Remek byl osmdesátý sedmý

Autor : Karel Pacner 🕔19.05.2008 📕8.126

První kosmonaut, který nebyl ani Sovět, ani Američan, pocházel před 30 lety z Československa.

V roce 1976 nabídla sovětská vláda evropským socialistickým zemím, že jim v rámci programu Interkosmos vypustí kosmonauty. A to bylo všechno, co se dověděla veřejnost, žádné podrobnosti o jejich výběru a výcviku, nic.

Když ve čtvrtek 2. března 1978 odpoledne ohlásily rozhlas a televize, že v kosmické lodi Sojuz 28 odstartoval s Rusem Alexejem Gubarevem i československý letec Vladimír Remek, bylo to překvapení. Podle sovětských zvyklostí se všechno do poslední chvíle utajovalo – co kdyby se start nepovedl, anebo dokonce kosmonauti zahynuli?

Teprve potom začaly přicházet první podrobnější informace. Kosmonauti letí na orbitální stanici Saljut 6, kde přebývají Jurij Romaněnko a Georgij Grečko, pobudou tam necelý týden a vrátí se za osm dnů.

Kdo ještě se ve Hvězdném Městečku u Moskvy připravuje ke startu? A kdy poletí další? Jak probíhá výběr zemí a lidí? To zůstávalo tajemstvím.

Proč letěl Čechoslovák první a ne třeba Polák, nebo Bulhar? Ani na tyhle otázky nikdo neodpovídal. Lidé si mysleli, že je to jakási náplast za vpád sovětských vojsk v srpnu 1968 a následnou okupaci. Málokdo věděl, že Československo je ve vědeckém výzkumu, který v rámci programu Interkosmos probíhá, nejaktivnější. Nejspíš hrály roli oba důvody – dodnes tento výběr nikdo nevysvětlil.

Náhrada za Američany

V létě 1975 si Američané a Rusové podali ruce ve vesmíru – na oběžné dráze se spojily kosmické lodi Apollo a Sojuz. Vzápětí se sešla v Helsinkách konference hlav států, která se shodla na politickém uvolnění v Evropě a ve světě. Zdálo se, že Kreml je nakloněn užší spolupráci se Západem i k respektování demokratických práv občanů svého bloku.

Původně uvažovaly Moskva a Washington o pokračování v těchto kosmických experimentech. Hovořilo se o přistání Apolla na orbitální stanici Saljut. Analýza amerických tajných služeb ukázala, že sovětští odborníci a kosmonauti využili návštěv kosmických středisek a laboratoří USA k rozsáhlému sbírání tajných informací o moderní technice, aby ji mohli kopírovat hlavně pro vojenské účely. Kongres další spolupráci zablokoval. Vynořovaly se i další důvody. Během několika měsíců vyšlo najevo, že ani vřelá slova v Helsinkách a podpisy na listinách nemysleli Sověti upřímně. Uvolňování skončilo, smlouvy z léta 1975 se staly cárem papíru. Schylovalo se k novému kolu studené války.

Kandidáti: 24 – 8 – 4 – 2

Kreml potřeboval ukázat světu vlídnější tvář a zahájit novou propagandistickou kampaň. Proto nabídl v létě 1976 vládám svého bloku vypouštění jejich letců na svých kosmických lodích. Nejprve Praze, Varšavě a východnímu Berlínu, ostatní státy přišly na řadu později. Ve Hvězdném Městečku u Moskvy, kde je Gagarinovo středisko pro přípravu kosmonautů, nebylo možné z kapacitních důvodů cvičit víc zahraničních kandidátů, než šest.

V pražském Ústavu leteckého zdravotnictví rychle vyhledali podle výsledků každoročních prohlídek pilotů nejzdatnější – bylo jich 24. Tuto skupinu pozvali k důkladnému vyšetření. Nakonec z nich vybrali osm. V říjnu přiletěla do Prahy skupina sovětských lékařů vedená kosmonautem Vasilijem Lazarevem. Všech osm uznala schopných, ale další výběr ponechala na českých kolezích: „Pošlete k nám jenom čtyři mládence.

Plukovník dr. Antonín Dvořák, předseda stálé lékařské komise, odletěl v listopadu do Moskvy se čtveřicí: Ladislav Klíma, Oldřich Pelčák, Vladimír Remek a Michal Vondroušek. Sovětští lékaři a instruktoři vybrali Pelčáka a Remka.

Proč právě Remek?

Intenzivní přípravu zahájili Pelčák a Remek ve Hvězdném Městečku 6. prosince 1976. Současně s nimi se chystaly i dvojice z Polska a NDR. První měsíce trávili kandidáti studiem teoretických předmětů. Následoval nácvik na trenažérech a cvičení na přežití v nepříznivých podmínkách – na moři, v pustinách a podobně.

Když v květnu 1977 složili první zkoušky, nadřízení jim přidělili partnery pro případný let. K Pelčákovi přišel Nikolaj Rukavišnikov, civilista, kosmický konstruktér. Remka dali dohromady s plukovníkem Alexejem Gubarevem.

Při závěrečných zkouškách na trenažérech prošly obě dvojice. Avšak podle Sovětů byli Gubarev a Remek přece jenom o něco lepší.

Velkou předností Remka byly výborné psychofyziologické předpoklady, z kandidátů byl nejlepší,“ hodnotil jej Dvořák. „Také při laboratorních testech, kdy pracoval pod časovým tlakem, byl nejlepší. Rovněž intelektuálně stál na špici. Byl odolný proti zátěžím a proti dráždění vestibulárního aparátu. Měl však nadváhu a trpěl vazomotorickou rýmou. Pelčák patřil k nejzkušenějším pilotům z řad kandidátů. Měl velmi dobré psychické vlastnosti. Při zátěžových zkouškách byl většinou nadprůměrný. Ale jeho ostrozrakost byla trochu snížená, výsledky testů se pohybovaly na dolní hranici přípustnosti.

Unikátní výzkumy

První mezinárodní kosmická posádka měla startovat v sobotu 25. února 1978 – na počest 30. výročí převzetí moci komunisty v Československu. „Avšak něco se stalo a vypuštění bylo odloženo,“ vzpomínal Pelčák. „Nic nám nevysvětlovali. Všechno jsme se dovídali spíše mimochodem.

Další příležitost se otevřela ve čtvrtek 2. března 1978 v podvečer našeho času. Z kosmodromu Bajkonur vzlétla raketa s lodí Sojuz 28, na níž byli Gubarev a Remek. Shodou okolností Remek demonstroval i sepětí obou našich národů – po matce byl Čech a po otci byl Slovák.

V pátek se Sojuz 28 po jednodenním samostatném letu spojil se Saljutem 6 a jeho posádka přešla na palubu orbitální stanice. Poprvé dostala základní posádka stanice krátkodobou návštěvu – bylo to umožněno tím, že stanici vybavili dvěma přistávacími uzly.

Remek měl od začátku hodně práce. Hned po tom, co se usadili na stanici, musel spustit biologický experiment Chlorella I. V budoucnosti by se totiž řasy měly stát součástí umělého koloběhu života na planetoletech směřujících k Marsu a dále. V sobotu zahájil pokusnou krystalizaci látek ve stavu beztíže. Předpokládá se, že v mikrogravitaci bude možno vyrábět unikátní materiály a farmaka bez příměsi nežádoucích látek; u léků by to znamenalo, že by neměly vedlejší nepříznivé následky.

V dalších dnech zkoušeli kosmonauti dva československé lékařské přístroje, které měly umožnit větší komfort na oběžné dráze. Oxymetr zjišťoval změny zásobování tkání kyslíkem, které vznikají vlivem stavu beztíže. Katatermometr měl zase napomoci určit, nakolik člověk může udržovat v kosmu potřebnou teplotu, aniž by se přehřívali a potili, anebo zase aniž by se nachladili.

Všechny tyhle experimenty byly unikáty, které vymysleli českoslovenští vědci. Nicméně patřily do širšího programu výzkumů a získané závěry byly jenom kamínkem do celkové mozaiky poznání.

První čeština z vesmíru

Remek stejně jako většina kosmonautů trpěl v prvních hodinách „kosmickou nemocí“ spojenou s nevolností. Patřil však k prvním, kteří se s tím po návratu svěřili lékařům, zatímco ostatní mlčeli – obávali se, že kdyby vyzradili své obtíže, příště už by neletěli. Tím tedy přispěl k objasnění těchto potíží.

Všichni kosmonauti museli denně dvě hodiny cvičit, aby si jejich organismus příliš nezvykl na stav beztíže. Platilo to i pro návštěvníky.

V sobotu, třetí den letu, se konala tradiční palubní tisková konference. Operátor z řídícího střediska Remka vyzval, aby mluvil česky. Kosmonaut však těžko hledal česká slova, navíc mu kolegové napovídali rusky – první čeština z vesmíru zněla dost rozpačitě a přerývavě.

Ovšem nebyla to jeho vina. Žil v ruském prostředí a žádost o vyprávění v češtině ho zaskočila. Navíc ještě úplně nepřekonal žaludeční nevolnost zaviněnou beztíží.

V pátek 10. března, po devíti dnech letu, Gubarev a Remek odpoledne našeho času přistáli na obvyklém místě v Kazachstánu.


Přistávací modul lodi Sojuz 28 v leteckém muzeu v Praze - Kbelích

Když se náš kosmonaut vrátil domů, zmocnili se ho politici a udělali z něho ozdobu komunistických oslav.

Od té doby vykládal Vladimír Remek o svých zážitcích mnohokrát. A co mu utkvělo natrvalo v paměti? „Nejsilnějším pocitem byl dojem z fantastického týmu a týmové spolupráce, která klapala. A klapala se vším všudy a výsledkem bylo, že se tehdejší Československo opravdu stalo třetí zemí světa ve vesmíru a že já osobně jsem se stal kosmonautem a mohl jsem být u toho.

Mnozí kosmonauti najednou pocítili po přistání odpovědnost za Zemi a lidstvo. Totéž Remek: „Určitě jsem získal větší nadhled. Vidím nebo se o to alespoň snažím vidět věci v širších souvislostech. A to často neopakuji jen já, ale většina z kosmonautů a astronautů bez rozdílu, odkud jsou – viděli jsme na vlastní oči, že zeměkoule je ve skutečnosti příliš malá na to, abychom si ji sami likvidovali a válčili na ni proti sobě, ale naopak zase dost velká na to, aby se na ni dalo docela dobře žít všem. A jestli je pacifismus v tom, že třeba nefandím rozšiřování takových systémů, jako je ten americký radar, který má být u nás, pak jsem možná i pacifičtější.“

KGB rehabilitovala některé odborníky

Výzkum vesmíru měl v Československu tradici. Remkův let některým oborům dopomohl k tomu, že se staly středem politické pozornosti, a proto dostaly zvýšené finanční dotace. V lékařsko-biologických vědách zase KGB prověřila k tajné práci několik odborníků, kteří měli po roce 1968 potíže – nyní k nelibosti okresních a krajských funkcionářů KSČ mohli pracovat na zajímavých úkolech a jezdit do SSSR.

Jeden astronomický experiment však selhal. Zavinili to Sověti, kteří nedovolili ondřejovským odborníkům, aby Remka a Pelčáka naučili pozorovat určité hvězdy. Pokus s oxymetrem nemohl proběhnout o víkendu, protože sovětští odborníci nepřišli do zaměstnání a brněnské do řídícího střediska nepustili.

Ostatně spolupráce sovětských badatelů se zahraničím byla vždycky složitá – kvůli nadměrné byrokracii a zbytečnému utajování. A někteří ji navíc brali jako formalitu.

Třebaže byla výprava prvního Čechoslováka do vesmíru především obrovskou propagandistickou akcí, která měla dokumentovat spolupráci se SSSR, pomohla rozvinout vybrané směry, jako třeba výrobu ve stavu beztíže i výzkum řas, a rehabilitovala politicky proskribované odborníky. A zahájila epochu výprav do vesmíru občanů zemí, které nemají kosmické stroje.

Kam s kosmonautem?

Po návratu do republiky nevěděla armáda, co by s kosmonautem měla dělat. Pokoušela se ho uplatnit na různých místech, ale v devadesátých letech se ukázalo, že mu je nejlíp v civilu. „Když se teď podívám zpátky, jsem skoro přesvědčen, že by to jiným vydalo i na několik životů,“ říká Remek, který je dnes poslancem Evropského parlamentu. „Každá z aktivit mi něco dala a myslím, že naopak já zase jí. A každá rozšířila můj obzor. Ať už to bylo létání jako takové, práce ve výzkumném vojenském ústavu nebo působení ve velitelských vojenských funkcích, ale také v muzeu, při řízení výrobního podniku v Rusku, stejně jako práce obchodního rady a současné aktivity v EU nevyjímaje.“

Jestliže to bude možné, rád by poslancem v EU zůstal i v dalším období. Chce se zasazovat nejen o další rozvoj energetiky, zvláště pak jaderné, ale upozorňovat české politiky na význam kosmonautiky. „Někdy se mi zdá, že se ke kosmonautice u nás pořád – nejen ve vztahu ke mně – přistupuje tak, jako kdyby to byla moje či něčí soukromá záležitost. Ale nehledě na moji osobu, se kterou si pořád – tak jako ostatně i dříve – nevědí někteří politici rady, je dnes kosmonautika v podstatě ekonomickým odvětvím. To už chápe vedle velmocí jako Rusko, USA i Čína, už také Evropská unie A je mi někdy trochu líto, že se u nás nedaří skutečně podporovat zájem mladých lidí – který tu je, jak vidím při akcích, kterým se snažím pomáhat – trochu systematičtěji a důsledněji. A přitom chceme třeba hrát významnou roli při rozvoji mezinárodního projektu kosmické navigace Galileo.“

Otištěno v MfD 29. 2. 2008

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz
Obrázek via https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Remek

Autor : Karel Pacner 🕔19.05.2008 📕8.126

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře