Nasazení čs. pozemních jednotek v bitvě o Francii (část 2. - Bojové nasazení)

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔06.05.2010 📕10.560

Do boje!

Dne 5. 6. 1940 opustil 2. pěší pluk Agde a vyrazil směrem k frontě. O čtyři dny později jej následoval i 1. pěší pluk. Obě jednotky obdržely rozkaz přesunout se na sever, do přífrontového pásma v prostoru Montigny, S. Aube a Autricourt (département Côte d'Or), ležícího asi 200 km jihovýchodně od Paříže. Oba pluky zde měly setrvat asi měsíc, přičemž tohoto času mělo být využito k převzetí chybějící výzbroje, dopravních prostředků, doplnění munice a dokončení výcviku - především k seznámení se zbraněmi na ostrých střelbách.

J. Souček k tomu dodává: „Začátkem června přijely autobusy a nákladní vozy, aby nás odvezly na ostrou střelnici. Náš 1. pěší pluk odjel 9. června z Pezenas směrem na Avignon-Valence-Lyon. Přemisťovali jsme se výlučně v noci, a to bez světel; obdivoval jsem francouzské řidiče, s jakou jistotou řídili auta za úplné tmy. Krajina, kterou jsme projížděli, se zdála být klidná, nenarušená. Když jsme se však blížili k oblasti Macon-Chalon-Duon, spatřili jsme zlověstné úkazy: opuštěné osady, hořící stavení a vysoké sloupy černého kouře hořící nafty – z dálky bylo slyšet dělostřeleckou palbu. Bylo nám jasné, že místo na ostrou střelnici jedeme do bojového pásma.

Namísto očekávaného výcviku a převzetí materiálu byla plukům vyhlášena bojová pohotovost a ve dnech 11. a 12. 6. se přesunuly na frontu. 1. pluk byl včleněn do sestavy 23. pěší divize a přesunul se ke Coulommiers, asi 40 km východně od Paříže, kde měl zaujmout obranu na řece Grand Morin. 2. pěší pluk byl přičleněn k 240. pěší divizi, která měla za úkol bránit přechody přes řeku Marnu mezi ústím řeky l´Ourcq a městem La Ferté-sous-Jouarre, asi 15 km severně od Coulommiers. Tímto rozkazem byly oba pluky od sebe odtrženy a bojovaly každý zvlášť.

2. pluk byl k nepříteli blíže, 12. 6. zaujal přidělený úsek na jižním břehu Marny a začal horečně budovat obranná postavení. K podpoře dostal přidělen dělostřelecký oddíl ze stavu 230. pěší divize, jeho pravé křídlo zajišťoval francouzský 138. pěší pluk, levé křídlo 59. pěší pluk. Již večer započaly první přestřelky, když pluk odrazil předsunuté průzkumné jednotky nepřítele. Problémem však nadále zůstával žalostný nedostatek munice: „Muži měli 8-20 nábojů na pušku, pro lehké kulomety nebylo vůbec střeliva, pro těžké kulomety byla válečná dávka neúplná, ruční granáty, tak důležité pro boj zblízka, nebyla vůbec žádné, minometné střelivo jen v minimálním přídělu a světelné rakety, potřebné v nočním boji, také žádné…

V tutéž dobu se 1. pěší pluk teprve přesouval do svého bojového prostoru. Během přesunu byl pochodový proud napaden italskými letadly. Cestou k frontě pluk potkával ustupující francouzské jednotky, morálce mužstva to rozhodně neprospělo, o čemž svědčí zápis ve válečném deníku pluku: „Za pochodu ke Coulommiers potkával pluk již ustupující neuspořádané jednotky i jednotlivce… Naši vojáci při setkání s nimi prosili je o náboje, kterých měl pluk nedostatek… Nelze zamlčet, že setkání s těmito ustupujícími vojsky bylo málo povzbuzující.


Italské bombardéry Fiat BR.20M. Italská letadla napadala poměrně často čs. jednotky, černý den byl např. 18.6., kdy při italském náletu zahynulo 6 čs. vojáků. Na setkání s italským strojem vzpomíná i J. Souček: "Nikdy nezapomenu na to, jak nás italské letadlo napadlo kulomety. Rozběhli jsme se do polí po obou stranách silnice; někteří naši vojáci začali střílet po letadlu z pušek, ba i pistolemi, a skupina tří vojáků s kulometčíkem položila na můj rozkaz (podle výcviku v čs. armádě) pušku na ramena dvou vojáků, načež kulometčík opřel kulomet o pušku a začal střílet na italský letoun. Tehdy jsem si uvědomil, jak je důležité v případě leteckého útoku projevit iniciativu a tak zahnat strach klíčící z nečinnosti."
(Zdroj obrázku:http://en.wikipedia.org/wiki/Fiat_BR.20)

Nedostatek střeliva byl bolestný i u 1. pluku, podle svědectví J. Součka bylo na pušku jen 8 nábojů, on sám se proto rozhodl vyřešit situaci jinak: „Moje výzbroj, obstárlá puška s několika náboji mi ale nezaručovala dostatečnou obranu proti blížícímu se nepříteli. A tak jsem využil příležitosti a koupil za 60 franků od ustupujícího francouzského četaře moderní karabinu (vzor 1924-29) s 80 náboji.

Ve čtvrtek 13. 6. dorazila autokolona, přepravující 1. pěší pluk, k lesu F­orêt de Grécy. Pluk měl zaujmout obranu podél řeky Grand Morin v úseku Boissy, Coulommiers, Monroux. Pplk. gšt. V. Vuk však upozorňuje, že to nebylo jen tak: „Aby se dostal do svého úseku, musel pěšky urazit 12 km přímo na východ, tedy podél nově připravované fronty. Nepřítel překročil již na několika místech Marnu a byl v té době vzdálen asi 15 kilometrů, zadržován v postupu francouzskými obrněnými vozy. Malá náhoda, a útočník by mohl být v úseku dříve než obránce…

Během dopoledne se skutečně německá pěchota začala v několika proudech přibližovat k Marně. K ostrým střetům začalo docházet na obou křídlech 2. pěšího pluku, i na jeho vlastním úseku. Během boje konečně dorazila kolona s municí, která byla urychleně distribuována do předních linií. 59. pluk na levém křídle pod tlakem nepřítele ustoupil, čs. 2. pěší pluk však nadále bránil svá postavení navzdory tomu, že jeho levý bok byl zcela nekrytý: „K večeru palba ještě více zesílila a na obloze se objevila i německá letadla. Čím více se šeřilo, tím více víc sílila palba po obou stranách řeky. Do štěkání kulometů a hukotu děl, rachotu letadel a hvízdání bomb se mísily pravidelné výstřely našich starých pušek. Snažíme se navázat styk s francouzskými jednotkami na pravém křídle, ale telefon buď nefunguje, nebo Francouzi tam už nejsou.

Kolem sedmé hodiny večerní se objevuje francouzský styčný důstojník a hlásí, že pluk se má dát ve 22 hodin na ústup. Překvapilo nás to, neboť jsme mysleli, že se akce teprve rozvinuje. Na tomto místě se Němci ještě nepokusili překročit řeku, tady tedy nebylo třeba ustupovat. Ale Francouzi zřejmě měli jiný názor a jejich rozkaz byl úplně jasný. Francouzské jednotky na našem pravém křídle ustoupily dokonce již před polednem. Proto jsme se marně snažili navázat s nimi kontakt.

1. pluk v téže době horečně budoval obranná postavení ve svěřeném úseku. Fortifikace se stavěly i v Coulommiers; městečko bylo liduprázdné – místní obyvatelé je opustili, přičemž zde zanechali raněné francouzské vojáky: „V Coulommiers to vypadalo strašně. Zranění francouzští vojáci, kvílející a umírající, leželi ve velké stodole a nebylo nikoho, kdy by o ně pečoval. Bylo nám z toho úzko.

Vojákům byly vydány nejnutnější zásoby střeliva, před obrannou linii se vysunuly francouzské tanky a velitel pluku plk. Kratochvíl také vyslal do předpolí předsunuté hlídky.

Pomalu přicházela noc. 2. pluk stále bojoval, držel své pozice podle rozkazu až do 22. hodiny, ačkoliv oba jeho boky byly obnaženy po ústupu francouzských pluků a jednotce hrozilo obklíčení. Zatímco po obou jeho stranách pronikaly německé jednotky, pluk začal spořádaně ustupovat směrem na La Celle-sur-Morin, ležící asi 8 km západně od Coulommiers.

Také zde začalo docházet k prvním přestřelkám předsunutých hlídek 1. pluku s blížícím se nepřítelem. Zanedlouho začaly do postavení pluku dopadat první dělostřelecké granáty, přičemž hlavní útok německých sil se očekával ráno. Ve 23 hodin však přišel náhle rozkaz, aby také 1. pluk zahájil ústup. V té době již totiž německé jednotky generála Kleista, překročily východně od českých postavení Marnu a rychle pronikaly dále, takže jednotkám v tomto prostoru hrozilo obklíčení.

1. pluk proto strhl most přes Grand Morin a zahájil ústup směrem na Montereau. Vojáci pochodovali celou noc. Pluk urazil za tu dobu vzdálenost 35 km. Zcela vyčerpaní vojáci dorazili před polednem 14. 6. do vesnice Planoy, kde setrvali až do večera, takže si alespoň trochu odpočinuli, ač obtěžováni německým letectvem i dělostřelectvem. Před setměním přišel rozkaz k dalšímu ústupu a pluk opět vyrazil na Montereau.

Obdobně se vedlo i 2. pluku. Také jeho příslušníci za mimořádně těžkých okolností ustoupili během noci asi 35 km, mužstvo bylo zcela vyčerpané a vyhladovělé. Cesty byly přecpány davy prchajících vojáků i civilistů, takže spíše vytvářely překážky, než by pomáhaly v přesunech. Všude na cestách se válely mrtvoly lidí i koní, rozbité povozy – výsledky neustálých útoků Luftwaffe, pro niž byly přeplněné cesty lákavým cílem, bez ohledu na skutečnost, že zde byli hlavně civilisté.

Po krátkém odpočinku pokračoval pluk v ústupu. Čs. vojáci tak dorazili až k Seině a přes most v městečku Champagne-sur-Seine překročili řeku. Most byl zcela ucpán uprchlíky a vojáci si museli přechod vynutit za pomoci zbraní. Z prvotních plánů, podle kterých tu pluk měl vybudovat obranu, záhy sešlo. Němci dále na východ už překročili i Seinu, takže její další obrana byla bezpředmětná. Pluk proto zahájil další ústup k řece Loiře.

Podobná situace byla i u 1. pluku, jehož vojáci ve dvou dnech urazili pěšky 70 km. V plukovní kronice se píše: „Nekonečná je cesta do Montereau na Seině. Mnozí padají únavou. Šeří se, nastává noc a daleko před námi žaluje hořící město. Teprve za svítání přicházíme k řece. Přecházíme, most je však zničen dříve, než přešli všichni. 1. prapor je ještě na severním břehu, když francouzští ženisté vyhazují most. A zatímco 2. 3. prapor obsazuje jižní břehy Seiny, přepravuje se 1. prapor na nouzových prostředcích. Němečtí letci bombardují nejen naše jednotky, ale i davy uprchlíků na severním břehu řeky. Nikdo nespočítá mrtvé u Montereau…

1. prapor 1. pluku tak přišel o všechny své těžké zbraně (zejména těžké kulomety). V zmatku způsobeném bombardováním došlo také k roztrhání jednotek, celé skupiny vojáků i jednotlivci byli strženi masami uprchlíků a ztratili kontakt se svým útvarem. Regulovčická služba nefungovala, takže ten, kdo byl odtržen od své jednotky, měl již jen velmi malou naději, že ji znovu najde.

15. 6. ráno se prořídlý 1. pluk soustředil v osadě Ville St. Jacques, ležící 6 km na jihozápad od Montereau. Odtud potom zahájil další ústup, tentokráte na Gien na Loiře. Do stejného města směřoval i 2. pluk, jenž měl štěstí, protože se mu podařilo zajistit přepravu po železnici. Zatímco 1. pluk dorazil do vybombardovaného Gienu kolem čtvrté hodiny ranní, příslušníci 2. pluku vystoupili ze svých vagónů v 17.00. Oba pluky neprodleně začaly budovat obranu na jižním břehu Loiry. 1. pluk se rozvinul v úseku Gien, St. Brisson-sur-Loire, zatímco 2. pluk mezi Gienem a St. Gondon. Prostor Gienu měl bránit francouzský 23. pluk 23. pěší divize. Pravé křídlo 1. čs. pěšího pluku měla zajišťovat francouzská 8. pěší divize. Pluku byla navíc přidělena k přímí podpoře čs. divizní kanónová rota a měl také dorazit oddíl francouzského 23. dělostřeleckého pluku. Bohužel však na místo přibyla pouze jedna baterie oddílu, neboť zbylé dvě zůstaly vězet kdesi na severním břehu Loiry mezi uprchlíky na ucpaných komunikacích a později padly obě do zajetí.


Současné foto starého mostu v Gienu. Byl postaven roku 1734. V neděli 16. 6. 1940 to tu však vypadalo trochu jinak: "Polorozbořené Gien. Za nejprudšího bombardování přecházíme starý most - a na druhé straně čeká nový úkol. Zaujímáme obranné postavení, pevně věříce, že je již konec ústupům, že zde zastavíme německou lavinu..."
(Zdroj obrázku:http://fr.wikipedia.org/wiki/Vieux_pont_de_Gien)

S problémy se potýkal také velitel 2. čs. pěšího pluku plk. Satorie. Byla mu sice k podpoře přidělen francouzský 316. dělostřelecký oddíl, ten však ještě týž večer ustoupil k jihu. Pluk stále trpěl nedostatkem proviantu (1. pluk ostatně také), pouze kolem půlnoci přivezla francouzská pásová vozidla 15 000 nábojů pro lehké kulomety.

17. červen přinesl další problémy. Řeku se nepodařilo překročit ani 8. pěší divizi a tak musel 1. čs. pěší pluk odpoledne narychlo změnit sestavu, aby ochránil pravý bok celého uskupení - 5., 6. a 7. pěší rota se rozmístily podél říčky Ocre, a měly bránit přechody přes ni směrem St. Brisson. Východně od této říčky stál již pouze francouzský smíšený předzvědný oddíl č. 18. Téhož dne odpoledne nepřítel učinil první pokus o násilný přechod řeky.

K večeru se Němci probili do části Gienu, ležící na severním břehu Loiry. Současně se jim podařilo překročit řeku východně od postavení čs. jednotek a zahnat na útěk 18. předzvědný oddíl na pravém křídle. Čs. velení bylo informováno, že francouzský 235. pluk do tohoto prostoru ráno provede protiútok.

Ve dvě hodiny ráno 18. 6. se však boje rozhořely také v úseku 2. pěšího pluku. Do postavení pluku dopadaly dělostřelecké granáty, Němcům odpovídalo francouzské dělostřelectvo i čs. kulomety. Palba zeslábla kolem osmé ráno. Francouzské velení očekávalo kolem poledne hlavní útok německých sil, proto posílilo postavení 2. pluku 216. dělostřeleckým plukem. Kolem poledního však začaly mezi mužstvem prosakovat informace, že Němci již překročili Loiru v prostoru Gienu.


Zamaskované postavení čs. obsluhy kulometu Hotchkiss
(Zdroj obrázku:hartmann.valka.cz/udalostiww2/czwestcp/index.htm. Obrázek uveřejněn se svolneím Ing. Josefa Drobného)

Bylo tomu skutečně tak. Němci překročili řeku po starobylém mostě v Gienu a zatlačili zpět francouzský 23. pluk. Tím se nebezpečně odkrylo levé křídlo 1. čs. pluku. Velitel 2. pluku se spojil s francouzskými dělostřelci, aby do nejvíce ohrožených úseků soustředili palbu. Ti mu však odpověděli, že již dostali rozkaz k přípravě na ústup. V 17.00 pak skutečně dělostřelci ustoupili.

Urputně se také bojovalo v úseku 1. pluku. Ranní útok francouzského pěšího pluku nepřinesl žádné výsledky. 1. pěší pluk však zatím úspěšně držel svá postavení a navíc se mu podařilo způsobit nepříteli značné ztráty, jak dokládá vzpomínka gen. Španiela: „Obranné postavení pluku bylo tak dokonale připraveno a maskováno, že Němci, ač stále nalétávali letectvem a pozorovali náš úsek, nemohli najít přesný průběh postavení a osádky zákopů. Zažili proto velmi nepříjemné překvapení. Započali vykládat z aut na druhém břehu řeky svoje jednotky přímo před naším obranným postavením. Naši vojáci je nechali v klidu vyložit a teprve potom spustili zničující palbu. Stejně byli překvapeni i němečtí dělostřelci, kteří přijeli s děly a minomety až k samotné řece. Zanechavše všechno u řeky, materiál i koně, utekli a schovali se za terénní vlnou opodál břehu.

Odveta na sebe nenechala dlouho čekat. Kolem 16.00 začalo dělostřelecké bombardování pozic 1. pluku, které ustalo až ve 20.30 hod. Po skončení palby obnovily německé formace, nyní posílené též plovoucími tanky, pokusy o opětovné překročení řeky. Německá vojska v té době již pokládala za samozřejmé, že francouzské jednotky po soustředěném ostřelování zpravidla ustoupily, proto Němci ani nepřikročili k průzkumu a začali formovat pochodovou kolonu pro další postup jižním směrem. V tom okamžiku se však na ně opět snesla palba zamaskovaných jednotek 1. pluku, která Němce přibila k zemi a donutila je pod palbou změnit sestavu z pochodové na bojovou. U Gienu německé jednotky skutečně utrpěly ztráty. V kronice 1. pluku čteme: „Hodně nepřátelské krve se rozlilo na druhém břehu Loiry…


Němečtí vojáci překonávají řeku Maasu během operace Paula. Obdobným způsobem německé jednotky překonávaly vodní toky i ve Francii
(Zdroj obrázku: http://lt.wikipedia.org/wiki/M%C5%AB%C5%A1is_d%C4%97l_Pranc%C5%ABzijos)

Nicméně v tomto okamžiku byla situace pluků bránících se na Loiře už opravdu zoufalá. Německá vojska už řeku překročila na řadě míst a postupovala rychle za záda bránících se jednotek. Francouzské velení vidělo naprostou beznadějnost další obrany na Loiře a vydalo rozkaz k všeobecnému ústupu.

2. pluk opouštěl své postavení a snažil se odpoutat od nepřítele v mimořádně složité situaci: „Němci, kteří na jiných místech řeku Loiru už překročili, se pohybovali asi čtyřicet kilometrů za našimi pozicemi. Ustupovali jsme pod palbou těžkých kulometů a kanónů. Měli jsme padlé i raněné a mnozí z našich kamarádů a veliká část našeho trénu zůstali za Loirou. Ale úkol jsme splnili. Ani tady Němci nepřekročili řeku v úseku, který nám byl svěřen k obraně.

Ustupoval také 1. pluk, avšak za podstatně lepších podmínek. Zatímco v obranných postaveních byly ponechány zajišťovací skupiny, které úspěšně předstíraly obrannou činnost celého pluku a zdržovaly nepřítele, pluk evakuoval své raněné a v tichosti se stáhl. Zajišťovací skupiny zůstaly v postaveních pluku dokonce ještě dlouho po půlnoci a potom rovněž úspěšně ustoupily.

V době, kdy oba čs. pluky bojovaly u Gienu, generál Ingr vedl s francouzským vrchním velením jednání, jejichž cílem bylo stažení čs. jednotek z fronty. Československému velení bylo jasné, že porážka Francie je neodvratná, proto již nemělo mnoho smyslu plýtvání životy čs. vojáků. Bojeschopnost čs. vojska měla být zachována pro další pokračování války z území Velké Británie, s jejíž vládou došlo k úspěšné dohodě o evakuaci čs. vojsk z Francie na britské ostrovy.

Gen. Sciard, velitel 1. armádního sboru následně vydal toto „tajné služební sdělení“ svým podřízeným velitelům: „Okolnosti vyžadují, aby všechny československé jednotky byly bez prodlení staženy z oblasti francouzské armády, spolu s níž bojovaly. Mezi vojáky odloučenými od jednotek, které se nacházejí v pásmech divizí nebo jimi procházejí, je značný počet Čechů, které je nutno co nejrychleji seskupit. Velitelé divizí udělají vše, co je v jejich silách, aby co nejrychleji seskupili tyto izolované vojáky a aby je poslali do jejich shromažďovacích prostorů: Limoges, Perigueux. Češi, angažovaní od bitvy u l´Ourcq, bojovali skvěle po našem boku. Jednotky všech stupňů se musí vynasnažit, aby těmto mužům, kteří v případě zajetí nepřítelem budou mít na vybranou oprátku nebo sebevraždu, bylo všemožně usnadněno dostat se co nejdříve do vlastních shromažďovacích středisek.

Jak již víme, večer 18. 6. se oba čs. pluky, po jejichž bocích po ústupu francouzských jednotek opět prováděly německé síly obchvatný manévr, odpoutaly od nepřítele a zahájily další ústup.

1. pluk po usilovném čtyřicetikilometrovém pochodu dorazil ráno 19. 6. do obce Presly, kde začal budovat obranu a pokládat minová pole. Zdá se neuvěřitelné, že i v této situaci si jednotka udržela bojeschopnost, ačkoliv její početní stav se značně ztenčil, jak vzpomíná J. Souček: „Přesto, že se náš pluk držel pohromadě jako vojenská jednotka, utrpěl velké ztráty. Bylo mnoho zabitých a zajatých, kromě toho celé skupiny vojáků se prostě ztratily v mase prchajícího obyvatelstva. Takže 18. června 1940 měl náš pluk při ústupu z původních 2 262 mužů už jen 1 369.

Ve 20.00 zahájil pluk další pěší ústup po ose Neuvy-Foecy-Vatan, potom autobusy do Chateauroux a Lienne. V téže době ustupoval i 2. pluk, jenž 19. 6. dorazil do obce Souesmes, kde měl vyčkat příjezdu evakuačních vozidel. Když však přislíbená vozidla stále nepřijížděla, vydal velitel pluku na vlastní zodpovědnost rozkaz k zahájení pěšího přesunu. Pluk tak jen o vlásek unikl zajetí, protože vzápětí obec obsadily předsunuté německé jednotky. Pluk potom pokračoval po ose Thénioux, Vatan, Villedieu-sur-Indre, Chazan. Také řady 2. pluku značně prořídly, k 21. 6. již měl ve stavu pouze 714 mužů.

Ve dnech 19. – 23. 6. oba pluky prováděly zčásti pěšky, zčásti na automobilech odsun do shromažďovacích prostorů, přičemž si při tomto přesunu vojáci sáhli na dno svých sil, jak dosvědčuje další vzpomínka J. Součka: „Mezi 19. a 23. červnem jsme urazili kolem 200 km. Pochodovali jsme ve dne i v noci, a bez jídla. Mnozí z našich vojáků, vyčerpaní a vyhladovělí, pochod už nemohli vydržet, zalehli do silničních příkopů a byli zajati postupujícím nepřítelem. Za pochodu trvajícího 5 dní a nocí mnozí vojáci se zbavovali výstroje a výzbroje. Jednotky, které měly „Chenillettes“ nebo koně, byly na tom trochu lépe – vyčerpaní vojáci se mohli občas svézt. Poručík Vazáč, který utrpěl zranění na noze a nemohl pochodovat, byl přivázán na lafetu kanónu.

Dne 23. 6. v 01.35 hod. Francie kapitulovala a nastal klid zbraní. Pro čs. jednotky tím definitivně skončilo jejich bojové nasazení. Do té doby se pluky držely skvěle. Navzdory situaci si udržely jak vysokou morálku, tak bojeschopnost. Po celou dobu svého bojového nasazení zpravidla kryly ústup francouzských jednotek a opouštěly ohrožený prostor jako poslední.

Velitelé francouzských divizí, v jejichž sestavách pluky bojovaly, jim vyslovili uznání, např. generál Dunoyer, velitel 239. pěší divize, vydal po vyhlášení příměří 23. 6. rozkaz, v němž o 2. čs. pěším pluku prohlásil: „V okamžiku, kdy končí nepřátelství, chce generál Dunoyer vysloviti československým jednotkám svou hrdost nad tím, že jim mohl velet. V boji ukázaly statečnost a ukázněnost, které vzdává čest…

Téhož dne byly oba pluky soustředěny v Nontronu, kde byly sloučeny v brigádu, když předtím odevzdaly Francouzům zbraně a jiný vojenský materiál.

Po uzavření příměří bylo také mnoho čs. vojáků demobilizováno. Už 17. 6. totiž vydala čs. vojenská komise rozkaz, v němž se mj. pravilo: „Československé jednotky budou pokračovat v boji. Zůstanou v nich jen dobrovolníci. Osoby, které chtějí zůstat ve Francii, mají tu rodinu apod., budou zde ponechány.

Tohoto práva využily plné tři pětiny stavu čs. vojska (mnozí se pak zapojili do francouzského podzemního hnutí). Ti, co chtěli pokračovat v boji, se soustřeďovali v přístavu v Séte, kam se posléze přesunula i čs. brigáda. Zde se posledních 1600 mužů z původních 5000 příslušníků divizní pěchoty nalodilo na anglická plavidla a bylo evakuováno. Spolu s nimi odplulo dalších asi 2500 vojáků 1. pěší divize (kteří nebyli nasazeni na frontu v rámci divizní pěchoty a zůstali v záloze) a 500 civilních osob. Jakmile lodi odrazily od břehu, francouzské tažení pro československé vojáky definitivně skončilo…


Schematická mapka, zachycující všechna důležitá místa, na nichž působily čs. pluky mezi 12. a 19. červnem 1940
(zdroj autor)

Účty

Během bojů na francouzské frontě obdrželo 32 příslušníků divizní pěchoty francouzský Válečný kříž (Croix de Guerre), 132 vojáků obdrželo Čs. válečný kříž 1939 a dalších 109 bylo vyznamenáno Čs. medailí „Za chrabrost“.

Ztráty je velmi těžké vyčíslit. 3. února 1941 generál Ingr oznámil členům Státní rady v Londýně, že divizní pěchota ztratila na frontě „pouhých“ 30 mužů. Počet mrtvých a zajatých bývá historiky odhadován na asi 400 mužů, přičemž stovky dalších byly prohlášeny za nezvěstné.

Epilog

Po vyhlášení příměří byl francouzskou vojenskou policií v Toulouse zastaven červený stěhovací vůz, v němž se přesunovali pracovníci Čs. vojenské správy. Mezi nimi se nacházel i zpravodajský důstojník Z. Kordina. Naléhal na francouzského velitele posádky, aby jim umožnil průjezd městem, třebaže podle podmínek příměří byly veškeré přesuny vojsk zakázány. Francouzský plukovník odmítal s tím, že válka skončila. Nakonec však dojat potřebné povolení vydal, když mu plk. Kordina odpověděl: „Pro vás, pane plukovníku, skončila. Pro nás teprve začala.

Prameny:
Martin Koller: Renault UE, A-Report 6/2010
Na všech fontách, nakl. Avis, Praha 2001, ISBN 80-7278-104-9
T. Brod, E. Čejka: Na západní frontě, nakl. Naše vojsko, Praha 1963
Eduard Čejka:Československý odboj na Západě, nakl. Mladá fronta, Praha 1997, ISBN 80-204-0609-3
Kolektiv autorů: VOJENSKÉ DĚJINY ČESKOSLOVENSKA, IV. díl., nakl. Naše vojsko, Praha 1988
Autor : Radek Enžl / Rad 🕔06.05.2010 📕10.560

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře