto dostali do babylonského zajetí a návrat jim umožnili až r. 538. př.n.l. Peršané, kteří dobyli Babylon. Tehdy byl také obnoven Jeruzalém a vystavěn Druhý Chrám. Po Peršanech tuto oblast dobyli Řekové, poté patřila Ptolemajovcům, Seleukovcům a r. 63 př.n.l. byla ovládnuta Římany a pod názvem Palestina se stala součástí Římské říše. Řada těchto nekončících nadvlád a vyhánění Židů z jejich území se stala důvodem pro vytvoření pojmu diaspora – rozptýlení Židů po světě. To se časem stalo součástí jejich identity. Pod římskou nadvládou, která trvala až do rozdělení Římské říše r. 395 n.l., byl zničen i Druhý Chrám. V letech 324 n.l. až 640 n.l. byla Palestina pod byzantskou nadvládou.[3] Roku 634 .n.l. byla v rámci arabské expanze dobyta i Palestina. V té době tam žilo jen velmi málo původních židovských obyvatel, většina z nich již žila v diasporách všude na světě. Zpočátku byla zbytku Židů zaručena autonomie a tolerance jejich náboženství, ale za vlády chalífy Hakima r. 1099 začali být pronásledováni. Přítrž arabské nadvládě se pokusily učinit křižácké výpravy, které dobyly Jeruzalém a dokonce zde bylo vytvořeno Jeruzalémské království. Roku 1244 n.l. však byl Jeruzalém definitivně dobyt a následně r. 1291 dobyli muslimští vojáci Mameluci poslední křižáckou výspu. Ti pak vládli Palestině až do roku 1571, kdy se Palestina stala součástí Osmanské říše. Turecké panství zde trvalo přes 400 let. V roce 1869 byl otevřen Suezský průplav, což učinilo toto území velmi významným strategickým bodem, a proto se o něj také začaly zajímat mocnosti tehdejšího evropského uspořádání, především Velká Británie, která později využila prvních přistěhovaleckých alijí do Palestiny v boji proti Osmanské říši v První světové válce. Roku 1917 byl dobyt Jeruzalém a turecké panství zde skončilo. O tři roky později předala Společnost národů tohoto území do mandátní správy Velké Británii.

1.2. Zrod sionismu

Ovšem mnohem dříve, než byl Jeruzalém a celá Palestina vymaněna z područí Osmanské říše, se začaly ve světě ozývat hlasy, které požadovaly konec židovským diasporám a znovuobnovení židovského státu. K tomu výrazně přispěly antisemitistické tendence, které byly v Evropě ve druhé polovině 19. st. velmi výrazné. Tzv. Dreyfusova aféra[4] v roce 1891 se stala podnětem pro maďarského novináře Theodora Herzla k napsání knihy „Židovský stát[5], kde vyzývá Židy k imigraci do země, která by se stala jejich domovem a k vybudování nového židovského státu. Návrhů na území, kde by měl být vybudován, bylo několik, nakonec přeci ale jen převážila Palestina.

Touha po návratu do vlasti, symbolizované posvátnou horou Izraele Sion, byla nazvána od zakladatelů hnutí sionismem.[6] Na Herzlovo podnět byl také ve švýcarském městě Basileji zorganizován první Sionistický kongres, kde byl přijat tzv. Basilejský program, který oficiálně deklaroval snahu o vytvoření nového izraelského státu na území Palestiny.[7]

Sionismus nezůstal pouze u myšlenek a záhy se projevil i v praxi, a to přistěhovaleckými vlnami do Palestiny, tzv. alijemi. V roce 1914 žilo v Palestině 500 000 Arabů a 90 000 Židů[8], z nichž 75 000 byli přistěhovalci[9], především z Ruska a Rumunska. To se samozřejmě nelíbilo Palestincům, a proto na protest židovskému přistěhovalectví byla v roce 1911 založena Palestinská národní strana. K tomu se navíc přidaly i ekonomické problémy pro Palestince, jelikož většina byla zaměstnána obděláváním půdy, která však patřila několika arabským klanům, znichž většina v Palestině ani nežila. Odprodej půdy sionistům pro ně však představoval velmi výnosný obchod, a tak mnoho palestinských rolníků bylo nuceno odejít z půdy, kterou obhospodařovali třeba i po celé generace. Takto začaly vznikat první neshody mezi Palestinci a sionisty, i když všeobecná arabská opozice v této době ještě neexistovala.

1.3. Palestina v době obou světových válek

Po porážce Osmanské říše v První světové válce bylo její dědictví rozděleno mezi vítězné mocnosti a na základě Sykes-Picotovy dohody[10] připadla Palestina pod sféru vlivu Velké Británie. Ta na tomto území sledovala především vlastní zájmy. Sionisté byli Evropanům bližší než Arabové a navíc dokázali přesvědčit Británii, že sionismus je v zájmu její velmocenské politiky. Odpovědí Velké Británie byla tzv. Balfourova deklarace, ve které britský ministr zahraničí vyjadřuje podporu zřízení židovské národní domoviny na území Palestiny[11] . V roce 1920 předává Společnost národů Palestinu oficiálně pod správu Velké Británii. Následovaly další přistěhovalecké vlny do Palestiny a neshody mezi arabským a židovským obyvatelstvem začaly gradovat. Nemalý podíl na tom měla i Druhá světová válka. Britům se ovšem podařilo v této době udržet obě strany loajální, i přesto, že palestinští vůdci se pokoušeli spolupracovat s Hitlerem a Židé váhali, zda mají zůstat na straně Velké Británie z důvodu její tehdejší restriktivní politiky vůči dalším židovským přistěhovalcům. Ke konci války se situace na Blízkém východě relativně stabilizovala, s výjimkou několika teroristických aktivit. Velká Británie ovšem vyšla z války značně ekonomicky oslabena, navíc zde došlo k výrazným politickým změnám, a tato fakta byla příčinou toho, že se Britové roku 1947 rozhodli vzdát svého mandátního území a předložit otázku Palestiny nově založenéOrganizaci spojených národů.

1.4. Vznik Státu Izrael a Válka za nezávislost

29.11. 1947 se Valné shromáždění OSN výraznou většinou hlasů 33:13 vyslovilo pro rozdělení Palestiny... kde měly být vytvořeny dva státy, židovský a arabský. Jeruzalém měl dostat zvláštní status a zůstat pod mezinárodní správou.[12] O několik měsíců později, 14.5.1948, těsně před ukončením britského mandátu, vyhlásili členové lidové rady Izraele Deklaraci Izraelské nezávislosti. Následující den byl Stát Izrael uznán Spojenými státy, Sovětským svazem a dalšími zeměmi. Velká Británie uznání nezávislosti odmítala, ale po čase začaly tento nově vzniklý stát uznávat její jednotlivá dominia. K vyhlášení arabského státu, kekterému mělo podle rezoluce OSN č. 181/II rovněž dojít, ale nikdy nedošlo. Naopak, jen několik hodin po vyhlášení izraelské nezávislosti překročily vojska Egypta, Sýrie, Zajordánska, Iráku a Libanonu hranice bývalé Palestiny. Tím začala první arabskoizraelská válka, rovněž nazývaná tzv. Nevyhlášenou válkou. Arabové měli v této válce obrovskou číselnou převahu, avšak zastaralou výzbroj a chatrnou morálku. V tomto naopak vynikali Izraelci, kteří ale pro změnu trpěli velkým nedostatkem zbraní. Tento problém jim ale pomohlo vyřešit Československo svými dodávkami vojenského materiálu. Díky tomu se Izraeli podařilo uhájit svou existenci a dokonce i získat část území, která měla podle OSN připadnout palestinskému státu. V roce 1949 se OSN konečně podařilo zjednat tzv. zelenou linii, což byla linie příměří mezi Izraelem a sousedními státy. Uznal ji však jen Libanon. Arabské státy i nadále odmítaly uznat židovský stát, a proto se konec válečného stavu zdál být v nedohlednu.[13]

1.5. Sinajské tažení a založení Organizace pro osvobození Palestiny

K dalším konfliktům mezi Palestinci a Izraelci přispěl i tzv. Zákon o návratu, vydaný v roce 1950. Podle něj bylo garantováno izraelské občanství každému, kdo měl židovské kořeny a přišel do Izraele.[14] Izrael, narozdíl od arabských autoritativních režimů, začal zavádět demokratické přístupy. Nebyla to ale obvyklá forma demokracie. Specifickými prvky byl, jak z výše uvedeného vyplývá, výrazný etnokratický přístup k získávání občanství a dále pak sice formální rovnost Židů a Nežidů (tedy Arabů), ale v praxi značné znevýhodňování izraelských Arabů. V roce 1956 konflikt opětpřerostl do mezinárodních rozměrů. V Egyptě se dostal k moci výrazně protiizraelský politik Gamal Násir, který v rámci svého nacionalistického režimu znárodnil Společnost Suezského průplavu a tím nad ním získal kontrolu. Znárodnění odůvodnil potřebou financovat stavbu Asuánské přehrady, která by byla financována z plavebních poplatků. Tímto krokem ohrozil Egypt zájmy celé západní Evropy. Dvě třetiny ropy, kterou Evropa v té době spotřebovávala totiž procházela přes Suezský průplav. Akce vyvolala nesouhlas ve Francii a Velké Británii, které společně s Izraelem zahájili vojenskou operaci, při níž dobyli Sinajský poloostrov a pásmo Gazy, v té době patřící Egyptu. Na výzvu OSN bylo Sinajské tažení ukončeno v březnu 1957. Izraelské vojenské jednotky se stáhly ze Sinaje a byly nahrazeny mírovými jednotkami OSN.

Nyní již dvě arabsko-izraelské války zapříčinily vznik velkého množství palestinských uprchlíků.Těm se postupně podařilo sjednotit v různé organizace civilního a vojenského charakteru, z nichž nejznámější vznikla v roce 1964 pod názvem Organizace pro osvobození Palestiny (dále jen OOP).[15] Jejím cílem bylo obnovení palestinského státu podle původních hranic britského mandátu. OOP hrála a dodnes hraje velmi důležitou roli v celém izraelskopalestinském konfliktu.

1.6. Šestidenní válka a Opotřebovací válka

Egyptský prezident Gamal Násir i nadále vyzýval ke zničení izraelského státu, a proto 5. června 1967 zahájil Izrael preventivní útok proti arabské koalici Egypta, Sýrie a Jordánska. Znovu obsadil Sinajský poloostrov, Pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu, východní část Jeruzaléma a část syrských Golanských výšin. Arabská koalice utrpěla zdrcující porážku. Na výzvy Rady Bezpečnosti OSN k zastavení palby odpověděl Izrael až šestý den války ukončením bojových akcí. Izrael, na rozdíl od arabských států, kde se počet mrtvých vyšplhal až na desítky tisíc, utrpěl poměrně malé ztráty a získal další území, třikrát větší než byla jeho dosavadní rozloha. A právě tato území byla příčinou vzniku nové, mnohem radikálnější dimenze izraelsko-palestinského konfliktu.[16] Hlavním důvodem byla izraelská politika osidlování na okupovaných územích Pásma Gazy, Západního břehu, poloostrova Sinaj a Golanských výšin po roce 1967. Egypt se po porážce v Šestidenní válce snažil dobýt zpátky Sinajský poloostrov. Proto došlo v letech 1967-1970 k tzv. Opotřebovací válce. „Nejednalo se o konvenční vojenský útok, ale spíše o zdlouhavou a vyčerpávající sérii menších bojů...[17] Na arabské straně stál Egypt, Jordánsko a nově také OOP. Během této války se udála výměna vlády jak v Egyptě, tak v samotném Izraeli. Nový egyptský prezident Anwar Sadát byl podstatně více prozápadně orientovaný než jeho předchůdce, a tak došlo k postupnému zklidnění této války. Ztráty byly na obou stranách, na straně arabské opět podstatně větší[18].

1.7. Jomkippurská válka

K vypuknutí další arabsko-izraelské války výrazně přispěl Sovětský svaz, který pomohl znovuvyzbrojit egyptské a syrské armády. Ty zaútočily na Izrael zcela nečekaně, a to vden největšího židovského svátku Jom Kippur (Svátek smíření) 6. října 1973 v oblasti Suezského průplavu a na Golanských výšinách. V prvních dnech války hrozila Izraeli vážná krize, ze které se ale brzy vzpamatoval díky dodávkám amerických zbraní. I přes konečné vítězství Izraele ztratil židovský stát svůj dosavadní status neohroženosti. Díky obratné americké diplomacii v čele s Henrym Kissingerem se podařilo dostat Izraelce, Syřany, Egypťany a Jordánce k jednacímu stolu, kde bylo dosaženo dohod o stažení nepřátelských armád.[19] O pět let později byly podepsány dohody v Camp David mezi Izraelem a Egyptem, což byla série mírových smluv, které nakonec vedly ke stažení Izraele ze Sinajského poloostrova a vzájemnému uznání obou zemí.

1.8. Libanonské tažení

Palestinští uprchlíci z Izraele, kteří se usadili těsně za jeho severními hranicemi, tj. na jihu Libanonu, se stali příčinou dalšího konfliktu. Nacházelo se tam vedení OOP v čele s jeho hlavním představitelem Jásirem Arafatem. Ta odtud útočila na severoizraelská města a Izrael zahájil odvetné útoky. V roce 1978 vstoupily izraelské jednotky na území Libanonu a zatlačily palestinské uprchlíky až na sever od řeky Litani. OSN následně donutila Izrael ke stažení. Na nějaký čas došlo ke stabilizaci vztahů, ale v roce 1981 se situace začala opět vyhrocovat. OOP obnovila své útoky, a tak Izrael využil záminky atentátu na izraelského velvyslance palestinskou organizací v Londýně a zahájil operaci „Mír pro Galileu.“ 6. června 1982 překročily izraelské jednotky libanonskou hranici. Nezůstaly ovšem pouze u zatlačení palestinských militantů, ale došlo i na obléhání Bejrútu. Za to byla izraelská armáda tvrdě kritizována. Díky americké diplomacii bylo nakonec dosaženo dohody a v srpnu došlo kpřesunu vedení OOP do Tunisu. K násilnostem ale docházelo i po ukončení války.[20]

1.9. První a druhá intifáda

V roce 1987 vzrostlo napětí na okupovaných územích, kde vzniklo velké množství jak palestinských, tak i židovských radikálních skupin. Docházelo k mnoha násilným incidentům, což vedlo k vypuknutí palestinského lidového povstání, tzv. intifádě. Tato první intifáda nebyla příznačná těžkými zbraněmi či sebevražednými útoky, spíše se odehrávaly protestní akce jako demonstrace, házení kamenů a molotovových koktejlů apod. Za její ukončení by se dalo považovat podpis smlouvy z Osla z roku 1993, na základě které se Izrael a OOP dohodli o vytvoření omezené palestinské samosprávy v Pásmu Gazy a v okolí města Jericho.[21] O dva roky později byla rovněž podepsána tzv. Přechodná dohoda, dle které se měl i Západní břehJordánu dostat pod palestinskou samosprávu a s ním i některá další města.

Výsledky mírového dialogu nepřinesly ale uspokojení žádné ze zúčastněných stran, dokonce i americké snažení o dosažení permanentního mírového statutu obou stran v Camp Davidu v roce 2000 skončilo nezdarem. Řetězec dlouhodobě nevyřešených konfliktů mezi Izraelci a Palestinci nakonec vyvrcholil v září 2000, kdy se rozpoutala druhá intifáda, také zvaná intifáda Al-Aksá. Tato se lišila od předchozí v několika aspektech, a to tím, že došlo k mnohem brutálnějším násilnostem, větším ztrátám na životech a ke zdokonalení sebevražedných zbraní. Nejdůležitější odlišnost však spočívala v tom, že Palestinci již nebojovali za osvobození od okupace (od Dohod z Osla měli na svých územích autonomii), nýbrž bojovali za posílení vlastních pozic pro další politická jednání s Izraelem.[22] Za ukončení druhé intifády je občas považována smrt Jásira Arafata v listopadu 2004. Nelze ovšem jednoznačněříct, že boje definitivně ustaly, i když počet sebevražedných atentátů se radikálně zmenšil. Druhá intifáda výrazně zatížila jak izraelskou, tak palestinskou ekonomiku. [23]

Dalším důležitým milníkem izraelsko-palestinských vztahů byly palestinské parlamentní volby konané v roce 2006, kdy více než polovinu křesel získalo islamistické radikální hnutí Hamás. Tento výsledek značně ovlivnil nejen samotné izraelsko-palestinské vztahy, nýbrž i postoj některých zahraničních aktérů.Důvodem proto je fakt, že Hamás figuruje na seznamu teroristických organizací Izraele, Spojených států, Evropské unie, Kanady a Japonska. Zvolení Hamásu tedy především pro Spojené státy a Evropskou unii znamenalo uzavření možnosti dalšího vyjednávání s Palestinskou autonomií.

V létě téhož roku rovněž vypukla Druhá libanonská válka. Konflikt vznikl mezi Izraelem a libanonským teoristickým hnutím Hizballáh, na jehož začátku stál únos izraelského vojáka. Po vypršení izraelského ultimáta na jeho vydání zahájil Izrael vojenskou operaci. Hizballáh odpověděl útokem na izraelské město nedaleko izraelsko-libanonské hranice, což bylo Izraelem chápáno jako válečný akt, a proto bylo započato bombardování severního souseda.

14. srpna bylo dle rezoluce OSN číslo 1701 nařízeno příměří. Za vítěze však nebyl označován ani jeden z účastníků, což také vyvolalo značnou kritiku, obzvláště ze strany izraelskévlády.

1.10. Budoucí vývoj

Konflikty mezi oběma stranami neskončily, nekončí a je patrné, že jak Izraelci, tak Palestinci mají oprávněné argumenty k hájení své existence na tomto území. V současnosti lze nalézt možnost vzniku dalšího konfliktu na dvou frontách: ve vztahu Izraele k arabským a islámským zemím a v samotných izraelsko-palestinských vztazích. V prvním případě by se hrozba mohla vyskytnout ze strany Iránu, a je na izraelské vládě, jak se rozhodne této hrozbě čelit. V druhém případě jsou dohady o budoucím vývoji rozporuplné. Za potenciálně příznivé konstelace vlády na izraelské, palestinské, ale i mezinárodní scéně by mohl být tento konflikt alespoňčástečněřešitelný. Na druhé straně může dojít k obnovení intifády a k dalším vlnám násilností, které povedou k následným ztrátám na životech a komplikacím situace v této oblasti.

Poznámky

[2] Historikové śe rozcházejí v datování příchodu Izraelců v rozmezí asi dvou stoleti až do poloviny 13.st. př.n.l.; Převzato z: VELENSKÝ, Jan. Izrael ukazatel posledních časů. str.19

[3] K tomu blíže viz ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 16-17

[4] K tomu blíže viz GILBERT, Martin. Izrael dějiny. str. 27

[5] K tomu blíže viz Tamtéž. str. 28-29

[6] Převzato z VELENSKÝ, Jan. Izrael ukazatel posledních časů. str.23

[7] K tomu blíže viz GILBERT, Martin. Izrael dějiny. str. 31-32

[8] K tomu srov. ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 26

[9] K tomu srov. GILBERT, Martin. Izrael dějiny. str.46

[10] K tomu blíže viz ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 32-33

[11] K tomu blíže viz GILBERT, Martin. Izrael dějiny. str. 49-51

[12] Převzato z HERZOG,Chaim. Arabsko Izraelské války. str. 11

[13] K tomu blíže viz BROŽ, Ivan. Arabsko-izraelské války. str. 30-71

[14] K tomu srov. ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 92-93

[15] K tomu srov. ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 102

[16] K tomu blíže viz HERZOG,Chaim. Arabsko Izraelské války. str. 179-239

[17] Převzato z ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 139

[18] K tomu blíže viz HERZOG,Chaim. Arabsko Izraelské války. str. 246-279

[19] K tomu blíže viz BROŽ, Ivan. Arabsko-izraelské války. str. 256-320

[20] K tomu blíže viz HERZOG,Chaim. Arabsko Izraelské války. str. 443-502

[21] K tomu blíže viz Tamtéž. str. 508-517

[22] K tomu srov. HERZOG,Chaim. Arabsko Izraelské války. str. 546

[23] K tomu blíže viz ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 213-253

Seriál

  1. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Obsah
  2. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Úvod
  3. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 1. Historie
  4. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 2. Role USA
  5. Izraelsko-palestinský konflikt... : 3. Role Sovětského svazu a Ruska
  6. Izraelsko-palestinský konflikt... : 4. Role Organizace spojených národů
  7. Izraelsko-palestinský konflikt... : 5. Role Evropské unie
  8. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : 6. Role Kvartetu
  9. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Závěr
  10. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně-politické souvislosti : Přílohy
  11. Izraelsko-palestinský konflikt... : Seznam použité literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Valerie Golovčenková 🕔23.05.2010 📕22.632

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře