Mytizace Koroljova pokračuje

Autor : Karel Pacner 🕔19.05.2008 📕10.807

V Rusku mohutně oslavovali sto let od narození Sergeje Koroljova, tajuplného Hlavního konstruktéra, člověka, pod jehož vedením vznikla raketa R-7, první družice i první kosmické lodi. A přitom pokračovalo i jeho zbožnění a mytizace. Ovšem když se podíváme na životopisy jiných významných osobností, zjistíme, že to není nic nového, je to vlastně úděl každého význačného člověka.

Sergej Koroljov ve Hvězdném Městečku. Vedle něho sedí kosmonauti Valerij Bykovskij a Alexej Leonov, v civilu hlavní konstruktér motorů Valentin Gluško

Zdá se mi, že nejvíc se o to v poslední době v Moskvě zasloužila jeho milovaná, ale nemilující dcera Nataša. Když se Koroljov rozvedl s její matkou, protože si po letech ve vězení přestali rozumět, Nataša na něho zanevřela. Při rozchodu jí bylo dvanáct let, nemohla se vyznat ve složitých vztazích mezi rodiči a byla plně pod vlivem matky, která nemohla exmanželovi jeho odchod odpustit.

Koroljov marně Nataše telefonoval – jakmile uslyšela jeho hlas, telefon položila. Slávovi Golovanovovi to vyprávěl Valentin Mišin, náměstek hlavního konstruktéra, který s ním bydlel na Bajkonuru v jedné chaloupce. Aspoň jí tedy psal dlouhé dopisy. Její životní dráhu sledoval prostřednictvím své matky, protože s babičkou Balaninovou si Nataša pořád dobře rozuměla.

Golovanov ve své knize o Koroljovovi píše, že za ním nezašla ani v lednu 1966 do kremelské nemocnice, kde vzápětí po operaci umřel. Teprve po jeho smrti začali Natašu tahat na besedy o něm. A ona si vymýšlela báchorky. Sláva s ní jednou jel v autě a ptal se jí, proč se tak špatně chovala k otci a teď o něm mluví jinak – prý neodpověděla. Nedivím se, zřejmě se styděla.

Nicméně přiznává jí to, že potom udělala k propagaci jeho jména hodně. Z jednoho rozhovoru, který je na internetu, vyplývá, že se vydala do archivů pátrat po něm, dokonce i do archivů tajné služby, aby zjistila, jak to bylo s jeho zatčením a vězněním.

Teď však zřejmě na jeho jménu parazituje. Podle zpráv z Moskvy o něm napsala už třetí díl knihy nazvané „Otec“. Dokonce prý se zmiňuje o tom, jak otec miloval jejího syna, svého vnuka – ve skutečnosti ho Koroljov nikdy neviděl. A při oslavách věnovala poslední díl prezidentu Putinovi.

I v našem tisku se objevily různé podivnosti. Největší se dopustili Ivo Hudec v časopisu Přísně tajné a Miroslava Hromadová v internetovém Oslu. Přitom oba považuji za seriózní autory. Zřejmě vycházeli ze starých pramenů ze 60., případně 70. let, jejichž pisatelé málo věděli, a proto se spíš dohadovali, jak to všechno bylo.

Hudec tvrdí, že ve vězení se Koroljov dostal do „šarašky“ (konstrukční kanceláře či laboratoře NKVD) číslo 29, kde spolu s 800 dalšími vězni pracoval mimo jiné na gardových minometech „kaťuše“. Totéž říká s méně podrobnostmi i Hudcová.

Ale v Ústřední konstrukční kanceláři číslo 29 (CKB-29 NKVD) vyvíjeli pod vedením Andreje Tupoleva lehký dvoumotorový bombardér Tu-2. Když se Koroljov dověděl, že v Kazani vznikla zkušební a konstrukční kancelář číslo 16 NKVD, kterou řídí jeho někdejší spolupracovník Valentin Gluško, požádal, aby ho tam přeřadili. Úkolem OKB-16 NKVD bylo vyvinout pro klasické stíhačky raketové urychlovače, které by jim umožnily rychlé a překvapivé manévry, anebo usnadnily start těžce naložených bombardérů. Do Kazaně převezli mladého inženýra začátkem léta 1942.

Koroljov na gardových minometech odpalujících rakety na tuhé pohonné látky BM-13, populárně zvaných „kaťuše“, vůbec nepracoval. To bylo téma skupiny vojenských inženýrů, kteří přišli do Reaktivního výzkumného ústavu z Leningradu. Po zatčení a popravě šéfů ústavu Ivana Klejmenova a Georgije Langemaka si je přivlastnil udavač Andrej Kostikov.

Hromadová umocňuje tyto nesmysly ještě další pohádkou: „V roce 1941 byl původní rozsudek změněn na domácí vězení v Moskvě. Zde se Koroljov nesměl s nikým stýkat a mohl pouze pracovat domova nebo v laboratoři.“ A v roce 1946 prý byl rehabilitován a jmenován hlavním konstruktérem ústavu, kde se vyráběly rakety.

Hlavním konstruktérem se rok po válce skutečně stal. Jenže dekret o rehabilitaci získal až dlouho po Stalinově smrti. Mnozí lidé se na něj pořád dívali skrz prsty, protože „seděl“. Když ho přijímali v jeho konstrukční kanceláři do komunistické strany, prošel při hlasování ve výboru pouze o jeden hlas – to znamená, že i řada jeho podřízených mu nevěřila.

Hudcova chyba je drobností v jinak výborné připomínce Koroljovova osudu. Víc omylů bohužel spáchala Hromadová. Ovšem mnohem víc mi vadí, jak zacházejí s památkou na tohoto vynikajícího konstruktéra a organizátora v Moskvě.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz

Autor : Karel Pacner 🕔19.05.2008 📕10.807

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře