Dopisy Lidušce

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔14.05.2008 📕13.184

Vzpomínky na dobu plnou nadšení, odhodlání, hrdosti, hrdinství, ...
... ale i zrady a bolestivého zklamání...


"Přísahám při všem, co jest mi svaté, a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budu poslušen prezidenta a vlády republiky Československé a všech svých velitelů a představených. Přísahám, že budu bez odmluvy plniti jejich nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že útvar neopustím, ale i život svůj ochotně dám na ochranu vlasti a za její svobodu. Přísahám, že budu druhy své milovati, k nim věrně státi, v nebezpečí je neopustím, ale až do konce s nimi budu bojovati, jak mi káže mužná čest a vědomí povinností občanských. Tak přísahám!"...

Už to bude skoro rok, co jsme s Michalem seděli na dece před stanem čajovny a popíjeli šálek horkýho Touaregu. Povídali jsme o všem možným, o veteránech, letadlech, setkáních,... ale i o bunkrech československýho opevnění "u nás" v Krkonoších. Mimochodem jsem se svěřil i s myšlenkou prozkoumat pevnůstky v bejvalým VVP Milovice. A z Michala najednou vypadlo, že jeho děda v Milovicích sloužil. Před válkou, ve výcviku. A za mobilizace v roce 1938, letos tomu bude už sedmdesát let, odešel bránit hranice rodný vlasti do hor. Do řopíků až tam nahoře, na Zlatým návrší. Vždyť jsem tam byl celkem nedávno. Tak tomu říkám náhoda…

Slovo dalo slovo a přibližně po roce hledání a pátrání po krabicích a šuplíkách dostalo se mi do rukou několik starejch zažloutlejch pohlednic a fotografií. A dědovy na stroji psaný vzpomínky…

"Vojenská povinnost,... povinnost, kdy národ Tě volá proto, že vlast je ohrožena,... a zde pak není žádných výhrad pro jakékoliv omluvy, třeba i zdánlivě oprávněné...

Snad ani zdaleka sám, a možno říci i celý národ, netušil, že závěr doznal tak tragických konců. Vždyť snad do jednoho jsme výzvu národa uposlechli. Nebylo pro žádného z nás za obtíž opustit rodinu, své nejmilejší. Ve své víře snad všichni jsme byli přesvědčeni, že jdeme hájit vlast, která neprávem má býti napadena. Nebylo mezi námi fňukalů, nebylo mezi námi vojáků, kteří by snad jenom trochu pochybovali o tom, že snaha našeho nástupu je marná…"

Hotovej poklad! Sedím, prohlížím si fotky, z pohledů mladých mužů čiší nadšení a odhodlání bránit svoji vlast. Když zavřu oči, dokážu si i představit ten pohled. Malá úzká střílna, studená hlaveň lehkýho kulometu vz.26 z brněnský Zbrojovky, vlezlá zima, mlha, plazící se přes kvetoucí vřes po Pančavský louce do Labskýho dolu...

Je podzimní večer, 23. září 1938. Před chvílí odbila 22. hodina. Z reproduktorů rádií po celé republice právě dozněla ta dlouho očekávaná zpráva. Prezident republiky, Dr. Edvard Beneš, na naléhání Hlavního velitelství československé armády vyhlásil mobilizaci. Zpráva se okamžitě roznesla do všech, i těch nejzapadlejších koutů. Během následujících pěti dnů bylo Československo připraveno k boji. Více než 1,120.000 mužů stálo odhodlaně a s nadšením se zbraní v ruce, aby se postavilo nepříteli a ubránilo svoji vlast. Pěšáci, osádky 350 na svou dobu moderních tanků, 5000 děl všech ráží a 950 letadel, v prvé řadě ale příslušníci jednotek Stráže Obrany Státu (SOS) a osádky pohraničních pevností, rozesetých skoro podél celé hranice Československa. Pásmo pevností sice nebylo ještě dokončeno a dovybaveno vší nejmodernější výstrojí a výzbrojí, i tak už však ve všem překonávalo všechny pevnostní systémy po celé Evropě. A to jak v odolnosti, tak i ve výzbroji a zařízení. Tisíce mužů v pevnostech očekávalo s prsty na spouštích, až se objeví nepřítel. Vylepšovala se polní obranná zařízení, budovaly se okopy, překážky, záseky, ženisté podle předem připravených plánů chystali trhaviny k destrukci silnic, mostů a tunelů, veškerých dopravních zařízení zbudovaných mezi hranicí a opevněním...

"Stojí doslova za vzpomenutí Čáslavské nádvoří v době mobilisačního vyhlášení mimořádného stavu nebezpečí pro republiku. Stojí za vzpomínky si připomenout, že toto Čáslavské nádvoří bylo zakrátko po vyhlášení mobilisace doslova přeplněno nejen povinnými branci, ale i dobrovolníky, kteří by pro svoji vlast nasadili i to svoje poslední...

S nesmírným a rychlým tempem jsou vybavovány rota za rotou, aby okamžitě nastoupily na hranice ku Velkoněmecké říši. K té říši, která pro český národ nakonec doznala takových tragických závěrů. Snad se ani věřit nechce tomu, za jakých okolností došlo k celé té národnostní katastrofě. Nechce se věřit proto, že tak vyzbrojený národ, tak společensky spjatý lid, nakonec ustupuje od svých oprávněných nároků. Nároků na své bytí…"

Jako by to bylo dnes pamatuji, jak jsme také jako jeden pluk již druhý den po vyhlášení mobilisace vagónovali na čáslavském nádraží a ještě za dalšího brzkého rána byli hosty josefovských kasáren. Kasáren, kde pro nás byla připravena veškerá náležitá výstroj, munice, ponaučení bránit vlast za každou cenu. Zdá se snad až za nepravděpodobné všemu tomu závěru, který se nakonec stal. I zde v těchto kasárnách duch statečnosti nedoznal omezení. Zde naopak došlo k opravdovému již nástupu tam na hranice Krkonoš. Na hranice, bránit vlast za každou cenu. S vědomím, že náš boj bude spravedlivý a jeho vítězství musí dozajista uznat celý svět..."

V případě útoku na Československo by německá armáda narazila na odhodlané vojáky československé armády, připravené bránit svoji vlast, svobodu a demokracii. Nehleděli na sebe, na své rodiny. Vlast byla na prvním místě. Byli připraveni pro ni obětovat i to nejcennější - vlastní životy. Nebyla to jejich vina, když o pár dnů později se svěšenou hlavou, slzami v očích a pocitem zrady a nesmazatelné ostudy svoje dobře opevněné pozice opouštěli...

Jen pár fotek a pohledů, několik stran textu, nic víc. Ale mluví to samo za sebe. Četa vojáků odpočívající v lese někde u Milovic, skupinový fotografie ve vycházkový uniformě, portrétovka jako pohlednice, momentky z přesunu do Krkonoš i pár fotek z hor... Vzpomínám, jak mi kdysi "babča" Kobrasová vyprávěla o "dědovi". Jak byl před válkou u armády, v Praze u strážní roty. Krásný vzpomínky na to, jakej to byl "štramák" a "voják jako panenka". Tenkrát byla ještě čest nosit uniformu československý armády. I teď už se zase dostáváme do doby, kdy je čest nosit uniformu s českou vlaječkou. I přes sem tam nějakou tu pořádnou ostudu někoho z vysoce postavenejch velitelů, korupční skandály, výhodný nákupy a obchody století, atd... Dokonce i přes to, že nejvyššími veliteli armády jsou osoby naprosto nekompetentní bez kouska rozumu... O prolejzání zadků na druhý straně Atlantiku nemluvě... Jen si nejsem jistej, jestli by se i v současnosti dokázal národ takhle semknout, jako před válkou, v době kdy se mezinárodní situace na přelomu 30. a 40. let stále víc zostřovala a válka visela ve vzduchu. To ale není o armádě, to je o lidech. Válka není fotbal ani hokej...

"... Ano, s takovýmito ilusemi a nadšením nastupoval tento náš pluk na hranice Velkoněmecké říše. Říše, o níž jsme všichni věděli, že má být pro náš národ nebezpečnou ve svých nárocích na rozšíření jejích nezákonných nároků. Nebylo snad na pochybách u jediného vojáka, který by dozajista nebyl přesvědčen o tom, že národu našemu se děje taktikou Německa bezpráví. I ten zdánlivě neinformovaný Čechoslovák cítil bezpráví, které se ze strany Německa chystá. Nám stačil ten třeba i malý životní prostor, abychom byli ve státě spokojeni. Stačil nám i nakonec po okleštění, kdy jsme nakonec doufali ve spravedlnost. Nestačil však celé té nešťastné volené státní prozíravosti, kdy lid a my tam na hranicích jsme nakonec z celého toho velkého elánu pro vlast budoucímu pokolení připravili tu strašnou kalvárii...

Není opravdu možno nevzpomínat na to, jak s nadšením jsme v Josefově vagónovali - vojáci, koně, výzbroj… a také vlastenecké nadšení, že nejsme jenom sami, ale s námi jsou také naši přátelé, o kterých nás nejednou rozhlasové zprávy informovaly. Nebylo proto pro nás žádných obav z neoprávněných nároků té Velkoněmecké říše..."

S válkou všichni počítali. Československá armáda i vláda věděly o německých přípravách velmi dobře. Československá zpravodajská služba byla na velmi vysoké úrovni, málo známý je pak fakt, že nad německým územím přelétaly tajně naše průzkumné letouny. Velení v souladu s politickými plány předpokládalo, že v případě vojenského konfliktu nám přijde na pomoc Francie. Prvořadým úkolem bylo zadržet a zbrzdit první nápor nepřítele na hranicích (alespoň na jeden týden...), posléze vést ústupové boje směrem na východ až ke slovenským horám a zde vytrvat. Po zapojení Francie do války pak vyrazit znovu na nepřítele a drtit jej z obou stran...

Vše, bohužel pro náš odhodlaný národ i pro celý svět, dopadlo úplně jinak. Hitler rázně odmítl útočné plány svých generálů. Vědom si ztráty výhody překvapení, nedostatečného zásobování (válečné zásoby německé armády by v té době pokryly spotřebu pouze po dobu dvou týdnů...) a také vojenské i morální síly naší předválečné armády nařídil směrnice pro útok přepracovat. Mělo jít stejně jen o jakousi pojistku, pro případ, že by se zhroutila jeho snaha uplatnit své přehnané a nehorázné požadavky a nároky politicky. Velmi dobře věděl, že představitelé vlád Francie a Velké Británie s válkou nesouhlasí a budou se za cenu dalších a dalších ústupků snažit se jí za každou cenu vyhnout. Českoslovenští vojáci, obsazující po mobilizaci pohraniční opevnění, však nemohli tuto ve vzduchu visící zradu tušit. Byli připraveni a věřili v dobro své věci. S nadšením čekali, až se v hledáčku jejich zbraně objeví první šedá uniforma...

Prozatím byli jejich největším nepřítelem jen sudetští Němci obývající československé pohraničí. Před válkou žilo na našem území kolem 3,000.000 obyvatel německé národnosti. Hitler, vědom si tohoto faktu, snažil se štvavými projevy tyto obyvatele popudit proti Československu a přesvědčit, že jen německá říše se o ně dokáže postarat a ochránit je. Vztahy v pohraničí se stále přiostřovaly, na jaře 1938 musely být dokonce zmobilizovány nově vytvořené jednotky SOS a vyslány nastolit v příhraničních územích pořádek. Na mnoha místech vypukly nepokoje a násilí. Každý den menší i větší skupiny německých ordnerů, podporovaných jednotkami SA a SS přepadávaly a útočily zákeřně ze zálohy na příslušníky ozbrojených složek, četníky, finanční stráž, "sosáky", úřady, obchody,... na vše, co bylo české. Bylo mnoho zraněných i mrtvých. Vláda Československé republiky proto vyhlásila v pohraničních oblastech stanné právo a vyslala na pomoc armádu...

"Jako by to bylo dnes pamatuji já, a dozajista i celá řada mojich spolukamarádů, na to, jak ten náš noční vlak se těžko ubíral tam k Jilemnici, kde jsme časně ráno vystupovali. Ta celá cesta pro nás dozajista znamenala celou řadu příhod, jako třeba to, že ihned za vagónem, kde nocleh nám byl určen, byli také koně, kteří co chvíli prováděli takové orgie, že k poslechnutí malý nálet by se tomu hluku vyrovnal...

Není se možno ani vyhnout tomu, že mnohý z nás se již viděl těsně na hranicích tehdejší Velkoněmecké říše. Té říše, na níž jsme všichni dojednoho sázeli, že s námi to musí prohrát. Již jsme se nemohli dočkati ani rána, kdy konečně přistaneme na místě, kde máme hájiti svoji vlast. Ten vlak však ne a ne se pohnout rychleji dopředu, abychom již mohli zvážiti celou naši úlohu. Zvážiti také naše dávno vychvalované stanoviště, kde betonové opevnění má nám býti naprostou zárukou toho, že se nám zde nemůže opravdu nic stát...

Konečně jsme se přece dočkali, a to tak kol 4. hodiny ranní, kdy vlak náš na nádraží Jilemnice zakotvil. Nebylo mnoho již času k tomu, abychom prováděli bližší průzkum terénu. Nebylo času proto, že s okamžitou platností jsme zajišťovali odchod vojáků s cílem směr Zlaté návrší - Krakonoš. A to tak, že rota za rotou vykoná cestu pěšky a pokud jde o trén s proviantem, bude tento následovat ihned po odpochodovaných pěších rotách..."

"... Lhal bych doslova, kdybych při této příležitosti mluvil, že bylo snad pro nás něco obtížné. A lhal bych doslova, že na trochu toho odříkání toho doma pohodlí jsme snad v této situaci trochu zavzpomínali. Cíl náš byl však zcela jasný. Za každou cenu bránit vlast, za každou cenu ukázat té Velkoněmecké říši, že jsme národ sjednocený, že chceme jen, aby nám naše tak dříve vydobytá svoboda byla zachována..."

Ne všichni vojáci a příslušníci ostatních ozbrojených složek sdíleli však podobné nadšení. V řadách armády, policie, četnictva, finanční stráže i SOS nacházela se též spousta méně důvěryhodných jedinců, ať už zbabělců či osob německé národnosti. Byla jich sice naprostá menšina, i tak však představovaly tyto osoby velké nebezpečí. Ať už pro laxní přístup či přímo neplnění nařízených rozkazů, nebo proto, že většina z nich následně uprchla a přešla na stranu nepřítele. Se znalostí terénu a stanovišť ozbrojených stráží byly vítanou pomocí v jednotkách sudetských teroristických oddílů Freikorps...

"Přes odřené nohy, který z mnohých kamarádů si na dlouhé cestě utržil, přes déle trvající nástup k občerstvení, nebylo opravdu fňukalů, že by to z nás někdo nevydržel. Překvapení nám však nastalo brzo po nástupu u stanoviště, které se Zlatým návrším nazývalo a bylo nám určeno jako místo k bránění své vlasti...

Bylo nás 500, měli jsme dále 32 koníků. Jaké však bylo pro nás překvapení ihned po nástupu k seřazení, když nám 21 vojáků chybělo. Ano, doslova chybělo. Našli jsme po nich pouze odhozenou částečnou výstroj. Dále pak ironické pozdravy na rozloučenou. A při konečném šetření jsme zjistili, že šlo vesměs o německé soukmenovce, kteří u nás sloužili, a že na těchto hranicích nám dali toto poslední rozloučení. Bylo to pro nás překvapení jistě nemalé, protože podobné případy budou se jistě opakovat. A to znamená zvýšit bezpodmínečně pohotovost, za nás všechny, jimž vlast a její bránění leželo silně na srdci. Je samozřejmé, že došlo k okamžitému přesunu organisačního soustředění a je samozřejmé, že byly zbystřeny naše obranyschopnosti smyslů na to, abychom ve svých jednotkách byli bdělí..."

Název Zlaté návrší (1141 m n.m.) vznikl překladem původního německého Goldhöhe. Společně s Kotlem (1435 m n.m.) a Lysou horou (1343,6 m n.m.) tvoří trojici nejvýraznějších hor západních Krkonoš. Mezi zmíněnými vrcholy a hraničním hřebenem nachází se poměrně rozsáhlá náhorní rovina s prameništěm Labe, Mumlavy a Pančavy, přes hřebeny přechází stará obchodní „Česká“ cesta. Po vzniku skláren na obou stranách hor se tudy dopravovaly polotovary k dalšímu zpracování a hotové výrobky zpět na trhy do širokého podhůří.

Výstavbě opevnění na sklonku třicátých let dvacátého století předcházel projekt a výstavba takzvané Masarykovy horské silnice, jejíž budování bylo slavnostně odstartováno v roce 1934. Začínala nedaleko Jilemnice a podél toku Jizerky a kolem Dolních a Horních Míseček měla dosáhnout vrcholu Zlatého návrší a končit smyčkou u dnešní Vrbatovy boudy. Účel byl již zcela jasný – v sousedním Německu se totiž krátce po nástupu Adolfa Hitlera k moci začala stavět takzvaná sudetská silnice z Vratislavi až prakticky k hranicím, která výrazně snižovala možnost obrany západních Krkonoš.
Stavba silnice na české straně hor měla však kromě strategických důvodů za úkol také snížit následky doznívající hospodářské krize a zvýšit turistický ruch v této části hor.

Obranu planiny Labe měla na podzim 1938 za úkol třetí rota 2. hraničářského praporu pod velením poručíka J. Řehoře. Spolu s četou těžkých kulometů byla ubytována v Jestřábích boudách – pěti provizorních chatách sloužících při výstavbě silnice a suplujících některé funkce nevybudované Švehlovy chaty.

Na přelomu léta a podzimu se zvyšovala aktivita jednotek sudetoněmeckého freikorpsu (SFK) Tyto jednotky obsadily několik bud na hraničních hřebenech, například Petrovku. Velitel čety SOS štábní strážmistr Bohumil Zenger který velel úseku mezi Labskou a Špindlerovou boudou toto hlásil nadřízeným, ale s omezenými silami nebylo možno proti tomuto podniknou žádné kroky.

Ústup z hřebenů nastal mezi 7. a 8. říjnem. Hory se rozzářily desítkami ohníčků ale i větších požárů, jak ustupující jednotky ničily materiál, který nemohl být odsunut. Nešťastnou náhodou však lehla popelem jedna z pěti Jestřábích bud, kde bylo vojsko ubytováno. Další osudy zbylých čtyř však byly velice zajímavé. Ve válečných letech sloužily jako pokusná polární základna německé armády. Zdejší okolí totiž klimaticky nejvíce připomíná arktickou tundru (v Alpách je přílišná vlhkost vzduchu). Jedním z hlavních úkolů této jednotky byl kupodivu chov vzácných loveckých bílých sokolů dovezených sem z Grónska. Později zde vzniklo výcvikové středisko speciálních jednotek Wehrmachtu, určených pro boj v severských oblastech. Osvobození se dočkaly již jen tři boudy – další byla zapálena v rušných květnových dnech roku pětačtyřicátého. Zbývající tři dožívaly bez větší údržby až do roku 1986, kdy shořely další dvě boudy. Jejich zbytek a trosky boudy poslední byly pak v září stejného roku rozebrány a okolí navráceno přírodě...

Dnes se veškeré památky na obranu Československa nacházejí v I. zóně národního parku a proto je zde zakázán vstup mimo značené cesty. U jednoho z lehkých objektů při cestě od Vrbatovy boudy k pramenu Labe je však zřízena informační tabule se základním popisem a určením této pevnůstky. Ostatní stojí v kosodřevině ve stavu, v jakém byly zanechány po odstoupení pohraničí v roce 1938.

"A tak jsme tedy tu první noc, již po náležitém křestu po odchodu těch německých soukmenovců, náležitě zajišťovali. Byla velká snaha nás vojáků střežit vyměřená hraniční pole, dále pak střežit mezi sebou dosud ještě některé vojáky, kteří měli německou národnost. Zvýšila se tedy naše starost nejen o úkoly svých povinností na hraniční čáře mezi Československou republikou a tou německou říší. Zvýšila se pozornost i na zrádce, kteří bohužel ještě mezi námi byli. Je třeba připomenout velkou zásluhu Standovi Bouchnerovýmu, desátníkovi, který velel na kvótě 334 a je třeba i připomenout zásluhu Bedřichu Zachovi na kvótě 321, kteří ještě než byla večeře zajistili 7 vojínů. Sudetských příslušníků, jejichž přítomnost mohla by se nám tuto noc státi osudnou. Osudnou proto, že tito soukmenovci již zde měli vybudovanou organisovanou síť okolních domorodců, mohli by tudíž nastrojiti nám, neznajícím zdejší poměry, nejedno překvapení. O tom jsme se pak dále přesvědčili při ústupu, který jsme museli provést...

Tak jak ta prvá noc znamenala pro nás ztrátu 21 vojáků, přes všechna opatření byla ztráta dalších pěti (vyjma sedmi, které zajistil Standa Bouchner...). Ztráta tím horší, že při jejich odchodu došlo k přestřelce, na kterou doplatil náš dobrý svobodník Fuksa, jemuž byla poraněna noha. To jsou však jen nepatrné maličkosti k tomu, co se dále očekávalo...

Na hranicích jsme byli všichni dobře rozmístěni. Ty pochvalné bunkry nám doslova skýtaly záruku své bezpečnosti. V nich ukryté kulomety, dostatečná náplň munice, ty různé záseky, opět s kulometnou palbou, ty před námi doslova pátrací hlídky, složeny vesměs z pohraniční zesílené strážní služby, nám dávaly záruku, že hranice jsou dobře obsazeny...

Uplynula první, druhá, dále třetí noc, kdy zprávy nastávaly být pro nás doslova zmatené. Zmatené proto, že z úst konajícího velitele, záložního nadporučíka,byla pronášena slova stesku o tom, že neví opravdu, co si má o tom myslet, když my zde jsme všichni seřazeni k nástupu, zatímco aktivní i vyšší důstojníci jsou v Jilemnici, kde prý očekávají další pokyny, které nám mají pro naši práci poskytnout. To stálé čekání, co se vůbec děje, to stálé otálení říci nám pravdu, nám doslova na elánu nepřidávalo. Až jsme z toho byli těch několik dní doslova mrzutí, když mezi nás nepřišel nikdo, aby nám řekl, vojáci, situace se má tak a tak. Říkal to i náš velitel, který s velkým povzdechem už pátou noc uvádí, nevím nic nového, jenom, hoši, buďte opatrní a v žádným případě nedávejte Němcům naproti příležitost k nějakým přestřelkám. Mohlo by to pro nás být osudné a mohlo by to pro nás také znamenat národnostní katastrofu, ukvapení, kterého jsme se dopustili...

Jsou nezapomenutelné ty chvíle několika dnů, které jsme na tomto Zlatém návrší prožili. Prožili v jednotné síle, kamarádství a houževnatosti, provésti všechno to, aby naše vlast byla zachráněna. Co pro nás znamenalo nepravidelné zásobování? Co pro nás znamenala ta noční mlha a s ní spojené nesnáze s nocováním? A co pro nás znamenalo několik těch německých utečenců? Bylo nás ještě pořád dost k tomu, abychom pokus Němců překročiti hranice jak se patří osladili..."

Německý útok zdál se být nevyhnutelný. Přišlo ale 29. září a v německém Mnichově sešli se zástupci Velké Británie, Francie, nacistického Německa a fašistické Itálie. Bez účasti zástupců naší vlády byla vytvořena a podepsána zrádná dohoda, jež měla zaručit mír v Evropě. Československo bylo zrádně rozprodáno za pochybné záruky megalomanského šílence s knírkem. Záruky, které stejně neměly pražádnou cenu...

Jednotky připravené bránit rodnou vlast musely opustit svoje pozice. Musely ustoupit bez jediného výstřelu a přenechat nepříteli značnou část našeho území. Desetitisíce obyvatel musely se nuceně přestěhovat a zanechat na místě téměř veškerý svůj majetek. Na "odstoupeném" území okamžitě začali nacisté zatýkat své odpůrce a posílat je do koncentračních táborů. Anglicko-francouzská zrada stejně mír nepřinesla. V březnu následujícího roku Němci obsadili i zbytek okleštěného československého území a obrátili svoji pozornost na Polsko. Za pár měsíců začala nejkrvavější válka novodobých dějin. Každý by si měl zapamatovat ta čtyři jména. Adolf Hitler, Benito Mussolini, Neville Chamberlain, Edouard Daladier...

"Bohužel, dočkali jsme se však chvíle, kterou nikdo z nás nečekal.. Chvíle smutné, u které z nás nejeden příslušník vlasti zaplakal. Je nezapomenutelná chvíle tam na tom Zlatém návrší kol 20. hodiny večerní, kdy velející nadporučík v záloze nám oznamuje, že konečně dostal zprávu - připraviti se na odchod, a to odchod bez použití zbraně, na ta místa, která mu budou zakrátko určena. Ten velký oheň, který jsme zapálili, ten veškerý náš bol, který byl u něho pronešen, byl zakrátko doplněn skutečností, že téměř 150 pohraničníků nás přišlo navštívit, s pozdravem, že již nastala doba vypalování chat a nastala doba k okamžitému odchodu odtud z těch Krkonoš...

Ano,... zakrátko podle rozkazu jsme ustoupili do vesnice, vzdálené od našich stanovišť 10 km. Zde zůstal rozkaz stát. A poslouchat závěrečná slova presidenta Beneše, co s národem se děje. Doslova naplněný sál našich vojáků a lidu z vesnice s netrpělivostí očekává ta rozhodující slova prezidenta. Vždyť ta pauza rozhlasové přestávky na melodii Smetany je nekonečná. Smutná. Snad opravdu strašná...

S pohnutím jsme všichni vyslechli závěrečný projev prezidenta Beneše, s pohnutím se díváme na příslušníky vesnice české národnosti, kteří, aby uhájili svoje žití, ještě dnes, dnes večer, musí opustiti svoje rodinné usedlosti. A ještě dnes se musí s námi odebrati do míst, která teprve jim budou novým vládním vedením oznámena..."

Dočítám poslední řádky vzpomínek kamarádova dědy. Znovu si představuju ty známý místa, tady v Milovicích i v Krkonoších. Srovnávám si starý černobílý fotky se současností,... kostel Sv. Kateřiny, ulice, domky, střelnice,... pramen Labe, Kotel a jeho příkrý stěny, Labskej důl, rašeliniště, vřesoviště, kleč a mezi ní ukrytý řopíky. Představuju si tu dobu. Nadšení a odhodlání,... odvahu... Jen jedno představit si nedovedu. To strašný zklamání. Ten pocit opuštění a zrady. Tu bolest a vyčítavý pohledy obyčejných lidí, který do vás vkládali svoji důvěru a naději. Nekonečnej smutek při pohledu na šedivý uniformy, hnědý košile, hakenkrajc na rukávu a na vlajce, pohrdání a posměch, nadávky, plivance... A pohled do očí svých blízkých po návratu domů...

Letos uplyne sedmdesát let od událostí, který byly předehrou 2. světový válce. Téměř sedm let trvalo, než se mnozí z těch, co byli připraveni postavit se nepříteli, mohli zase vrátit svobodně na místa, který museli opustit. Sedm strašnejch let, během nichž zemřely a zahynuly desítky milionů lidí. Přitom stačilo tak strašně málo. Dát šanci rozumu. Neustoupit... A nám nezbývá, než nezapomenout...


"Láska k vlasti jest nejušlechtilejší a nejpřirozenější lidský cit…"

Prameny:
Fotografie a dopisy zapůjčené Michalem Hajnem
Archiv autora
Jiří Macoun - Československé pevnosti
Radan Lášek - Jednotky určení SOS
www.vojenstvi.kvalitne.cz
www.ropiky.net
Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔14.05.2008 📕13.184

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře