Úder za rozbřesku

Autor : Jiří Fidler 🕔30.09.2008 📕18.405

Vážení kolegové, milí čtenáři serveru valka.cz.

Pro soutěž k výročí mobilizace jsem si dovolil připravit něco dosti neobvyklého, souvisejícího se žánrem tzv. alternativní historie. Jedná se o žánr, jenž se u nás rozvíjí velice pomalu a často bývá posměšně označován jako „historie co by, kdyby". Ale v zahraničí, zvláště v anglosaských zemích, jde o dosti oblíbený způsob prezentace historických alternativ, které ovšem má dosti striktní pravidla a hlavně, musí faktograficky vycházet z reálných indicií. Přitom musí být vždy jednoznačně ukázáno, v kterém konkrétním okamžiku se reálný popis mění v alternativu. Např. při alternativním popisu válečné události musí být přesně určeno, které konkrétní rozhodnutí, mající rozhodující význam pro další vývoj, je změněno, a zároveň musí všechna fakta (početní stavy vojsk, výzbroj, operační plánování) odpovídat historické realitě.

Vzhledem k nedávným informacím českého tisku, že „historikové rozhodli" o nesmyslnosti případné obrany Československa na podzim 1938 (což bylo i na válce široce komentováno), jsem se odhodlal nabídnout jednu kapitolku z připravované knihy, jejíž realizaci jsem musel o určitý čas odložit.

Kapitolka se netýká onoho zlomového okamžiku, kdy československé vojenské a následně i politické vedení rozhodlo nepodřídit se mezinárodnímu diktátu. Zobrazuje situaci o několik dnů později, kdy již byly válečné akce v plném proudu. Celá je založena na reálných přípravách a plánech obou stran, které se nacházejí v archivních dokumentech, a zároveň na německé straně využívá jim typického chování konkrétních velitelů v reálných předválečných i válečných situacích. Všechny jednotky obou stran na podzim 1938 opravdu existovaly, měly uváděnou výzbroj a velitele. Navíc byly připravovány právě k takovému vedení akcí, jaké je v této alternativě představeno.

 

Úder za rozbřesku - 4. říjen 1938

Rychlý postup večer 2. a dopoledne 3. října generála Heinze Guderiana, velitele XVI. armádního sboru, navnadil. Velice na něho zapůsobilo nadšené uvítání, jehož se vojákům 1. tankové divize dostalo v Chebu a Karlových Varech, bylo mu však jasné, že takto není možné dále pokračovat. Jeho vojáci se dlouhé hodiny nemohli vyprostit z objetí nadšených soukmenovců. Guderian podobnou situaci poznal na jaře, když v čele své 2. tankové divize postupoval od Pasova k Vídni, ale pro většinu jeho podřízených byla tato „květinová válka" něčím zcela novým. Pokud ale měli dosáhnout rychlého úspěchu, musely neustálé oslavy v každé vesnici skončit. Krátce po poledni 3. října proto velitel sboru nově uspořádal své jednotky, které kvůli terénní konfiguraci zahájily postup třemi směry. Guderianovým hlavním úkolem bylo vyvrácení nepřátelské obrany na řece Ohři. Proto se rozhodl nasadit na levém křídle, postupujícím z Karlových Varů směrem na Ostrov a Kadaň, síly 1. tankové divize. Nejprve postupoval průzkumný oddíl spolu s motocyklovým praporem, následoval 1. tankový pluk, jediný z celé německé branné moci, který měl již ve stavu roty s tanky Pz.Kpfw. III a Pz.Kpfw. IV. Mezi tanky byly rozděleny kolony motorizované pěchoty, přičemž ke každému praporu pěchoty byl připojen jeden dělostřelecký oddíl. Druhý tankový pluk si Guderian ponechal pod svým velením v Karlových Varech. Střed sestavy sboru tvořila 1. lehká brigáda, jež měla - podle původních plánů - právě provádět reorganizaci na divizi. Brigáda měla zabezpečit prostor Žlutice - Toužim a krýt křídlo hlavního úderu v těžko prostupné pahorkatině severozápadních Čech. Žlutice měl obsadit průzkumný oddíl, následovaný tankovým oddílem, dvěma prapory střelců a jedním dělostřeleckým oddílem. V prostoru Toužimi se měl soustředit celý průzkumný pluk, doplněný o prapor střelců a dělostřelecký oddíl. Všechny jednotky měly zaujmout obranné pozice a zahájit intenzivní průzkum do vzdálenosti maximálně 25 km. Jejich další postup měl následovat až v okamžiku, kdy 1. tanková divize pronikne údolím řeky Ohře na východ a obchvátí tak masiv Doupovských hor od severovýchodu a východu. Přidělená 2. motorizovaná divize, která již 2. října odbočila od Chebu do prostoru Mariánských Lázní a kde její vojáci radostně přijali rozkaz k obraně, měla provádět zabezpečený průzkum jihovýchodním směrem, obsadit Tachov a dalším postupem na Stříbro umožnit postup 10. pěší divize přes hraniční hory Českého lesa směrem na Plzeň. Přes námitky štábních důstojníků se generál Guderian rozhodl jet vpřed v proudech 1. tankové divize, aby je popohnal k co nejrychlejšímu postupu. Doufal, že osobní přítomnost vše zrychlí a jeho tankisté se dostanou do Kadaně již v noci na 4. října.

Situace se začala komplikovat již odpoledne 3. října, když průzkumný oddíl 1. tankové divize obsadil Ostrov a zahájil postup na Klášterec nad Ohří. Úzká a nepříliš udržovaná silnice se vinula přímo podél levého břehu řeky Ohře, zatímco železniční trať (zcela zničená působením tzv. železničních pluhů) kopírovala pravý břeh. Z obou stran začaly údolí řeky svírat příkré zalesněné svahy a němečtí důstojníci byli nuceni zpomalit postup a zvětšit rozestupy mezi vozidly kvůli nebezpečí léčky. Hned za první zatáčkou se pak objevil zátaras, doslova prošpikovaný výbušnými náložemi a krytý kulometnou palbou z výšin. Při jeho odstraňování začaly narůstat ztráty. Několik zasažených vozidel muselo být svrženo do řeky, aby silnice zůstala volná. Údolí řeky se klikatilo a za každou zatáčkou se nacházel další zátaras. Vesnice v okolí byly zcela vylidněny a Němci se mohli spoléhat jen na mapy. Všechny mosty a můstky byly zničeny. Přednímu voji musel na pomoc přijet celý ženijní prapor a ženisté pod sporadickou palbou v houstnoucím šeru odstraňovali nálože. Českoslovenští kulometčíci rychle měnili místa, nesnažili se zadržet protivníka za každou cenu, ale jejich palba byla účinná. Němci přišli o mnoho vojáků, o desítky aut a motocyklů. Rychlý postup na Kadaň se stal utopií, Němcům se do konce dne podařilo proniknout pouze ke Klášterci nad Ohří, kde jejich předvoj zastavila kulometná palba z několika pevnůstek na pravém břehu řeky Ohře. Celá tanková divize se tak náhle podobala obrovskému hadu, roztaženému po obou březích řeky do délky více než 20 km. Ztráty mezi ženisty navíc dosáhly takových rozměrů, že generál Guderian byl nucen požádat generála Reichenaua o přidělení jednoho sborového ženijního praporu. Zároveň si však musel od nadřízeného vyslechnout několik ostrých výtek ohledně pomalého postupu tankových jednotek. Rozčilený Guderian neváhal a rozhodl se ještě v noci sám dojet až do Klášterce, aby ráno osobně zjistil situaci, pronikl do Kadaně a zahájil postup na Chomutov a Žatec.

* * *

Informace o postupu německých tankových jednotek podél řeky Ohře dostával v Kutné Hoře na stůl nejen velitel 1. armády generál Sergej Vojcechovský, ale také velitel jeho letectva generál Karel Janoušek. Ten, spolu se svým operačním důstojníkem plukovníkem Robertem Ellnerem, ve skrytu duše doufal, že Guderian se vrhne vpřed stejným způsobem, jako to udělal v březnu 1938 v Rakousku. Tehdy jeho tankové jednotky postupovaly rychle podél Dunaje k Vídni a i když jim nikdo v postupu nebránil, poruchy a dopravní nehody mu údajně měly vyřadit až pětinu bojové techniky. Hodinu po půlnoci se zdálo být jasné, že Němci zastavili postup a čekají na rozbřesk. Pro československé letce se tak naskytla šance, na kterou se připravovali několik měsíců.

Janoušek a Ellner nemohli být vzájemně odlišnější. Generál prošel bojovými akcemi legií v Rusku jako pěšák, absolvoval Válečnou školu a k letectvu přišel až ve dvacátých letech jako důstojník generálního štábu, předurčený k vyššímu velení. Plukovník naopak pocházel z domácí složky, jako bojový pilot působil valnou část první světové války a k velitelským funkcím se propracovával po jednotlivých stupíncích. Přesto však tito dva muži dokázali připravit plán útoku na nepřátelské motorizované jednotky, do něhož byli připraveni nasadit veškeré síly letectva 1. armády, zvláště pak Bojovou skupinu Černohlávek.

Černohlávek pod velením plukovníka Josefa Boreckého zahrnoval nejmodernější československá bojová letadla - šest stíhacích a dvě lehké bombardovací letky. Spolu s podporou dvou pozorovacích letek tak mělo k akci z utajených polních letišť vzletět asi 100 letadel Avia B-71, Avia B-534 a Letov Š-328. Rozhodnutí o akci učinil generál Vojcechovskij 4. října v 01,50 hodin, start jednotek byl určen na 05,50 hodin a útok měl být zahájen v 06,35 hodin. Hlavní skupinu bombardovacích jednotek vedl do akce podplukovník Ludvík Budín, krytí mu obstarávala stíhací peruť majora Alexandra Hesse, zatímco druhá stíhací peruť majora Aloise Snášela měla provést pomocný úder čelně v oblasti Klášterce nad Ohří. Bombardéry letěly od Velvar přímo k Žatci a odtud nad Doupovské hory, do předem určených sektorů, zatímco doprovodné stíhačky zaujaly pozice na levém křídle ve stupněné sestavě proti očekávanému útoku německých stíhačů od západu. Nikdo netušil, že českoslovenští piloti vyšli svému štěstí vstříc hodně daleko. Letecké krytí Guderianova postupu zabezpečovala první dva dny IV. stíhací skupina Richthofenovy eskadry z polního letiště Oschatz. Poté, co Guderianovy tanky obsadily Cheb a Karlovy Vary, bylo odpoledne 3. října rozhodnuto, že se skupina 40 stíhaček následujícího dne přemístí na tato letiště a pozemní sledy proto okamžitě odjely na nová místa. Během večera však dosáhly jen Chebu, jehož letiště bylo rozoráno, a při cestě do Karlových Varů se ocitly v dopravní zácpě. Vzájemná komunikace mezi veliteli pozemních jednotek a vojenského letectva nebyla nijak příkladná, velké mezery měla i součinnost. O tom, že přesun na nová letiště není možný se velitel skupiny kapitán Johannes Janke dozvěděl v okamžiku, kdy se v čele pilotů v 06,00 hodin chystal k přeletu. Zuřící velitel odvolal pohotovost a poslal piloty dospat, neboť přelet měl proběhnout až kolem desáté hodiny. O těchto změnách však nebyl informován ani generál von Reichenau, ani generál Guderian. Oba předpokládali, že letecké krytí postupu tankové divize opět zabezpečí stíhači elitní Richthofenovy eskadry se svými Messerschmitty Bf 109.

* * *

Na polních letištích v okolí Prahy panoval čilý ruch již od nočních hodin. Po páté hodině byli piloti informováni o tom, že jejich čas přišel. V následujících dvou hodinách se měly zúročit veškeré přípravy a nácviky posledních pěti měsíců. Před šestou hodinou pak odstartovaly letouny 71. a 72. polní letky ze Zlosyně u Veltrus, šesti stíhacích letek z polních letišť severovýchodně od Prahy, 12. letky z Klecan, 4. letky z Borku a dokonce i 3. letky z Čáslavi a 6. letky od Mladé Boleslavi. Generál Janoušek vsadil vše na jednu kartu a nasadil do akce všechny bojeschopné síly letectva, které měl k dispozici. K akci byly připraveny i zbývající letouny stíhací peruti podplukovníka Josefa Hamšíka, které se v minulých dnech rvaly s německými bombardéry, útočícími na pražská letiště a nádraží. Podplukovník Hamšík hlásil, že může do akce poslat 14 stíhacích letadel, a dostal rozkaz vzletět v 06,30 hodin a krýt návrat letadel z akce.

* * *

Generál Guderian se probudil krátce po šesté hodině ve vesnici Okounov a přikázal svému řidiči rychle odjet do Klášterce nad Ohří. Cesta byla doslova ucpána německými tanky a nákladními auty, takže oněch zbývajících 10 km do města trvalo více než půl hodiny. Nastávalo pošmourné říjnové ráno, přízemní opar však rychle mizel a nad Kláštercem již bylo zcela jasno, i když slunce ještě nebylo vidět. Opar také rychle mizel z vrcholků kopců, jimiž bylo město obklopeno ze tří stran. Guderian se usmál, neboť východně od města se otevírala rozšiřující se rovina, jako by stvořená pro rychlý tankový útok. Náhle však zpozorněl, neboť na východě spatřil na obloze velkou skupinu bodů. Než se však mohl dovtípit, co to má znamenat, uslyšel v dálce za sebou několik výbuchů. Otočil se a viděl, že z údolí, kterým v noci projel a v němž byla natěsnána téměř celá 1. tanková divize, začíná stoupat tmavý dým, přičemž další výbuchy přicházely tak rychle, že se změnily v temné bubnování. Netušil sice, že bombardéry podplukovníka Budína dorazily nad cíl, ale nevěřící údiv v jeho očích rychle vystřídal děs, neboť v jediném okamžiku pochopil, co se děje. Nejsilnější německá tanková divize vjela pod jeho přímým velením do pasti, vozidla se nemohla pohnout a z nebe se sypal déšť bomb a kulometných střel. Po několika minutách se začaly z dýmu vylupovat jednotlivé dvoumotorové letouny a nabíraly směr na jihozápad. Vojáci kolem něho sice na tyto letouny stříleli z pušek i lehkých kulometů, nezdálo se však, že by to mělo nějaký účinek.

Guderian stál ve svém automobilu jako solný sloup a po tvářích mu stékaly slzy. Byl poražen dříve, než jeho tankisté vůbec mohli přejít do bojové akce. Pochopil, že nepřítel jej záměrně dva dny ukolébával a nechal zasypávat květinami. Pochopil, proč včerejšímu postupu bránilo jen několik skupinek československých kulometčíků. Ti zatracení Češi zaútočili za rozbřesku, jako by se inspirovali americkým filmem o stíhačích z Velké války. A vychvalovaná Luftwaffe nikde...

Náhle však uslyšel výbuchy i z druhé strany. V jediném okamžiku si vzpomněl na onu skupinu bodů na obloze. Tentokrát to byly československé dvouplošné stíhačky, o nichž tolik vtipkovali němečtí letci. Nad Kláštercem jich náhle byla plná obloha a útočily na vše, co se hýbalo. Dalekohledem rozeznával bílá písmena D, E a F na jejich hnědozelených bocích. Náhle strnul - jeden letoun v jehož středu zcela jasně viděl bílý bod vrtulového kužele mířil přímo na jeho automobil. Sklonil hlavu a v posledním okamžiku uviděl dvě řady střel, rozrývající půdu a blížící se k němu. Potom jej cosi udeřilo do hrudi a propadl se do tmy...

* * *

Po úderu dvou bombardovacích letek s letouny B-71 se nad bojištěm vystřídaly čtyři letky s letouny Š-328 a po nich také postupně všechny Avie B-534 tří letek stíhacího krytí. Německé stíhačky se vůbec neobjevily, takže československé letectvo utrpělo ztráty pouze palbou ze země. Sestřeleny byly tři Avie B-534 a pět Letovů Š-328, drobná či větší poškození utrpělo 35 letadel. Padlo pět letců, nezvěstní zůstali dva a šest zbývajících se po několika hodinách dostalo k vlastním jednotkám. Raněno bylo devět dalších.

Německá bilance byla nesrovnatelně otřesnější. Velitel sboru generál Guderian byl těžce raněn, velitel 1. tankové divize generálporučík Rudolf Schmidt zemřel na zranění, stejně jako jeho náčelník štábu major Walther von Hünersdorff, a velitel 1. tankového pluku podplukovník Kurt Schmelzer uhořel ve svém tanku. Kromě nich v plamenech hořících vozidel a pod palbou leteckých kulometů zahynulo přes 2 000 vojáků, přičemž dalších téměř 5 000 vojáků bylo raněno a popáleno. Od výbuchů cisteren s palivem na více než pěti místech chytil les a stal se další ohnivou pastí. Vojáci, kteří před výbuchy a ohněm utekli do řeky, se stali cílem kulometů stíhacích a pozorovacích československých letadel, která nalétla ve druhém sledu. Bojová síla elitní 1. tankové divize se rázem smrskla na méně než polovinu. Bomby sice zasáhly jen malou část tanků v kolonách, mnohem větší škody však způsobily požáry a rozlévající se hořící pohonné hmoty. Úsek silnice i železnice Ostrov - Klášterec nad Ohří byl zcela vyřazen a jeho vyčištění mohlo trvat celé dny. Teprve potom bylo možné zjistit, kolik vozidel z téměř 200 tanků a obrněných transportérů a z více než 1 000 nákladních aut, osobních aut a motocyklů bude možné ještě použít.

Brigádní generál Karel Janoušek, spoluautor uznávané publikace Taktika letectva (1930), ukázal se svými spolupracovníky schopnost naplánovat leteckou operaci proti pozemním jednotkám. Díky usilovné přípravě, díky skvělému psychologickému odhadu protivníka a díky schopnosti a statečnosti osádek letadel se mu během necelé hodiny podařilo setnout německou 1. tankovou divizi lépe, než by to dokázal sám Maximilian Robespierre.

Generál Heinz Guderian byl znám nejen svým zaujetím tankovou technikou, ale také svojí urputností, s níž se každému snažil dokázat její nadřazenost. Hlavní důraz přitom kladl na rychlost přesunu a průnik do operační hloubky, přičemž se nenechával zdržovat pomalejším postupem pěchoty. V březnu 1938 dostal za úkol postup na Vídeň údolím řeky Dunaje v čele německých vojsk a v žádném případě nebyl ochoten se nechat někým předejít. Daný rozkaz splnil velice rychle, ovšem za vysokou cenu, neboť silnici z Lince do Vídně doslova lemovala poškozená a havarovaná německá technika - tanky, obrněné, nákladní i osobní automobily. Guderian měl přitom štěstí, že nenarazil na žádný odpor a mohl využít rakouských benzinových čerpacích stanic, neboť jeho postup nebyl nijak zabezpečen.

Německý průmysl zahájil sice výrobu lehkých tanků Pz.Kpfw.III v roce 1937, jednalo se ale jen malou ověřovací sérii A (15 ks) a první bojové série B (do 15 ks), C (15 ks) a D (30 ks), u kterých se navíc musela řešit řada technických problémů s podvozkem. Asi dvě třetiny vyrobených tanků byly využity k technickým zkouškám a školení osádek, jedinou plně vybavenou jednotkou se stal 1. tankový pluk, tři další pluky a oddíly je v září 1938 měly pouze k výcviku. Podobná situace byla také u středního tanku Pz.Kpfw.IV. Jeho výroba byla zahájena na podzim 1937, kdy vzniklo 35 ks ověřovací série A. Bojové série B bylo vyrobeno pouze 45 ks, přičemž část z nich byla vyčleněna ke školení osádek a jen asi 25 ks se dostalo k oběma plukům 1. tankové divize a k jednomu pluku 2. tankové divize. Také zde však valná část strojů byla využita k výcviku.

Skupina bojového letectva I. armády s krycím názvem Černohlávek vznikla za mobilizace z Leteckého pluku 4. Ovšem plány na její vytvoření a využití vznikly již na jaře 1938 poté, co začalo vyzbrojování lehkých bombardovacích letek letouny Avia B-71 sovětského původu. Tehdejší velitel zemského letectva v Praze, brigádní generál Karel Janoušek, se rozhodl využít vysoké rychlosti nových letadel k překvapivým úderům proti motorizovaným kolonám pravděpodobného nepřítele, procházejícím úzkými průsmyky pohraničních hor. Získal si podporu svého nadřízeného, armádního generála Sergeje Vojcechovského (také polního pilota), a během jara a léta 1938 řídil intenzivní výcvik jednotlivých letek, aby byly schopny splnit své úkoly. Během zatarasování a destrukcí předpolí byly vytipovány „nadějné" úseky pro překvapivé nasazení letadel bojové skupiny a právě oblast Doupovských hor se zdála jako velice slibná. Skupina Černohlávek obdržela první rozkazy ohledně případného leteckého útoku na nepřátelské motorizované kolony již v den svého vzniku 28. září, přičemž byly specifikovány předpokládané směry nepřátelského útoku.

Stíhací letouny Avia B-534 byly vybaveny šesti závěsníky na malé pumy o hmotnosti 10 kg a mohly být tedy využity také jako bitevní stroje. Do akce bylo nasazeno 18 bombardovacích letounů B-71 (dvě letky), 52 stíhacích letounů B-534 (šest letek) a 25 letounů Letov Š-328 (tři letky). Na německou divizi tak bylo ve dvou až třech vlnách vrženo přes 15 000 kg bomb a následnou palbu vedly téměř tři stovky leteckých kulometů. Vzhledem k protivníkově nemožnosti manévru dosáhl letecký útok vysoké míry účinnosti.

Autor : Jiří Fidler 🕔30.09.2008 📕18.405

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře