Rytíři oblaků aneb ještě něco málo o stíhacích esech I. světové války (II.díl)

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔13.11.2007 📕18.210

Podobné články

Další články autora

Legenda o rytířích oblak

Příběhy Garrose, Immelmanna, Boelcka a dalších prvních vzdušných válečníků položily základ legendy o stíhacích esech, jakožto o rytířích vzduchu. Při otázce proč tomu tak je, si musíme uvědomit, že I. světová válka byla prvním evropským konfliktem, kde nebojovaly malé profesionální armády, nýbrž miliony civilistů, oblečených do uniforem. Válka se nyní týkala celého národa v pravém slova smyslu. Zatímco všichni bojeschopní muži byli na frontě, ženy musely pracovat v továrnách nebo v lazaretech.

Na národ bylo proto nezbytné pozitivně působit a jediným sdělovacím prostředkem, jenž se tohoto úkolu mohl úspěšně zhostit, byl tisk.

Neměl jednoduchou úlohu. Začala se ukazovat hrůzná skutečnost, totiž že ještě nikdy v dějinách válečnictví nebylo stěsnáno na tak malém prostoru tolik mužů a bojové techniky. Tato válka byla jiná než všechny doposud, zároveň však pořád stejná. Celé armády byly spoutány v souvislé zákopové linii, sahající od belgického pobřeží až k Alpám. Nebylo zde místo na geniální manévry zdatných vojevůdců a statečné činy chrabrých vojáků.  Objevil se pojem materiálová bitva, jenž označoval situaci, kdy na bojiště bylo vrženo co nejvíce lidského materiálu a ostatního bojové techniky s cílem nepřítele nikoli porazit, ale „opotřebovat“ a kdy územní zisk ani v nejmenším neodpovídal masovému nasazení sil a ztrátám. Byla to hra na výdrž, šlo  o to, komu potenciál dojde dřív.

Za těchto okolností nebyl pochopitelně vždy dostatek pozitivně laděných zpráv z fronty. Východiskem se tak stali významní stíhači, o jejich úspěších totiž mohly noviny psát prakticky kdykoliv a  významným způsobem tak kladně působit na morálku jak vojáků na frontě, tak civilistů.

Válečná propaganda se tedy zmocnila stíhacího pilota jakožto ideálního nástroje působení na masy. Jedním z důvodů byl fakt, že jen málokdo si uměl dobře představit, jak vlastně takový vzdušný boj vypadá, a to bylo samo o sobě vzrušující. Navíc vidina dvou proti sobě se řítících letounů s rachotícími kulomety skutečně evokuje představu rytířů ženoucích se proti sobě se založenými dřevci.

V porovnání s bojem pozemních armád bojovaným v kouři, krvi a blátě, bojem tisíců lidí zoufalých strachem a ženoucích se v kulometné smršti do bodákových útoků, se tak vzdušný souboj jevil jako cosi čistého až vznešeného, o čemž svědčí třeba tento citát e soudobého tisku:

Vzdušné  boje  ve výši  několika tisíc metrů nad zemí, kde  dva osamělí  nepřátelé se spolu utkávají v boji na život  a  na smrt, sami  v  pustých  výšinách, od  země  sotva  viděni,  kde  každá vteřina, každá  kulka  může přivoditi  pád - a jaký pád, v ohni, v plamenech  a kouři  pád do  propasti - kde  se  tito bojovníci ocitají  se  svými  letadly  mnohdy tak  blízko u sebe, že mohou na  sebe  naraziti  a  roztříštiti  se  navzájem, kdy  z  nich létají třísky  tak,  jako vyškubané  peří při  boji  dvou dravých ptáků, kteří   se  klovou   zuřivě   zobák   proti  zobáku, tyto  boje,  při kterých  je  nutno  současně  obstarávati  řídící  páky  letadla i kulomet,  jak  by  tyto  úžasné   boje   nezměnily   ony  odvážné mladé hochy v polobohy.“

Letounů tehdy bylo málo a tak zpočátku skutečně nejčastěji docházelo k soubojům jeden na jednoho. Byl to boj jednotlivců, muže proti muži, stroje proti stroji. Byl to souboj leteckého a střeleckého umění, vůle, vytrvalosti a odvahy. Zvítězit mohl jen ten, kdo je morálně i technicky vyspělejší.

Vzdušný boj více než cokoliv jiného připomíná nebeský balet. Letouny jakoby záhadně mizí a objevují se v prostoru, kloužou vzduchem jako hračky, kreslí na nebi půvabné arabesky. Překrásná podívaná s bohužel většinou příšerným zakončením. Ale i způsob zabíjení byl jiný. Chyběl zde onen odstrašující moment, kdy vrážíme čepel do soupeřova břicha, abychom ho zabili. Stačilo stisknout knoflík na řídící páce...  A i potom se pilot mohl utěšovat tím, že protivníka vlastně možná nezabil. Ale pokud k tomu přece jen došlo, pak u toho nikdo nebyl a nemusel tomu přihlížet.

Vzdušné souboje se také staly vítaným zpestřením monotónního života vojáků v zákopech. Střetla-li se nad zákopy letadla, pěšáci zapomínali na válku, vylézali z opevnění a nadšeně povzbuzovali své soupeře jako při turnaji. V dopisech se pak samozřejmě neopomněli o úžasné zážitky podělit s příbuznými. I to přispívalo k popularizaci letecké války.

Piloti sami sebe pokládali za elitu a tehdejší tisk je v to utvrzoval:

Stíhací piloti jsou elita, skvělá elita, všeobecně obdivovaná a oficiálními místy oceňovaná. Stát se jedním z nich znamená získat označení jisté úrovně, je to uznání výjimečných kvalit. Jsou jim svěřovány poddajné, úžasně citlivé a rychlé stroje. Ty svádějí sportovce svým vzrušujícím kouzlem, zejména opojnou rychlostí, desetinásobně zvyšující pocit moci. Co ospravedlňuje svobodu stíhačů je fakt, že ji využívají pro dobrý účel. Proto je pro ně nezbytná neohroženost, odvaha, láska ke sportu a chuť riskovat.“

Není divu, že tehdy mladí muži snadno podléhali iluzím a falešnému kouzlu vzdušných bojů. Díky tomu, navzdory velkým ztrátám, nikdy letectvo nemělo o rekruty nouzi. Všichni se chtěli stát novodobými „rytíři vzduchu“.

Piloti se, alespoň zpočátku, skutečně snažili respektovat navzájem zásady rytířských tradic. V začátcích bylo zcela běžné, že pokud se poraženému soupeři podařilo nouzově přistát na nepřátelské straně, vítězný pilot přistál vedle sestřeleného, aby přijal jeho kapitulaci (a ve skutečnosti mu zabránil v zapálení letadla a současně si zajistil uznání sestřelu).

Například Eugene Gilbert 15. 1. 1915, poté, co se svým pozorovatelem přinutil k přistání svého třetího soupeře, přistál vedle německého letounu a poskytl raněnému pilotovi první pomoc (pozorovatel byl zastřelen již ve vzduchu). Později dokonce shodil na německé letiště zprávu o osudu poražené posádky a raněného německého pilota byl několikrát navštívit v nemocnici.

Nebo když ve vzdušném boji s německým dvoumístným strojem zahynul Adolphe Pégoud, vítězná německá osádka (pilot unteroffizier Kandulski byl shodou okolností Pégoudův předválečný pilotní žák), později přeletěla frontu,  aby na francouzské straně svrhla smuteční věnec.

Takovéto příběhy veřejnost dojímaly a vzrušovaly. Právě takto vznikl kolem stíhacích pilotů romantický mlžný závoj legend, jenž byl ihned maximálním způsobem podporován všemi prostředky, a který je dnes stejně silný jako tehdy. Noviny začaly pilotům počítat skóre jako při sportovním utkání a sestavovaly žebříčky nejúspěšnějších es.

Tři legendy

Z nesčetného zástupu leteckých es I. světové války je však třeba zmínit tři muže, jejichž příběhy pro vznik tohoto mýtu udělaly více než jiné. Byli to Georges Guynemer,(8) Albert Ball(9) a zejména Manfred Freiherr von Richthofen.(10)

Na příkladu Georgese Guynemera je možno náležitě ilustrovat vznik legendy stíhacího esa.  V červenci 1915 se svým střelcem Guerderem dosáhl prvního sestřelu. Sestřelený německý letoun se zřítil do německých zákopů a Guynemer přistál hned naproti u dělostřelců, kteří okamžitě uspořádali slavnostní nástup s proslovem a ovacemi.

V únoru 1916 Guynemer zvyšuje počet svých vítězství na osm a rázem stojí v čele všech francouzských stíhačů, Boelcke i Immelmann v mají podobný počet sestřelů. Ihned se stává národním hrdinou.

V novinách se objevují články s titulky: „Přemožitel Fokkerů“ či „Mladý hrdina vzduchu“.  Novináři navštěvují jak Guynemera, tak jeho rodinu, dělají interview s příbuznými. Jeden časopis mu posílá výtisk, kde je jeho čestný portrét obklopený vítězným vavřínovým věncem. Tak se rodí legenda.

Guynemer sám jde slávě naproti a  pečlivě pracuje na své imagei esa es. Nechá si ušít černou uniformu, kterou bude nosit pod leteckou kombinézou se všemi vyznamenáními pro případ, že by po vítězství přistál v blízkosti vlastních vojáků a oni by si jej chtěli fotografovat. Ze sestřelených německých letadel si nechá vymontovávat kulomety a bude je sbírat jako trofeje.

Když je 13. března 1916 ve vzdušném boji, kde se vrhl sám proti pěti německým letounům, těžce zraněn, jeho popularita dostupuje vrcholu. Francouzské ženy šílí, je to koneckonců jemný mladý hoch (na Štědrý den 1915 mu bylo 21 let a současně byl jmenován Rytířem Čestné legie), z výtečné rodiny (pocházel z řad nižší šlechty), tichý a plachý.

Ihned byl převezen do Paříže na luxusní japonskou ošetřovnu v hotelu Astoria. Otci tehdy napsal: „Přečetl jsem si na svém lůžku, že dav v Paříži mi uspořádal ovace. Všudypřítomní novináři. Moderní věda dělá zázraky a novináři také…

V té době o něm už píší noviny  v Madridu, Londýně i New Yorku.

Jemu osobně sláva stoupá do hlavy; jeho kolega Chainat(11) vzpomínal, že si po návratu z nemocnice Guynemer přivlastnil vítězství, kterého dosáhli společně: „Když si přisvojil jedno mé vítězství, řekl mi na omluvu: ,Pochop to, už tři měsíce se o mně nemluvilo…“ (šlo pravděpodobně o vítězství z 22. 6. 1916, jindy neměl Guynemer tak dlouhou „přestávku“. Chainat společně s Guynemerem přinutili k přistání dvoumístné LVG. Není ale zcela jasné, co tím Chainat myslel, neboť vítězství bylo započteno oběma. Je ale možné, že Guynemer na tomto vítězství ve skutečnosti  neměl žádný podíl, pozn. aut.)

Když pak v září 1916 sestřelí během pěti minut dva stíhací Fokkery a jeden pozorovací letoun, je vzápětí sám sestřelen vlastním protiletadlovým dělostřelectvem. Havaruje ve francouzských liniích při nouzovém přistání a je ihned z vraku vyproštěn nadšenými francouzskými vojáky, kteří ho odnesou na ramenou. Guynemerův letoun pak vzali pěšáci útokem a každý si utrhl na památku kousek potahového plátna, takže z nového Spadu zbyla jen kostra konstrukce.

To je další z odkazů na Guynemerovu popularitu. Stal se modlou, Francie jej zbožňovala. Pro pěšáky byl vzorem, jeden důstojník pěchoty například přivedl svou jednotku na letiště s tím, že by jeho muži chtěli vidět Guynemera. On se jim za to odvděčoval tím, že při návratech z hlídky vystřílel zbytky zásobníků do německých zákopů za hurónského řevu francouzských pěšáků.

Ženy mu posílaly spousty dopisů; když byl na vycházce v Paříži, posílaly mu do hotelu květiny, měl stále připravené lóže v divadlech, při vstupu do hotelové haly byl vždy uvítán bouřivý potleskem, na ulici ho všichni poznávali. Jedna Američanka neváhala vyslat svou komornou, aby se za každou cenu zmocnila alespoň Guynemerovy opotřebované rukavice. Lidé sedávali před vchodem jeho hotelového pokoje, kde musela být postavena stráž, aby jej obdivovatelé nechali aspoň vyspat. Jakmile vyšel z pokoje, začali mu provolávat slávu.

Jeho popularita je obrovská také mezi protivníky. Nápis na boku jeho letadla „Starouš Karel“ je na německé straně zákopů dobře známý. Ernst Udet (12) rád dával k dobru historku, jak jej Guynemer ušetřil, když viděl, že se Udet marně pokouší opravit zaseklý kulomet. Pouze mu zamával a odletěl. Podobný příběh vypráví také Theodor Osterkamp (13). Mezi protivníky jeho jméno vzbuzuje respekt a úctu.

Řada jeho vítězství stále roste. V létě 1917 je jmenován důstojníkem Čestné legie, přičemž se ve svých třiadvaceti letech stal nejmladším vojákem francouzské armády oceněným tímto vyznamenáním.

Noviny se předhánějí ve zprávách o něm (mnohdy však smyšlených), neboť to zaručeně zvýší prodejnost. Guynemerova sestra Yvonne se o tom zmiňuje ve svém dopisu: „O bráchovi nic nového, vím jen, že byl nedávno v Paříži. ,Le Petit Marseillais´oznámil jeho padesáté druhé vítězství, ale bude to asi novinářská kachna… Také  se povídalo, že G. střílel ze svého kanónu (tím je míněn 37 mm kanón jeho Spadu XII, pozn. aut.) na generální štáb bošů a že tam byl zrovna císař… Teď se tady každý bojí odvety.“

I jeho smrt se stává součástí legendy. Nevrátil se z bojového letu a jeho tělo ani vrak letounu nebyly podle legendy nikdy nalezeny. Mlhavé okolnosti Guynemerova posledního letu mohou jedině přispět k posílení jeho legendy. Guynemerův kult propuká naplno. Francouzská veřejnost odmítá uvěřit zprávám o jeho smrti, objevují se tvrzení, že byl zařazen do tajné jednotky, zkouší nové tajné letouny apod. Dodnes se ve Francii vypráví dětem pohádka, o Guynemerovi, letci-hrdinovi, který při ochraně Francie vystoupal tak vysoko do nebes, že se pak už nemohl vrátit na zem a tak střežíce svoji zemi brázdí oblohu dodnes.

Guynemer zahynul 11. září 1917 po dosažení 53 vítězství. V tom okamžiku má co do počtu sestřelů takový náskok před ostatními francouzskými esy, že ačkoliv válka bude trvat ještě rok a dva měsíce, překoná jej už jen jediný pilot, Paul-René Fonck.(14) Ten ale přesto nikdy nedosáhne Guynemerovy slávy. Možná proto, že Guynemer byl jeden z prvních, možná proto, že Fonck válku přežil a nikdy nebyl raněn. Guynemer na rozdíl od něj přijímá boj i v nevýhodě a je během války osmkrát sestřelen. Právě proto je možná v očích veřejnosti hrdinou, usedal do letadla ještě v obvazech a znovu se vracel s vítězstvími.

Po celé Francii stavějí Guynemerovy sochy, pojmenovávají po něm ulice a náměstí, budou o něm hrát divadelní hru s názvem „Archanděl“,  v roce 1922 je v kryptě Pantheonu, určené k pohřbívání velkých mužů Francie, vedle jmen nejslavnějších francouzských vojevůdců vsazena mramorová deska s Guynemerovým jménem. Obřadu se účastní, kromě vlády a bývalých es, tisíce prostých lidí. Jedno z jeho letadel bude vystaveno v Invalidovně, týdny kolem něj budou proudit davy návštěvníků a letoun bude zcela zasypán květy fialek.

Druhým slavným mužem, jenž velkou měrou přispěl k rozšíření kultu stíhacích es byl Angličan Albert Ball. Jeho legenda se zrodila v době ofenzívy na Sommě. Kvůli velkým ztrátám, kterou  utrpěl RFC v létě 1916 nebyla britská veřejnost nikterak nakloněna politice neustálé vzdušné ofenzívy za německými liniemi. Navíc v té době neměli Britové mezi svými letci žádné proslulé eso, žádného hrdinu. Britský generální štáb zpočátku nijak nepodporoval francouzské oslavování stíhacích es. Obával se přílišné závisti a řevnivosti mezi svými letci. Britové razili teorii týmové práce a neschvalovali osobní publicitu jednotlivců. Současně letecké úřady považovaly francouzské vychvalování stíhacích es za nevkusné a nespravedlivé, protože průzkumná a bombardovací letadla dělala často nebezpečnější práci, navíc pro samotný průběh války mnohdy důležitější, avšak méně atraktivní.

Na druhou stranu však vrchní velitelé chápali, že pro udržení či pozvednutí morálky v leteckém sboru je zapotřebí létajícímu personálu nastavit nějaký příklad. Také válkou unavená britská veřejnost zoufale potřebovala nějakého hrdinu, s nímž by se mohla ztotožnit. Anglické noviny sice neprojevovaly takové šílenství ohledně stíhacích es, na druhou stranu ale uveřejňovaly citace k uděleným vyznamenáním. Tyto citace přinášely konkrétní popisy bojových událostí, za něž byla vyznamenání udělena. Navzdory své krátkosti jsou tyto zprávy velmi výstižné a svým barvitým popisem hrdinských skutků dostatečně přispívají k nekritickému obdivování leteckých bojovníků.

V případě Balla si skutečně přišli na své, neboť tento dvacetiletý mladíček létal většinou sám a útočil bez ohledu na nebezpečí. Přijímal boj za všech okolností, často v nevýhodě a proti přesile. Davy začaly šílet - konečně měly koho obdivovat.  Také německým letcům se jeho jméno stalo velmi rychle známé. Ball se stal skutečnou duší ofenzívy. Pro své kolegy byl takovou inspirací, že si psávali na spodní část průhledného čelního štítku říkanku:

He must fall,
remember Ball
!“

Tedy velmi volně přeloženo:
Abys ho sundal,
vzpomeň jak to dělá Ball
!“

Létal až do naprostého vyčerpání, počátkem října byl proto stažen zpět do Británie jako třicetinásobný vítěz, dvojnásobný držitel Military Cross a DSO.

Británie měla nového hrdinu. V Buckinghamském paláci obdržel Albert Ball jako první voják Jeho Veličenstva potřetí DSO, byl povýšen do hodnosti Captain, v rodném Nottinghamu ho jmenovali čestným občanem. Ještě nikdy nebyla tato pocta udělena dvacetiletému mladíkovi. Firma Austin mu okamžitě nabídla místo v ředitelské radě firmy, avšak on odmítl.

Když po návratu na frontu počátkem května 1917 zahynul, stalo se něco podobného jako později u Guynemera. Ball se nevrátil z bojového letu a žádné další podrobnosti nebyly známy. Teprve později německá strana oznámila, že jej sestřelil Lothar von Richthofen,(15) bratr proslulého Rudého barona, ačkoliv po válce se celá událost jevila více než spornou. I v tomto případě však tajemství ohledně Ballovy smrti  jitřilo obrazotvornost lidí a dále zvyšovalo popularitu leteckých es.

Jedno jméno je ovšem známější než všechna ostatní. Je to jméno Manfreda von Richthofen, který se stal legendou všech legend. Ano, to je ten proslulý Rudý baron létající na červeném trojplošníku, velitel slavného Létajícího cirkusu. I lidé, kteří se jinak o dějiny letectví nijak nezajímají, o tomhle jistě něco zaslechli. Nemusejí přitom nutně vědět, že šlo o nejúspěšnějšího stíhacího letce Velké války, který dosáhl celkem 80 vítězství. Richthofen se stal bez nadsázky celosvětově nejznámějším letcem 20. století, ačkoliv ve skutečnosti nebyl baronem a na červeném trojplošníku létal jen krátce před svou smrtí.

Svojí slávou zastínil všechny současníky  i následovníky, nejen pro pozornost, jež mu byla věnována za jeho života nebo proto, že by sestřelil víc letadel než ostatní, ale také právě kvůli jedinečným přezdívkám jak jeho osoby, tak leteckého útvaru v jehož čele stál.

Ke vzniku legendy přispěl jistě i fakt, že byl žákem velkého Boelcka, jenž si jej osobně vybral do své letky. Později se stal jeho nástupcem, přičemž Boelcke to ještě před svou smrtí předpověděl.

Dalším zlomovým momentem v jeho příběhu byl okamžik, kdy si nechal natřít trup svého Albatrosu načerveno. Takto zbarvený stroj se brzy stal pověstným na obou stranách fronty.

Britové mu říkali Red Baron (Richthofen pocházel z řad nižší šlechty a jeho titul byl svobodný pán, německý Freiherr. Nepříliš šťastný překlad do angličtiny vytvořil světoznámou přezdívku, ale pruská šlechta přitom titul barona nezná).

Francouzi mu říkali „Le Diable Rouge“ – „Rudý ďábel“, což vystihovalo ztráty, které on a jeho letka Spojencům způsobili. Pouhé objevení se rudého letounu nad frontou způsobovalo prudký pokles morálky v řadách spojeneckých pilotů.

Doma v Německu byl znám jako „Der Rote Kampfflieger“ – „Rudý bojový letec“. Tady zase ve „Vossische Zeitung“ ze dne 6. 5. 1917 vyšla tato zpráva: „Angličané sestavili z letců dobrovolníků leteckou peruť, která má výlučně za úkol zničit nejúspěšnějšího německého bojového letce, rytmistra, svobodného pána von Richthofena, který již sestřelil dvaapadesát nepřátelských letců. Letec, jemuž se podaří sestřelit nebo zajmout von Richthofena, dostane kříž Victorie, bude povýšen, dostane darem vlastní letadlo, 5000 liber šterlinků a zvláštní cenu továrny, jejíž letadlo použije. S anglickou perutí má létat filmový operatér, který má zachytit celý průběh sestřelu, aby mohl být později zhodnocen v britském vojenském filmu.“

Šlo o naprostou kachnu, avšak v Německu se této zprávě všeobecně věřilo a často se vyprávěly historky o britských zabijáckých perutích, zvlášť zformovaných s úkolem tohoto pozoruhodného pilota sestřelit a o odměně vypsané na jeho hlavu.

Těžko říci, zda na jeho slávě měla hlavní podíl císařská propagandistická mašinérie, či historky, které si o něm vyprávěli jeho vlastní nepřátelé. Jeho popularita byla umocněna v roce 1917, kdy napsal svoje paměti. Ještě během války vyšly v Anglii. První knihy o něm vyšly hned po válce a od té doby o něm bylo napsáno více než o kterémkoli jiném letci 20. století.

Jeho jméno dodnes vyvolává ostré reakce na jednu či druhou stranu. Bývá mu vyčítáno, že si přivlastňoval sestřely podřízených (což jistě nebyla pravda), a že byl arogantní a krutý. Na podporu těchto tvrzení dokládají některými aspekty jeho života. Krutost dokládají jeho loveckou vášní a trestáním psa, aroganci zase tím, že po svém prvním sestřelu si nechal dopředu (!) zhotovit 60 malých stříbrných pohárků, na které si pak po každém sestřelu nechal vyrýt datum triumfu a typ zničeného nepřátelského letounu. Také si bral trofeje se sestřelených letadel, konkrétně měl ve zvyku si vyřezávat z potahu sériová čísla.

Často bývá obviňován, že protěžoval svého bratra Lothara a vymohl si jeho přeložení ke své Jasta 11. Ve skutečnosti šlo o rozhodnutí generálního štábu, který v tomto tahu spatřoval skvělý propagandistický počin. Manfred také Lotharovi předal velení nad jednotkou, když odcházel na dovolenou, ačkoli tím přeskočil řadu služebně starších či hodnostně vyšších důstojníků letky. Opět však šlo o akt účinně využitelný propagandisticky.

Na druhou stranu bývá poněkud nekriticky vychvalován jako fenomenální pilot (což určitě pravda nebyla) i střelec a jako nejlepší velitel leteckých  útvarů I. světové války.

Německá propaganda z něho během války vytvořila národní modlu. Jeho popularita dosáhla takové úrovně, že dokonce jistá jeptiška byla vyhoštěna z kláštera, protože si vystřihla fotografii jeho obličeje, kterou pak vlepila do fotografie své přítelkyně v řádové roušce.

Na dovolené jej obklopovaly davy fanynek, kterým rozdával autogramy. Také pro pěšáky na frontě byl takovou morální vzpruhou, že německý generální štáb oceňoval jeho přítomnost na bojišti hodnotou tří pěších divizí.

Jeho smrt byla pro německou brannou moc hroznou ranou, nejenže ochromila německé letce, ale bezprostředně byla cítit i v pozemních silách. Byl sestřelen v průběhu německé jarní ofenzívy, kdy se od německého letectva očekávala podpora útočných operací. Němečtí letci, do té doby vyznávající prakticky jen zásady defenzivní strategie, se novým požadavkům útočné války nedokázali přizpůsobit. Richthofen byl asi jediný, kdo by dokázal své piloty na nové úkoly připravit a jít jim osobním příkladem. Jeho smrt tak nezpůsobila jen pokles bojového ducha, avšak kromě nesporného morálního dopadu se ztráta tohoto jedince bezprostředně projevila i v průběhu pozemních operací.

V jeho pokoji v rodinném sídle byla dokonce po jeho smrti vybudována jakási „kaple“. Jeho sbírka „vítězných pohárků“ věnčila jeho portrét tak, aby celkový dojem připomínal „oltář“ s „mešními kalichy“. Když byl v roce  1925 jeho tělo exhumováno a převezeno speciálním vlakem do Německa, stala se z jeho pohřbu velkolepá celonárodní událost.

Jeho památky se později zmocnila nacistická propaganda. Němci ustanovili speciální komisi, která měla prověřit všechny aspekty jeho posledního bojového letu. Na jeho letoun střílelo současně několik kulometů – Roy Brown(16) ze své stíhačky Camel a několik pozemních kulometčíků. Závěr této komise jednoznačně stanovil vítězi pozemní střelce, protože z propagandistického hlediska bylo nezbytné, aby Richthofen zůstal neporažen ve vzdušném boji. Dokonce se v německé literatuře tvrdilo, že Brown ani sestřel nenárokoval. Prý mu bylo pouze oznámeno, že zabil velkého Richthofena a  sám se s tím nedokázal ani pořádně vyrovnat.

Částečně to pravda byla, Brown ovšem sestřel nárokoval, což dokládá jeho bojové hlášení z 21. 4. 1918. Avšak to, že vítězství bylo anglickou ověřovací komisí přiznáno jemu a nikoliv pozemním střelcům, skutečně nejspíše bylo motivováno politicky, neboť tehdy právě vznikla RAF a pro nové nezávislé letectvo představovala porážka Rudého barona značnou propagandistickou devizu. Brown sám byl skutečně Richthofenou smrtí otřesen, šlo o velmi citlivého člověka, který vůbec válku a zabíjení snášel celkem špatně.

Hádky kolem toho, kdo vlastně doopravdy Richthofena usmrtil, jsou poměrně morbidní, faktem ovšem zůstává, že jeho legenda je živá dodnes.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Poznámky:

 

8 – Kapitán Georges Marie Ludovic Jules Guynemer, 53 vítězství,  druhé nejúspěšnější francouzské eso, jeden z nejvýznamnějších pilotů I. sv. války - Narozen 24. 12. 1894, od mládí tělesně sláb současně však projevující značné technické nadání. Pro špatný zdravotní stav nebyl dvakrát odveden, ačkoliv se po vypuknutí války ihned hlásil dobrovolně do armády. Nakonec se do ní dostává oklikou. Vstupuje do francouzského letectva jako pomocný  mechanik, později je pro své technické znalosti zařazen do pilotního výcviku. Nijak při něm neexceluje, přesto je zařazen k escadrille MS. 3. Zde společně se svým mechanikem jakožto střelcem dosahuje 19. 7. 1915 prvního vítězství. Později přesedlává z průzkumných letounů Morane-Saulnier „L“ na stíhací Nieuporty. Pátý sestřel získává 3. 2. 1916 a další sestřely hromadí se železnou pravidelností. Jako jednomu z prvních francouzských stíhačů je mu k testování svěřen nový Spad S.VII. Je vynikajícím technikem a po celou válku udržuje úzký kontakt s Louisem Béchereauem, konstruktérem firmy SPAD. Guynemer mu zašle ohromné množství návrhů na technická vylepšení stávajících letadel a stane se iniciátorem  vývoje letounu Spad S.XII vyzbrojeného kanónem, který dostane k otestování jako první francouzský stíhač. Dokázal se vypracovat z hodnosti vojína na důstojníka, přesto nikdy nevelel letce. Byl totiž výrazným samotářem, který nejraději létal zcela sám a jen nerad se podřizoval zásadám taktiky skupinového boje. Obdržel také celou řadu nejvyšších vyznamenání. Jeho bojová kariéra skončila 11. 9. 1917, když se nevrátil z bojového letu. Okolnosti jeho smrti nebyly nikdy zcela objasněny a jeho tělo ani letoun se nikdy nenašly. Guynemer dosáhl celkem 53 vítězství, sám byl sestřelen nejméně pětkrát, v okamžiku své smrti byl nejúspěšnějším francouzským stíhačem.

 

9 - Kapitán Albert Ball, 44 vítězství, první obecně známé velké britské eso - Narozen 14. 8. 1896, už v 18  letech vlastnil firmu, podnikající v oblasti elektrotechniky. V září 1914 se Ball dobrovolně hlásí do armády a je zařazen do řad pěšího regimentu. Během výcviku si na vlastní náklady udělal pilotní zkoušku u civilního aeroklubu. Ihned si podává žádost o převelení k RFC, kam je přeřazen v lednu 1916. Létá na průzkumných BE 2, avšak projevuje takovou odvahu a bojový zápal, že je zakrátko přeřazen k létání na jednomístných stíhačkách (zprvu Bristol Scout, později Nieuport XI – XVII) a má své kolegy chránit před nepřátelskými stíhačkami. Prvního sestřelu dosahuje 16. 5. 1916, pátého 25. 6. V bojových akcích Ball pokračoval až do  4. října 1916. K tomuto datu má na kontě 31 sestřelů a je stažen do Anglie. Během léta nastřádal pozoruhodnou sbírku vyznamenání, např. byl jako první britský voják 3 x vyznamenán vysokým řádem Za vynikající službu. Ve 20  letech byl povýšen do hodnosti kapitána, což byla v britské armádě věc velmi neobvyklá. Až do února 1917 působil Ball coby instruktor u výcvikové jednotky, na vlastní žádost znovu odeslán na frontu v kádru 56. squadrony, první jednotky vyzbrojené novými stíhačkami SE 5. Mezi 22. dubnem a 7 květnem, tedy za pouhých 15 dní přidal dalších 13 sestřelů a zvýšil své skóre na 44 vítězství. Těch několik dní jej zcela vyčerpalo. 7. 5. se nevrátil z bojového letu, Němci oznámili, že jej sestřelil Lothar von Richthofen, pravděpodobněji jej však sestřelil kulometník z kostelní věže.  Posmrtně vyznamenán Viktoriiným křížem, nejvyšším britským vyznamenáním za statečnost.


10 - Rytmistr Manfred Freiherr von Richthofen, s 80 sestřely nejúspěšnější stíhač I. sv. války a současně nejznámější pilot 20. století - Narozen 2. 5. 1892, v 11 letech vstoupil do kadetní školy, zařazen k jezdeckému pluku v hodnosti poručíka. Po vypuknutí války sloužil nejprve na východní, později též na západní frontě. Zde nebyl prostor vhodný k nasazení jezdectva, Richthofen si proto podal žádost o převelení k letectvu. Je jí vyhověno roku 1915, létá nejprve jako pozorovatel na vícemístných letadlech, později skládá pilotní zkoušku a pilotuje dvoumístné letouny. Projevuje značnou touhu po vzdušném boji, což neunikne Oswaldu Boelckemu, jenž vyhledává vhodné talenty pro svou stíhací jednotku. 17. 9. 1916 Richthofen získává svůj první sestřel, esem se stává 16. 10. V lednu 1917 má Richthofen na kontě 16 vítězství, je vyznamenán nejvyšším pruským řádem Pour le Mérite a jmenován velitelem vlastní letky Jasta 11, která dosud nezaznamenala žádné vítězství. Zde Richthofen vychovává z nezkušených letců celou řadu vynikajících es. Právě u této jednotky si Richthofen poprvé nechává natřít trup svého Albatrosu načerveno a stává se známým jako „Rudý baron“ či „Rudý ďábel.“ Později se podobně pestrými stávají i ostatní stroje Jasta 11 a jednotka se stává známou jako „Létající cirkus“. V dubnu byl Richthofen povýšen do hodnosti Rittmeister, což je ekvivalent kavalerie pro kapitána. K 6. 7. už má na kontě 57 sestřelů. Téhož dne je ve vzdušném boji těžce raněn střelou do hlavy. Daří se mu nouzově přistát a putuje do nemocnice, z níž se vrací na frontu až v půli srpna. Do 6. 9. zvyšuje počet svých vítězství na 61 a odchází na zdravotní dovolenou. Na frontu se vrací v listopadu a přidává ještě dva sestřely. Od počátku roku 1918 se Richthofen stále potýkal s následky svého zranění a tak se věnoval především výcviku nováčků. Až v březnu, kdy se v souvislosti s německou jarní ofenzívou prudce zvýšila letecká aktivita nad frontou, se opět naplno vrhá do boje a sestřeluje letadlo poprvé od listopadu 1917.  Mezi 12. březnem a 7. dubnem sestřelil 15 soupeřů  a zvýšil tak počet svých vítězství na 78. Poslední dvě vítězství přidává 20. 4. a o den později umírá ve vzdušném boji.

 

11 – Rotmistr André Julien Chainat, 11 vítězství – Narozen 27. 6. 1892, vstoupil do armády v říjnu  1913. Sloužil nejprve u dělostřeleckého pluku, v dubnu 1914 je převelen k letectvu. Pilotní diplom získává 8. 6. 1915. Létá nejprve na dvoumístných letadlech, později přeložen k létání na stíhacích Nieuportech u escadrilly N.3.  Zde také dosahuje 1. 3. 1916 prvního vítězství. 19. 6. už má na kontě tři sestřely a je zraněn při letecké havárii. Přesto již o tři dny později sestřeluje dalšího protivníka.  K 1. 7. je již esem s pěti sestřely a následujícího dne ničí pozorovací balón. Když přesně o měsíc později sestřelí dva protivníky v jednom dni, zaokrouhlí tím už počet svých vítězství na rovných deset. 7. září 1916 získává své poslední vítězství. Téhož dne je však sám ve vzdušném boji těžce zraněn. Jeho zranění bylo zřejmě natolik závažné, že jej vyřadilo z boje do konce války. V okamžiku svého zranění byl čtvrtým nejúspěšnějším francouzským stíhačem, dosáhl celkem 11 potvrzených vítězství. Ve třicátých letech působil Chainat v hodnosti kapitána jako velitel pilotní sekce v letecké škole v Avordu, kde vyučoval pilotáži. Zemřel v Cannes 6. listopadu 1961.

12 – Nadporučík Ernst Udet, 62 vítězství, jedno z nejúspěšnějších es celé války – Narozen 26. 4. 1896. Už od mládí ho fascinovaly technické obory, především motorismus a letectví. Když začala válka, přihlásil se jako dobrovolník motocyklista. Koncem roku 1914 se přihlásil k leteckému výcviku. Nebyl však přijat pro svůj nízký věk (bylo mu 18 let) a „nevojenskou míru“, pouhých 160 cm! Prošel tedy soukromým výcvikem pro civilní letce na vlastní náklady. Na frontu se dostal poprvé jako příslušník  pozorovací jednotky v roce 1915. Odtud byl později téhož roku přeložen k létání na stíhacích Fokkerech. Na podzim se poprvé utkal s nepřítelem, ale nedokázal stisknout spoušť kulometu. Střelec francouzského dvoumístného Caudronu podobnými zábranami netrpěl a jeho kulka roztříštila Udetovi brýle a zranila jej v obličeji. První vítězství získal 18. 3. 1916, esem se stává 24. 4., to už létá na Albatrosech. Počátkem roku 1917 má už na kontě 20 sestřelů a Richthofen mu navrhuje převelení ke své JG I, kde se později stává velitelem letky. Do července 1918 svůj počet sestřelů zdvojnásobil, sám byl však jednou sestřelen a zachránil se na nově zavedeném padáku.  V srpnu pak přidává dalších 20 sestřelů a má již 60 vítězství. Ve svém posledním boji v září 1918 přidává poslední dvě vítězství, sám je však raněn a do bojů již nezasáhne, válka končí. Stal se tak druhým nejúspěšnějším německým letcem a nejúspěšnějším z těch, co zůstali naživu. Po válce se Udet podílel snad na všem, co nějak souviselo s létáním. Živil se létáním na leteckých show, létal pro filmaře, podílel se na výrobě letadel, pokoušel se o leteckou dopravu. Jeho veřejná vystoupení z něj udělala světoznámou postavu. Jeho popularity chtěli pochopitelně využít i příslušníci nového nacistického hnutí. Udet politicky velmi naivní stál dlouhou dobu mimo. Nakonec se však stal vrchním zbrojmistrem Luftwaffe. Po německé porážce v bitvě o Británii roku 1940 byla odpovědnost za neúspěchy svalena na něj. Udet se stal obětí vysoké politické hry a to ho zlomilo. 17. listopadu 1941 situaci neunesl a zastřelil se.

13 – Generalleutnant Theodor Osterkamp, 32 vítězství, nejúspěšnější německý námořní stíhač I. sv. války, jeden z nejvyšších důstojníků Luftwaffe za 2. sv. války  - Narodil se 12. dubna 1892. Když vypukla válka, bylo Osterkampovi 22 let a studoval  právě lesnickou školu. Ihned se hlásil dobrovolně ke vstupu do armády, ta jej však odmítla pro celkově slabou tělesnou konstituci. Osterkamp se proto přihlásil jako dobrovolník k námořnímu letectvu. Zde létal jako pozorovatel na dvoumístných letounech. Počátkem roku 1917 se přihlásil do pilotního výcviku. 30. 4. 1917 sestřelil prvního soupeře,pátého 12.7. V létě 1917 přežil boj s Guynemerem, na podzim testoval nová letadla Hugo Junkerse. Počátkem roku 1918 převzal velení vlastní stíhací jednotky. Válku ukončil jako nadporučík s 32 sestřely na kontě. Bojoval ve Feikorpsech proti bolševikům v Pobaltí. Znovu vstoupil do Luftwaffe v hodnosti plukovníka a za II. sv. války sestřelil dalších 6 soupeřů. Povýšen do generálské hodnosti, v létě 1940 se stal velitelem stíhačů v 2. letecké armádě. Později velitelem letectva ve Středomoří. Zemřel roku 1975.

14 - Kapitán Paul-René Fonck, 75 vítězství, nejúspěšnější spojenecký stíhač I. sv . války – Narodil se 27. 3. 1894. Od mládí se zajímal o letectvo, do nějž také po vypuknutí války vstoupil. První dva sestřely získává ještě u průzkumné jednotky na letounu Caudron. Později je přeložen ke stíhačům, konkrétně k elitní skupině Čápů. Zde skutečně vynikne jako vynikající stíhač i taktik. Dvakrát během války sestřelil 6 soupeřů za jeden den, což je nikým nepřekonaný rekord. Dosáhl celkem 126 sestřelů z toho 75 uznaných, čímž se stal nejúspěšnějším spojeneckým stíhačem. Bylo mu však často vyčítáno, že byl až příliš opatrný – útočil zásadně jen ve výhodě a drtivou většinu protivníků sestřelil po překvapivé zteči. Pokud se mu podmínky nezdály dostatečně výhodné, raději vůbec neútočil. Díky tomu měl jen jedinkrát během války prostřelené křídlo. Sám byl vynikající střelec, průměrně spotřeboval pouhých 7 nábojů na sestřel. Byl posedlý touhou po vzdušných vítězstvích a jeho kolegové o něm říkali, že se po každém sestřelu stával stále větší primadonou. Po válce se věnoval politice, byl ministrem vichystické vlády. Zemřel v ústraní 18. 6. 1953.

15 – Nadporučík Lothar von Richthofen, 40 vítězství, bratr „Rudého barona“ a po něm druhé nejúspěšnější eso elitní Jasty 11 – Narodil se 27. 9. 1894, po celý život šel ve šlépějích svého staršího bratra Manfreda. Podobně jako on v mládí vstoupil do kadetní školy a byl zařazen k jezdectvu. Odtud pak veden jeho příkladem přešel k letectvu. Byl zařazen k Jasta 11, které Manfred tehdy velel a pod jeho dohledem vyrostl ve špičkové eso. Prvních 24 sestřelů dosáhl za 47 dní. Během války byl třikrát těžce raněn a dosáhl celkem 40 sestřelů. Válku přežil, zahynul však 4. 7. 1922 při letecké nehodě na komerční lince.


16 – Arthur Roy Brown, 10 vítězství,  kanadské eso, přemožitel Manfreda von Richthofen  - Narodil se 23. 12. 1893. Velmi inteligentní, současně však plachý, silný introvert. Fascinován létajícími aparáty, vstoupil do RNAS (královského námořního letectva). Na frontu dorazil v dubnu 1917, v červenci získal první sestřel ještě na Sopwithu Pup, později přidal dalších 9 na letounech Camel. Jeho poslední desátou obětí byl trojplošník M. v. Richthofena. Válku přežil, později vstoupil do politiky, zemřel 9. 3. 1944.

 

 


 

 

 

 

 

 

Podobné články

Další články autora

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔13.11.2007 📕18.210

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře