Literární soutěž - příspěvek č.1

Autor : Radek Havelka / Admin 🕔18.01.2009 📕5.071

Autor : Ringlett
 

Třetí sen


Občas si představuji …
jsem básník v předminulém století
potají vykašlávám kousíčky vlastních plic
a bílou kolonádou se krásné panny procházejí.

Občas si představuji …
jsem ten co dostál slibu a čas tak strašně letí
na bílý svetr vykašlávám kousíčky vlastních plic
a strašně krásnou velkou oblohu si kříže rozdělují.

Občas si představuji …
zůstaňte vážně v klidu, není mi k blití
mám divné představy a jsem na ně hrdý, chtěl bych jich víc
dopřávám si ten luxus snění a tomu čím žijete se směji.

Vždy když si představuji …

Občas si představuji …
teď třeba modrou vestu a kolem lidi křičí
že přišel Merkur k mému prahu
a moje Tetička už temně hučí …

 

Modrá obloha


Na modré obloze,
v tanci arabesek,
lidé umírají,
jedni i druzí pravdu mají,
na koncích bílých linek.

Smrtka jim drží palce,
v těch tancích arabesek,
vždyť jedni i druzí jí práci ušetří,
když navzájem se zabíjejí,
na koncích rudých linek.

Po jejím doteku,
se k zemi hroutí
a v tanci smrti,
partnerkou je jim,
v ohnivém závoji.

Na které nedosáhne,
hedvábí unáší,
nad zemí, když mají štěstí,
nad moře, říční ústí,
snad voda teplá bude
a život ušetří.

Ty na nichž není řada,
ještě křídla udrží
a zpátky do náručí země,
bezpečně dopraví.

Pak smrtku budou plašit,
ze strachu se smát
a snít o naději,
útěchu hledat v náručí,
té která rozumí.
Rebelie

Pro dobro krále,
teče krve proud,
lidé jež měli jen,
svoje trápení,
pod znamením kříže,
klečí na zemi.

Poslední před bohem,
první mečem hynou,
když králův hněv
je nocí žene.

Za to že chtěly mít,
své stoly plné,
ne jen hlady zmírat
a zbytky z jeho stolu,
svým dětem dávat.

Pozvedly kosy
a vědět mu daly,
že nejsou jen otroky,
že mají životy svoje.

A hrdost,
že není jen rytířů dar.
Že prostý člověk
má tento dar
a čest svou,
pro život,
dětí svých nasadit.

Před hradem
na lukách,
v bitevní vřavě.
Pod kopyty koní,
meči rytířů,
v hlíně leží.

Pod královým mečem,
v rukách katových,
sny se hroutí,
v krvi nehodných.

 

Víra


Pravda je tam, kde lež se schová,
když prvně lámeš chleba
a malost nepřetrvá.

Sám sobě lhát, marné je, jak dělat slepce,
když přijde chvíle jež přijít měla.
Když znovu lámeš chleba.

Jediný spravedlivý,
na bílém koni jezdí
a vteřinami žití,
když lidstvo samo sebou zmírá,
lidí jež zapomněli
co je to víra a zapomnění,
si s kosou chodí.

Nad starou alejí,
zas hudba zní,
ne to se nepohřbívá,
to se jde zase žít.

To se jde zase žít
do víru umírání,
však lepší živým být,
než marně mřít, za lež
hrdost jednotlivce to jsou jen slova,
škoda je pro ně umírat.

Když umřít máš,
tak pro věc které věříš,
ta však už věcí není,
stala se vírou.

Stala se vírou,
ve chvílích zapomnění,
kdy lež už není
a zbyla jenom pravda.


Jediný spravedlivý,
na bílém koni jezdí
a vteřinami našich životů,
si prstem listuje.

Marnost se žene ulicemi
a dole v kanálech,
se pravda topí ve lži
a slabá je.

Pod kusem igelitu
leží ti kteří odešli,
tou lipovou alejí,
ti kteří věřili,
že pravda může ožít,
když marnost se lží,
jí podtrhnuly židli.

Jediný spravedlivý
co jezdí na bílém koni
a vteřinami žití,
nás všech si s kosou chodí.

 

Vzpomínka


Ach Ráchel jak vzdálená jsi Mi teď a tady
na Tebe vzpomínám jak šla jsi se mnou
krajem, vysokou travou mezi stíny hor.

Byla to krásná doba beze lží, bez obav
a vítr čechral naše vlasy v sedlech velehor
a když máčela sis nohy ve vodách jezerních
a Já byl stále s Tebou.

To bylo předtím,
Ráchel, než zadul z nížin zvon
a rozdělil nás chmurný chór
teď ležím v píscích vzdálených
a v mracích, Ráchel, tuším tvoji tvář

Snad vzpomínáš tam v dáli
kde vane vítr z hor, na Mě
a Já provázím tě myšlenkami svými
po stezkách v údolích
kde chodily jsme spolu.

Ráchel nenechej Mě zmizet ze Svých snů
Mě jenom láska naše a šátek Tvůj
co kolem krku mám
chrání v běhu těchto strašných dní.

Ráchel, jak budu jen moci
poběžím za Tebou
tak jako poutník žíznící jde za vodou.

 

Bílá hora


Alejí lip se sluncem v zádech
řítí se kočár a kočí bičem práská
panstvo teď pospíchá pryč
ze zemí českých.

Výstřely mušketýrů zní u zdí obory
poslední Moravan se v krvi hroutí
stavovské prapory pošlapou císařské boty
z těch kteří zůstanou a také nezradí
císař si vybere a katu dodá
sedmadvacet hrdel – obětí,
viníků, hrdinů – každý je jinak vidí
ve světle této doby.

 

Pláč


Je noc a květen
listy lip, daleko odevšad
šumí ve větru
útvary křížů řvou
žalobu pravdivou
že drželi slovo
odměnou dostaly smrt
dali nám svobodu
a zdání cti, nebyli bez jména
však nikdo je nezná
je už nám cizí
hrdost na svoji zemi.

Lipová ratolest a hrdý lev
nic už nám neříká
na řady křížů
každý už zapomněl
ve větru zanikl jejich odkaz
že nejde jenom se hrbit
všem nutno dát vědět
,,My tady žijeme a budem dál ,, .
Zatím jsme přežili všechny
kdo sáhli nám na práva
nešlo to bez krve
bylo jí na moře
nic z toho nezbylo
není v nás ta správná hrdost
už jenom hrabeme mamon
a naše země je stínem své krásy
a řady křížů
v Moravském poli, Kresčaku, Bílé hoře, Piavě, Soči, Verdenu, Tobruku, Dunkirque, Dukle i Praze
a mnohde jinde
pláčou
víc už jim nezbývá

 

Strach


Tma, chlad a ztichlé město
šumění větru v korunách stromů
tušení lidí a jenom jedno gesto
novinky rychle letí do všech domů
přesto že mocní neřekli ni slovo
všichni se stále bojí, armádě stačí slovo
a vločky snášejí se v tichu
na Náměstí Nebeského klidu.

 

Autor : Radek Havelka / Admin 🕔18.01.2009 📕5.071

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře