Desetidenní válka

Autor : hambac 🕔27.06.2007 📕22.628

……aneb cesta Slovinska k samostatnosti

4. 5. 1980 zemřel jugoslávský prezident Josip „Broz“ Tito. Zemřel tak muž, který sjednocoval šest různých národností tří různých vyznání. Naneštěstí se tak stalo v době, kdy „jugoslávský socialismus“ začínal skřípat. Během dalších deseti let se země dostávala do čím dál hlubší ekonomické krize. Inflace dosahovala v některých letech až 200 %. Ekonomické potíže přilily olej do ohně a staly se živnou půdou pro růst do té doby značně potlačovaného nacionalismu.

Koncem osmdesátých let cítily dvě nejrozvinutější republiky federace – Slovinsko a Chorvatsko – šanci ke zlepšení hospodářské situace v přechodu k úplnému tržnímu hospodářství a užší spoluprací s Evropskou radou (pozdější Evropskou unií). Snahy o získání větší autonomie narážely už delší dobu na silný odpor Srbska, proto postupně převládla myšlenka na úplné osamostatnění.

V dubnu 1990 se v Jugoslávii konaly první demokratické volby. Ve Slovinsku vyhrála s 52 % hlasů Demokratická opozice Slovinska (DEMOS). Nedlouho po volbách došlo ke změně obranné strategie. Do té doby měly v případě války kromě Jugoslávské lidové armády (JLA) bránit zemi i oddíly Teritoriální obrany (TO – Teritorialna obramba). Jednotky TO měly vést partyzánský způsob války a byly přímo podřízeny jednotlivým republikám. Stejně tak měly i vlastní sklady zbraní odděleně od armádních. Federální vláda, vědoma si separatistických tendencí jednotlivých, se rozhodla podřídit TO armádě a zrekvírovat její sklady. Slovinská vláda se tomu samozřejmě snažila zabránit. Na místo velitele slovinské TO dosadila svého člověka, maj. Janeze Slapara. Ten začal shromažďovat a ukrývat zbraně a také provedl reformu TO. Vypracoval novou velitelskou strukturu, ve které sdružoval TO i policii. Zredukoval počet příslušníků TO ze stávajících cca 70 000 (pro které ani nebylo dost zbraní) na zhruba 15 000 příslušníků s 6 000 rezervisty. V půli května pak byly jednotky TO povolány na cvičení a začátkem června 1990 přísahaly věrnost Slovinsku.

V prosinci téhož roku se pak konalo referendum, v němž se 88% Slovinců vyslovilo pro osamostatnění Slovinska. S vyhlášením samostatnosti si však dávali na čas. Mezitím se spory s federální vládou dále vyostřovaly. Docházelo také k incidentům mezi JLA a slovinskou TO.

Samostatnost Slovinska byla nakonec vyhlášena 25. 6. 1991. Den na to se daly do pohybu jednotky JLA z 5. vojenského okruhu (spadalo pod něj celé Slovinsko a velká část Chorvatska). Jejich hlavním cílem bylo odříznout Slovinsko od okolních zemí zablokováním hraničních přechodů s Itálií, Rakouskem a Maďarskem a také obsazením mezinárodního letiště Brnik v Lublani.

Slovinská TO měla sílu zhruba 20 000 mužů (v době války ji posílily ještě policejní oddíly v síle 10 000 mužů) a byla rozdělena do sedmi oblastí:

2. oblast – dolní Korutany, kryla střední úsek hranice s Chorvatskem, na jejím území se nacházely posádky 14. a 31. sboru JLA ve městech Crnomejl, Ribnica, Novo Mesto.

3. oblast – horní Korutany, rozkládala se v centrální části Slovinska na sever od Lublaně. Nacházely se tam hraniční přechody s Rakouskem a posádky 14. sboru JLA v Kranji, Jesenici a Skofija Loka.

4. oblast – jižní pobřeží, jihozápad Slovinska. Hraničila s Itálií i Chorvatskem. Na jejím teritoriu byla posádka 14. sboru JLA v Postojne.

5. oblast – Lublaň, centrální Slovinsko. Nacházely se tu posádky 14. sboru JLA v Lublani a Vrhnice.

6. oblast – severní pobřeží, severozápad Slovinska. Hraničila s Itálií. Posádky 4. sboru JLA v Tolminu.

7. oblast – východní Štýrsko, východní Slovinsko. Hraničila s Rakouskem, Maďarskem a Chorvatskem. Posádky 31. sboru JLA v Mariboru, Murske Sobotě, Ptuji a Slovenske Bystrici.

8. oblast – západní Štýrsko, východní část centrálního Slovinska. Hraničila s Rakouskem. Posádky 31. sboru JLA v Celje a Dravogradu.

Každá oblast se dále dělila na 2-5 podoblastí, které byly označeny dvoumístým číslem, přičemž první z nich určovalo číslo nadřízené oblasti. Například Lublaň byla 51. podoblastí.

Slovinci se naopak snažili zabránit izolaci, proto se také zaměřili na hraniční přechody. Vzhledem k tomu, že většina pohraničníků byli Slovinci, podařilo se jim obsadit většinu přechodů již 26. června. Stejně tak obsadili i letiště Brnik. Další jednotky pak byly vyhrazeny k obklíčení posádek JLA na území Slovinska. Absence težkých zbraní a letectva a z toho plynoucí palebná převaha JLA nedávala TO příliš šancí v případě otevřené bitvy. Proto bylo přistoupeno spíše na partyzánský způsob boje. Na hlavních komunikacích vedoucích do země z Chorvatska začaly růst barikády.

Čtvrtek 27.6.1991

Hodinu a patnáct minut po půlnoci překročila Slovinskou hranici kolona 12 obrněných vozidel protiletadlové baterie od 580. smíšené dělostřelecké brigády z Karlovacu. Vzápětí však byli napadeni protiteroristickou rotou od 21. podoblasti. Teprve o půl jedenácté se jim podařilo obnovit postup na Lublaň, ale v 15.45 byli zastaveni barikádou u Medvedjeku a napadeni jednotkami 21., 23. a 25. podoblasti.

Nedlouho před třetí hodinou ranní se daly do pohybu také jednotky 1. obrněného praporu 1. obrněné brgády z kasáren ve Vrhniku a ve dvou kolonách tanků T-55 vyrazily směrem k letišti Brnik. Do cesty se jim postavily jen provizorní barikády z automobilů. První kolona jedoucí po hlavní komunikaci cestou sice zabloudila a při otáčení na úzké cestě ztratila dva tanky, ale už kolem 5.00 obsadila letiště. Druhá kolona jedoucí po obchvatu Lublaně byla napadena poblíž Trzinu. I přes posilu v podobě speciálního oddílu federální policie vysazeného vrtulníky se po zhruba dvacetiminutové potyčce vzdala.

V 9.00 vyrazily dvě kolony patřící 195. motorizované brigádě z Mariboru směrem na hraniční přechod Šentilj a do příhraničnícho města Dravograd. Šentiljská kolona však byla zastavena a napadena jednotkami TO u Pesnice.

TO se činila a většinou hned na chorvatských hranicích se jí podařilo zastavit postup dalších jednotek JLA. Jednalo se o záhřebskou 140. mechanizovanou brigádu (zastavena u Rigonce), deset tanků 32. mechanizované brigády z Varaždinu (zastavena u Omroze) a 13. proletářskou motorizovanou brigádu (zastavena až dále ve vnitrozemí u Koseze).

228. speciální rota od 25. podoblasti napadla minometnou palbou letiště v Cerklje bráněné 63. výsadkovou brigádou. Nenapáchala sice větší škody, ale JLA raději stáhla všechna letadla do bezpečí v Bosně.

Leteckých akcí JLA se účastnily pouze vrtulníky, které především zásobovaly odříznuté jednotky a přepravovaly speciální oddíly. Přitom byl ztracen jeden Mil Mi-8 (výrobní číslo 12408) sestřelený raketou Strela 2 nad Igem a jeden Gazelle (Pilotovaný Slovincem, který se snažil přelétnout i se strojem k TO. Kvůli nedorozumění došlo k omylu a byl sestřelen nad Lublaní.)

Pátek 28. 6. 1991

Nejvýznamějšími úspěchy dne bylo obsazení skladu zbraní v Borovnici a hraničních přechodů Rozna Dolina a Holmec. TO obklíčila federální jednotky na letišti Brnik. Postup mariborské 195. motorizované brigády na Šentilj byl zastaven u Strihovce a kousek od Dravogradu byla zastavena i druhá kolona. Také další jednotky JLA se podařilo zastavit – konkrétně 13. proletářskou brigádu u Crnice a část 32. mechanizované brig. u Gibiny. 580. smíšená děl. brig. zůstala nadále u Medvedjeku. Naopak se nepodařilo obsadit kasárna v Ribnici.

Tento den se aktivně zapojilo do boje i letectvo, které podniklo nálety na pozice TO kolem Brniku, televizní vysílače Krim, Kum a Nanos, na hraniční přechod u tunelu Karavanke a na jednotky 75. podoblasti blokující skladiště munice v Murské Sobotě. JLA ztratila další vrtulník Gazelle, jehož posádka přelétla k TO a stroj ukryla v horách, kde zůstal až do podzimu 1991.

Sobota 29. 6. 1991

Kolona tanků 195. motorizované brigády směřující k přechodu Šentilj byla obklíčena a vzdala se. Z ukořistěných tanků vznikla první slovinská obrněná jednotka – tanková rota 7. oblasti. Federální jednotky bránící letiště Brnik se vzdaly.

Dvojice letounů G-4 Super Galeb patřících JRV (Juhoslovensko ratno vazduhoplovstvo – Jugoslávské vojenské letectvo) zaútočila neřízenými raketami a kulomety v 10.15 na Brnik. Při náletu poškodila letištní zařízení, několik dopravních letadel na stojánce a v hangáru. Nálet si vyžádal také životy dvou rakouských novinářů, kteří se v době náletu nacházeli na parkovišti před letištěm. Další nálety byly provedeny na Šentilj a vysílače Krvavec, Nanos, Boč a Domžale.

Delegace Evropského společenství se neúspěšně pokoušela vyjednat zastavení bojů. Federální vláda dala Slovinsku ultimátum, aby se do 9.00 dne 30. 6. vzdalo. Slovinsko to sice odmítlo, ale parlament prohlásil, že schválí jakékoliv mírové řešení, které neomezí Slovinskou samostatnost.

Neděle 30. 6. 1991

Sbory JNA v Rijece, Záhřebu a Varaždinu přeskupovaly jednotky. Jednotky TO 6. oblasti postavily z ukořistěné techniky tankovou rotu a TO ve 3. oblasti se podařilo porazit oddíly JNA u tunelu Karavanke. Do Slovinských rukou také padlo spojovací středisko 13. sboru v Senozece.

JRV bombardovalo z letounů G-4 Super Galeb barikádu nákladních vozů u Medvedjeku, přičemž zahynulo několik zahraničních řidičů. Další dva Super Galeby napadly pozice TO u Murske Soboty a dva MiGy 21 zaútočily na Dravograd.

Večer bylo vydáno další ultimátum, které bylo odmítnuto.

Pondělí 1. 7. 1991

Tento den nedošlo k žádným významnějším bojům.

Úterý 2. 7. 1991

Jednotkám TO 2. oblasti se konečně podařilo zlikvidovat 580. smíšenou dělostřeleckou brigádu v Krakovskem lese. 4. obrněný prapor vyslaný na pomoc 580. brigádě byl samotný zastaven u Prilipe a vzdal se. TO se podařilo obsadit přechod Šentilj a nadále pokračovala v obléhání přechodu Gornaja Radgona. Dále byly obsazeny přechody Fernetici a Gorjanci.

Z kasáren Vrhnika vyrazily směrem na Lublaň dvě tankové kolony 1. obrněné brigády. První z nich byla zastavena u Sinje Gorice a druhá na Cesarskem Vrhu.

TO také obsadila vojenská skladiště Leskovac, Rajhenav, Prule a Zgornja Loznica.

V devět hodin večer vláda Slovinska vyhlásila klid zbraní, zatímco náčelník generálního štábu JLA generál plukovník Blagoje Adžić oznámil závěrečnou ofenzívu.

Středa 3. 7. 1991

Gardová proletářská mechanizovaná divize z Bělehradu, jedna z nejelitnějších jednotek JLA, vyrazila do Slovinska. Cestou však kvůli poruchám ztratila mnoho techniky a nakonec postup zastavila.

TO mezitím obklíčila a zajala bývalou posádku přechodu Šentilj. Také se jim podařilo zastavit jednotky JLA směřující na pomoc kolegům u přechodu Gornaja Radgona.

K dalším bojům již nedošlo a JLA souhlasila s příměřím.

Čtvrtek 4. 7. 1991

TO obsadila všechny hraniční přechody. Jednotky 5. okruhu JLA se začaly stahovat do svých posádek v Chorvatsku a Slovinsku.

V neděli 7. 7. 1991 se sešli zástupci Slovinské a Jugoslávské vlády a Evropské unie na Brionských ostrovech, kde uzavřeli Brionskou deklaraci. Podle ní dosáhlo Slovinsko oficiálně plné samostatnosti 8. 10. 1991.

18. 7. 1991 rozhodla federální vláda o stažení JLA ze Slovinska. Po třech měsících opustil poslední příslušníci JLA Slovinsko dne 26. 10. 1991.

Slovinské ztráty činily 19 mrtvých a 182 zraněných. JLA ztratila 44 mrtvých a 146 raněných. Boje si vyžádaly také životy 12 cizinců, převážně řidičů kamionů.

Jugoslávská lidová armáda byla paradoxně poražena partyzánskou taktikou, která stála u jejího zrodu.

Zdroje:
Dr. N. Thomas & K. Mikulan: The Yugoslav Wars (1): Slovenia & Croatia 1991-95, Osprey Publishing, Edice Elite sv. 138, ISBN 1-84176-963-0
Alastair Finlan: The Collapse of Yugoslavia 1991-1999, Osprey Publishing, Edice Essential History sv.63, ISBN 1-84176-805-7
Časopis REVI, č.21, Marko Malec: Letecká válka na Slovinskem, str.30-33
http://www.ukom.gov.si/10years/path/war/
http://en.wikipedia.org/wiki/Ten_Day_War
Autor : hambac 🕔27.06.2007 📕22.628

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře