Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 3. Autoritativní režimy a Latinská Amerika

Autor : Bc. Michal Procházka 🕔21.05.2010 📕14.249

Seriál

  1. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: Obsah
  2. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: 1. Úvod
  3. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 2. Autoritativní a demokratické režimy
  4. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 3. Autoritativní režimy a Latinská Amerika
  5. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 4. Venezuela a Hugo Chávez
  6. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 5. Jak se tvoří chavismus v 21. století
  7. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: 6. Závěrečné zhodnocení
  8. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: Použitá literatura

Podobné články

Další články autora

V této kapitole bych chtěl analyzovat základní historické a kulturní příčiny pro vznik autoritativních režimů v Latinské Americe, dále pak přiblížit nejznámější autoritativní režimy z historie Latinské Ameriky a nastínit možnou spojitost se současnou situací v Chávezově Venezuele.

Příčiny

Mezi historické důvody pro výskyt autoritativních režimů v Latinské Americe patří především inspirace Pyrenejským poloostrovem. Tato provázanost je dána již od prvních conquistadorů, kteří ze Španělska přinesli na americký kontinent i politický systém tehdejšího království. Uspořádání koloniální společnosti Latinské Ameriky se samozřejmě ubíralo ve stylu ostatních koloniálních velmocí.

Po rozbití tehdejšího politického a sociálního života tamního obyvatelstva a jejich, často násilné, christianizaci a zotročení se vytvořila vládnoucí vrstva z potomků původních dobyvatelů, ale především ze zástupců španělské šlechty tzv. „peninsulares“ narozených na Pyrenejském poloostrově. „Přestože se svým jazykem kulturou, náboženstvím ani zvyky nelišili od poddaných španělského panovníka narozených v Americe, měli proti nim některé důležité výsady, jen rodilý Španěl se mohl stát vysokým úředníkem – místokrálem, generálním kapitánem atd.“ (Opatrný, 1998 str. 428) Ti byli vysláni jako zástupci krále do čtyř nově vzniklých místokrálovství. Rozepře mezi peninsulares a „kreoly“, tak byli Španěli označováni všichni narození v Americe, postupně gradovaly a také pak ovlivnily období válek za nezávislost. (Opatrný, 1998 str. 292)

Vliv Pyrenejského ostrova na bývalé kolonie přetrvával i během 19. a 20. století. Ačkoliv se nové státy pokoušeli vymanit z tohoto vlivu a přiklonit se především k demokratickým režimům a nechat se inspirovat Spojenými státy americkými, ne vždy se tak stalo. Nové politické elity se vytvořily především z bohatých latifundistů, majících ve svém držení velkou část pozemků a tím docházelo i k ovlivňování politiky ekonomickými prospěchy jednotlivých politických vůdců.

Vymanění se ze španělských feudálních struktur přineslo státům sice svobodu, na demokracii si většina z nich ale musela ještě dlouho počkat. I přes snahy hlavních osvoboditelů se politické prostředí v Latinské Americe vracelo do starých koloniálních struktur. Stejně tak jako se autoritativní režimy generála Francisca Franca a Antónia Salazara ujaly vlády na Pyrenejském poloostrově, následovala tato tendence i v Latinské Americe a to až do 80. let 20. století. Během tohoto období proběhlo mnoho státních převratů a pokusů o ně, stabilita se projevila pouze v některých režimech a to pouze jen do doby než byly opět svrženy.

Dalším z hlavních faktorů pro vznik nedemokratických režimů byly také ekonomické důvody a to především stále se zvyšující zadlužení latinskoamerických států, které v ne příliš zakořeněných demokraciích vedlo k vnitřní nestabilitě a často k vojenskému převratu. S tímto palčivým problémem se snaží státy vypořádat ještě dnes a patří mezi hlavní důvody zaostalosti tohoto regionu. V této oblasti se především prosazoval vliv Spojených států amerických, které ovlivňovaly i politické elity v jednotlivých státech Latinské Ameriky. Pro prosazení se k moci mohla pomoci i budoucí spolupráce se Spojenými státy, které byly často spokojeny vyjednávat i s diktátory, pokud byli ochotni spolupracovat a zajistit stabilitu ve státě a americky orientované ekonomice.

Latinskoamerické termíny

Proč právě Latinská Amerika je tak specifickým regionem pro vytváření nových politologických termínů vycházejících z tamních politických představitelů a spojovaných s ne zcela demokratickými režimy?

Hlavním důvodem jsou autoritativní režimy, které v některých státech Latinské Ameriky byly u moci a jejich představitelé, kteří výrazně ovlivnili historii daných států. Jak již bylo řečeno výše, autoritativní režimy ze zásady nepracují přímo s ideologií, která by jasně určovala a ospravedlňovala daná politická rozhodnutí, ale s mentalitou, tedy objasňují svým obyvatelům politické kroky pomocí apelů na různá pro obyvatelstvo citlivá témata, například vlastenectví či sociální rovnost. Vzhledem k různorodosti těchto témat a jejich užití liší se i používané politiky jednotlivých vládců a každý z těchto režimů se pak dá označit pouze unikátním názvem užívajícím jméno státníka.

Jedním z typických termínů pro Latinskou Ameriku je caudillismus. „Caudillo, v postindependentistickém období pojem označující v Latinské Americe představitele státu s významným ekonomickým vlivem opírajícího se o ozbrojené síly. Za politické a hospodářské nestability se prosazovali autoritativní jednotlivci, zpravidla generálové osvobozeneckých armád, kteří využili války k rozšíření svého majetku.“ (Opatrný, 1998 str. 101) Tento fenomén provází státy Latinské Ameriky prakticky v celé jejich moderní éře. Vysoká provázanost politických struktur s armádními představiteli a s tím spojené i státní převraty u nestabilních demokracií dávají poté naopak větší prostor nedemokratickým autoritativním režimům, aby se chopily vlády.

Dalším z důležitých fenoménů pro latinskoamerickou kulturu jak sociální, tak i politickou je „machismus“, vztah přesily mužů nad ženami. (Diccionario de la lengua española) Tento směr vnímání chodů ve společnosti je založen na nadřazenosti muže, který by měl vše ovládat, nad ženou, která by ho měla bezmezně poslouchat. Není náhodou, že právě tento termín má základy ve španělštině, protože v Latinské Americe je takovéto uspořádání společnosti velmi častým jevem a samozřejmě také přispívá k nedemokratičnosti tamních režimů.

Autoritativní režimy v Latinské Americe

Zkušenosti jednotlivých států Latinské Ameriky s autoritativními režimy jsou nesmírné. V této části bude uveden nástin historie latinskoamerických států s důrazem na období autoritativních režimů. První zkušenosti s nedemokratickým politickým systémem získává obyvatelstvo za nadvlády španělských kolonizátorů. Ta trvá až do počátku 19. století. Po vpádu Napoleona do Španělska nastává oslabení vlivu Pyrenejského poloostrova a státy Latinské Ameriky se postupně osvobozují. Nově vzniklé struktury pod vojenskými vůdci, ale nepřinesly kýženou demokracii. Naopak dalo by se říct, že se jednalo o první konkrétní projevy autoritativních režimů. Nově vzniklé státy se pokoušely zavést demokratické ústavy po vzoru Spojených států amerických, ale ne vždy tento fakt korespondovalo s realitou. Zhruba až v druhé polovině 19. století se začalo dařit zbavovat se militantních vůdců.

Nově zvolené orgány však zůstávaly v rukou oligarchie bohatých latifundistů a ti ovládali většinu států i během první třetiny 20. století. Až ve dvacátých letech se ke slovu dostávají také demokratické režimy. Ale i tyto režimy jsou často provázeny korupčními aférami, což pro spoustu Latinoameričanů znamenalo ztrátu víry v tyto politické režimy. Zároveň se zde objevují první populistické vlády, například Álvara Obregóna v Mexiku. Po celosvětové krizi roku 1929 se v rámci regionu ujímali vlády nejčastěji militantní diktátoři, protože slabé vlády při ekonomické krizi přestali kontrolovat armádní složky. Tyto režimy se svými praktikami často blížily až totalitním režimům, podobným těm na Pyrenejském poloostrově. Změna k demokracii přichází až po druhé světové válce, ale ta opět netrvá dlouho. Vzestupem levicových revolučních hnutí, především po úspěšné revoluci na Kubě, dochází ke střetům západní a východní ideologie i v latinskoamerickém regionu.

Jako první příklad nejznámějších nedemokratických režimů zde uvádím castrismus. Ačkoliv se „bývalý“ kubánský diktátor Fidel Ruiz Castro hlásí přímo k totalitnímu režimu komunismu, počátky kubánské revoluce ale nebyly motivovány tímto směrem. Castro obdobně jako Hugo Chávez se pokusil neúspěšně zvrhnout tamní režim v roce 1953. Jeho motivem bylo diktátorský režim generála Fulgencia Batisty, podporovaného u moci i americkou vládou. Otevřená podpora Castrova režimu partyzánských hnutí v rozvojovém světě byla jasným signálem na podporu státních převratů v daných zemích. Právě Castro se stal velkou ikonou pro Huga Cháveze, jeho nekonečné proslovy k národu, zaměřené na mentalitu zamezení imperialismu ve světě, a silně udržovaná pozice v čele státu s kontrolou nad veškerým děním jsou jasným znakem autoritativního až totalitního režimu.

Mezi další příklady autoritativních režimů lze zařadit peronismus nebo také tzv. justicialismus. Jedná se o období vlády argentinského prezidenta Juana Dominga Peróna mezi lety 1946 a 1955. Tato vláda „zdůrazňovala spravedlnost, především v sociální oblasti, jako povinnost státu zaručit všem příslušníkům národa podíl na národním bohatství. Perón zakládal svou doktrínu na nacionalismu, odmítání tradičních demokratických forem (vládu a pořádek zaručuje armáda) a potřebě sociálního smíru.“ (Opatrný, 1998 str. 246) Tyto především populistické kroky a také opět důraz na vlastenectví jasně pomohli Perónovi udržet si svou vládu po devět let. Ačkoliv byl Perón řádně zvoleným prezidentem jeho propojení s armádou, znárodňování bank a další sociální reformy jej řadí mezi ne zcela demokratické Argentinské prezidenty, což se nakonec projevilo i jeho svržení v roce 1955. Podobnost Perónova režimu s Chávezovým lze opět vidět v podobných politikách obou státníků. Levicové populistické kroky a především obrovské zadlužení země stály za pádem Perónovi vlády, prezident Chávez se ve své výdajové politice směrem k podpoře nejchudších vrstev také příliš neomezuje. Silné propojení venezuelské armády se státní správou bude popsáno v následujících kapitolách stejně tak jako znárodňování podniků.

60. až 80. léta jsou s ojedinělými výjimky, například ve Venezuele, charakterizována opakovanými státními převraty, diktaturami a militantními režimy.

Jedním z nejznámějších příkladů autoritativních režimů v Latinské Americe je Chile za vlády Augusta Pinocheta. Státní převrat provedený chilskou armádou v roce 1973, byl ospravedlňován ze strany Pinocheta jako boj proti rozšiřujícímu se vlivu komunismu ve světě. Státní převrat v čele s Pinochetem měl tedy ochránit Chile od možného nástupu levicových struktur k moci. Výrazné ekonomické změny směrem k liberalismu jsou v latinskoamerických zemích spíše neobvyklé, ale zaručily Pinochetovi 16 let vlády. (Balík, a další, 2004 str. 119) Toto období se dá jasně zařadit mezi autoritativní režimy vzhledem k armádnímu zajištění politické scény, poměrně silné depolitizaci společnosti, apelem Pinocheta na vlastenecké hodnoty a zaměřením se na proti levicové cítění společnosti, kterými ospravedlňoval místy značně radikální změny v ekonomických strukturách. Právě u režimu Augusta Pinocheta se dá najít spojitost s Hugo Chávezem. Podobně jako se pokoušel Pinochet zabránit rozšiřování komunismu, snažil se i Chávez svým převratem v roce 1992 o změnu ve státě, kde prezident zkoušel léčit ekonomiku liberálními šoky.

Po krizových 80. letech přišlo zdiskreditování i autoritativních režimů, a tak se ke slovu opět dostaly režimy demokratické a to na přelomu 80. a 90. let. Současná situace mluví většinou pro režimy demokratické, i když nepříliš silných.

Autoritativní režimy v Latinské Americe mají silné historické zázemí, především díky velice silné pozici armády ve společenském dění. Právě nestabilita demokratických režimů, které se v minulosti na velké části jihoamerického kontinentu vyskytovaly spíše sporadicky, nahrává poté nedemokratickým režimům, které jsou jedním z hlavních důvodů zaostalosti tohoto regionu. Samozřejmě svůj vliv na tom mají i z historického hlediska bývalí kolonizátoři, kteří zanechali latinskoamerické státy bez demokratických zkušeností. Obyvatelé se naučili bojovat za změny ve státě, a tak pro ně zůstal demokratický vývoj díky mnoha vlivům poněkud vzdáleným tématem.

Seriál

  1. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: Obsah
  2. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: 1. Úvod
  3. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 2. Autoritativní a demokratické režimy
  4. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 3. Autoritativní režimy a Latinská Amerika
  5. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 4. Venezuela a Hugo Chávez
  6. Autoritativní režimy v Latinské Americe... : 5. Jak se tvoří chavismus v 21. století
  7. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: 6. Závěrečné zhodnocení
  8. Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: Použitá literatura

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Michal Procházka 🕔21.05.2010 📕14.249

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře