Husitské vojenství

Autor : Karel Oktábec 🕔23.05.2010 📕24.948

1. Úvod

Dne 20. dubna 1420 vydala skupina českých kališnických pánů provolání, v němž se mimo jiné pravilo, že král Zikmund Lucemburský, bratr krátce předtím zesnulého Václava IV., …„není ještě pány Českými za krále volen, ani k Českému království korunován, ale království i národa Českého jest veliký a ukrutný nepřítel …

Dne 23. srpna 1436, tedy o šestnáct let později, se konal slavnostní vjezd téhož císaře Zikmunda Lucemburského do Prahy, hlavního města téhož Českého království …

Období mezi těmito dvěma daty (plus minus nějaký ten rok) se nazývá různě. Doba husitská, doba husitských válek, husitské revoluční hnutí. Průběh tohoto období je dostatečně známý, přesto jej každá historická škola hodnotí po svém. A protože historických škol je mnoho, je mnoho i těchto hodnocení. K nejroztomilejším patří to, které vyslovil revolucionář a vlastenec Karel Havlíček Borovský: „Nač byly husitské rvačky? Rozhodnout se jimi mělo, zda se má jíst Boží tělo, s omáčkou či bez omáčky …

Názory na význam a výsledky doby husitských válek jsou zkrátka různé. A nejen názory historiků. Současník „husitských rvaček“ Petr Chelčický například napsal: „… A trvala válka ukrutná na patnácte let s záhubami přílišnými, s velikými strachy a davy. Mnozí ze sedlákův a lidí robotných pro chudobu a pro hlad nemohli na dědinách ostati. Neboť někteří troje neb čtvery platy na hrady a města musili platiti oběma stranám, a vojska polní ostatek jim vydrali …

Petr Chelčický byl pacifista, který nevěřil, že spravedlnost lze nastolit prostřednictvím nespravedlnosti. Snílek, který bláhově odmítal Zikmunda i Žižku. Jeho popis se může zdát ponurý a jednostranný, nicméně skutečností zůstává, že po patnácti letech válek za Boží pravdu měly Čechy přebytek prvotřídních vojáků, zatímco současně trpěly katastrofálním nedostatkem pracovních sil v zemědělství. Logickým důsledkem této svízelné situace pak byly tzv. "Spanilé jízdy", které měly za úkol nahradit pokulhávající domácí produkci potravin jejich importem ze zahraničí. Logickým důsledkem Spanilých jízd pak byla papežova ochota uzavřít konečně jakýs takýs mír…

Většina současných i minulých historiků se proto shoduje alespoň v tom, že husitské revoluční hnutí, přestože bylo hnutím náboženským, znamenalo především zvláštní epochu v celoevropských dějinách vojenství.

2. Organizace vojsk

Základními rysy feudálního stylu válčení, se vzácnou výjimkou rytířských náboženských řádů, byl vypjatý individualismus a z něho plynoucí nekázeň a neochota podřizovat se jednotnému velení. To se odráželo i v organizaci typického feudálního vojska, jehož základní organizační jednotkou tvořilo tzv. kopí, tvořené těžce obrněným rytířem a jeho družinou, a podřízené - obvykle jen čistě formálně - vrchnímu veliteli. Tato hlavní úderná síla každé tehdejší armády byla doplněna pestrou směsicí pomocných oddílů, jejichž bojová hodnota byla (snad s výjimkou početně slabého dělostřelectva) přinejmenším diskutabilní. Organizační a velitelská struktura větší feudální armády byla natolik volná a nepřehledná, že prakticky znemožňovala jednotné a cílevědomé řízení bojové činnosti.

Husité vybudovali armádu zcela nového typu. Byla to armáda prodchnutá náboženským entuziasmem (podobně jako např. armády křížových výprav raného feudalismu), od svých protivníků se však odlišovala především organizací a uvědomělou kázní. Jako první ve feudální Evropě vytvořili totiž husité komplexní taktické jednotky, tvořené několika druhy vzájemně se doplňujících zbraní. Nekladli přitom hlavní důraz na těžkou obrněnou jízdu (kterou neměli), ale na pěchotu a dělostřelectvo.

Pěchota byla páteří husitského vojska. Její základní taktickou jednotkou byla osádka bojového vozu, který představoval transportní prostředek a zároveň stavební kámen do stavebnice obranné pevnosti – vozové hradby. Osádku bojového vozu tvořili zpravidla tři vozatajové, šest střelců z kuší, dva střelci z ručnic, dva pavézníci, čtyři cepníci a čtyři sudličníci. Tomuto „družstvu“ velel hejtman. Deseti vozům – jednotce vyššího řádu velel desátník. Jedné straně vozů se říkalo vozový řád, který míval 60 až 100 vozů a velel mu hejtman řádu. Všem řádům pak velel hejtman nad vozy. Při přesunech byla vozová kolona s přibližně 300 vozy dlouhá i hodně přes pět kilometrů. Podle počtu vozů mohla být samozřejmě i delší. Jeden vůz měl 3 metry délky. Při zmíněném počtu vozů mohla mít hradba obdélníkový tvar s 60 vozy ve 4 řadách na delší straně, na bocích pak po 30 vozech.

Cepníci a sudličníci nezařazení do osádek bojových vozů byli organizováni do rot, jimž veleli rotmistři a které se v boji sdružovaly do houfů, vedených setníky. Všem jednotkám pěchoty velel hejtman nad pěšími.

V husitské jízdě sloužili převážně kališničtí drobní šlechtici se svými družinami. Nebyli to těžce obrnění rytíři, kteří tvořili hlavní údernou sílu feudálních vojsk, ale výstrojí a výzbrojí se podobali spíše pomocné lehké jízdě, používané ve středověkých armádách k průzkumu a zásobování. Na rozdíl od ní však nevynikali ani tak individuálním vojenským výcvikem (ten byl u všech válečníků té doby samozřejmostí), jako spíše vysokou kázní a schopností podřizovat se taktickému velení (což, snad s výjimkou již zmíněných rytířských řádů, již tak samozřejmé nebylo). V bitvách jízda vyčkávala za vozovou hradbou na vhodný okamžik k výpadu po křídlech, k obchvatu nepřítele a k dalšímu pronásledování. Velel jí zvláštní hejtman nad jízdními.

K oběma hlavním částem vojska, pěchotě a jezdectvu, patřilo na tehdejší zvyklosti nebývale silné a mobilní dělostřelectvo, využívané nikoli pouze k dobývání opevněných míst, jak bylo do té doby zvykem, ale přímo v průběhu polních bitev.

Bojovou činnost vojska zajišťovaly různé pomocné oddíly, k nimž patřili ženisté, jednotky cestářů a mostařů, které při přesunech s nebývalou rychlostí upravovaly terén.

3. Výzbroj

Husité vytvořili na svou dobu netypické vojsko jak sociálním složením bojovníků, tak taktikou. V podstatě nezavedli žádné nové zbraně nebo nějaké zvláštní typy ochranného odění. Je spíše třeba ocenit, jak dokázali starých zbraní novým způsobem využít.

Ekonomický potenciál měst, výzbroj z kořisti z vítězných tažení a osobní majetek některých bohatších stoupenců husitské revoluce umožňovaly postupně používat v husitském vojsku různé typy ochranných zbrojí. Pěší bojovníci byli chráněni různými prošívanicemi, plátovými vestami, částmi plátového odění nebo v některých případech ochranné odění zcela postrádali. Nejpoužívanější částí ochranné zbroje byla přilba. Rovněž byly ve velkém množství používány střelecké štíty kryjící téměř celé tělo bojovníka. Šlo o tzv. pavézy, štíty zhruba pětiúhelníkového tvaru vyrobené ze dřeva. Větším druhem pavézy byly tarasy. Velké štíty, které měly otvor ve výši očí, jímž bojovník sledoval nepřítele.

Ani osobní zbraně nijak nevybočovaly z běžných typů této doby. Používala se kopí, halapartny a sudlice. Pod pojem sudlice se zahrnovaly všechny dřevcové bodné a sečné zbraně, které se lišily od kopí. Další zbraní používanou husitskými vojsky byla kúsa. Byla to původně zbraň vyrobená z nouze ze zemědělského nářadí - kosy tím, že byla kosa nasazena kolmo vzhůru. Husité používali též kombinaci kopí s hákem, což bylo výhodné ke strhávání jezdců z koní. Obvyklé byly i meče, různé typy tesáků, nože, dýky, sekery. Snad nejobávanější zbraní husitských vojsk byly cepy. K tomuto účelu byly zesíleny kováním a rolníci s nimi uměli pochopitelně mistrně zacházet.

Nejrozšířenější střelnou zbraní byl samostříl (kuše). Jeho účinný dostřel byl poměrně velký a přesnost střelby značná. Velkou novinkou bylo hromadné zasazení palných zbraní v polní bitvě. Tam se uplatňovaly zejména lehčí, především ruční palné zbraně - pušky. Střelivem byly nejčastěji lité olověné koule. Dalším důležitým typem palné zbraně byla hákovnice. Měla delší hlaveň a kovový výstupek pod ústím hlavně - hák, který střelec zaklesl při palbě a tak zachycoval velký zpětný náraz při výstřelu.

Jedním z typů lehčích děl byly tarasnice. Střílelo se z nich kamennými, později olověnými koulemi. Tarasnice byla především pevnostním dělem. Až husité je začali přepravovat na vozech jako lehká polní děla. Typickým polním dělem byla houfnice. Jako jedna z mála tehdejších děl měla lafetu s koly, což umožňovalo rychlý přesun a větší pohyblivost. K dobývání pevností bylo používáno těžkých děl velkých ráží na hrubých nepojízdných dřevěných lafetách, bombard. Účinek střelby bombardy byl velký zvláště při přímé střelbě na opevnění z malé vzdálenosti.

Dělostřelectvo bylo velkou silou husitského vojska. Feudální armády bojující s husity nedokázaly na rozdíl od nich dokonale takticky uplatnit tuto zbraň. Proto také v tomto oboru husité daleko předčili nepřítele a lze říci, že také předstihli dobu.

4.Taktika

Základní taktikou válčení pozdního feudalismu byl útok těžce obrněné rytířské jízdy, v jehož průběhu se jezdci v kroužkovém nebo plátovém brnění, doprovázení svou družinou, v prudkém rozjezdu (vzhledem k váze ochranné zbroje jezdce i koně šlo spíše o rychlý krok!) pokusili prolomit obranu nepřítele a svést pak tradiční boj muže proti muži. Pokud se nájezd nepodařil, rytířská jízda se obrátila a obvykle vyklidila bojiště. Jezdectvo, skládající se z urozených bojovníků, bylo ve středověkých bitvách hlavní zbraní, úloha neurozené pěchoty byla pouze podpůrná. Bojovalo se zásadně za dne a většinou po vzájemné předchozí domluvě obou protivníků.

Taktika husitských armád byla mnohem propracovanější. Vhodnou volbou terénu si husité obvykle kryli křídla (vodou, lesem, kopcem), dělostřelectvo přemístili na vozy ve směru očekávaného frontálního útoku nepřítele, a dosahovali pak drtivé hustoty palby.

První fáze bitvy byla defenzivní – přijetí útoku nepřítele za vozovou hradbou, jeho zastavení a rozbití střelbou z horkých i chladných zbraní, zejména dělostřelbou.

Ve druhé fázi vyrazila do protiútoku pěchota (cepníci, sudličníci, ozbrojenci s řemdichy a kropáči), z boku hradby jízda.

Následovala třetí fáze, rychlé a daleké pronásledování nepřítele.

Další charakteristiky vedení boje vycházely vesměs z „předrevoluční“ minulosti husitských hejtmanů. Většina z nich, včetně Jana Žižky z Trocnova, měla totiž zkušenosti nejen z předchozí námezdné služby v různých armádách a válkách té doby, ale (jako například právě Jan Žižka) také z bojové činnosti, kterou bychom dnes nazvali spíše partyzánským způsobem boje. Byli to prostě bývalí lupiči. Nebo zbojníci, což zní vlasteneckému uchu lépe. Právě těmto zkušenostem jsou totiž přičítány takové prvky husitské taktiky, jako neobvyklé výpady či přesuny v noci, ohromující pochodová rychlost (často 30-40 km denně v obtížném terénu bez cest), schopnost manévrovat, měnit taktiku, pružně koordinovat součinnost jednotlivých zbraní a – což přineslo Žižkovi pověst vojevůdce, který nikdy neprohrál jedinou bitvu – schopnost vyhnout se boji třeba i útěkem tehdy, když není reálná šance zvítězit.

5. Polní vojska

V době husitské nebylo jednoduché vojensky zabezpečit nějakou větší oblast proti případným útokům silného nepřítele. Podle zásad feudálního vojenství k tomu museli na výzvu své vrchnosti (ať již katolické nebo kališnické) nastupovat šlechtici se svými družinami a vazaly, členové městských milicí, oddíly kvalifikovaných nájemných žoldnéřů (dělostřelci, střelci z palných zbraní apod.) a někdy také houfce narychlo ozbrojených venkovanů. Mnozí z nich nebyli dobře vycvičeni a navíc museli opouštět civilní život, což zhoršovalo jejich schopnost živit rodinu, hlavně u měšťanů a venkovského prostého lidu.

Vzhledem k tomu, že v zemi stále existovala rozsáhlá katolická území (např. jižní a západní Čechy) a že bylo nutno odrazit celkem pět křížových výprav, bylo České království ve stavu nepřetržité občanské a zahraniční války. Navíc v mezidobích mezi zahraničními vpády, k jejichž odrážení se vojska jednotlivých husitských frakcí neboli obcí (táboři, sirotci, pražané) vždy ukázněně spojila, válčily tyto obce nejen proti českým katolíkům, ale i proti sobě navzájem. Z toho časem vyplynula nezbytnost vytvořit stálé, dnes bychom řekli profesionální vojsko, které vždy bylo dobře připraveno bránit zájmy své obce nejen proti katolíkům, ale proti všem, včetně vlastních souvěrců z jiného politického uskupení.

Polní vojska čítala dohromady kolem 10 000 mužů, kteří v poli (tj. ve válce) pracovali nepřetržitě, při taženích bývala posílena o další dobrovolníky, převážně z vesnic. Méně známou, o to však nepříjemnější stránkou existence této první profesionální armády na našem území byl problém jejího zásobování. Na jedné straně husitská polem pracující vojska mnohokrát zachránila život tisícům kališníků (mnohdy ovšem za cenu jejich majetků), na druhé straně mezi lidmi narůstala pochopitelná nechuť přispívat na jejich obživu. Nehledě na to, že pro stále větší počet sedláků bylo přitažlivější v poli pracovat ve smyslu boje za tu či onu Boží pravdu, než je v potu tváře obdělávat – a být pak o výsledek připraven těmi, kdo místo vlastního potu raději prolévali vlastní i cizí krev.

Pokusem o řešení této situace byly tzv. „Spanilé jízdy“ do okolních katolických zemí, které měly za úkol nejen bránit (nejlepší obranou je přece útok!) a šířit Boží pravdu, ale zejména zaměstnat a nasytit nákladnou stálou armádu. Polní vojska, navzdory svým nepopiratelným vojenským kvalitám, nebyla totiž schopna dobýt a obrátit na správnou Boží pravdu celé Čechy (kupříkladu hrad Karlštejn, ležící nedaleko Prahy, zůstal po celou dobu husitských válek v rukou katolické posádky), byla však více než schopna vydrancovat a poničit značný kus okolních zemí, a to i v končinách často až exotických (z jednoho takového obranného výletu k Baltskému moři si hejtman Jan Čapek ze Sán přivedl trofejního velblouda, který je dodnes ve znaku města Plzně). Když pak tyto loupeživé nájezdy vedly k ochotě katolické strany uzavřít konečně s nenáviděnými husity mír, stala se polní vojska paradoxně jeho poslední překážkou, k jejímuž odstranění se nakonec neváhali spojit čeští kališníci s českými katolíky.

Konec polních vojsk nastal dne 30. května 1434 u Lipan. V této poslední bitvě husitských válek stála proti sobě dvě výzbrojí, výcvikem a taktikou zcela rovnocenná vojska. Bývalý Žižkův hejtman Diviš Bořek z Miletínka, stojící v čele spojeného kališnicko-katolického vojska Panské jednoty, v ní za cenu vlastních dvou stovek padlých porazil hejtmana táborů a Žižkových sirotků kněze Prokopa Holého. Kromě poraženého velitele padlo okolo třinácti set Božích bojovníků. Několik set zajatců bylo z iniciativy katolického rytíře Jana Krka z Rabí upáleno v lipanských stodolách, většina ostatních vstoupila do služeb vítězů.

Po ukončení válek za Boží pravdu vyvstala otázka, co s těmi, kdo nic jiného než válku neznali a znát nechtěli. Vše nakonec vyřešila neviditelná ruka trhu. Skvěle vycvičení čeští vojáci byli v následujících letech žádáni a výborně placeni po celé tehdejší Evropě. Bojovali na Slovensku, v Uhrách, v Polsku, v Německu, v Rusku. Jako správní žoldnéři sloužili každému, kdo jim zaplatil. Jako ostatně dávno před nimi Jan Žižka z Trocnova, Mikuláš z Husi a mnozí další slavní a méně slavní husitští hejtmani …

6. Nejdůležitější bitvy a tažení

1420 Bitva u Sudoměře první úspěšné střetnutí husitů s panským vojskem
1420 I. křížová výprava porážka křižáků v šarvátce na Vítkově hoře před Prahou
1420 Bitva u Vyšehradu porážka Zikmundova moravského vojska
1421 II. křížová výprava porážka křižáků u Žatce
1422 Bitva u Německého Brodu porážka Zikmundova uherského vojska
1424 Bitva u Malešova Jan Žižka porazil spojená vojska pánů a pražanů
1426 III. křížová výprava Bitva u Ústí nad Labem - porážka saského vojska husity pod vedením Prokopa Holého
1427 IV. křížová výprava husitské vojsko zahnalo na útěk křižáky u Tachova
1431 V. křížová výprava útěk poslední a největší křížové výpravy před husity u Domažlic
1434 Bitva u Lipan poražena polní vojska táborů a sirotků panskou jednotou; většina zajatých byla upálena

7. Závěr

Období husitských válek bylo epochou, kdy české vojenské umění získalo do té doby nevídanou převahu nad feudálními rytířskými vojsky a stalo se takřka na padesát let nedostižným vzorem a zdrojem poučení (a žoldnéřů) pro armády všech evropských zemí. Tohoto prvenství dosáhlo tím, že mimořádně tvůrčím způsobem začalo uplatňovat nové taktické prvky, jako jsou převaha pěšáků vyzbrojených zbraněmi střelnými, bodnými a údernými; jezdectvo především lehké, zato však ukázněné; dělostřelectvo obvyklé hrubé obléhací a mimořádně početné polní; vozové hradby využité jako nikoli improvizovaná, ale standardní základna pro boj pěchoty proti jízdě; shromáždění převahy sil v rozhodujícím místě a čase, rychlé a pružné manévrování, útok z ústupu atd..

Převaha husitských vojsk se zpočátku projevovala i v jejich vysoké bojové morálce. Všichni šli do boje s přesvědčením, že zápasí za spravedlivou věc. Proto také měl husitský chorál "Ktož jsú boží bojovníci" mocný bojový účin a jeho zpěv minimálně jednou obrátil nepřítele na útěk ještě dříve, než došlo k boji.

Husitská vojska se navíc řídila zvláštním vojenským řádem, jenž zaručoval dokonalou organizaci a kázeň, kterou nikdy nemohla mít vojska protihusitská, sestavená podle běžných feudálních pravidel z panovníkových šlechtických vazalů, různorodých oddílů zemské hotovosti, povinné odsloužit si zadarmo a pouze na vlastním území třicet dnů (na této skutečnosti ztroskotala např. Zikmundova 1. křížová výprava v roce 1420) a žoldnéřů naverbovaných z nejrůznějších končin Evropy a dychtících pouze po válečné kořisti.

Převratný význam husitů spočívá také v jejich vzkříšení antických pravidel pro organizaci vojsk. Od dob antického Říma a jeho dokonale organizovaných a vycvičených legií byli husité první, kdo vrátil do dějin pojem armády jako vyšší taktické jednotky, hierarchicky rozdělené na menší jednotky, schopné plnit dílčí úkoly v boji i na pochodu. Z toho pak vyplývala v antice sice běžná, ve středověku však zcela nebývalá koordinace a součinnost jednotlivých zbraní, pěchoty, jízdy, dělostřelectva i vozů, ve které husité dospěli na vysoký stupeň dokonalosti, a svým způsobem tak položili základ modernímu vojenství.

 

Použitá literatura
Bauer Jan: Husitské války – podvržená legenda
Durdík Jan: Husitské vojenství
Frankenberger Otakar: Naše velká armáda
Palacký František: Dějiny národu českého
Autor : Karel Oktábec 🕔23.05.2010 📕24.948

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře