Antidružice už všichni vyzkoušeli

Autor : Karel Pacner 🕔19.05.2008 📕5.601

Američané ohlásili, že po přistání raketoplánu Atlantis, tedy středou 20.2.2008 večer počínaje, chtějí sestřelit špionážní družici označovanou USA 193. Před rokem něco podobného udělali Číňané – meteorologickou družici zasáhli bojovou raketou, která ji roztříštila na velké množství úlomků.

Proti akci, kterou Číňané testovali antidružicovou zbraň, protestovala řada států. Vždyť po srážce vzniklo na 2800 úlomků o velikosti okolo 10 centimetrů, které lze pozorovat ze Země, a odhaduje se, že možná 150 tisíc trosek menších, které nejsou viditelné. Není divu, že i po oznámení amerického úmyslu se zvedla řada protestů.

Nechci dělat Američanům advokáta, ale je obrovský rozdíl, když rozstřelíte družici ve výšce 850 kilometrů, jako byla čínská Feng Yun 1C, protože většina úlomků přežije váš lidský život, anebo když to uděláte ve výšce 160 kilometrů, kde to zamýšlejí USA, protože tam většina těch trosek shoří v atmosféře během několika hodin, jenom pár jich tam vydrží několik týdnů,“ upozorňuje Antonín Vítek z Akademie věd.

Proč tenhle sestřel, když by bylo přirozenější nechat družici, aby se sama rozpadla v atmosféře? Oficiálně kvůli tomu, že na palubě jsou součástky – nejspíš nějaké optické systémy – z berylia, které je velmi jedovaté. A dál manévrovací motorky používají palivo na bázi hydrazinu, který je rovněž nebezpečný. Ale tady lze namítnout, že umělých těles s touto látkou spadnou každý rok desítky. Také se spekuluje, že špionážní družice má na palubě nějaké tajné součástky, které by se v atmosféře nemusely rozpadnout, takže by se mohly dostat do rukou nepovolaných osob.

Moskva obvinila Washington, že si americké ozbrojené síly chtějí po letech vyzkoušet vlastní protidružicový systém, aby si ověřily, nakolik je funkční. Zato ředitel ruské Federální kosmické agentury generál Anatolij Perminov prohlásil, že Američané udělají skutečně rozumnou věc. Jak je vidět, politické názory někdy i v Rusku narážejí na odbornou logiku.

Tajné čtvrté bitevní pole

Po zemi, vodě a vzduchu se měl stát čtvrtým bitevním polem i vesmír. O to usilovali sovětští a američtí generálové od okamžiku, kdy vědci začali uvažovat o vysílání družic k vědeckým účelům. První vojenské projekty počítaly s vytvořením systému špionážních družic, které by sledovaly všechno dění na Zemi. A hned nato následovaly úvahy o antidružicích – o družicích, které by sestřelovaly družice cizí. Konstruktéři se tomu nebránili, protože věděli, že když vyhoví vojákům, dostanou peníze na další budování raketové a kosmické infrastruktury i na družice civilní.

Všechny tyhle pokusy probíhaly pod pečetí přísného tajemství. Přesto o nich něco málo víme. Obvykle nikoli z oficiálních pramenů, nýbrž z pozorování protivníků a někdy i z útržkovitých poznámek generálů, kteří chtěli dát najevo, jak jsou jejich projekty úspěšné.

Technicky složitá sebevražda

Na jakém principu budou bitvy ve vesmíru probíhat? Jaké zbraně tam budou fungovat? Odborníci věděli, že nejjednodušší bude nepoužívat žádné složité zbraně, nýbrž útočit samotnými družicemi – stačí vlastním tělesem do nepřátelské družice jenom ťuknout a obě dvě se rozpadnou na tisíce kousků. Všechno, co létá okolo Země, se totiž pohybuje ohromnou rychlostí přes 7 kilometrů za vteřinu, tedy asi 28 000 kilometrů za hodinu. Střetnutí dvou těles, i pranepatrné, tedy musí končit sebevraždou útočníka.

Ovšem tahle sebevražda není jednoduchá. Zamířit na malé těleso letící obrovskou rychlostí v obrovských prostorách vesmíru je náramně složité. Tam hrají roli tisíciny sekundy. Proto se chtěli někteří konstruktéři pojistit tím, že místo obyčejného nárazu nechají útočící těleso v blízkosti cíle explodovat – a nějaký úlomek nepřátelskou družici určitě zasáhne a vyřadí z provozu.

Oslepení černou barvou?

Tyto experimenty zahájilo americké vojenské letectvo v roce 1959 projektem Bold Orion. Z bombardérů B-47 Stratofortress a B-58 Hustler vystřelili čtyři rakety proti družicím letícím na nízkých drahách. Údajně úspěšně.

Následoval projekt Saint, což byla zkratka Satellite Interceptor (Družicový stíhač). Tentokrát měla družice před sebevraždou cizí těleso nejprve prozkoumat a teprve potom by pozemní velitelství rozhodlo, co dál. Projektanti také zvažovali možnost, že místo ťuknutí by se cíl postříkal černou barvou, která oslepí jeho optiku. V roce 1962 Saint zrušili a chtěli nahradit Saint II, což měla být pilotovaná loď. Ale po několika měsících i tento záměr odtroubili. Ukazovalo se totiž, že tyhle plány jsou velmi náročné. Také projekt vojenské orbitální stanice MOL (Manned Orbiting Laboratory), pro niž už byli vybráni kosmonauti, se nakonec neuskutečnil – stál by příliš mnoho peněz.

Ani úvahy, s nimiž přicházeli inženýři od vojenského letectva a námořnictva, na vystřelování raket proti družicím, se neujaly. Opět kvůli složitostem, které se nedaly překonat. A také kvůli vysokým finančním nákladům.

Pozemní armáda se vydala jiným směrem – cizí družice měly ničit rakety Nike Zeus vybavené jadernými hlavicemi. V roce 1962 si tento princip vojáci vyzkoušeli při třech atomových pokusech na ostrově Johnson v Pacifiku. Ale když následující rok vstoupila v platnost mezinárodní smlouva zakazující jaderné pokusy v atmosféře, museli tento projekt odložit.

Nakonec se osvědčila dvoustupňová antiraketa Vought, kterou vypustila stíhačka F-15 na družici Solwind 13. září 1985. Raketa zasáhla cíl nad Pacifikem. Těleso se rozpadlo na drobné kousky, z nichž 284 se podařilo najít a sledovat. Největší úlomek shořel v atmosféře v létě 1992, poslední o dvanáct let později.

Ve všezahrnujícím programu Kosmos

Obdobný projekt Istrebitěl sputnikov IS (Stíhač družic) zahájili Sověti v roce 1960. Umělá kosmická tělesa létají po stabilních drahách a měnit je se museli odborníci teprve naučit. Ovšem to vyžadovalo nejen dostatek pohonných látek, ale i přesné výpočty přechodů z jedné dráhy na druhou.

Když tedy v letech 1963 a 1964 vypustili družice Poljot 1 a Poljot 2, které demonstrovaly manévrování na oběžné dráze, byl to obrovský krok vpřed. To byl základ pro vývoj antidružice, která se přiblíží k cizímu tělesu. Sověti nepočítali s tím, že by dokázali spočítat dráhy tak, aby antidružice mohla do druhého tělesa ťuknout. Rozhodli se, že ji navedou k cíli na vzdálenost menší než jeden kilometr, tam ji nechají vybuchnout a budou počítat s tím, že její úlomky ho zraní a vyřadí z provozu.

Tyto pokusy skryli do všezahrnujícího programu Kosmos. První antidružice Kosmos 249 odstartovala 20. října 1968 a při druhém odletu Země zaútočila na Kosmos 248. Okolo svého cíle však prolétla ve větší vzdálenosti. Až druhý útočník Kosmos 252, který vypustili o týden později, zaznamenal první úspěch – Kosmos 248 přestal vysílat, to znamená, že byl poškozen, ale zůstal na dráze.

Až do roku 1978 vypustili ještě třináct dalších útočníků – jasný úspěch měl jenom jeden, ostatní nesplnily svůj úkol anebo jejich osud není jasný. Tyhle závěry si odvozovali američtí specialisté na základě svých pozorování, Sověti se k nim nevyjadřovali.

Potom tyto pokusy Moskva na dva roky přerušila, protože jednala s Washingtonem o zákazu antidružic v rámci smlouvy SALT 2. V letech 1980–1982 následovaly ještě čtyři starty, z nichž pouze jeden zaznamenal úspěch.

Třebaže vyšlo později najevo, že už po šestém experimentu označili sovětští vojáci tento systém za plně funkční, nebyla to pravda. Ani takřka dvacet pokusů nedávalo záruku, že se cizí družici podaří zneškodnit. Důvod? Neměli kvalitní elektroniku, která by umožnila přesné výpočty a navádění.

Letečtí konstruktéři nabídli generálům stíhačku MIG-31D upravenou k vypouštění raket proti družicím. Zalétali ji v roce 1986, ale po třech letech i tento projekt zastavili. Opět narazili na nepřekonatelné technické potíže.

Pilotované křižníky Almaz

Jak američtí, tak sovětští generálové snili o kosmických křižnících vyzbrojených kanony, které by se v případě válečného konfliktu střetávaly na oběžné dráze. Ve Spojených státech od těchto plánů brzy ustoupili, prakticky je ani nezahájili. Zato Sověti vypustili tři vojenské orbitální stanice Almaz, válce dlouhé16 metrů, vyzbrojené rychlopalnými kanony.

První z nich pod jménem Saljut 2 se při startu v létě 1973 porouchal a po necelých dvou měsících rozpadl, takže k němu kosmonauty nevyslali. Saljut 3 se dostal do kosmu v červnu 1974 a obydlela ho dvoučlenná posádka na dva týdny. Fotografovala území protivníka, okamžitě snímky vyvolávala, skenovala a televizní cestou je posílala do řídícího střediska. Celou proceduru zvládla za půl hodiny. Druhá směna se ke stanici nedokázala přiblížit, další už k ní neletěla.

Na palubě Saljutu 5 se vystřídaly v létě 1976 dvě dvojice. Avšak hned první, Boris Volynov a Vitalij Žolobov, se pohádala tak ostře, že Volynov vytáhl na kolegu pistoli. Do začátku osmdesátých let totiž dostávali sovětští kosmičtí velitelé zbraň – pro případ, že by vypukla vzpoura. Jako by si nikdo neuvědomoval, že kdyby kulka poškodila kosmické plavidlo, unikl by vzduch a všichni by zahynuli.

Mezitím přišli i důstojníci sovětské vojenské výzvědné služby GRU, kteří údaje z vesmíru zpracovávali, k závěru, že snímky z družic jsou lacinější a mohou je mít k dispozici prakticky nepřetržitě. Projekt Almaz skončil.

Americké „Hvězdné války

Američtí vědci přivedli prezidenta Ronalda Reagana na myšlenku vytvořit proti sovětským mezikontinentálním raketám štít umístěný ve vesmíru. V roce 1983 Reagan tuto myšlenku pod názvem Strategická obranná iniciativa (Strategic Defence Initiative – SDI), známou spíše jako „Hvězdné války“, přijal.

Základní představa spočívala v tom, že nelze ničit jednotlivé cíle, nýbrž se musí vytvořit obranná clona, přes kterou nepřátelské rakety neproniknou. Takový štít může vzniknout jedině pomocí silných laserových paprsků vysílaných ze zdrojů na Zemi anebo ve vesmíru.

Tento vědecky a finančně náročný úkol se nepodařilo dotáhnout do konce, protože po rozpadu sovětského impéria už necítili američtí politici jeho potřebu. Přesto odborníci některé zcela nové zbraňové systémy vyvinuli.

Už v létě 1985 osvítili ze základny Maui na Havajských ostrovech raketoplán Discovery STS-51G. O dvanáct let později vyzkoušeli silný laser nazvaný MIRACL (Mid Infra-Red Advanced Chemical Laser). Ze základny White Sands ve státu Nové Mexiko ho vystřelili na družici LACE, od jejíhož zrcadla se odrazil. Zkouška byla úspěšná, podrobnosti nejsou známé. Také letectvo se pokoušelo uvést do provozu laserové dělo na ničení raket, případně i družic, a to z paluby upraveného letadla B 747. Řada dalších projektů je v různé fázi vývoje.

Střelba na raketoplán

Pozadu nezůstali ani Sověti. Na střelnici Sarišagan v Kazchstánu instalovali laser L1. V roce 1984 zamířili jeho paprsek na prolétávající raketoplán Challenger STS-41G. Po zasažení byli kosmonauti na okamžik oslepeni a palubní přístroje na chvíli zkolabovaly. Měla to být výstraha Američanům, aby ukončili zbrojení ve vesmíru. Prý ji nařídil ministr obrany Dmitrij Ustinov. Americká vláda okamžitě proti tomuto riskantnímu pokusu protestovala a víckrát už to Moskva nezkoušela.

Sovětští generálové se k myšlence kosmického křižníku vrátili a nechali postavit skoro stotunovou loď Poljus. Tento válec dlouhý 37 metrů měl nést protidružicový laser anebo rychlopalný kanon, to není jasné. Jeho vytvoření schválil Kreml v polovině osmdesátých let. Když přijel Michail Gorbačov v květnu 1987 na Bajkonur, aby se podíval na vypuštění superrakety Energija, dověděl se, že má vynést i Poljus. To však odporovalo jeho mezinárodně politickým záměrům, a proto nařídil, aby palubní přístroje Poljusu po dosažení oběžné dráhy nezapínali. Nakonec Poljus selhal, nedostal se na oběžnou dráhu a jeho trosky spadly do Pacifiku.

Všechny tři kosmické velmoci – tedy Rusko, USA a Čína – si tedy sestřelování družic v praxi vyzkoušely. Nikdo nepochybuje o tom, že tyto zbraně dál tajně zdokonalují, někdy bez ohledu na mezinárodní dohody.

Jak má vypadat vlastní sestřelení?

Použitá americká raketa typu RIM-161 je určena pro boj proti raketám krátkého a středního doletu, slouží k ochraně velkých válečných lodí,“ říká Antonín Vítek. „Má obvyklý dostup kolem 160 km a dolet horizontálně 500 km. Pro sestřelení družice USA-193 byl upraven její řídicí program, aby mohla letět svisleji vzhůru a na úkor doletu si zvýšit dostup. První pokus – pokud by se uskutečnil v tomto týdnu – by musel zasáhnout družici ve výši kolem 240 km, což je o hodně víc, než normální dostup. Hlavice nenese žádnou výbušninu, ničí cíl srážkou. Energie, která se při kolizi uvolní, odpovídá asi 30 kg TNT.

Předpokládá se, že zhruba polovina trosek zanikne po úspěšném zásahu během dvou oběhů Země, zbytek vydrží na dráze maximálně několik málo měsíců. Čím později sestřel uskuteční, tím rychleji všechny úlomky zmizí. Jinak těch úlomků by mohlo být dokonce víc, než z FY-1C. Ale u toho zatím spadlo jen 23 kousků z více než 2500 zatím katalogizovaných. Životnost nejméně třetiny úlomků z FU-1C je okolo tisíce let.

Otištěno po redakčním zpracování v MFD 20. 2. 2008

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz

Autor : Karel Pacner 🕔19.05.2008 📕5.601

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře