První úspěch RAF aneb „záhadné“ sestřelení rudého trojplošníku

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔18.03.2008 📕22.340

Nikdy se nepoutej na protivníka, kterého nejsi, ať už z důvodu své špatné střelby nebo kvůli jeho obratnému manévrování, schopen sestřelit. Souboj se pak začíná protahovat a ty zůstaneš sám proti převaze.

Manfred von Richthofen

Předmluva

Před devadesáti lety, 1. 4. 1918 se britský Royal Flying Corps, tedy Královský letecký sbor patřící k pozemnímu vojsku, sloučil s Royal Navy Air Service, tedy Královskou námořní leteckou službou, a vzniklo tak první samostatné letectvo světa, slavné Royal Air Force, Královské vzdušné síly. Tento na první pohled pouze administrativní krok však zásadním způsobem zasáhl do života tří mužů. Tenkrát na obloze zuřila letecká válka a všichni tři v ní byli stíhači. Dva by se bez tohoto opatření nikdy nesešli u jedné jednotky a jeden z nich by tomu druhému nezachránil život. Třetí by pak nezemřel, tedy alespoň ne za okolností, o nichž vám budu nyní vyprávět...

Jaro

Bylo jaro. Nějaká romantická duše by možná dokázala najít v trávě rozkvétající kvítky, avšak i kdyby se tím někdo zaobíral, květy by byly rychle rozdupány vojenskými bagančaty. Realitu připomínalo neustálé dunění děl.

Psal se totiž rok 1918. Německá armáda 21. března zahájila svůj poslední velký útok, známý jako „Kaiserschlacht“ (Císařský úder) nebo také jako „Jarní ofenzíva“. Útok byl pro spojence naprostým překvapením.

Ofenzíva byla zahájena v 05.00 hod. 21. března 1918. Skryty v mlze prorazily německé útočné jednotky britské pozice, nezdržovaly se s úseky, kde Britové setrvávali v zarputilé obraně, a odhodlaně pronikaly dále do hloubky nepřátelské obrany. Zaskočení Britové ustupují a linie se trhá.

Britské letectvo bylo vrženo do bitvy s úkolem zvrátit její průběh. Piloti měli útočit na německé pozemní jednotky z velmi malých výšek bez ohledu na riziko. Britští letci se do boje pustili s obrovským odhodláním, odvahou a sebedůvěrou.

Britské letouny včetně stíhaček od počátku napadaly postupující německé jednotky pumami a kulomety. Stroje se neustále vracely, jen aby doplnily munici. Tankovalo se vždy až po několika vzletech, protože nepřítel byl blízko. Dokonce tak blízko, že některé squadrony musely opustit svá letiště, zapálit na nich hangáry a přeletět na záložní základny více vzdálené od fronty.

Situace je kritická. Fronta místy couvla dokonce za postavení z roku 1916. Aktivita britského letectva začínala dostupovat vrcholu. Třebaže ztráty způsobené palbou ze země stále stoupaly, třebaže nízkoletící britské letouny obtěžkané bombami byly snadnou kořistí německých stíhačů, britští letci znovu a znovu startovali a nepřetržitě ostřelovali postupující klíny německých útočných formací. Vraceli se na letiště v příšerně prostřílených letadlech, ale přesto se s heroismem hraničícím se sebeobětováním stále vrhali do akcí a rozhodující měrou tak ovlivnili průběh bitvy. Německá armáda, málo mobilní a bez tanků, musela pod častými leteckými útoky zastavit svůj postup. Slibované posily nepřišly. V plánu ofenzívy byly totiž zakalkulované divize propuštěné z ruského zajetí. Jenže transsibiřskou magistrálu v té době obsadili českoslovenští legionáři, a tím přísunu německých posil z východu zabránili.

Tvrdé boje trvaly až do 25. dubna 1918, kdy Němci ofenzívu přerušili. Přestože německá vojska pronikla místy až do hloubky 60 km, přestože Němci v bojích zajali 90 000 spojeneckých vojáků a jejich dělostřelectvo stálo téměř na dostřel Paříže, šance na vítězství byla nenávratně ztracena.

Taková tedy byla v kostce situace na západní frontě na počátku poslední dubnové dekády roku 1918.

Před startem

Byla neděle 21. dubna 1918, krátce po osmé hodině ráno. Na letišti v Bertangles 209. squadrony RAF, stejně jako v Cappy, letišti Jasta 11 právě pozemní personál připravoval letouny k nadcházející bojové akci.

Do hovoru tu byli zabraní čtyři muži, dva Kanaďané a dva Němci. Neměli ani tušení, že za dvě a půl hodiny se spolu utkají na život a na smrt. Přitom si byli tak podobní a ještě ke všemu dnes mezi nimi byla pozoruhodná paralela.

V Bertangles totiž spolu hovořili kapitán Arthur Roy Brown a podporučík Wilfred Reid May. První z nich byl zkušený frontový stíhač, byl v boji už rok a měl na kontě 9 sestřelů. V poslední době však trpěl silnými žaludečními potížemi a celkovým fyzickým i duševním vyčerpáním, souvisejícími zejména s akcemi během německé jarní ofenzívy. Dnes měl starost o svého spolužáka a kamaráda Maye, jenž byl naopak naprostým nováčkem a právě se chystal na jeden ze svých prvních bojových letů.

Na druhé straně fronty byla situace obdobná. Do družného hovoru tu byli zabráni rytmistr Manfred von Richthofen, největší eso války, a jeho synovec poručík Wolfram von Richthofen. Také Manfred trpěl zdravotními problémy, konkrétně trpěl silnými migrénami a závratěmi, způsobenými zraněním kulometnou střelou na temeni hlavy, které utrpěl před časem. Ačkoli měl toho dne nastoupit dovolenku, rozhodl se, že povede svoji letku osobně do akce. Možná, že důvodem k tomuto rozhodnutí byla starost o příbuzného, protože jeho synovec se měl také akce zúčastnit. Wolfram přišel k jednotce před čtrnácti dny a byl tedy také naprostým zelenáčem.

Manfred von Richthofen měl údajně toho dne ráno euforickou náladu. Včera totiž zaokrouhlil počet svých sestřelů na rovných 80 a chtěl se zřejmě ještě více přiblížit magické stovce…

Start

Nyní se vraťme k osudnému ránu v neděli 21. dubna. Typická činnost stíhacích squadron (t. j. peruť, zpravidla složená ze tří flightů - letek) RAF v té době zahrnovala především tzv. ofenzivní hlídky, zpravidla v síle jednoho flightu (t. j. letka zpravidla složená z 5 letadel). Znamenalo to, že pětice anglických stíhaček létala ve výšce 2000–4000 m (platí pro stíhačky Sopwith Camel, jimiž byla vyzbrojena 209. sqn. SE-5a operovaly ve výškách kolem 4500 m a nejvýše, asi v 6000 metrech létaly Sopwithy Dolphin) v určeném sektoru podél fronty, na německé straně linie. Po určité době squadrona vyslala další flight, jenž vystřídal ten předchozí. Tím bylo zabezpečeno nepřetržité hlídkování v daném úseku fronty, přičemž britští stíhači měli za úkol především zachytit německé průzkumné či bitevní letouny mířící na britskou stranu linie a naopak zabezpečit činnost vlastních pozorovacích letadel za liniemi nepřítele.

Protože však byly do oblasti bitvy nasazeny všechny tři německé Jagdgeschwader a polovina ze všech 81 Jagdstaffel, došlo k jistým změnám. Jelikož nyní německé letectvo operovalo ve velkých formacích, musely britské squadrony přejít k hlídkování v síle dvou nebo všech tří flightů současně, přičemž se pak ve vzduchu střídaly celé squadrony.

K podobné akci také onoho rána 21. 4. odstartovalo i 15 Sopwith Camelů 209. squadrony RAF v následujícím složení (u jednotlivých letců je uveden počet vítězství k 21. 4.):

 

 

 

2/Lt. May se nacházel v prvním Flightu, kterému velel Capt. Brown. Ten při tomto konkrétním letu současně velel celé squadroně. Zpravidla se tvrdí, že May letěl na svou první hlídku, avšak ve skutečnosti měl ve svém letovém zápisníku zapsán start na první hlídku již o den dříve, 20. 4., přibližně ve stejnou dobu: „Poprvé přes linie. Letka se dostala do potíží s trojplošníky. Nedostal jsem se k útoku.“ May byl každopádně nováček a k 209. squadroně RAF, které vznikla přeznačením 9. squadrony RNAS, byl zařazen z výcvikového střediska bývalého RFC. Kdyby tedy nedošlo ke sloučení obou složek letectva v RAF, oba přátelé a spolužáci by nikdy nemohli sloužit v jedné squadroně. Nyní oba seděli v kokpitech svých Camelů a připravovali se ke vzletu.

Protože se čekalo, až se rozplyne ranní mlha, stroje se začaly zvedat až v 09.35 hod., kdy odstartoval Flight „A“, zatímco ostatní Flighty jej následovaly s pětiminutovými odstupy. Podle některých informací se Lt. Mellersh musel vrátit na letiště pro poruchu motoru, avšak ihned znovu odstartoval v jiném Camelu. V 10.10 hod. již údajně byl zpět ve formaci, někteří autoři však tuto teorii odmítají jako nepravděpodobnou. Dále se objevilo tvrzení, že Flight „A“ ve skutečnosti letěl v síle šesti letounů, zatímco Flight „B“ měl jen čtyři stroje (šestým letcem v sestavě Flightu „A“ měl být jakýsi Lt. Bell, kdo naopak měl vypadnout ze sestavy Flightu „B“ není známo). Postavení jednotlivých pilotů v rámci formace je ovšem pouze orientační, protože takové detaily nejsou známy.

V té době se němečtí stíhači na opačné straně fronty ke vzletu teprve chystali, neboť mlha tu ležela mnohem déle. JG I obdržela rozkaz vytvořit podmínky pro úspěšné působení vlastního letectva na západ od řeky Ancre. Rittmeister Manfred von Richthofen pro tuto akci vyčlenil dvě Kette Jasta 11, přičemž se z neznámých důvodů rozhodl vést jednotku osobně, ačkoli měl toho dne nastoupit dovolenku. Němci nicméně museli počkat, až se zvedne ranní opar, proto první Kette startovala krátce po desáté a druhá ji následovala v 10.30 hod.

Složení Jasta 11 není, na rozdíl od sestavy 209 squadrony, přesně známo. Podle jedné verze odstartovaly dvě tříčlenné Kette, později doplněné dalšími letci, kteří vzlétli samostatně. Pravděpodobnější je však druhá verze, podle níž Jasta 11 vzlétla ve standardní síle 10 Fokkerů Dr. I seřazených do dvou pětičlenných Kette. Přesné složení 1. Kette však není zcela jisté:

Jasta 11 se ve vzduchu spojila se smíšenou skupinou Albatrosů D.V a Fokkerů Dr. I Jasty 5, čímž vznikla silná formace čítající asi 20 letounů. Ta nyní zamířila podél údolí řeky Sommy k jejímu soutoku s řekou Ancre.

Souboj

Britové mezitím již vstoupili do boje. Kapitán Le Boutillier zahlédl nad La Quesnel dvojici německých průzkumných dvousedadlovek a dal svému Flightu signál k útoku. Po krátké potyčce jednoho průzkumníka u Beucourt-en-Senterre sestřelili v plamenech. Šlo s největší pravděpodobností o Albatros C od FA 203. Poručík Fischer přitom zahynul, zatímco poručík Robinius zřejmě se štěstím vyvázl. Sestřel byl připsán Boutilliersovi, Taylorovi a Fosterovi.

Také Richthofen, poté co svým „cirkusem“ dorazil nad frontu, shodou okolností zpozoroval dvojici britských (ve skutečnosti australských od 3. squadrony AFC) pozorovacích RE-8 a dal signál k útoku. Není zcela zřejmé, kolik letadel do této zteče vedl, zřejmě útočila pouze Jasta 11 a Jasta 5 pokračovala v patrolování podél fronty. Všichni němečtí letci koneckonců bezpochyby očekávali jednoznačný průběh následujícího souboje.

V tomto se však přepočítali, neboť dvojice australských neohrabaných dvojsedadlovek se pustila do boje se značným odhodláním. Obě RE-8 se vzájemně kryly palbou ze svých pohyblivých kulometů a dovedně využívaly roztrhané oblačnosti k obratným únikům. Po chvíli boje podle hlášení australských letců jeden poškozený trojplošník zamířil k německým liniím, zatímco druhý, zbarvený nejméně na motorovém krytu rudě (tedy označení Jasta 11), se vzepjal a řítil se k zemi v neřízeném pádu.

Ostatní trojplošníky se na chvíli odpoutaly, aby se před další ztečí přeskupily. Toho oba australské letouny ihned využily a definitivně Němcům „zdrhly“ do mraků. Bílé výbuchy britských protiletadlových granátů nad silnicí mezi Sailly-le-Sec a Le Hamel zatím přilákaly pozornost Capt. Browna, jenž k místu střetnutí vedl svoje letouny. Než se Němci zformovali natolik, aby se mohli pustit za prchajícími pozorovacími letouny, spustily se mezi ně střemhlav Camely Flightů „A“ „B“ 209. squadrony a zcela rozbily jejich sestavu. To bylo v asi 10.45 hod.

Není zcela jasné, jakou činnost v tomto okamžiku vyvíjel Flight „C“. V literatuře už o něm po startu téměř není zmínky, pouze v jednom případě se uvádí, že se tento Flight utkal s jednou Kette Jasty 5. V záznamech 209. squadrony je však uvedeno, že dva piloti Flightu „C“ se vrátili na letiště v Bertangles mezi 10.30–40 (tedy pět minut předtím, než došlo k hlavnímu střetu s von Richthofenem a jeho cirkusem), oba kvůli vystřílené munici. Není však jasné, s kým se utkali, možná také asistovali při útoku Flightu „B“ na dvojmístné Albatrosy. Další pilot Flightu „C“, společně s jedním letounem Flightu „B“ se navíc také vrátili předčasně pro poruchu motoru.

Pokud tedy Brown nenechal Flight „C“ nahoře nad místem střetu jako výškové zajištění (což byla běžná praxe), je možné, že Flight „C“ již prakticky neexistoval jako samostatná letka a jeho piloti se včlenili do formací „A“ a „B“. Každopádně v tomto boji Flight „C“ nenárokoval žádné vítězství ani neutrpěl žádnou ztrátu.

Ostatní Camely se zatím vřítily s vyjícími motory Bentley mezi Fokkery a Albatrosy. Pokud se předtím Jasta 11 a Jasta 5 rozdělily, nyní, alespoň podle Brownova hlášení, opět byly pohromadě: „Zaútočili jsme střemhlav na velkou formaci 15–20 stíhacích Albatrosů D5´ a Fokkerových trojplošníků...“

May k tomu dodává: „.... obsadil jsem místo na levé vnější straně Brownova Flightu, letěli jsme ve formaci typu „V“. Flighty byly tři, přibližně osmnáct strojů. Letěli jsme za linie, asi patnáct nebo dvacet mil a kvůli své nezkušenosti jsem vůbec neviděl, ani jak Brown náhle začal klesat, ani jak zakýval křídly, aby dal signál k útoku. Podle instrukcí jsem zůstal nahoře v kroužení, ale dlouho jsem neviděl žádné letadlo, ani naše ani nepřátelské, až se najednou těsně pode mnou objevilo nepřátelské letadlo, které jsem ale podle instrukcí nechal být. Pak se pode mnou objevilo další letadlo. Toho už jsem uniknout nenechal, spustil jsem se dolů a provedl útok. Minul jsem ho a pronásledoval dolů. Pak jsem se náhle ocitl uprostřed hejna nepřátelských letadel. Pokračoval jsem v útoku a sestřelil jedno letadlo, které mi později bylo potvrzeno od dvou členů mé squadrony.“

Zde je vidět největší úskalí pátrání po okolnostech Richthofenovy smrti. Ačkoliv W. R. May dodává řadu důležitých detailů a je koneckonců jedním z mála očitých svědků, mýlí se v celé řadě věcí. Dne 21. 4. např. nezískal žádné potvrzené vítězství, ani tři britské Flighty neměly po 6 letounech, aby jich bylo dohromady 18. Později uvidíme omylů ještě celou řadou a na konci nabídnu také jejich vysvětlení. Nyní se však vraťme do vřavy leteckého souboje.

Rozpoutal se typický „dogfight“ jak tomu Britové říkali, tedy zuřivý souboj na nejkratší vzdálenost s divokým kroužením na malém poloměru. Lt. Mackenzie zasáhl jednoho Fokkera a hlásil jej jako sestřelený v neřízeném pádu, nebyl mu však později uznán. Zřejmě zasáhl stroj Ltn. d. R. Weisse, který se s poškozeným letadlem odpoutal z boje. Lt. Mellersh ostřeloval trojplošník s modrým ocasem, jenž se měl zřítit u Cerisy, ve skutečnosti však Němci žádnou ztrátu neutrpěli. Zato Vzfw. Scholtz zasáhl Camel Lt. Mackenzieho a lehce jej zranil na zádech. I May ostřeloval jeden Dr. I a poškodil jej, zřejmě šlo o letoun Wolframa von Richthofena. Někdy se uvádí, že právě to k Mayovi přitáhlo pozornost Manfreda von Richthofena, jenž dával na synovce pozor a snažil se jej chránit.

Poté, co poškodil jeden z trojplošníků, se May z boje odpoutal. Zpravidla se tvrdí, že se mu zasekly kulomety. Je zajímavé, že v 50. letech to v korespondenci s historikem D. Naughtonem (odtud pochází i výše uvedený citát) tvrdil i on sám: „... nejlepší věc, o které jsem si myslel, že bych měl udělat, bylo jít do utažených vertikálních obratů, zahájit palbu a pokropit jich tolik, kolik jen zvládnu. Bojovalo se velmi zblízka; zdálo se mi, že jsou kolem mě tucty strojů. Kvůli nedostatku zkušeností jsem střílel příliš dlouhými dávkami. Jeden kulomet se zasekl a vzápětí druhý... Nemohl jsem je uvolnit, tak jsem točil ven z toho zmatku a zamířil jsem na západ do slunce a domů.“

Pozoruhodný citát, který celou věc ještě více zamotává. Předně, ani v bojovém hlášení, ani v Mayově zápisníku letů není zmínka o zaseknutých zbraních. Je také zajímavá poznámka o „nedostatku zkušeností“, protože May předtím sloužil u pozemních sil právě jako instruktor střelby z kulometu, zde je však možno chápat ohromné duševní vypětí nováčka ve vzdušném boji. Není také jasné, jak mohl May letět na západ do slunce v 11.00 dopoledne?! Celkově to vypadá, že May hovořil o úplně jiném vzdušném boji (zaseknuté kulomety jsou uvedeny v jeho letovém zápisníku 15. 5. 1918, téhož dne, kdy May dosáhl prvního sestřelu. Celkově to tedy vypadá, že May vzpomínal na úplně jiný souboj a zřejmě se zmýlil a zasadil jej do 21. dubna).

Proč však May tedy opustil místo boje, když ne kvůli zaseknutým zbraním? Vysvětlení nabízí sám Roy Brown ve své vzpomínce na památný boj: „Měl jsem přítele ze školy, který se mnou sloužil ve stejné squadroně. Byl to kapitán May a byli jsme skutečně dobrými přáteli. V neděli dopoledne, 21. dubna 1918, jsme spolu byli ve vzduchu. Na zpáteční cestě jsme narazili na větší počet nepřátelských letců. Dostali jsme se do boje a už předem chci říct, že jsem se po několika vteřinách vzdal naděje na záchranu. Stále jsem však sledoval svého přítele, kapitána Maye, a přes veškerou úzkost jsem se zaradoval. Viděl jsem, že se Mayovi podařilo sestřelit jednoho německého letce. Po vítězství se ihned otočil k návratu domů. Vždycky jsem mu to kladl na srdce, protože byl nováček a jeden zápas ho musel vyčerpat natolik, že další pobyt ve vzduchu by stejně neměl smysl.“

I když se Brown opět mýlí ohledně Mayova sestřelu (Brownovy vzpomínky byly publikovány koncem dvacátých let a možná, že výše rozebíraný omyl ohledně Mayova sestřelu byl odtud převzat), podává jasné vysvětlení, proč May opustil místo boje a vydal se domů. Brown tu také uvádí Maye jako kapitána, avšak to byla Mayova konečná hodnost v RAF.

Je možné, že May se obával nařčení ze zbabělosti, ale to celkem snadno vyvrací jeho další vojenská kariéra. May se tedy každopádně pokusil odpoutat z boje, což ovšem neuniklo zkušenému zraku Manfreda von Richthofena, který, tušíc snadnou kořist, nezaváhal a pustil se za ním.

Manfredovo chování bylo zcela atypické a odporovalo všemu, co sám propagoval. Překvapil tím i svoje piloty, jak dokládá vzpomínka poručíka Wolffa:

„Podíval jsem se po panu rytmistrovi a spatřil jsem ho ve velmi malé výšce za Sommou, poblíž Corbie, hned za jedním Angličanem. Instinktivně jsem potřásl hlavou a zamyslel se, proč pan rytmistr pronásleduje protivníka tak daleko na druhou stranu.“

Sám May na celou událost vzpomíná následovně:

„Poté, co jsem srovnal stroj, podíval jsem se kolem, ale nikdo mě nepronásledoval. Měl jsem chuť poplácat sám sebe po zádech, neboť jsem měl velmi dobrý pocit z toho, jak jsem se dokázal dostat z té rvačky. To mě ale rychle přešlo, nejdřív ze všeho jsem si uvědomil, že na mě zezadu někdo střílí. Bohužel jsem nemohl bojovat, a tak vše, co jsem mohl dělat, bylo zkusit uhýbat mému útočníkovi. Všiml jsem si, že to byl červený trojplošník, ale kdybych věděl, že je to Richthofen, asi bych byl na místě omdlel. Pořád jsem uhýbal a točil se ve vývrtce, myslím z asi dvanácti tisíc stop, až jsem vyčerpal zásobu výšky a musel jsem u země přeskakovat překážky. Richthofen na mě ustavičně pálil; jediné, co mě zachránilo, byla má bídná pilotáž. Sám jsem nevěděl, co dělám a předpokládám, takže Richthofen nemohl odhadnout, co se chystám provést. Dostali jsme se k německým zákopům a vojáci na nás stříleli, když jsme je přelétali. To stejné následovalo, když jsme přelétali přes britské linie. Dostal jsem se k řece Sommě a spustil se velmi nízko do jejího údolí. Richthofen se mi držel za ocasem. Prolétl jsem zákrutem řeky blízko Corbie. Richthofen mi nadběhl a vzal to zkratkou přes kopec. V tomto okamžiku jsem připomínal sedící kachnu. Byl jsem příliš nízko mezi břehy řeky, abych se mohl otočit pryč od něj. Cítil jsem, že mě jistě dostane, a v té chvíli jsem byl v takovém duševním stavu, že jsem se musel držet, abych nepotlačil knipl přímo vpřed do řeky, když jsem věděl, že jsem stejně vyřízen. Znovu jsem se ohlédl a uviděl, jak Richthofen udělal otočku a půl ve vývrtce a narazil do země. Zvedl jsem oči a spatřil jsem jeden z našich strojů přímo vzadu za mnou. Připojil jsem se k němu a vrátil se na letiště.“

Onen spojenecký stroj patřil Brownovi. Co se vlastně stalo? Brown si všiml, že May opouští prostor boje a také spatřil, jak se za něj zavěsil pronásledovatel:

„V okamžiku, kdy se vzdaloval, jsem spatřil, jak se na něj vrhá červené letadlo. Bylo mi hrozně. Chtěl jsem mu jít na pomoc, ale musel jsem bojovat o vlastní život, nacházel jsem se totiž v křížové palbě kulometů, snažili se mě dostat tři najednou.“

Brown se jich razantním vertikálním manévrováním dokázal zbavit a znovu se rozhlédl, hledajíc přítele:

„Kde je May? Vylekaně jsem se rozhlížel po nebi, doufaje, že ho spatřím ještě živého. Konečně ho vidím ve směru na Corbie, severně ode mě, jak letí domů. Pak jsem zpozoroval, že se za ním z mlhy vynořuje jasně červené letadlo v tak výhodné pozici, že může dojít k nejhoršímu. Vyšrouboval jsem se ještě výš, abych případně mohl Mayovi rychle pomoci. Pokoušel se uniknout, uhýbal na strany, kličkoval, ale rudý letec zůstával stále za ním. (…) Brzy jsem však viděl, že Němec vzdálenost zkracuje. (…) Rudý letec byl od něj vzdálen jen sto stop a letěl ve stejné výšce jako May. Každým okamžikem mohl zahájit palbu. Naštěstí jsem mezitím dosáhl tří tisíc stop. Ostře jsem mašinu potopil a zamířil na ocas rudého letadla.

Richthofen blížící se nebezpečí vůbec nepostřehl a pokračoval v palbě na Maye, který k tomu dodal: „Richthofen byl známý tím, že nelétal za naše linie. Myslím, že mě přes ně pronásledoval, protože šílel, že mě nemůže sestřelit. Nezasáhla mě žádná z jeho střel. Jediné díry od kulek , které byly v mém letadle po návrat na základnu, šly od země nahoru, skrz křídla a trup. Bylo pozoruhodné, že jsem nebyl zasažen během toho boje..."

Tato vzpomínka opět odporuje jinému Mayovu tvrzení, že při inspekci svého letounu po boji „nedokázal najít jediný otvor po střele“.

Sám Richthofen každopádně žádný zásah nezaznamenal, ačkoli pálil dlouhými dávkami. To se zřejmě nakonec stalo také důvodem ke zlomení úderníku jednoho z Richthofenových kulometů, načež se zasekl i druhý. Podle některých údajů se nyní bezbranný Richthofen chtěl odpoutat pravou stoupavou zatáčkou, právě tento manévr však Brownovi umožnil definitivně zkrátit vzdálenost:

V rukou jsem měl všechny trumfy. Byl jsem nad ním a přibližoval se zezadu. May se točil a mrskal sebou jako ryba na udici. ,Rudoch´se chystal, že do něj pustí první salvu, když nadešel můj okamžik! May už boj vzdával. ,Konec!´, myslel si a připravoval se na smrtelnou ránu. V tom uslyšel můj kulomet. Ohlédl se přes rameno. ,Chvála Bohu, Brownie!´ Když se znovu ohlédl, pronásledovatel už zmizel. May viděl, jak hluboko dole dopadá na zem. (…) Jak náhodně a jednoduše se všechno odehrálo! Sestoupil jsem níž, přední část mého letadla se ocitla nad jeho ocasem, pak jsem vystřelil. Kulky mu utrhly výškové kormidlo, roztrhaly zadní část letadla, plameny ukazovaly zásahy kulek. Nástřel byl moc krátký! Trochu jsem přitáhl jako na školním cvičení. Teď to půjde! Plná salva roztrhla bok letadla. Pilot se otočil, rozhlížel se, dokonce jsem viděl za velkými brýlemi záblesk v jeho očích. Pak kolem něj zasvištěly kulky a zhroutil se na sedadlo. Zastavil jsem palbu. Richthofen byl mrtev. Všechno se odehrálo ve vteřinách, rychleji, než se to dá vyprávět. Jeho letadlo se v poslední, smrtelné křeči otřáslo, zakolísalo, převrátilo a řítilo se do hloubky. Záložní zákopy Australanů byly pod námi jen tři sta stop. Byl to krátký pád, viděl jej May, Mellersh a také já, když jsem se otáčel. Mellersh měl na ruce povrchovou ránu a navíc za ním byli dva další nepřátelé. Spěchal jsem mu pomoc nejrychleji, jak jsem jen mohl. Němci se z boje vykroutili a odletěli. Každý měl dost. Boj skončil.“

Onu pravou stoupavou zatáčku opět zpochybňuje May, který uvedl: „Když jsem viděl Richthofena ve vývrtce a podíval za nahoru za něj, Brown byl přímo za ním, ale výše, všichni jsme letěli stejným směrem“.

Dalším svědkem události byl zmiňovaný poručík Mellersh. Po útoku na modrý trojplošník u Cerisy se dostal do kleští dvojice dalších Fokkerů. Šlo o letouny řízené npor. Karjusem a por. Wolffem, které nakonec přinutily Mellershe k: "vývrtce... a návratu do našich linií asi v 50 stopách."

Jeho útěk před oběma německými stíhači jej shodou okolností přivedl právě k místu, kde Brown ostřeloval Richthofena.

„Náhle trojplošník udělal dva extrémně rychlé neřízené výkruty a narazil kolmo do země s motorem naplno…“ uvedl k tomu a vzápětí potvrdil Brownův nárok: „ jasně červený trojplošník havaroval docela blízko u mě a když jsem vzhlédl, uviděl jsem stroj kapitána Browna."

Hned nato ovšem Mellershe oba jeho pronásledovatelé dostihli a přinutili jej se škrábnutím na ruce k nouzovému přistání v anglickém zápolí. Sestřel byl přiznán Wolffovi, jenž do hlášení uvedl čas 10.50 a místo boje udal jako severně od Hamelet, což odpovídá. Oba Němce vzápětí zahnal Brown.

Mellersh prý shodou okolností přistál nedaleko sestřeleného trojplošníku, bez zaváhání vyskočil z kabiny a vyrazil k němu. Údajně byl první, kdo k vraku dorazil a s úžasem zjistil, že se jedná o Richthofena.

Osobně tomu moc nevěřím, protože podle údajů 209. sqn. se Mellersh vrátil na letiště přibližně ve stejnou dobu, kdy přistáli Brown s Mayem, tedy v 11.05 hod. Zaprvé to znamená, že se u slavného rudého trojplošníku nijak nezdržel (což nevypadá nijak pravděpodobně), a zadruhé by to okamžitě Brownovi oznámil. Ten však vzpomíná, že mu tuto zprávu předal až vrchní inženýr squadrony na základě telefonátu z velení. Navíc May vzpomínal, že se k vraku sběhli lidé hne po jeho sestřelení: „Červený letoun se opile potácel, točil se a řítil dolů, až spadl s ohromným třeskem a v mraku prachu, jak vrazil do pole oranice.
Já jsem kroužil kolem, abych viděl co se stalo. Sběhly se zástupy lidí a nastalo rojení kolem rozbitého letadla.“

Jakmile se rozkřiklo, že Richthofen zahynul, rozpoutala se tahanice o to, komu bude vítězství přiznáno. Brown vznesl nárok ve svém hlášení:

„(1) V 10.25 dopoledne jsem zpozoroval 2 Albatrosy vzplanout a havarovat

(2) Spustil jsem se na velkou formaci 15-20 stíhacích Albatrosů D5 a Fokkerových trojplošníků, dva z nich se dostaly za můj ocas a já musel zmizet. Vrátit jsem se a spustil se na čistě červený trojplošník, které pálil po poručíku Mayovi. Pustil jsem do něj dlouhou dávku, on šel dolů ve vertikále a byl spatřen, jak se rozbil, poručíkem Mellershem a poručíkem Mayem. Střílel jsem na dva další, ale nedostal jsem je.“

May ve svém hlášení potvrdil jeho nárok: „Zaútočili jsme na velkou formaci asi 10-20 strojů. Napadl jsem jeden N. L. a vypálil salvu namířenou na motor, on unikl přes křídlo a spustil se dolů. Nebyl jsem schopen sledovat výsledek, protože na mě druhý stroj zaútočil zezadu. Střílel jsem po druhém stroji, ale bez výsledku. Pak jsem unikal dolů a byl jsem napadený rudým trojplošníkem, který mě pronásledoval přes linie nízko nad zemí. Zatímco se mi pověsil na ocas, kapitán A. R. Brown jej napadl a sestřelil. Viděl jsem, jak narazil do země.“

Pocit vítěze se však nedostavil. Večer Browna odvezli do polní nemocnice, kde ve stanu uložili Richthofenovo tělo. Brown, odjakživa velmi citlivý, byl při pohledu na něj zcela otřesen: „Najednou jsem si připadal bídně, nešťastně, jako bych spáchal bezpráví. Vůbec jsem nepocítil radost, že tu leží Richthofen, největší ze všech! Při myšlence, že já jsem jej donutil, aby tam ležel, tak klidně, bez života, se mne zmocnil pocit studu a dokonce i jakési zlosti sama na sebe. (…) Skřípal jsem zuby a proklínal válku, která mne donutila k zabíjení! Kdybych mohl, jak rád bych ho povolal k životu! Podívat se do tváře oběti, to je něco jiného, než vypálit z kulometů. (…) Snad bych necítil větší bolest, ani kdyby to byl býval můj nejmilejší přítel. Snad a necítil bych se tak bídně, kdybych nevěděl, že jsem ho zabil právě já.“

Tahanice

Hlášení nárokujících vítězství nad Richthofenem se sešla celá řada. Ve stejném okamžiku jako Brown totiž na rudý trojplošník pálilo i několik pozemních kulometčíků od australské pěchoty. Současně se svým nárokem přispěchal i poručík E. C. Banks, onen pozorovatel z RE-8, jenž viděl po své dávce padat trojplošník s minimálně červenou přídí. Když se později dozvěděl, že v přibližně stejném prostoru a čase havaroval Richthofen, ihned vznesl svůj nárok.

Musela proto zasednout komise, která měla určit, kdo vlastně Richthofena sestřelil. Armáda i RAF vyčlenily po dvou lékařích, kteří společně ohledali Richthofenovo tělo a zjistili, že byl zabit jedinou střelou, která vnikla do těla pravou spodní částí zad, u špičky pravé lopatky, přičemž roztříštila deváté žebro. Z těla potom vyšla asi dva palce (asi 5 cm) pod levou prsní bradavkou, přičemž cestou proťala srdce. Komise však nedošla k žádnému jednomyslnému závěru. Ačkoliv oba lékaři RAF zastávali názor, že střela za těchto okolností musela být vypálena ze vzduchu, oba jejich armádní kolegové odmítli jakékoliv jednoznačné stanovisko, pokud jde o směr výstřelu. Všichni čtyři pak shodně nebyli schopni určit, zda a popř. jak dlouho, by s takovým zraněním byl Richthofen ještě schopen pilotovat letoun.

Zpravidla se uvádí, že takováto trajektorie střely (vzestupná) spíše odpovídá výstřelu ze země, ale to by platilo pouze v případě, že by letoun letěl horizontálně a Richthofen seděl na sedadle vzpřímen. Ale i sám Brown uváděl, že Richthofen se na sedadle otáčel, aby se rozhlédl.

Brown vzpomíná, že Richthofen se při jeho palbě zhroutil, ale ve skutečnosti to mohlo být zcela jinak. Třeba šlo jen o reakci člověka, kolem něhož kulky tříští dřevo a trhají plátno – třeba se pokoušel podvědomě schoulit do trupu. Mohl se také snažit nalehnout celou vahou na řídící páku, aby co nejrychleji střemhlav unikl ze zničujícího proudu olova. Koneckonců se mohl také pokusit natáhnout k zaseklým kulometům, aby je odblokoval. Kdyby byl v předklonu, dráha střely by se nyní dramaticky změnila – skutečně by pak střela mohla přijít zezadu mírně shora.

Na druhou stranu, mohl by být Richthofen zasažen při střelbě dlouhou dávkou na relativně krátkou vzdálenost jen jedinou střelou? A musel být nutně zasažen právě v tomto okamžiku? Brown později ve 20. letech uváděl, že červený trojplošník svůj zpočátku vertikální pád vyrovnal, jako by byl ještě pilotován.

Samozřejmě bychom toto tvrzení mohli hned smést ze stolu – Brownovi by už sestřel nikdo nevzal a mohl by se tak zbavit odpovědnosti za smrt velkého esa, která mu mimochodem kromě slávy přinesla také četné problémy.

Jenže už onoho 21. 4. 1918 uvedli dva němečtí pozorovatelé, a to Hermann Bink od 3. granátnického pluku a Joachim Matthieas, balónový pozorovatel od Ballonzug 50, že viděli rudý trojplošník asi 2 km za frontou klesat v řízeném sestupu s nepracujícím motorem.

Mohl tedy skutečně Brown jen poškodit kormidla, popř. motor Fokkeru a nezraněný Richthofen zamířil k zemi na nouzové přistání? Teprve teď, pár vteřin poté, po něm mohl vypálit některý z kulometčíků, a také víme, že po něm pálili z pušek i australští pěšáci. Právě po zásahu některou z jejich kulek mohl spadnout letoun do vertikální vývrtky a rozbít se o zem.

Samozřejmě jde o pouhé spekulace. Dnes, po devadesáti letech, ani nemůžeme být rozluštění blíže, než byla tehdejší komise.

Nakonec generál Sir Henry Rawlingson, velitel 4. armády, vydal oficiální stanovisko, podle kterého bylo vítězství přiznáno Brownovi. Šlo však samozřejmě především o politické rozhodnutí. Vítězství tak náleželo nově vzniklému letectvu, nezávislému na kterékoliv jiné složce ozbrojených sil. Šlo o jediné letectvo světa, které nepatřilo ani pod velení armády, ani pod námořnictvo. Samozřejmě proto mělo silné politické odpůrce, kteří prorokovali, že sloučením RFC a RNAS vznikne chaos, který pak nebude možné překonat a bezprostředně dojde k ohrožení bojeschopnosti leteckých sil. Porážka největšího z nepřátel však pro mladé letectvo byla silně prestižní záležitostí a ohromnou devizou – navzdory chmurným předpovědím zůstala bojovnost letců i kvalita leteckých operací zachována a hlavní argumentační zbraň oponentů jim tak byla vyražena z ruky.

Ve 30. letech byl opět proveden podrobný výzkum týkající se posledního letu Manfreda von Richthofena, tentokrát iniciovaný z německé strany. Tento výzkum dospěl k závěrům přesně opačným – podle nich byl Richthofen sestřelen ze země. Dokonce byla v tehdejší literatuře publikována informace, že Brown vůbec sestřel nenárokoval, ale byl mu prostě „oznámen“ právě z politických důvodů. Jenže i v tomto případě šlo o politiku, nacisté potřebovali Richthofena využít propagandisticky a proto bylo nesmírně důležité, aby nenašel ve vzduchu přemožitele…

Bohužel tvrzení o neexistenci Brownova nároku se stalo poměrně rozšířeným mýtem, jenž se tu a tam objevuje dodnes.

Milovníkům konspiračních teorií tak do sebe náhle zapadají Mayovy odporující si vzpomínky i třeba Brownovo tvrzení, že červenému Fokkeru ustřelil výškovku, ačkoliv vrak na fotografiích výškové kormidlo zjevně má!

Vysvětlení však bude spíše prozaičtější. Pokud jde o nesrovnalosti v Mayových vzpomínkách, první z nich byly publikovány v novinách v lednu 1919 a další pak během června téhož roku. To znamená, že May se rozpomínal na události staré téměř jeden rok. Když uvážíme jak hekticky byli vytíženi stíhači RAF během Jarní ofenzívy i během pokračujícího léta 1918, vůbec nám to nebude připadat tak neuvěřitelné. Vezměte neustálý kolotoč až čtyř bojových letů denně a večerní alkoholové „výplachy mozku“. Při neustálém napětí, ve kterém letci žili, asi nebylo moc místa na přesné uchovávání vzpomínek na konkrétní bojové lety.

Některý slavný stíhač kdysi napsal, „že se nic tak nepodobá jednomu vzdušnému boji, jako jiný vzdušný boj.“ Nejspíš je to pravda a May si prostě jen spojil několik událostí dohromady, popř. je zasadil do onoho 21. 4.

Pokud jde o Brownovo tvrzení, že rudému Dreideckeru ustřelil výškovku, i zde se nabízí jednoduché vysvětlení. Brown útočil poměrně velkou rychlostí z převýšení, což znamená, že po své kulometné dávce stržen rychlostí trojplošník ztratil z očí. Tomu odpovídá i jeho tvrzení, že viděl havarovaný trojplošník až „když jsem se otáčel“. Podle Maye „… do něj nasypal asi 20 kulí“. Zpravidla se tím myslí počet ran na jednu hlaveň, což znamená, že při kadenci kulometů Vickers Brown střílel asi 2 sekundy. To je poměrně krátká doba, on sám přece tvrdil, že se vše seběhlo „rychleji než se dá vypovědět“. Při střelbě mohl zahlédnout, jak se z nepřátelského stroje něco uvolnilo a pokládal to za výškové kormidlo.

Na druhou stranu je fakt, že přímý důkaz o jeho zásazích do Richthofenova stroje chybí. Richthofenův Fokker byl totiž ihned doslova roztrhán na kousky australskými vojáky, kteří si útržky rudého potahového plátna brali jako suvenýry. May sám v 50. letech po přímém dotazu historika D. Naughtona přiznal, že osobně neviděl Browna zasáhnout červený letoun:

„Není pochyb o tom, kdo byl odpovědný za Richthofenovo sestřelení, viděl jsem to na vlastní oči, ale neměl jsem to štěstí, abych viděl, jak do něj Brown ve skutečnosti střílí, ale to bylo jen věcí sekundy nebo dvou, pak byl zasažen a já jsem spatřil Browna v palebné pozici…“

V žádném případě ovšem nelze Browna považovat za lháře. Byl v ideálním postavení, vypálil dávku, kterou věřil, že zasáhl letoun, jenž se ihned po jeho palbě zřítil. Jeho nárok byl tedy nanejvýš logický a oprávněný.

To samé si ovšem myslela i řada pozemních střelců australské pěchoty. Také jim byla věnována náležitá pozornost. Na přelomu 60. a 70. let 20. století americký badatel P. J. Carisella, jenž se zabýval přes 30 let Richthofenem a zejména jeho smrtí, prošel všechny možné varianty Richthofenovy smrti.

Nakonec vylučovací metodou stanovil střelce, kteří mohli Richthofena reálně zasáhnout, když nad nimi prolétal. Jmenovitě šlo o seržanta C. B. Popkina od 24. kulometné roty (24. Machine-Gun Company, vyzbrojená kulomety Vickers) a seržanta A G. Franklyna (jindy psáno Franklin) od 110. kulometné roty (vyzbrojena kulomety Lewis). Oba na trojplošník vypálili dlouhou dávku. Svědkové (a nechyběl mezi nimi ani Sir Hubert Wilkins, oficiální historik australské armády) tvrdili, že Richthofen začal stoupat a po dávce z pozemních kulometů jeho letoun jakoby zakolísal a pilot prudce pohnul hlavou a trupem a naklonil se. Někteří ze svědků se domnívali, že byl zasažen, jiným se spíše zdálo, že se rozhlíží, odkud přichází palba.

Australská hlášení ovšem také nebyla prosta určitých nejasností. Australané kupříkladu ve svých hlášeních neuvedli, že za trojplošníkem byl Brownův Camel. Prý se nad místem střetu pohyboval pouze May, který podle nich skutečně přelétal nad místem havárie. Mellersh také viděl pouze jeden Camel, naopak ale neviděl Maye, zato Browna ano. Brown tvrdil, že vztahy mezi Australany a Kanaďany nebyly nejlepší a že Australané vědomě lhali, když zatajili jeho přítomnost za ocasem rudého trojplošníku, neboť si chtěli pojistit potvrzení „svého“ sestřelu.

Vrcholem pak bylo, když Lt. Banks (onen pozorovatel z australské RE-8, jenž nárokoval sestřel dreideckeru přibližně v téže době a prostoru) navštívil Browna a snažil se jej přesvědčit, aby se vzdal svého nároku na sestřel Richthofena a potvrdil jej raději jemu, Banksovi, protože Kanaďan má už prý sestřelů dost. Vzteklý Brown, jehož nervy byly v té době silně pocuchány, nechal Bankse vyvést ordonancí…

Podle Maye také přišli k 209. squadroně australští pěšáci, kteří se snažili Browna přesvědčit, aby se zřekl svého nároku ve prospěch jejich kulometníků. U 209. sqn. však panovalo všeobecné přesvědčení, že pitva jasně prokázala oprávněnost Brownova nároku. Těžko říci, odkud se tato informace vzala, protože zjevně obsahovala řadu nepřesností. Důkazem budiž vzpomínky tří nejdůležitějších aktérů souboje ze strany pilotů 209. sqn.

Nejprve Brownův zápis v letovém zápisníku: „Dva trojplošníky se dostaly za můj ocas, tak jsem jim zmizel. Vyšplhal jsem nahoru a vrátit se do boje. Spustil jsem se na čistě červený trojplošník, který byl za ocasem poručíka Maye. Inkasoval dobrou salvu a šel dolů. Havárii pozoroval poručík Mellersh a poručík May. Spustil jsem se na dva další trojplošníky, které pronásledovaly poručíka Mellershe. Nedostal jsem je. Červený trojplošník byl barona von Richthofena. Byl mi potvrzen lékařskou prohlídkou potom, co byl nárokován R.E. 8 z australské squadrony a 11.australskou brigádou.“

Následuje výňatek z Mayovy korespondence z Naughtonem: „Australané přišli k naší squadroně a zkoušeli nám vymluvit náš nárok. Oni říkali, že Richthofen přitáhnul, když na něj jakýsi australský kulometník střílel z vrcholu kopce a sestřelil ho, když stoupal ve slušně strmém úhlu. Avšak pitva prokázala, že toto není možné a jsem si jist, že když Brown zasáhl Richthofena, ten padl na záda a táhl knipl zpět, a šel tak do pádu a vývrtky…“

Nakonec ještě svědectví poručíka Mellershe: „Doktoři ohlásili, že Richthofen byl zasažen dvěma kulkami, které byly vystřelené shora a zezadu. Oni dále řekli, že podle jejich názoru, výstřel nemohl být vypálený ze země.“

Ze všech uvedených vzpomínek vyplývá, že pilotům 209. squadrony zřejmě někdo tvrdil, že zásah musel jednoznačně přijít ze vzduchu. Přitom, jak už jsem řekl, žádná pitva provedena nebyla, jen zběžné ohledání a lékařská komise ve své zprávě nezaujala žádné konkrétní stanovisko.


Vrak Manfredova Fokkeru 425/17 
Zdroj obrázku:
http://www.earlyaviator.com/archive/w/images/3sqn_MvRwreck_01.jpg

Zpravidla se tvrdí, že muž stojící uprostřed snímku je Brown, přičemž se argumentuje jeho pohublou tváří (zdravotní problémy) a nápadnou vážností (stávající duševní stav). Existuje však více fotografií této situace a na jiné je tentýž muž vyfotografován zepředu, usmívá se a na Browna není vůbec podobný.

Přesto měl jeden z lékařů této komise, Australan Ted McCarty, celých 17 let v rukou pádný důkaz, jenž mohl vnést do otázky Richthofenovy smrti trochu světla. Nešlo o nic menšího než o samotný smrtící projektil. McCartymu doslova vypadl do ruky, když svlékal mrtvému Richthofenovi leteckou kombinézu. McCarty přiznal, že střelu ihned uschoval do kapsy jako cenný suvenýr. Pomocí metod kriminalistické balistiky by dnes bylo možno určit alespoň typ zbraně, ze které byla střela vypálena. Ačkoliv kulomety Vickers, Lewis i pěchotní pušky Lee Enfield používaly tentýž náboj, jednoznačnými rozlišovacím znakem by byl počet, tvar a stoupání drážek ve vývrtu jejich hlavní. Bohužel však byla ona osudná střela zničena roku 1935, když McCarty pálil některé osobní věci po smrti své matky a v ohni se nedopatřením ocitla i ona zmiňovaná střela.

Závěr

S tímto důkazem zřejmě zmizela také poslední šance na alespoň přibližné určení Richthofenova přemožitele. Na druhou stranu asi nemá cenu se dál v této otázce nimrat. Jak napsali pánové Steel a Hart: „Nezáleží na tom, odkud přesně ta osudná kulka pocházela, a příliš zanícené projednávání této otázky je jen odrazem laciné morbidity. Hlavní bylo, že Richthofen je mrtev a že už nezabije žádného britského pilota nebo pozorovatele…“

To byla jistě pravda, přesto v řadách pilotů RAF nepropuklo všeobecné veselí. Šlo spíše o „pocit štěstí nad tím, že cirkus dostal smrtelnou ránu – ale nebyl to pocit nenávisti. Byl to pocit, že odešel velmi schopný muž…“, jak poznamenal poručík J. Tracy z 3. sqn. AFC.

Také další zprávy RAF se nesly v podobném duchu: „Richthofen je mrtev. Všichni letci, kteří jej znali, cítí lítost nad ztrátou tohoto letce, jednoho z posledních rytířů vzduchu… Mnozí si jistě přáli být hrdi na to, že Richthofen zahyne v akci jejich rukou, ale každý čestný muž našeho letectva si přál být hrdý na okamžik, kdy bude moci potřást rukou tomuto muži upadnuvšímu do zajetí.“

To se bohužel nestalo. Následujícího dne byl velký nepřítel pohřben se všemi vojenskými poctami. Jeho rakev neslo šest velitelů okolních squadron, všechny jednotky v okolí vyslaly své zástupce se smutečními věnci. V průvodu šlo přes 50 britských letců okolních jednotek RAF. Když byla Richthofenova rakev spouštěna do hrobu, třeskly tři čestné salvy z pušek australské pěchoty a nad hřbitovem kroužila britská letadla.


Pohřební průvod s rakví velkého protivníka 
Zdroj obrázku:
http://www.earlyaviator.com/archive/w/images/3sqn_MvRfuneral_01.jpg

Po pohřbu následoval přípitek na památku „našeho výtečného nepřítele!“ Ani jeden z přítomných důstojníků si na Richthofenovu památku neodmítl připít.

RAF byla sice mladým letectvem, které si vlastní tradice teprve budovalo, ochotně však přejímala starší osvědčené zvyky jak RFC, tak RNAS. Proto britští letci nezaváhali, když mohli učinit rytířské a riskantní gesto. Den po pohřbu, riskujíce svoje sestřelení, přilétly britské letouny nad německé letiště, kde svrhly smuteční věnec a vzkaz:

„Německému letectvu. Rittmeister baron Manfred von Richthofen zahynul ve vzdušném boji 21. dubna 1918. Byl pohřben se všemi vojenskými poctami. Od British Royal Air Force.“

Prameny a použitá literatura:
Revi č. 19
HPM 4/1993
Manfred von Richthofen: Rudý letec, nakl. Revi Publications, Ostrava 1997, ISBN 80-85957-02-7
N. Steel a P. Hart: Rachot v oblacích, nakl. Beta, Praha 2003, ISBN 80-7306-074-4
R. Townshend Bickers: Von Richthofen, nakl Jota, Brno 1997, ISBN 80-7217-014-7
http://canadianmilitarybiography.ca/?page_id=17
Autor : Radek Enžl / Rad 🕔18.03.2008 📕22.340

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře