Poslední tajemství vyzvědače Blunta

Autor : Karel Pacner 🕔21.08.2009 📕6.105

Před několika týdny odtajnila Britská knihovna v Londýně nedokončený rukopis vzpomínek sira Anthony Blunta, někdejšího kurátora uměleckých sbírek královského dvora. Směla tak učinit pětadvacet let od jeho smrti. Teprve tyto záznamy odhalily, proč usvědčený sovětský vyzvědač nešel – na rozdíl od mnoha ostatních – za mříže, ale zůstal dál ve službách dvora, dokud sám neodešel do důchodu.

--------------------------------------------------------------------------------

Služba Rusům byla službou antifašismu

Blunt byl známou postavou uměleckého a homosexuálního světa. V listopadu 1979 připustila premiérka Margarete Thatcherová v odpovědích na interpelace v Dolní sněmovně, že Blunt sloužil dlouhá léta jako sovětský vyzvědač.

V královském paláci propuklo zemětřesení. To se neměla veřejnost dovědět! Uražená královna Alžběta II. ztrestala zveřejnění aféry svého bývalého poradce aspoň tím, že mu odňala titul rytíře Královského Viktoriánského řádu.

Profesor Blunt se hájil. Přišel o titul sir, na němž si tolik zakládal. Dokonce svolal tiskovou konferenci. „V polovině třicátých let se mně a mnoha mým vrstevníkům zdálo, že pouze komunistická strana a Rusko představují pevnou záštitu proti fašismu, zatímco západní demokracie mluvily nejistě a s Německem dělaly kompromisy,“ prohlašoval před novináři 20. listopadu 1979. „Guy Burgess mne přemluvil, že nejlepší způsob, jak sloužit antifašismu, je, abych stejně jako on pracoval pro Rusy.

Zrození „cambridské pětky“

Mnoho studentů na univerzitě v Cambridge, stejně jako někteří jejich profesoři, měli ve třicátých letech minulého století obavy, že kapitalismus je natolik prohnilý, že brzy skončí. Naději viděli v sovětském Rusku, které hlásalo sociální rovnost a mír. Dali se oklamat moskevskou propagandou, stejně jako někteří vlivní západní myslitelé včetně H. G. Wellse a G. B. Showa.

V dubnu 1932 dokonce založili v Cambridgi buňku komunistické strany. Měla protiválečné zaměření. Přihlásili se do ní dokonce dva děkani – ekonom Maurice Dobb a pozdější slavný přírodovědec a filozof John Bernal. Také studenti Kim Philby, Guy Burgess, Donald Maclean a Anthony Blunt.

Když dokončil Philby v roce 1933 studia, vydal se do světa. Zakotvil ve Vídni, kde se stala jeho milenkou mladá komunistka, a ta ho přivedla k jednomu z verbířů sovětské tajné služby. Philby podlehl a po návratu domů pomohl zverbovat i své přátele: Macleana, Burgesse, Blunta a Johna Cairncrosse. Všichni se brzy dostali do vládních úřadů.

Většinu si na počátku války rozebraly tajné služby. Philbyho přijala rozvědka MI 6, kde nakonec vedl protisovětský referát. Blunt sloužil u kontrašpionáže MI 5. Cairncrosse zaměstnala odposlouchávací centrála M 14 v Bletchley Parku a potom MI 6. Burgess nejdřív pracoval v oddělení „špinavých triků“ v MI 6, odkud přešel do nové služby SOE. Jedině Maclean zůstal v diplomacii.

Po válce Cairncross odešel na ministerstvo financí, Burgess na ministerstvo zahraničí, Blunt do královské galerie. Philby zůstal v MI 6, byl styčným důstojníkem ve Washingtonu k americké FBI a CIA, současně patřil mezi horké kandidáty na šéfa MI 6. Maclean si budoval kariéru na ministerstvu zahraničí. A všichni měli přístup k důvěrným či tajným informacím, které zajímaly Moskvu.

Odkrývání špionů

Na jaře 1951 začali Američané podezřívat ze špionáže Macleana, který byl šéfem americké sekce na ministerstvu zahraničí v Londýně. Avšak tři dny před tím, než měl být zatčen, zmizel spolu s kolegou Burgessem. Později moskevský tisk oznámil, že oba dostali politický azyl v SSSR.

Přitom Burgess se nedávno vrátil z Washingtonu, kde sloužil na ambasádě. Americká tajná policie FBI se domnívala, že musel existovat „třetí muž“, který o podezření Macleana věděl a prostřednictvím Burgesse ho varoval. A tím měl být Kim Philby, spojovací důstojník britských zpravodajských služeb ve Washingtonu, jehož Američané informovali.

Philbyho povolali do Londýna. Ve službě zůstat nemohl, to by spolupráci s Američany neprospívalo. Kamarádi mu domluvili místo zpravodaje dvou redakcí na Blízkém východě.

Do vyšetřování útěku obou špionů se zamotal kurátor královských uměleckých sbírek profesor Anthony Blunt. Když mu bývalí kolegové z MI 5 prozradili, že musí prohlédnout Burgessův byt, nabídl jim od něho klíč. „Byli jsme dobří kamarádi,“ vysvětlil. A protože věděli, že oba jsou homosexuálové, tohle vysvětlení mlčky přijali.

Blunt dokonce pomohl kolegům při prohlídce. Tisíce knih, které pilný čtenář Burgess nashromáždil, prohlíželi policisté dlouhé hodiny.

Pod ochranou královského dvora

Nepomohl Blunt také těm dvěma uprchlíkům? – napadlo některé důstojníky. Vždyť Burgessův byt byl nějak podivně uklizen – téměř žádné kompromitující materiály jsme nenašli. Někdo nás musel předejít!

Profesor jakékoli podezření odmítl. V přítelově bytě po jeho odchodu nebyl.

Navíc byl pod ochranou královského dvora. V prvních poválečných týdnech ho vyslal s tajným posláním do Německa. Spolu s královským knihovníkem Owenem Morshedem přivezl odtamtud od amerických zpravodajců spisy o bývalém britském králi Eduardu VIII., nyní vévodovi z Windsoru, bratru panovníka Jiřího VI., které by mohly kompromitovat královskou rodinu. Měla tam být vévodova korespondence, která ukazovala nejen na hloubku jeho vztahů s Hitlerem, jehož obdivoval, ale i doklady, podle kterých dodával tajné informace německým agentům za války z Bahamských ostrovů, kde žil. Tuto zradu měl potvrdit rovněž záznam z výslechu nacistického ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa. Buckinghamský palác měl obavy, že by je mohl nějaký senzacechtivý americký novinář zveřejnit. Blunt našel i část německých královských klenotů, které potom byly uloženy ve Windsorském zámku.

Důkazy proti Bluntovi kontrašpionáž neměla a on to věděl. Jeho vyšetřování nemělo smysl. Třeba se prozradí sám. Pravda, už v březnu tvrdil příslušníkům FBI redaktor listu New Republic Michael Whitney Straight, že jak Burgess, tak Blunt jsou sovětští vyzvědači – byl jejich spolužákem v Cambridgi. U žádného to nemohl dokázat, ale Burgessův útěk to aspoň u něj potvrdil.

Blunt zůstal pod dozorem kontrašpionáže. Přesto její vedení neprotestovalo, když se v roce 1956 ocitl na seznamu lidí, kteří měli být povýšeni do šlechtického stavu.

Cairncross v podezření

Při prohlídce Burgessova bytu našli štůček nedatovaných poznámek psaných neznámou rukou a adresovaných majiteli bytu. Pocházely z tajných porad na ministerstvu zahraničí z roku 1940 – došli k závěru znalci. Mohly kompromitovat spoustu lidí. Jedna sekretářka identifikovala písmo: „Tohle nemohl psát nikdo jiný než ten nerudný Cairncross! Ten štíhlý Skot s ryšavými vlasy a neomylným skotským přízvukem. My jsme mu kvůli jeho štětinaté povaze říkali Butch (Ježek).

Na Johna Cairncrosse, který zastával vysokou funkci na ministerstvu financí, se zavěsili sledovači z MI 5. Po krátkém čase zachytili výzvu sovětského diplomata Jurije Modina, který si s ním dával schůzku. Nakonec se Modin neobjevil a vzápětí definitivně opustil Londýn.

To bylo podnětem pro kontrašpionáž, aby pozvala Cairncrosse k výslechu. „Nejsem zrádce!“ tvrdil podezřelý.

Když mu ukázali nalezené poznámky, souhlasil: „Ano, psal jsem je, ale se sovětskou tajnou službu jsem neměl žádné spojení. Burgesse znám, jenže o jeho kontaktu se Sověty jsem neměl ani tušení. Když utekl, žil jsem ve strachu a hrůze.

Cairncross zřejmě nebyl vědomým informátorem. Ale měl by z vládního úřadu odejít. Odešel do penze a zmizel v zahraničí.

Až po deseti letech, v roce 1961, navštívili Cairncrosse v Itálii důstojníci MI 5. Teprve tam, mimo britskou jurisdikci, se přiznal: „Ano, vědomě jsem pracoval pro sovětskou špionáž, a to od roku 1939. Měl jsem krycí jméno Molière.

Britské úřady mu nemohly nic udělat. Aspoň mu tedy odebraly penzi. Nicméně za pátého muže z Philbyho kruhu ho nikdo nepovažoval.

Stanley na Blízkém východě

Pátrání po špičkových vyzvědačích obnovila MI 5 později. Dostala zprávu od CIA: V prosinci 1961 k nám přešel v Helsinkách major KGB Anatolij Golicyn. Podle něho má KGB v Moskvě sekci nazvanou materiály z britské tajné služby. Deset sovětských agentů, kteří pronikli do britské bezpečnosti, prozradil, seznam přiložen. A současně upozornil na vynikající kroužek pěti, jehož členové byli zverbováni v Anglii ve třicátých letech. Dva z nich uprchlík jmenoval: Burgesse a Macleana. Třetím je muž pod krycím jménem Stanley, který nyní Sovětům pomáhá při tajných operacích na Blízkém východě.

To přesně sedělo na Philbyho,“ napsal Peter Wright, náměstek ředitele MI 5, v memoárech. „O zbývajících dvou Golicyn nevěděl. My jsme předpokládali, že čtvrtým je sir Anthony Blunt. Ale kdo je ten pátý, to je záhada.

Bohužel tahle neurčitá zpráva k usvědčení Philbyho nestačila. Po roce, v srpnu 1962, potkal bývalý válečný příslušník britské kontrašpionáže a nyní vynikající biolog Victor Rothschild na jednom večírku v Izraeli Floru Solomonovou. Stará bohatá paní byla přítelkyní posledního ruského premiéra před bolševickou revolucí Kerenského. Solomonová si Rothschildovi stěžovala, že jí znechucují Philbyho články v deníku Observer o Izraeli. „Jako obvykle dělá to, co od něho jeho ruští nadřízení chtějí,“ poznamenala. „Vím, že vždycky pracoval pro Rusy.“ A potom v Londýně prozradila, že jí to nadhodil koncem třicátých let, kdy do sebe byli zamilováni.

Čtyři měsíce připravovala jedna analytička otázky a materiály ke konfrontaci s Philbym. V lednu 1963 se za ním do Bejrútu jeho kamarád Nicholas Elliot, který donedávna vedl tamní filiálku výzvědné služby.

Od generálního prokurátora sira Johna Hobsona získali pro Philbyho slib imunity – pod podmínkou, že všechno přizná. Bez ohledu na to, že poslal desítky a možná stovky našich agentů na smrt. Dozvědět se od něho jméno čtvrtého muže, který mezi námi působí, i dalších krtků je dneska nejdůležitější!

Philby se přiznal. Sloužil Sovětům od roku 1934. Taky Maclean a Burgess. Těm samozřejmě pomohl k útěku. Jakmile se dověděl, že důstojník KGB v Istanbulu Konstantin Volkov, který o jeho činnosti nepochybně věděl, chce uprchnout, prozradil ho. Předal Sovětům informace o připravovaném útoku emigrantských vojáků proti Albánii, rovněž o vysazování britských a amerických agentů přes Kavkaz na území Sovětského svazu. A tak dále.

Dokonce napsal na dvě stránky přiznání. O návratu do Anglie se zárukou imunity bude přemýšlet.

Elliot se vrátil do Londýna, ale vzápětí přišla zpráva, že Philby zmizel. V té době kotvila v bejrútském přístavu sovětská nákladní loď. Tohle plavidlo uprchlíka nejspíš odvezlo.

Navíc Philbyho zpověď byla bezcenná. Bedlivější rozbor ukázal, že se na ni důkladně připravil, přišel s různými výmysly, které měly dezinformovat a vytvořit nové otazníky. Například Blunta považuje za naprosto nevinného, zato Tima Milnea, který ho léta obhajoval, nikoli. Mluvil tak, jako by nebyl na kolenou, ale on sám ovládal situaci.

To nebyla výpověď,“ napsal Wright, když vyslechl všechny nahrané pásky. „Ke konci jsme měli dojem, že slyšíme dva opilé rozhlasové hlasatele, jak s nezaměnitelným školním akcentem diskutují o největší zradě 20. století.

Později se i Philby vynořil v Moskvě.

Bluntovo přiznání

Kontrašpionáž se rozhodla, že musí vyzpovídat Blunta. I jemu zaručí generální prokurátor Hobson imunitu. Všichni zůstanou zticha, mohlo by to poškodit dvůr i vládu. A královna na radu kontrašpionáže souhlasila s tím, že ho ponechá v jeho funkcích – pokud se ovšem přizná.

S výslechy začal vedoucí protisovětského oddělení britské MI 5 Arthur Martin. Nejdřív vzdělaný a elegantní historik umění všechna obvinění odmítal. Když mu nabídl imunitu a zachování všech prebend, souhlasil.

Ostatně už dávno pro Moskvu nedělá. Měl krycí jméno Tony a později Johnson. Studenty pro Rusy verboval ve třicátých letech a poslední zprávy jim dodal před 19 lety, kdy přestal mít přístup k tajným informacím. Pravda, občasné kontakty udržoval dál, ale to nebylo nic vážného. Proto také dostal za úkol vyčistit Burgessův byt.

Připustil, že zná další dva špiony, své přátele – Leo Longa, který do roku 1952 sloužil u vojenského zpravodajství, a Johna Cairncrosse. Oba z Cambridge.

Long pracoval u vojenské tajné služby, potom v dešifrovací centrále, kde se luštily tajné depeše německé armády. Během války se setkával s Bluntem a předával mu získané zprávy. Potom přešel k Britské kontrolní komisi v Německu, kde to dotáhl na zástupce šéfa zpravodajství. V roce 1952 odešel z armády, protože se oženil a nechtěl manželce vykládat o svém tajuplném zaměstnání. Při výslechu tvrdil, že pro Sověty pracoval jenom do roku 1945, ale důkazy, které by to vyvrátily, neexistovaly.

Studená válka posílila Bluntovo vědomí, že stojí na správné straně. V roce 1951, když se chystali k útěku Burgess a Maclean, naléhal i na něj Modin, aby i on emigroval. Odmítl. Nedovedl si představit život bez Anglie, bez svého klubu, bez své galerie. Svému řídícímu důstojníkovi tvrdil: „Kdyby mně začali vyslýchat, pánem situace budu já! Oni přece nic nevědí.

Při prohlídce Burgessova bytu, které se účastnil, našel dopis Philbyho Burgessovi. V nestřežené chvíli ho dal do kapsy. Kim psal, že kdyby bylo Guymu nejhůř, aby zašel za Florou Solomonovou, která jediná ví o jeho tajné práci a která ho i utěší.

Informace o dalších lidech, kteří se upsali Kominterně, získávali z Blunta těžko. Nakonec se jim podařilo zjistit řadu jmen – lidí živých i mrtvých, ve vládních službách i mimo ně. Stíhat je nebylo možné, před soudem by tyhle výpovědi neobstály. Podezřelí tedy odcházeli do důchodu anebo se stěhovali do zahraničí.

Za Cairncrossem odjeli Wright a Martin do Paříže. Tento vyzvědač věřil na komunismus se skotskou urputností i v dobách jeho krize.

Koncem roku 1964 měla MI 5 stovky hodin výpovědí Blunta a Cairncrosse. Jejich zpracování umožnilo jejím důstojníkům, aby prohlédli celé podhoubí třicátých let v Cambridgi a v Oxfordu – další sovětské špiony však nenašli.

„To je náš ruský špion“

V letech 1981–1982 pomáhal Blunt britské tajné službě dokonce při odkrývání některých dalších sovětských agentů. Ale nakolik spolupracoval poctivě? To není jasné. Mimoto dál psal vznešené články o umění do londýnských Times a užíval si penze. Až v roce 1988 při návštěvě Itálie podlehl infarktu.

Jaké tajemství tedy Blunt skrýval? Historiky, kteří rukopis četli, zaujalo jediné jméno – Alžběta Bowes-Lyonová, jeho sestřenice. Bluntova matka Hilda byla sestřenicí Alžbětina otce hraběte Strathmora. A tato dívka, s níž si Anthony a jeho bratři Christopher a Wilfrid jako děti občas hrávali, se stala královnou-matkou. Vévodu z Yorku, pozdějšího krále Jiřího V., si vzala v roce 1923, když bylo Anthonymu šestnáct let. A právě Jiří V. povolal Blunta do královské obrazárny, byť není jasné, jestli znal jeho sympatie ke komunismu.

Nicméně Philip Hay, který přišel v roce 1948 žádat o místo soukromého tajemníka princezny Mariny, vévodkyně z Kentu, řekl reportéru internetového deníku Mail, že ho přijal králův soukromý sekretář sir Allan Lascelles. Když prošli okolo tichého Blunta, zašeptal Lascelles Hayovi: „To je náš ruský špion.

Dva roky po Bluntově tichém přiznání MI 5, v roce 1966, pořádal provost cambridgské univerzity lord Annan malou party pro několik přátel. Přišli na ni labouristický ministr vnitra Roy Jenkins, paní Ann Flemingová, vdova po autoru Jamese Bonda, Victor Rothschild s manželkou a – sir Anthony Blunt. Přitom ministr musel o jeho vyzvědačské roli vědět.

Bluntova zpověď důstojníkům MI 5 ze špionáže ve prospěch Moskvy v roce 1964 mohla ohrozit královnu-matku. Když musela Thatcherová v roce 1979 prozradit Bluntovu zradu, naštěstí se o ní nikdo ani nezmínil. Skandál okolo královského dvora se tedy podařilo ututlat.

Otištěno ve zkrácení v týdeníku Reflex číslo 31

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz
Autor : Karel Pacner 🕔21.08.2009 📕6.105

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře