Omyl učitele národů (díl 06.)

Autor : Karel Oktábec 🕔16.03.2009 📕12.623

Seriál

  1. Omyl učitele národů (díl 01.)
  2. Omyl učitele národů (díl 02.)
  3. Omyl učitele národů (díl 03.)
  4. Omyl učitele národů (díl 04.)
  5. Omyl učitele národů (díl 05.)
  6. Omyl učitele národů (díl 06.)
  7. Omyl učitele národů (díl 07.)
  8. Omyl učitele národů (díl 08.)
  9. Omyl učitele národů (díl 09.)
  10. Omyl učitele národů (díl 10.)
  11. Omyl učitele národů (díl 11.)
  12. Omyl učitele národů (díl 12.)
  13. Omyl učitele národů (díl 13.)
  14. Omyl učitele národů (díl 14.)
  15. Omyl učitele národů (díl 15.)
  16. Omyl učitele národů (díl 16.)
  17. Omyl učitele národů (díl 17.)
  18. Omyl učitele národů (díl 18.)
  19. Omyl učitele národů (díl 19.)
  20. Omyl učitele národů (díl 20.)
  21. Omyl učitele národů (díl 21.)
  22. Omyl učitele národů (díl 22.)

Podobné články

Další články autora

Poslední bitva třicetileté války

Válka švédská (1630–1635)

Vítězstvím v Dánské válce opojený císař Ferdinand II. vydal roku 1629 restituční edikt, nařizující říšským protestantským knížatům vrátit katolické církvi veškerý majetek získaný na její úkor po roce 1555. Nejen protestantská, ale i katolická knížata znejistěla. Co to má být? Představuje si snad ten bláznivý Habsburk, ta hlásná trouba jezuitů, že říšská knížata poslušně vrátí jeho milovaným fráterníkům zkonfiskované či jinak „poctivě“ nabyté statky dvou arcibiskupství, dvanácti biskupství a nespočetného množství klášterů?

Členové Katolické ligy se částečně uklidnili po rozpuštění Valdštejnovy armády, která jediná byla ochotna zasáhnout na případný císařův rozkaz i proti nim, zato někteří protestanti na toto císařovo faktické „sebeodzbrojení“ nespoléhali a utvořili neprodleně další protihabsburskou koalici. V ní se kromě Anglie, Francie a Nizozemí, které ji jako obvykle financovaly, sešli také bývalý český král Fridrich Falcký, vévoda Pomořanský, vévoda Meklenburský, landkrabě Hessensko-Kasselský a svobodné říšské město Magdeburg.

Jako kdyby se opakovala situace ze začátku Dánské války. Jen místo dánského krále měl tentokrát svatou věc evangelické víry hájit švédský král Gustav II. Adolf (1594–1632). Ten sice zrovna válčil s Poláky, ale obětavá (katolická) Francie dojednala mír a slíbila Gustavu Adolfovi příspěvek 400 000 zlatých ročně, bude-li v Německu udržovat armádu 30 000 pěšáků 6 000 jezdců.

Prvních 15 000 švédských vojáků se vylodilo v Pomořansku ještě v době zasedání říšského sněmu, který sesadil Valdštejna. Byli to otužilí švédští a finští branci, disciplinovaní, dobře vyzbrojení a vycvičení podle zásad vylepšené nizozemské taktiky, vyznačující se důrazem na pohyblivost a palebnou sílu. Byli oblečeni do jednotných uniforem, vojenské novinky té doby, a stejně jednotně byli oddáni svému královskému veliteli. V jejich řadách našlo uplatnění i mnoho českých emigrantů, mezi nimi i jeden z původců této války, pan Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu a Valsassiny.

Nejmocnější protestantská knížata Jiří Vilém Braniborský (1595–1640) a Jan Jiří vévoda Saský (1611–1656) se do poslední chvíle snažili zachovat neutralitu, která se jim doposud vcelku vyplácela. Měli smůlu. Osobní charisma krále Gustava Adolfa (podpořené děly namířenými do oken berlínského zámku) přesvědčilo knížete Jiřího Viléma Braniborského, jenž si možná také připomněl Machiavelliho slova o tom, že „… neutralita se příliš nevyplácí. Když se dva perou, musíš vědět, čí vítězství by ti víc ublížilo. Ale i když to nevíš, je poctivější i výhodnější zaujmout otevřené stanovisko a jít do boje. Neuděláš-li to, budeš první obětí vítěze k velké radosti poraženého a nikomu nebudeš stát za to, aby ti pomohl. Po spojenci, který stojí v kritické chvíli se založenýma rukama, netouží ani vítěz, ani poražený…

Luterána Jana Jiřího (jenž prý po nějakém tom poháru navíc s oblibou prohlašoval, že se mnohem snáze dohodne s katolíky než se svými kalvinistickými souvěrci) paradoxně přiměl ke spojenectví se Švédy katolický maršál hrabě Tilly. Jeho zdivočelí vojáci totiž v květnu 1631 dobyli, vydrancovali a téměř vyvraždili město Magdeburg, ležící v těsném sousedství území Jana Jiřího. A svůj podíl na jeho rozhodnutí měli nepochybně i sami Švédové, kteří krátce předtím podobným způsobem „osvobodili“ císařskými vojáky okupovaný Frankfurt nad Odrou. Zkrátka, když se dva perou…, a tak Jan Jiří podepsal 11. září 1631 s Gustavem Adolfem spojeneckou smlouvu.

O necelý týden později, 17. září 1631, se čerství spojenci střetli u Breitenfeldu s Tillym. Císařský vrchní velitel sešikoval svoji armádu tradičním způsobem, tj. postavil pěchotu v těžkopádných španělských terciích do středu a jízdu na křídla.  Gustav Adolf umístil na levé křídlo své čerstvé saské spojence, do středu švédskou pěchotu a na pravé křídlo jízdu, posílenou pěšími útvary. Zpočátku se obě armády pouze navzájem ostřelovaly z děl, pak však velitel císařského levého křídla, statečný a impulzivní maršál Pappenheim, bez rozkazu zaútočil se svými pěti tisíci kyrysníků na švédské pravé křídlo, jemuž velel generál Baner. Švédové útok vydrželi, Pappenheimovy jezdce zdecimovali palbou a nakonec je zahnali na zmatený útěk. Tilly mezitím udeřil na švédské levé křídlo, rozbil a rozehnal saskou armádu, která i se svým knížetem utekla z bojiště, a vpadl do boku Švédům. Gustav Adolf si o svých spojencích nedělal iluze, takže byl na podobný vývoj událostí připraven. Poslal proti Tillyho pomalu postupujícím terciím oddíly spolehlivého generála Horna. Současně udeřil na bok císařské sestavy, obnažený Pappenheimovým útěkem, a rozhodl tak bitvu ve svůj prospěch.

Zatímco zraněný Tilly se zbytky své armády ustupoval do Bavorska a Gustav Adolf táhl za ním, Jan Jiří Saský poslal své vojáky, vedené bývalým Valdštejnovým generálem Janem Jiřím Arnimem, do Čech. Před jedenácti lety odkrojil s císařovým požehnáním z Českého království obě Lužice, proč by si – pro změnu s požehnáním Švédů – nezkusil zakrojit znovu?

Císařským vojenským velitelem v Čechách byl stařičký polní maršál Baltazar hrabě Marradas. Tento – kdysi snad schopný velitel kyrysnického pluku – se ve funkci zemského velitele příliš nevyznamenal, a tak saské jednotky a švédský pomocný sbor pod velením Matyáše Thurna záhy obsadily celé severní a severovýchodní Čechy a 15. listopadu 1631 vtáhly bez boje do Prahy. Po jedenácti letech habsburského útlaku přinesli Praze svobodu vojáci saského kurfiřta. Titíž vojáci, kteří před jedenácti lety pomáhali Habsburkům tuto svobodu zardousit. Podobných kanadských žertíků je historie plná…

Všechno bylo náhle jinak. Katoličtí kněží utekli spolu s úředníky a lidé se nadšeně hrnuli do kostelů, na jejichž kazatelnách opět stanuli luteránští, kalvínští a českobratrští kněží,  kteří z nich byli po Bílé hoře vyhnáni. Mnozí katolíci se kajícně vraceli k víře svých předků. Ze staroměstské mostecké věže byly pietně sňaty vybělené lebky popravených vůdců povstání a za slavnostních obřadů uloženy na přísně utajené místo.

Do všeobecného jásotu se mísily disharmonické tóny jenom tam, kde se objevili vracející se emigranti. Někteří přišli jenom proto, aby co nejrychleji prodali zbytky svého majetku a zase zmizeli. To byli ti prozíravější. Jiní však chtěli své konfiskované domy, zahrady, pole či vinice od nových majitelů zpátky. Taková drzost! Člověk celá léta pracuje v potu tváře na zvelebení poctivě nabytého majetku – a najednou by to všechno měl odevzdat někomu, kdo celá ta léta prolenošil někde v cizině? Takovou do nebes volající nespravedlnost si snad poctivý měšťan nezaslouží!

A bylo hůř. Arnimovi vojáci měli totiž o svobodě českého národa své vlastní představy, které se ne vždy shodovaly s představami českými. Většinou nechápali, proč by se měli v dobyté Praze chovat jinak než v ostatních dobytých městech. Ano, v ostatních dobytých městech, protože jaképak řeči o osvobozování, že? Když nechal Tilly svého času v dobytém Magdeburgu pomordovat na třicet tisíc mužů žen i dětí, čerta se staral o to, nejsou-li náhodou mezi nimi tajní katolíci! Když se dva perou, třetí se směje – tohle pořekadlo platívá možná v hospodské pranici, nikoli však ve válce! Podle představ saských osvoboditelů museli zkrátka i „osvobození“ Češi pochopit Machiavelliho zásadu, že ve válce nelze být zadobře s oběma stranami. Jedné platit daně – a druhou v případě potřeby uvítat jako osvoboditele…

Císařští, příliš slabí na nějakou ofenzivní akci, zatím vyčkávali. Hrabě Marradas se stáhl za hradby věrných jihočeských Budějovic, slabá slezská armáda císařského generála Rudolfa Tiefenbacha po chabém pokusu o protiútok ustoupila zpátky do Slezska, generálové Colloredo a Gallas vyhnali sice své bývalé saské spojence z Rakovníka, postoupit dál si však netroufali.

Nepostupovali ani Sasové, a tak se válka v Čechách omezila pouze na občasné šarvátky jízdních hlídek. Komu by se také chtělo válčit v zimě? Obyvatelé saskou armádou obsazených oblastí Čech si tedy mohli v klidu užívat znovu nabyté náboženské svobody. Nepřišla je právě levně – jen měšťané Nového Města pražského zaplatili za šest a půl měsíce pobytu saských osvoboditelů úctyhodnou sumu 666 202 zlatých…

Pochopitelně netrvalo dlouho a mnozí z osvobozených začali toužit po návratu habsburské „nesvobody“. Neboť pouze hmotně zaopatřenému člověku záleží na tom, zda se musí nebo nemusí modlit k Panně Marii, případně zda kněz slouží mši v ornátě či bez něho – což byly pro většinu věřících hlavní rozdíly mezi katolickým a protestantským způsobem chválení jednoho a téhož Boha. Člověk, který přišel o všechno, mívá jiné starosti. Nehledě na to, že mnozí z těch, kdo po Bílé hoře přestoupili ke katolictví, si z prostého faktu, že je možné opustit špatnou víru, odvodili, že je možné opustit jakoukoliv víru – a od toho byl již pouze krůček k velmi současnému názoru,  že upřímná víra v cokoli je spíše na obtíž než ku prospěchu...

Válka se uklidnila i v Německu. Gustav II. Adolf, přezdívaný německými protestanty „Lev severu“, se rozhodl využít zimního odpočinku k vybudování armády, která by jednou provždy srazila Habsburky i Katolickou ligu na kolena. Málo lidnaté Švédsko mu už mnoho vojáků poskytnout nemohlo, rozeslal proto své verbíře po celé Evropě. Pod jeho prapory se začali scházet Němci, Angličané, Skotové, Irové, Francouzi, Vlámové, Poláci, Češi. Netrvalo dlouho a rodilí Švédové či Finové tvořili ve švédské armádě zanedbatelnou menšinu. Nebylo na tom nic zvláštního, i v armádách protivníků sloužili kromě Němců také Italové, Poláci,  Slovinci, Chorvati, Maďaři, Řekové, Dalmatinci, Burgunďané, Češi (u Lützenu stáli proti sobě dokonce dva bratři – švédský rytmistr Adam Berka z Dubé a císařský důstojník Hanuš Berka z Dubé), Španělé, Skotové, Irové, Francouzi, Lotrinčané a dokonce i Turci, ale právě národnostní čistota švédských jednotek z nich zpočátku dělala téměř nepřemožitelné válečné stroje. Teď bylo sice „Švédů“ početně víc, ale už to nebyli tak docela ti praví Švédové…

Také císaři Ferdinandovi nezbylo nic jiného než se poohlédnout po nějaké použitelné armádě. A protože Habsburkové vždycky sázeli na jistotu, obrátil se opět na Valdštejna. Jako kdyby zapomněl na okolnosti jeho předchozího odvolání. Vévoda nechal císaře chvíli žadonit a pak jeho prosbám vyhověl. Vymínil si, že mu nikdo nebude smět do velení mluvit, načež s výkonností sobě vlastní začal z demoralizovaných jednotek, které mu předali neschopní císařovi generálové, budovat novou armádu.

Současně však zhrzený vévoda nepřestal tajně vyjednávat se Sasy i Švédy  o způsobu, jímž by co nejefektivněji císaře podrazil. Neboť Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna nezapomněl na urážku, za kterou považoval své odvolání, a tak již delší dobu vyjednával prostřednictvím českých emigrantů s představiteli protihabsburské koalice. Neměl prý v úmyslu nic menšího, než přejít i s armádou k nepříteli a stát se českým králem…

V dubnu 1632 padl u bavorského Rainu na řece Lechu Joannes Tserclaes hrabě Tilly, vítěz z Bílé hory a vojevůdce, který v životě svedl celkem 38 bitev, přičemž pouze dvě z nich prohrál. Švédové dobyli Mnichov a nezadržitelně se valili Bavorskem. Tou dobou už měl Valdštejn k dipozici armádu čtyřiceti tisíc mužů, s nimiž zahájil tažení proti Arnimovým a Thurnovým Sasům. Ti příliš nevzdorovali, a tak 25. května 1632 vstoupili císařští vojáci – již tradičně bez boje – opět do Prahy. A Pražané se dočkali dalšího osvobození. A další konfiskační komise, které předsedal sám vévoda Valdštejn. Tentokrát bylo odsouzeno celkem 335 osob (16 pánů, 128 rytířů, 191 měšťanů), jimž byl zabaven majetek v hodnotě přes tři miliony zlatých. Všechno připadlo Valdštejnovi, který získané prostředky použil na úhradu svých vojenských nákladů.

Počátkem září se Valdštejnova armáda střetla poblíž Norimberka poprvé s armádou Gustava Adolfa. Bitva skončila nerozhodně, s těžkými ztrátami na obou stranách, Švédové nicméně ustoupili a 16. listopadu 1632 došlo u saského Lützenu k další bitvě. Císařské oddíly, reorganizované na základě zkušeností z předchozích bojů podle švédského vzoru, si v ní vedly nadobyčej dobře. Götzovým kyrysníkům se při jednom z útoků dokonce podařilo zabít samotného Gustava Adolfa. Velení na švédské straně převzal německý vévoda Bernard Výmarský, jemuž se podařilo zabránit panice a dotáhnout boj do konce. Pro naprosté vyčerpání obou armád však skončila bitva opět nerozhodně. Část otřesených císařských jednotek se dala na útěk, Švédové opanovali bojiště, po celodenním boji však měli obrovské ztráty a přišli o svého krále. Albrecht z Valdštejna, který kvůli dně ani nevydržel na koni (a odražená střela z muškety ho navíc trefila do levé kyčle), ztratil celé dělostřelectvo a několik vyšších důstojníků, mezi nimi i svého oblíbence Pappenheima. Roztrpčený vévoda vydal nakonec rozkaz k ústupu, těsně předtím, než to stačil udělat Bernard Výmarský. Díky tomu bývá bitva u Lützenu většinou prezentována jako švédské vítězství.

Protože králově dceři Kristině bylo teprve šest let, postavil se do čela státu i armády říšský kancléř Axel Gustavsson Oxenstierna (1583–1654), příznivec českých emigrantů, z nichž okolo dvou tisíc sloužilo v důstojnických hodnostech v řadách mnohonárodní švédské armády. Proto dál jejich prostřednictvím vyjednával s frýdlandským vévodou, jenomže ten se stále nemohl rozhodnout, za koho má vlastně válčit, takže pro jistotu neválčil vůbec. V červnu 1633 uzavřel Valdštejn se saským vrchním velitelem Janem Jiřím Arnimem příměří – a dokonce jeho prostřednictvím navrhl saskému kurfiřtovi mír, jehož součástí měl být návrat k politickým a náboženským poměrům z roku 1618… Znepokojený císař za ním nakonec v červenci vyslal na inspekci svého věrného generála Jindřicha Šlika, byvšího stavovského „hrdinu“ z Bílé hory. Ten měl za úkol zjistit, co to ten zatracený, dnou a dalšími odpornými chorobami sužovaný zmetek vlastně v tom Slezsku vyvádí, když za ním nejsou vidět žádné výsledky. 

Jak už to tak v armádě kteréhokoliv století chodí, uspořádal generalissimus Valdštejn pro inspekční orgán klasický vojenský „oční výtěr“, všechny zjištěné nedostatky slíbil napravit, nicméně po Šlikově odjezdu pokračoval v realizaci vlastních záměrů. Netušil, že hrabě Šlik měl ještě jeden (a patrně hlavní) úkol – přátelsky si pohovořit s  některými důstojníky, v první řadě s velitelem vévodovy tělesné stráže generálem Piccolominim a s císaři oddaným generálem Gallasem. A jen tak mezi řečí se jich zeptat, jak se jim Valdštejnův způsob válčení zamlouvá – a jak by asi tak válčili oni, kdyby je nějaká nešťastná událost (za války se přece může přihodit ledacos) čirou náhodou postavila na Valdštejnovo místo. Anebo vévoda přece jenom něco tušil, protože se zakrátko rozhodl pro okázalou demonstraci své bojechtivosti a nařídil udeřit na první nepřátelskou jednotku, která byla zrovna po ruce. Shodou okolností to byl slabý švédský sbor, zakopaný u městečka Stínavy a vedený – co čert nechtěl – Matyášem Thurnem. Krátký boj skončil kapitulací Švédů a Thurnovým zajetím.

V září 1633 tedy císařský generalissimus Valdštejn zajal císařova úhlavního nepřítele, jenomže místo aby ho – úhledně zabaleného – expedoval k dalšímu trestně právnímu využití, s vojenskými poctami ho opět propustil. To vše krátce po odjezdu císařova inspekčního orgánu, kterému nasliboval hory doly. Není divu, že to císaře nepotěšilo. 

Nepotěšilo to ovšem ani Švédy, na jejichž náklady tato demonstrace Valdštejnovy loajality proběhla, a tak nerozhodný vévoda vyvolal nakonec nedůvěru obou stran. Když se pak konečně rozhodl, bylo pozdě. Císař jej opět sesadil z funkce vrchního velitele a prohlásil za zrádce. Nemocný Valdštejn se pokusil uskutečnit svůj plán, jenomže doba soukromých armád byla nenávratně pryč. Vojáci, které ze svých prostředků pro císaře najal, vycvičil a platil, mu odepřeli poslušnost a zachovali věrnost císaři, pod jehož prapory bojovali. Většina vysokých důstojníků, včetně velitele vévodovy tělesné stráže generála Piccolominiho, se zachovala stejně. Švédové a Sasové mu odmítli přijít na pomoc, kdo by se kvůli jednomu nerozhodnému zrádci pouštěl do zimního válčení?

Tento pán nevěří v Boha, a proto mu nelze důvěřovat. Neuvěřím a nedám ani psa sedlat!“ odpověděl údajně vévoda Bernard Výmarský na prosbu, aby Valdštejnovi pomohl. Zklamaný, všemi zrazený zrádce Valdštejn opustil svoji nevděčnou armádu, ležící v zimních kvartýrech na Plzeňsku, a pokusil se přejít k nepříteli alespoň sám. Jako kdyby chtěl zopakovat svoji dezerci od moravských stavů k císaři, jež kdysi dávno odstartovala raketový vzestup jeho kariéry. Zapomněl, že tenkrát byl mladý, zdravý a nesmírně ctižádostivý. Hlavně ovšem převyšoval většinu svých současníků pronikavou schopností včas odhadnout, kudy se bude ubírat vývoj. Tenkrát. Nyní už byl jenom ctižádostivý. A možná ani to ne. Vždyť už ani na koně se nemohl posadit, z Plzně ho nesli v nosítkách. Na jejich dvířkách byl erb s jeho osobním heslem: NAVZDORY ZÁVISTI…

Valdštejnův pokus o opakování dějin skončil dne 25. února 1634 v Chebu, kde jej – jako již zcela neperspektivního – probodl svou důstojnickou halapartnou irský hejtman Deveroux z pluku Butlerových dragounů. Důkazem, že šlo o vyšším velením nařízenou akci je skutečnost, že se krátce předtím na Valdštejnově frýdlanském panství objevil plukovník Kryštof Puchheim, aby „zabezpečil“ majetek zrádného generalissima. Valdštejnovi a několika méně pružným šlechticům, kteří byli zlikvidováni současně s ním (Adam Erdmann Trčka z Lípy, Kristián Ilov, Vilém Kinský, Jindřich Neumann) vzápětí zabavila císařská konfiskační komise převážně pozemkový majetek v hodnotě okolo 15 milionů zlatých. Ten byl rozdělen mezi ty, kteří – na rozdíl od něho – včas odhadli, kudy se bude ubírat vývoj. Na své si tak přišli generálové Gallas, Piccolomini, Colloredo, Aldringer, Isolani a mnozí další. Zkrátka nepřišel ani všestranně zasloužilý generál Jindřich Šlik. Odměněni byli samozřejmě i Deverouxovi velitelé plukovník Butler, podplukovník Gordon a major Leslie. Sám hejtman Walter Deveroux byl povýšen na podplukovníka a odměněn několika zabavenými trčkovskými statky. Kdo umí…

Po Valdštejnově smrti vpadli Švédové a Sasové znovu do Čech, byli však odtud vytlačeni bývalým Valdštejnovým generálem, Rudolfem Colloredem hrabětem z Wallsee, Marradasovým nástupcem ve funkci vojenského velitele v Čechách. Spojená císařsko-španělská armáda, vedená císařovým synem knížetem Ferdinandem (1608–1657), se dne 6. září 1634 střetla u Nördlingen s jednotkami švédského generála Horna a vévody Bernarda Výmarského. Zatímco Bernard Výmarský sváděl na levém křídle bojové sestavy pouze menší potyčky, generál Horn (trpící údajně i na vojáka neobvyklým nedostatkem fantazie) nechal na pravém křídle vykrvácet svoji pěchotu v patnácti opakovaných útocích na španělská opevnění. Když se konečně rozhodl ustoupit, císařští udeřili, jeho i Bernardovy oddíly rozprášili a samotného Horna zajali. Po tomto debaklu se již ani muži Oxenstiernových výjimečných kvalit nepodařilo udržet pohromadě pestrý slepenec dobrovolných i nedobrovolných švédských spojenců, a tak dne 30. května 1635 uzavřela německá luteránská knížata s císařem tzv. Pražský mír.

Švédové zůstali sami.

Seriál

  1. Omyl učitele národů (díl 01.)
  2. Omyl učitele národů (díl 02.)
  3. Omyl učitele národů (díl 03.)
  4. Omyl učitele národů (díl 04.)
  5. Omyl učitele národů (díl 05.)
  6. Omyl učitele národů (díl 06.)
  7. Omyl učitele národů (díl 07.)
  8. Omyl učitele národů (díl 08.)
  9. Omyl učitele národů (díl 09.)
  10. Omyl učitele národů (díl 10.)
  11. Omyl učitele národů (díl 11.)
  12. Omyl učitele národů (díl 12.)
  13. Omyl učitele národů (díl 13.)
  14. Omyl učitele národů (díl 14.)
  15. Omyl učitele národů (díl 15.)
  16. Omyl učitele národů (díl 16.)
  17. Omyl učitele národů (díl 17.)
  18. Omyl učitele národů (díl 18.)
  19. Omyl učitele národů (díl 19.)
  20. Omyl učitele národů (díl 20.)
  21. Omyl učitele národů (díl 21.)
  22. Omyl učitele národů (díl 22.)

Podobné články

Další články autora

Autor : Karel Oktábec 🕔16.03.2009 📕12.623

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře