Chrabrost nebo jinakost Italských vojsk

Autor : Ota Ulč 🕔21.07.2009 📕6.289

Jakožto někdejší příslušník Pétépáků - Černých baronů, kteří kdysi ochraňovali vydobytky socialismu nikoliv se zbraní, ale s lopatou, přikyvoval jsem se sympatickým pochopením výkonu italské branné moci. Však začátkem druhé světové války nebyla schopna zkrotit ani Albánii, takže musel zasáhnout Hitlerův Wehrmacht (což zpozdilo zahájení útoku na SSSR, s neblahým pak dopadem). V poválečném období Hollywood přispěchal s díly, líčícími v podstatě harmonické soužití italských okupantů s domorodci ve středomořské oblasti – víno, ženy, zpěv, pokud možno nestřílet a ve zdravi se dočkat konce válečné nepříjemnosti a jít domů. Někdy takové sklony dovedli přehánět, jak dokázáno v září 1943, když v Gran Sasso v pohoří Abruzzi, Hitlerův dvoumetrový oblíbenec Otto Skorzeny přistál s hrstkou ostřílených esesáků, na větroni a jednom letadélku (Storch), aby bez výstřelu vysvobodili Mussoliniho z jeho zajetí v luxusním hotelu Campo Imperatore. Jeho početní věznitelé včas uprchli a zbyvší mávali bílým práporem. (Kdysi jsem někde četl, že velící generál své přemožitele vítal s lahví šampaňského.)

Úvodem bych též dodal, že naše tehdejší tzv.Vládní vojsko - okrasný to armádní sbor Protektorátu Böhmen und Mähren - se koncem války podílelo na německém úsilí pátrat a lapat partyzány v italských končinách. Čeští účastníci válku vesměs přežili, leč mnozí z nich s kádrovými šrámy. Pár takových jsem potkal u našeho pétépáckého praporu, s nepozoruhodnými hodnostmi a zaraženým postupem.

- - -

Při porovnávání situace na bojištích za posledních sto let, pohyb, posun, změna k lepšímu, včetně komandantského opovrhování životem – s výjimkou ovšem toho vlastního – je nepřehlédnutelná. Masakry za první světové vílky přece dosahovaly obludných rozměrů. Tisíce, deseti tisíce mrtvol v jedné bitvě. Francouzský maršál Joffrie tehdy opakovaně zdůrazňoval závazek „Zabijeme víc nepřátel, než oni zabijí nás.“ Ve Verdunu, na patnáct mil velkém či spíš malém prostoru zmařeno bylo 700.000 životů. Tuze doporučuji k navštívení a zamyšlení.

Za druhé světové války, snad jen s výjimkou praktik na šíré ruské frontě, se tak hanebně lidskými životy neplýtvalo.

Ve Washingtonu na památníku války vietnamské je zaznamenáno něco přes padesát tisíc jmen.

Válka v Iráku – na americké straně necelá jedna desetina takového počtu.

A když teď dojde a stále dochází ke ztrátám v Afghánistánu, i těm jednociferným se dostává mediální pozornosti.

(Zmínku si ale zaslouží jedna výjimka z tak vítaného pravidla: Saddamem Husseinem vyvolaná válka mezi Irakém a Iránem, jejíž počet obětí se odhaduje aspoň na jeden milion.)

- - -

Nyní zpět do Itálie, doby první světové války, jejíž zbylí svědci rapidně vymírají.

Mlhavě si z dětství vybavuji slavnostní pochodování českých legionářů, ty z italské fronty zdobila čepice se značným pérem. Bojovali na Piavě, tam někde.

Jak asi vypadalo tehdejší italské bojování? Asi srandička, leckterý ignoramus by si odfrkl a šeredně se tak zmýlil.Koncem letošního června (2009) jsem se vrátil z Prahy a tam při jedné příležitosrti si podrobně popovídal s tvorem s hodně unikátní zálibou. Každý rok totiž jezdí do hor severní Itálie, místa někdejších hororů, krutých utkání, se spoustou tam stále zanechaných makabrozních memorábilií.

Pro mě totální novinky, bedlivě jsem naslouchal a po návratu do amerického domova zamířil do univerzitní knihovny. Listuji ve dvou nejčerstvějších svazcích: Norman Stone, World War One: A Short History, Basic Books, str.240), a rozsáhlejší Mark Thompson, The White War: Life and Death on the Italian Front, 1915-1919 (Basic Books, str.480).

V roce 1914, když válka vypukla, Itálie, existující jako sjednocený suverénní stát pouhou polovinu jednoho století, ač jakýmsi nominálním spojencem Německa a Rakousko-Uherska, si dovedla zachovat svou neutralitu. Země to byla nejednotná, s podstatným podílem negramotných venkovanů, bez zájmu či ponětí o jakýchsi územních ambicích jim neznámých politických představitelů. Ti se rozhodovali, na kterou stranu se přidat. Vídeň odmítla jakékoliv jejich teritoriální požadavky, kdežto Londýn vyhověl (kontrola Adriatického moře, Jižní Tiroly, též některé ostrovy mezi Řeckem a Tureckem), což tehdy Itálii vyneslo nikoliv neoprávněné označení „děvka Evropy.

Tak se tedy bojovalo v tuze obtížném horském, 400 mil dlouhém, terénu. – Italové versus Rakušáci. Italové útočili proti rakouským opevněním. Ti ze svých pozic je ve velkém množství kosili a na ně vykřikovali, ať jsou raději pryč, že masakrů už byla přespříliš. V jedenácti bitvách Italové prohráli všech jedenáct. Odhadem 300.000 italských životů zmařeno. V bitvě u Caporeto závěrečný účet na italské straně vypadal takto: 12.000 mrtvých, 30.000 zraněných, 294.000 zajato nepřítelem, 350.000 dezertovalo. Z 65 divizí, jen polovina se jich vzpamatovala, polovina dělostřelectva ztracena, včetně 300.000 kanonů, 300.000 pušek a 1.600 motorových vozidel. Též přírodní živly zasáhly: v předvánočním týdnu roku 1916, na tzv.„Bílý Pátek“, lavina pohltila deset tisíc vojáků.

Krátkozraký kariérista Luigi Cardona, který to v roce 1915 dotáhl na zcela nejvyššího velitele, obnovil krutý starořímský obyčej zvaný DECIMATION, v českém jazyce neznámý jakož i v české historické praxi naštěstí nepoužívaný. Ani Němci, natož Britové se k takovému barbartství nesnížili: znamenalo to totiž praxi náhlého, namátkového výběru obětí z vlastních řad a ty exemplárně popravit - se záměrem vyztužování morálky ve vlastních řadách. A tato armáda, z valné části se svým ubohým osudem smířených málo gramotných chudáků pěšáků, se nevzbouřila a krutostem neudělala konec.

Za ještě větší pozoruhodnost lze považovat obrat na válečném poli, že armáda, u Caporetta tak důkladně zdecimovaná, se jako bájný pták Fénix vynořila, zmotořila, korunováno vítězstvím u Vittorio Veneto.

V kontextu takových zkušeností, se dá dodatečně jen fandit takovým okupantům ulejvákům, Hollywoodem krášleným selankám za druhé světové války, a třeba i jiných válek, pokud by k nim došlo.

Příliš vojevůdcovské jasnozřivosti si však nepřisuzuji. Však v pétépáckých řadách, tehdy již obdařen jakýmsi doktorátem, jsem to nedotáhl ani na hodnost svobodníka.

Zdroj:
www.otaulc.com
Autor : Ota Ulč 🕔21.07.2009 📕6.289

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře