Vznik a vývoj PLRK S–75 (SA-2 Guideline) - dokončení

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔23.06.2009 📕17.751

První modernizace

Již v době, kdy nové PLRK SA-75 začaly přicházet k bojovým útvarům, bylo rozhodnuto o další modernizaci systému. První akce amerických špionážních strojů U-2 nad územím SSSR ukázaly, že tyto přelety jsou podnikány na samé horní hranici dostupu raket 1D. Radou ministrů SSSR bylo proto 25. 8. 1956 nařízeno modifikovat rakety tak, aby byl výškový dosah zvýšen na 25 km. Toho bylo dosaženo úpravou KRM S2.711 zvýšením tahu z 2 650 kg na 3 100 kg a zvýšením pracovního tlaku ve spalovací komoře ze 45,1 na 52 atmosfér. Takhle modifikovaná verze rakety 1D byla označena jako 11D (V-750V) a pracovala s 10 cm NRL, t.j s komplexem Dvina. Také raketa 11D byla dále upravována a její vývoj vyústil ve varianty V-750VK, 11DA, 11DU, 11DM a 11VMV, přičemž rakety 11DU a 11DM byly dodávány zejména do Vietnamu. Smyslem úprav těchto raket bylo především snížit minimální výšku prostoru účinné působnosti, vylepšit radiolokační zapalovač a změnit úhel rozletu střepin bojové nálože.

Obdobně byl upraven kapalinový motor S2.711V1 rakety 13D pracující ve 6 cm pásmu, t.j. pro komplex Děsna. Tato raketa byla označována jako 13D (V-750VN). Vzhledem k uvedeným přeletům U-2, měly být oba typy komplexu urychleně zařazeny do výzbroje (v případě Děsny) a přezbrojovány na novější typy raket. Plán v roce 1958 stanovil výrobu 130 ks komplexů z toho 78 ks PLRK Dvina s 950 raketami 11D a 52 ks PLRK Děsna se 700 raketami 13D. V tomtéž roce už byl také oficiálně povolen vývoz komplexů do spřátelených zemí.


Raketa 1D nabitá na odpalovací rampě SM-63 na zkušebním polygonu.
Obrázek uveřejněn se svolením administrátora www.pvo.guns.ru Saida Animova.
Zdroj obrázku: http://pvo.guns.ru/images/book/fakel/043-1.jpg

Nové verze

Nová raketa 20D systému S-75 Volchov (V- 755) byla projektována jako modernizace rakety 13D (V- 750VN), ovšem došlo prakticky k veškeré výměně hlavních uzlů a mechanizmů. Jednalo se o výměnu radiozapalovače typu 5E11, motoru PRD-58, bloku radiového řízení a sledování FR-15M, autopilota AP755, fragmentované boj. nálože V-88M o váze 196 kg. Byl použit nový KRM s regulací tahu od 2 075 kg do 3 500 kg vlastní suché váhy 47,5 kg a délce 945 mm. Na pohon turbočerpadla bylo už použito vlastní palivo TG-02 a okysličovadlo AK-2OK. Na povrchu rakety bylo změněno vedení potrubí a nádrže byly vyráběny z duralového plechu. Nádrž na OT 155 byla nahrazena  malou přečerpávací nádrží na palivo, což zabezpečilo lepší vyvážení rakety za letu a lepší manévrovací schopnosti během navádění rakety na cíl.

Během vývoje se také dále  uvažovalo o používání rakety typu 17D s náporovým letovým motorem. Přes slibné výsledky při testech se však nakonec tato varianta nepoužila v praxi.


Testy prototypu rakety 17D
Obrázek uveřejněn se svolením administrátora www.pvo.guns.ru Saida Animova.
Zdroj obrázku: http://pvo.guns.ru/images/book/fakel/061.jpg

Pro zlepšení odolnosti SNR a raket proti rušení byl navržen systém „uzkyj luč“ (úzký paprsek). SNR-75 nyní obdržel 2 charakteristické parabolické antény nad anténou azimutu ŠP. Pro start silnější rakety musela být zkonstruována nová OR s proměnlivým úhlem startu pod vedením B. S. Korovova typu SM-90. OR byla vybavena novým systémem řízení ESP-90. OR se vyráběly v závodě Bolševik v Leningradu do roku 1965 a pak v Permském strojírenském závodě V. I. Lenina. Přepravník raket PR-11BM mohl spolupracovat se všemi modifikacemi raket od 1D až po 20DSU. V sestavě S-75 byl zařazen také ŘRL P-12, později P-18 spolu s výškoměrem P-9 později P-17. Na rozpoznání cílů se používala aparatura KREMNYJ-2 spolu s kabinou ZEF, později PAROL 1, PAROL 3, PAROL 4 a kabina 1L22. Na zabezpečení činnosti ASV v systéme ASSURK 1 a 1M se používaly vazební kabiny typu 5F20, v systému VEKTOR kabina 5F24 a v systému SENEŽ kabina 5CH56. Radioreléové spojení zabezpečovaly kabiny 5JA62 nebo 5JA63.

V roce 1961 byla snížena spodní hranice postřelování cílů ze 3 km na 1 km a společné zkušební střelby s komplexem S-200 prokázaly možnost ničení cílů typu balistických raket s uspokojivým výsledkem. Komplex S-75M s raketou 20D byl v roce 1962 přijat do výzbroje PVOS.

Vývoj komplexu S-75 Volchov pokračoval čtyřmi variantami S-75M1-4, bezesporu nejzajímavější variantou se pak stal PLRK S-75 vyzbrojenými speciálními raketami 15D (V-760). V roce 1960 bylo totiž nařízeno dopracovat možnost činnosti komplexu S-75M s nově vyvinutou raketou se speciální bojovou částí - jadernou, určenou na likvidaci skupinových cílů a rušičů.

Na zvýšení spolehlivosti práce byly do rakety montovány 2 ks bloků radiořízení a sledování FR-15M a upravený autopilot AS-1H. Aby se předešlo možnostem poruch a rušení RZ pasivním rušením, a tím předčasným roznětům BČ, nebyl do raket radiozapalovač vůbec montován a roznět BČ byl prováděn spec. jednorázovým povelem z NRL. Změněna byla i aparatura autodestrukce, aby byla zvýšena ochrana civilní zástavby na zemi. Na těle rakety byly odstraněny destabilizační plošky, protože se vzhledem k jejímu určení nepředpokládaly prudké manévry, a byl zvětšen průměr 1. a 2. úseku rakety.

V roce 1962 bylo vyrobeno 22 ks raket a zkoušky prokázaly některé nedostatky v aerodynamice PLŘS, vzhledem k výše uvedeným úpravám draku. Po odstranění vzniklých nedostatků byla v roce 1964 raketa přijata do výzbroje. Na dopravu, nabíjení a skladování této rakety byl vyvinut přepravník PR-11DA s blokem ohřevu SBČ. Rakety byly mimo přepravníky skladovány ve speciálních garážových stáních vybavených klimatizací, měřícími a regulačními přístroji. Ráže bojové části není přesně známa, podle časopisu ATM měla 15 kt.

Na zabezpečení spolupráce NRL a rakety, vzhledem k absenci RZ na raketě, byla do sestavy komplexu zařazena kabina - RL typu RD-75 AMAZONKA s vlastním dieselovým agregátem. Tento lokátor spolupracoval s NRL a jeho úkolem bylo přesně měřit šikmou dálku cíle a rakety a tím zabezpečit informaci pro NRL na vydání povelu k roznětu BČ. Pracovní pásmo bylo 1000 MHz a měl možnost skokově měnit vysílací frekvence ve stanoveném pásmu jako ochrana proti aktivnímu rušení protivníka.

Jak už jsme poznamenali výše, vývoj systému S-75 nebyl v žádném případě zcela jasně ohraničen konkrétními variantami v určitém čase. Jinými slovy, nebylo to tak, že by se nejprve vyráběl PLRK Dvina, po něm následovala Děsna a pak Volchov. Naopak, všechny tři varianty se vyráběly souběžně, byly neustále vylepšovány a doplňovány. Dokonce starší typy komplexů, které byly po určité době odesílány na generální opravy, při nich byly vybavovány novějšími systémy z modernějších PLRK. Autoři tohoto článku kupříkladu sloužili u komplexu označeného jako PLRK S-75M3, jenž však už nesl podle svého vybavení TVK a ochranami proti rušení všechny znaky modelu M4.

V průběhu 60. let proto také byly modernizovány i starší verze systému. Od roku 1963 byl kupříkladu ve vojskových opravovnách i novovýrobě upravován komplex S-75 Děsna na verzi S-75D. Cílem modernizace bylo dosáhnout podobných parametrů jako měl novější Volchov, zejména tedy možnost použití raket řady 20D. OR byly použity SM-63-IIA, které mohly spolupracovat s raketami řad 13 až 20 všech modifikací bez omezení. Do výzbroje byl přijat v roce 1969.

Další verzí byla, na základě zkušeností z bojových nasazení ve Vietnamu a na Dálném východě, v druhé polovině 60. let opět modernizovaná SA-75M Dvina. Šlo zejména o snížení spodní hranice PÚP a doplnění optického kanálu.

Jinou verzí Děsny se stala S-75M Děsna, což byla exportní verze určená pro dodání do „nestabilních“ zemí jako Egypt, Sýrie, Libye apod. Exportní verze Volchova pro tytéž země zase nesly název S-75 Volha. Tyto exportní verze, které nebyly určeny do „spolehlivých“ komunistických zemí, měly „ořezané“ některé funkce a byly doplněné klimatizací pro službu v horkých oblastech.

Název „Volha“ způsobil trochu zmatky, protože zcela posledním vývojovým stupněm systému byl PLRK S-75-2 Volha-2A. Byla to poslední plánována modernizace komplexů typů Volchov. Využívala digitalizaci některých systémů řízení rakety a sledovaní cílů. To by se odrazilo ve zlepšení odolnosti proti rl. rušení a efektivnosti působení proti novým moderním letadlům. Tato varianta se však pravděpodobně sériově nevyráběla, protože mezitím už vznikly a do výzbroje byly zařazeny plně digitální a vícekanálové systémy PVOS (S-300, S-400 apod.).

Zahraniční klony a úpravy

Zde bychom mohli naše vyprávění o vývoji systému S-75 ukončit, musíme se však přece jen zmínit o některých zajímavostech a zejména modernizacích, ke kterým přistoupili někteří zahraniční uživatelé systému.

Bezpochyby největší pozoruhodnost související se systémem S-75 však vznikla ještě v SSSR. Jednalo se o nikdy nerealizovaný projekt Jakovlev VVP-6. Šlo v podstatě o obří vrtulník, vyzbrojený právě šesticí odpalovacích zařízení systému S-75.

Na rozdíl od letecké, námořní verze skutečně vznikla. Byla označena jako M-2 Volchov-M, vyroben byl však jediný komplex experimentálního charakteru. Ukázalo se totiž, že pro službu na lodi je nevyhovující jak velikost raket, tak jejich koncepce s kapalinovým motorem.

Také v zahraničí se systém S-75 dočkal řady zajímavých modifikací. Bezpochyby nejpozoruhodnější jsou čínská a kubánská mobilní varianta. Zatímco u čínské verze HQ-2B byl použit podvozek ne nepodobný podvozku PLRK 2K12 Kub, kubánská varianta, u níž není známo ani označení, používá podvozek z tanku T-55. Je také známo, že např. Irák se pokoušel modernizovat své PLŘS systému S-75 jejich osazením samonaváděcí infračervenou hlavicí s pasivním systémem navedení, nejsou však žádné zprávy, které by potvrzovaly jejich nasazení v operacích Pouštní bouře či Svoboda Iráku.

Celá řada států se pak také pokoušela využít velmi dobrých letových vlastností raket systému S-75, které jsou v poslední době velmi často konvertovány na taktické balistické rakety. Typickým příkladem je např. čínská raketa DF-7.

Existují také fotografie pozoruhodných iráckých konstrukcí, kombinujících 1. a 2. stupně PLŘS ze systémů S-75, respektive S-125, a rovněž zajímavých odpalovacích zařízení SM-90 na šasi jakéhosi malého nákladního vozu.


Trosky upravené OR SM-90 systému Volchov usazené na šasi malého nákladního vozu. Není známo, zda šlo o mobilní úpravu PLRK nebo spíše o odpalovací zařízení upravených protizemních střel. Odpal rakety by takové malé vozítko v žádném případě nemohlo vydržet
Foto J. Šajdler, Irák 2003

Závěr

Jak se zdá, navzdory více než 50leté službě nejsou ještě všechny možnosti systému S-75 zcela vyčerpány, ačkoliv jinak je již samozřejmě zcela zastaralý. K jeho největším slabinám patří schopnost postřelovat pouze 1 cíl, nízká mobilita a problematický provoz daný použitím letového motoru na KRPHM i jejich skladování.

Systém byl, nebo stále ještě je, ve výzbroji více než 40 zemí světa. Chudší státy (popř. státy čelící zbrojnímu embargu), které si nemohou pořídit moderní PLRK (nebo je ani nepotřebují vzhledem k povaze prostředků vzdušného napadení jejich potencionálních či stávajících nepřátel), jsou tak odkázány na jejich udržování či případné modernizace. Je tedy možné, že o systému S-75 neslyšíme naposledy.

Prameny a použitá literatura:
ATM č. 6, ročník XXVIII
J. Kroulík, B. Růžička: Vojenské rakety, nakl. Naše vojsko, Praha 1985, ISBN 28-067-85
http://www.rzeszow.mm.pl/~jowitek/S-75.html
http://pvo.guns.ru/s75/s75.htm
http://www.pvo.webz.cz/s25pop.htm
www.aeronautics.ru/news/news002/news057.htm
Autor : Radek Enžl / Rad 🕔23.06.2009 📕17.751

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře