Jardův velký den...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔05.10.2007 📕7.126

Benátky nad Jizerou, zámek, 17. 9. 2007.

Vloni na jaře, když jsem v Sydney nasedal do letadla, honily se mi hlavou tisíce myšlenek. Jedna z nich se mi ale neustále vracela. Uvidím ještě někdy Jardu Nováka? Setkáme se? Upřímně jsem se spíš obával, že ne. Čas se nezastaví a zdravotní problémy se v jistém věku také už ovlivnit příliš nedají. Odlétal jsem s myšlenkou pokusit se nějakým způsobem vyřídit na úřadech, aby bylo Jardovi konečně uděleno čestné občanství v jeho rodném městě, a také s touhou uspořádat v Benátkách v muzeu výstavu na téma "Jarda Novák, jeho život a osudy"... Vlastně,... bylo by to to jediné, kvůli čemu by byl ještě starý přítel ochotný podstoupit úmornou dvaadvacetihodinovou cestu letadlem napříč zeměkoulí...

Týdny a měsíce přemýšlení jak by a co by, hrabání se ve skříních, bednách, taškách, přebírání fotografií a dokumentů, telefonování a psaní kamarádům, jestli by pomohli, či něco zapůjčili,... to vše smrsklo se jako by mávnutím proutku do tří hektických dnů, strávených v Benátkách v muzeu, s nafouknutou hlavou a obavou, jestli se to všechno stihne přichystat. A to mluvím pouze o výstavě, neboť co se týče toho čestného občanství, to šlo absolutně mimo mě. Také jsem prakticky do poslední chvíle neměl ani páru, co se v ten velký den, v pondělí 17. září večer bude vůbec dít. Těch pár kamarádů, kteří se mě ptali, muselo si vystačit pouze s datem, místem a časem konání. Naštěstí jsem na to ale nebyl sám. Pominu-li dámy v muzeu, nebyla by se výstava mohla uskutečnit bez neocenitelné a nezištné pomoci několika kamarádů. Michal Hajn strávil poslední cca rok lepením několika modelů letadel, na kterých Jarda za války létal. Navíc tyto modely v době, kdy jsme počali výstavu připravovat, ani nebyly na trhu. Musely se objednat a trvalo pár měsíců, než z USA dorazily. A lepit něco po večerech po práci, ubírat čas rodině a to vše jen pro dobrý pocit z toho, že výsledné dílo potěší jednoho starého přítele na druhém konci světa,... klobouk dolů, Míšo. Samotné naaranžování a úpravy, případně drobné opravy, kdyby se snad něco ulomilo,... to už byla jen taková viditelná špička ledovce. Všechen ten čas okolo, to vidět není a kdo to nezná, nepochopí... Honza Votava? Jeho pomoc při instalaci vitrín a panelů, zapůjčení několika věcí, ať už vlastních nebo z Jardova majetku, dodání věcí, které chyběly, aby byla kolekce úplná,... nedokážu asi popsat přesně, jakou zásluhu oba na celém "projektu" mají. Pardón, málem bych zapomněl na našeho Matěje. I on totiž přiložil svojí dětskou tlapu k dílu, zapíchal pár špendlíků a vložil do výstavy kus svého srdíčka a humoru...

Před paní Vernerovou z muzea a jejími spolupracovnicemi ovšem musím smeknout a hluboce se uklonit. Všechny strávily hodiny připichováním špendlíků, aranžováním a posloucháním dalších a dalších našich nápadů a výmyslů. A předěláváním, když jsme si usmysleli, že toto by bylo lepší takhle, tohle se udělá také jinak a podobně. Kdybych měl odhadnout, kolikrát jen zapíchli špendlík do nástěnky a nebo ho vyndali,... ne, nedobral bych se reálného čísla. natož pak, když se musely za naší nepřítomnosti tahat s těžkými panely, nosit skleněné tabule, odhánět zvědavce (všechny přípravy se totiž konaly za plného provozu!), případně se mezitím ještě věnovat různým výpravám a návštěvníkům...

Přišel pátek, vše bylo prakticky hotové, až na pár drobností, a my si mohli aspoň trochu oddychnout. Svůj úkol jsme splnili, hřálo nás to. Přesto uvnitř zůstávalo naklíčené semínko obavy, jak to v pondělí, v ten slavný den "D" dopadne. Bude se to Jardovi líbit? Bude se to líbit návštěvníkům? Udělali jsme to všechno dobře? Přijede někdo z RAFáků? Co se vůbec bude v pondělí dít? To byla totiž asi největší neznámá...

Víkend utekl jako voda a přišlo pondělí. Od samého rána nemohl jsem se na nic pořádně soustředit. A přitom se nashromáždilo práce, až hrůza. Naštěstí aspoň pomohla babička pohlídat. Jen příjezd Michala s malou Haničkou musel jsem o pár hodin odložit, nestíhal jsem... Nakonec jsme ale nasedli do auta a vyrazili do Benátek na zámek. Plni očekávání a kupodivu svým způsobem i bez obav. Udělali jsme maximum a zbytek už nezáležel na nás. Ale hlavně, těšili jsme se na setkání s Jardou. S kamarádem z daleké krásné Austrálie...

Na zámku se mezitím nashromáždila pořádná skupina lidí. Cože? Všichni jdete na tu slávu? Fíha! Honza a Kuba Lehovcovi, Honza Votava s Milanem, Matouš Šimík, Luboš Šedivák, Jarda Klacek,... spousta rodáků a spolužáků, včetně paní Evy Masákové, roz. Ryntové, jež seděla se Štěpánky babičkou v lavici (abych doplnil, Božena Říhová, babička mojí ženy, byla Jardovou spolužačkou na mladoboleslavské reálce. To přes ní jsem se vlastně k Jardovi dostal...), a Jardova přítele ze školy a ze Sokola Břetíka Friedricha,... přijela spousta nadšenců, novináři, fotografové, televize,... přijel dokonce i náměstek ministryně obrany, pan František Padělek, a senátor za Mladoboleslavsko a Turnovsko, pan Jaromír Jermář... No kolem stovky lidí! Zasedací síň Městského úřadu byla doslova a do písmene nabitá k prasknutí... Největší radost jsme ale samozřejmě měli z účasti dalších veteránů, Jardových spolubojovníků a přátel - přijel pan plk. Horal, manželé Hofrichterovi (plk. Jaroslav Hofrichter létal nějaký čas s Jardou Novákem ve stejné posádce...) a pan plk. Váňa. Na to, v kolik hodin se celý akt konal, to byl celkem úspěch...

Slavnostní akt předání čestného občanství města Benátky nad Jizerou konal se v rámci mimořádného zasedání městského zastupitelstva. A byl také jediným bodem programu. Obávám se totiž, že by se nic jiného ani projednat nepodařilo...

V úvodním proslovu starosta města pan Jaroslav Král nejprve vysvětlil důvody udělení čestného občanství právě plk. Novákovi. Poznamenal též, že samotný akt udělení, byl v mnohých dřívějších případech spíše jakousi politickou událostí - v některých městech naší země, a nebudu je jmenovat, neboť sám nevím, která to jsou a rozhodně po tom nechci ani pátrat, patří mezi čestné občany dokonce lidé jako Hitler a Gottwald! A dodal, že se město pokusí v dohledné době zajistit, aby tento titul byl udělen lidem, kteří si jej zaslouží. Podobným hrdinům, jako je Jarda Novák, tedy například i dalším bývalým příslušníkům RAF, byť již pouze in memoriam...

Po vkusné kulturní vložce, kterou zajistili studenti místní umělecké školy, promluvil i náměstek ministryně obrany. Sám bývalý letec, dokonce jistou dobu i velitel letectva AČR (Nevím, co je na tom pravdy, nerad bych někoho neprávem nařkl, ale zaslechl jsem cosi v tom smyslu, že paní ministryně mu to hodila na stůl, ať tam někoho pošle... No,... zaplať Bůh, že pan Padělek si podobných lidí jako je Jarda váží natolik, že přijel osobně. Co kdyby přijela sama Vlastička a chtěla třeba zazpívat o radaru...). Poblahopřál jménem svým i jménem všech letců, popřál hodně štěstí a vyjádřil svůj dík za vše, co pro tento stát Jarda i ostatní letci udělali. A za to, že se naše letectvo může právem pyšnit lidmi, kteří položili svým statečným bojem jeho základy...

Po další kulturní vložce nadešel konečně ten slavný okamžik. Chvíle, na kterou všichni čekali. Starosta povstal a slavnostně předal plk. Jaroslavu Novákovi čestné občanství města Benátky nad Jizerou a požádal ho o zápis do čestné knihy města. Kamery zachycovaly tyto slavné okamžiky a blesky fotoaparátů ozařovaly místnost, kde stovka lidí mohutným potleskem vyjadřovala svojí úctu a poděkování starému letci, skromně sedícímu na čestném místě, s pleteným talismanem a kyticí v náručí a se slzami dojetí v očích...

Po tomto slavnostním aktu byl o pár slov požádán i plk. Novák. Je podivuhodné, že i po těch dlouhých letech mimo vlast dokáže tak krásně a plynně hovořit rodným jazykem. Sem tam sice nějaké to slovíčko musí lovit v paměti, ale i tak je to úžasné. Konečně, svědčí o tom i téměř čtvrthodinová řeč, kterou pronesl přímo z hlavy, bez jakýchkoliv poznámek. Myslím, že bude nejlepší tuto řeč uvést v celém jejím znění (jen podotýkám, že pro potřeby tohoto článku jsem ji stylisticky, nikoliv obsahově, trošku upravil...)...

"Vážený pane starosto, vážení hosté, dámy a pánové, děvčata a chlapci. Je mi velikou ctí být zde s Vámi v Nových Benátkách a přijímat z rukou pana starosty čestné občanství. Toto občanství,... toto ocenění,... není pouze pro mě. Je pro veškeré občany Nových Benátek. Jsem hrdý na to, že jsem měl tu možnost být za války výkonným letcem v řadách RAF... A tedy že i nyní mohou být Benátky hrdé na to, že měli výkonného letce v řadách RAF...

Naše letectvo v Anglii bylo malé, ale bylo velmi významné. Naši letci se zúčastnili největších a nejkrvavějších bitev druhé světové války. Hlavně stíhači, kteří bojovali už v řadách francouzského letectva v roce 1940. Nejúspěšnějším z našich stíhačů byl škpt. Vašátko, který sestřelil 15 nepřátelských letadel, druhým úspěšným pilotem byl František Peřina, sestřelil 13 německých letadel (12 jistých a 2 pravděpodobná vítězství - pozn. Pytlák), a taky Josef František, který sestřelil 11 letadel. Naši bombardéři se ve Francii do akce dostali velmi málo, neboť neměli čas přeškolit se na francouzskou techniku. Ale když se pak Francie položila a podepsala příměří, Anglie nám povolila, aby se naše jednotky, zajednak letectvo, zajednak pozemní síly, mohly přesunout na anglickou půdu. Naše jednotky se přesunuly a počaly se znovu formovat...

Já se dostal do Anglie 13. července, ale v té době už zde byla založena 310. stíhací peruť, operující na typu Hurricane a později na letadlech Spitfire. Naše 311. squadrona se utvořila v roce 1940, v červenci, a byla jednou z prvních spojeneckých perutí, které se zúčastnily bojů proti Němcům. Také jako jedna z prvních bombardovala Berlín. Tenkrát za války jsme tomu říkali Bitva o Berlín...

V té době akorát probíhala letecká bitva o Británii. Jedním z nejlepších, respektive nejlepším, ze spojeneckých stíhačů byl náš Josef František, který před tím, než se v říjnu 1940 zabil, sestřelil 17 německých letadel (během 28 dnů, což v té době byl v britském letectvu naprosto bezkonkurenční výkon - pozn. Pytlák)...

Válka pokračovala. Naše squadrony (310, 312 a 313) byly začleněny do Královského letectva a létaly na vynikajících strojích Spitfire. Později utvořily stíhací wing, jehož velitelem se stal škpt. Alois Vašátko, hrdina francouzského nebe. 23. června 1942 československý wing pod velením Aloise Vašátka doprovázel anglické bombardéry na německé území. Při cestě zpět byli napadeni německými Focke Wulfy Fw 190. Došlo k boji, při kterém se škpt. Vašátko a jeden německý pilot srazili. Oba letouny se zřítily, německému pilotovi se podařilo vyskočit. Štkp. Vašátko zahynul a je pochován v Atlantickém oceánu...

Naše bombardovací squadrona, u které jsem později létal, pokračovala v bombardování Německa. 30. května 1942 byl podniknut první nálet 1000 bombardérů na Německo. Cílem byl Kolín nad Rýnem. Tehdy anglické letectvo nemělo tisíc výkonných letadel, byla proto použita i některá letadla z výcvikových perutí. Naše squadrona byla v té době v procesu převádění k pobřežnímu letectvu, přesto se však tři naše wellingtony tohoto náletu na Kolín zúčastnily. Kromě toho letěly i dva stroje od naší výcvikové jednotky. Náletu se celkem zúčastnilo 1043 letadel, z čehož se 41 strojů nevrátilo. Naše stroje se všechny vrátily též, přesto se tato akce neobešla beze ztrát v našem letectvu. Přišli jsme o našeho význačného instruktora, který v té době cvičil letce na čtyřmotorových Stirlingách. Jeho letoun byl sestřelen nočním stíhačem na hranicích mezi Holandskem a Německem. Jmenoval se Oldřich Jambor. Velmi dobře jsem ho znal...

Naše peruť byla poté převelena k pobřežnímu letectvu. Neznamená to ovšem, že bychom létali jen podél pobřeží Anglie a obsazené Evropy. Měli jsme za úkol zabránit německým lodím a ponorkám, aby se dostaly k zásobovacím konvojům, které pluly z Ameriky a z Afriky se zásobami, jichž byl v Anglii tehdy kritický nedostatek. Jestliže se totiž měla otevřít druhá fronta, bylo potřeba, aby se do Anglie těch lodí dostalo co nejvíce. Tehdy Němci potápěli stovky lodí a naším hlavním úkolem tedy bylo tyto konvoje chránit. Mnohdy jsme patrolovali až 2000 kilometrů od evropského pobřeží...

V dalším průběhu války se naše stíhací squadrony zúčastňovaly zejména doprovodů spojeneckých bombardérů na německé území. My nadále operovali proti německým lodím a ponorkám. Konvoje přivážely posily a zásoby,... Anglie se připravovala na invazi na kontinent... 6. červa 1944 přišel den, který změnil nejen historii celé druhé světové války, ale změnil i historii celého lidstva. Nastala bitva o Normandii, jíž se zúčastnili všichni Čechoslováci, všechny naše letecké jednotky. Zapojili se do gigantické armády 3 000 000 mužů, 11 000 letadel a 4000 lodí. Všechny naše squadrony byly nasazeny, naštěstí jsme v ten den ztratili pouze pět letadel - jednoho Libaratora od naší squadrony a čtyři Spitfiry. Dva stíhači se zachránili...

Ve výčtu našeho letectva nesmím samozřejmě zapomenout na naše noční stíhače, kteří bránili Anglii proti náletům německých bombardérů a také útočili na Němce nad jejich územím. Byli velmi úspěšní a sloužili v 68. a 1. squadroně. Čechoslováci tvořili až 50% létajícího personálu těchto squadron. Nejúspěšnějším z našich nočních stíhačů byl Karel Kuttelwascher, který sestřelil 18 německých letadel...

O krutosti bojů na normandském pobřeží a v samotné Normandii svědčí fakt, že se zde nachází 100 000 hrobů mužů, kteří položili své životy...
Naše squadrona byla později přeložena do severního Skotska a operovala u norského pobřeží. Bránila německým lodím a ponorkám útočit na konvoje, dovážející zásoby do Ruska. Naši stíhači vzlétali denně nad kontinent aby útočili na německá vozidla, tanky, vlaky,... bojovali zkrátka všichni až do samého konce války...

Já od squadrony odešel před koncem roku 1944, kdy jsem si odlétal svoji túru 46 operačních letů. Pak jsem létal u 246. squadrony na dopravních strojích po celé Anglii...

Chtěl bych připomenout, že zde sedíme a můžeme svobodně debatovat, díky kamarádům, kteří položili své životy, abychom my ostatní za války mohli dále bojovat. Nedávno se mi stalo, při jednom interview,... při takovém, jak se říká, výslechu,... redaktorka se mě zeptala: "Nechtěl jste někdy, když jste viděl, že vedle Vás umírají Vaši kamarádi, vzít nohy na ramena a utéct?"... Mě ta otázka velmi překvapila. Já se na ní podíval a odpověděl: "To se nikdy nemohlo stát..." Naši kamarádi zemřeli za ideály, pro které my jsme bojovali. Mezi našimi letci,... to byly moje nejlepší vzpomínky a nejlepší část mého života. My jsme bojovali, my jsme umírali, ale byli jsme nejlepší kamarádi, jeden a nebo druhý byli jsme připraveni zemřít pro svého kamaráda..."  

Ještě jednou pak Jaroslav promluvil k hostům. Když po další z kulturních vložek povyprávěl o svém legendárním talismanu, pleteném zajíci jménem Bobby. Jak jej dostal o vánocích roku 1943, jak se stal jeho nerozlučným přítelem, který nesměl chybět na žádném letu, jak se pro něj musel vracet těsně před startem, když jej zapomněl na ubikacích, i jak jej a celou posádku Bobby chránil, když se jejich Liberator jako jediný ze tří vrátil z operační patroly nad oblastí Němci silně bráněnou... Z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že Bobbyho Jarda prakticky z ruky nedá. A tak to postupem času tento pletený ušák v letecké uniformě dotáhl na nejdéle operačně sloužícího zajíce na světě...

Slavnostní zasedání městského zastupitelstva bylo ukončeno. Jarda se octl v obležení hostí a fotografů. Každý chtěl fotku, každý chtěl nějaký ten podpis, alespoň vteřinku strávit v bezprostřední blízkosti tohoto statečného člověka. Ano, i my se k Jardovi nakonec protlačili. Musel jsem, nešlo to jinak. Představit Jardovi Matěje, který se na něj tak těšil, pohladit si Bobbyho, pro štěstí a pro vzpomínku, prohodit s přítelem z Austrálie pár slov. Na víc to bohužel v tu chvíli nebylo, byl doslova na roztrhání... Navíc se musel přesunout o patro výš, aby slavnostně zahájil vernisáž té naší slavné výstavy...

I přes chabé osvětlení se na chodbě muzea tísnilo tolik lidí, že na chvilku nebylo ani možné projít. Vedoucí muzea, paní Vernerová, Jaroslava přivítala a požádala ho o čestný zápis do knihy hostí. Krátké přivítání přednesl i pan Jermář,... pak už ale,... lidé se rozprostřeli podél vitrín a panelů, prohlíželi si fotografie, mnozí se na nich i poznávali,... pročítali dokumenty, kupovali si knížky o Jardových osudech a my zase chvíli nevěděli, kam dřív skočit. Ale bylo nám skvěle. Veškeré chmury, které na nás v průběhu příprav dopadaly, byly rázem pryč. Slavnostní akt předání čestného občanství naprosto předčil všechny naše představy a též výstava se snad návštěvníkům líbila...

Alespoň si to myslím. Ne,... jsem o tom přesvědčen. Když jsme po drobném občerstvení a rozloučení se s hosty a přáteli chystali k odchodu a návratu domů, přeci jen už táhlo na devátou hodinu večerní, viděli jsme jen samé rozzářené tváře a úsměvy. Přesto ale,... Jardův pohled, šťastný a dojatý, pro nás byl tou největší odměnou...

Procházím se Štěpánkou a dětmi zmlklou chodbou muzea, pár dní po té velké slávě, a konečně si v klidu prohlížím znovu těch pár fotografií. Je těžké na pár fotografiích zachytit tak bohatý život plný neuvěřitelných a neskutečných zážitků. Ani to vlastně nejde,... ne pořádně. To vlastně musí posoudit jiní. Pozoruju Matěje, vykládajícího mámě, co kde najde a co pomáhal připravit,... malou Štěpánku, jež těsně před odjezdem do Benátek zvolala památnou větu: "Bude Pičfaj!... /čti BUDE SPITFIRE/ a teď stojí s nosem přilepeným na vitrínu a prohlíží si mohutný čtyřmotorák československé perutě,... zavírám oči a jsem znovu zpátky na zámku v pondělí večer. Jarda nasedá s ostatními do známého tmavomodrého mikrobusu z hotelu Duo. My stojíme vedle,... já, Matěj, Honza Votava, Jarda Klacek,... a ve stejný okamžik, jako kdyby to bylo předem domluvené, vystřelí naše pravice k symbolickému vojenskému pozdravu. Salutujeme a hledíme do starých očí. Děkujeme Ti, Jardo. God bless you...

2007©Pytlák
Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔05.10.2007 📕7.126

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře