Horatio Nelson - VI. díl

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔19.06.2007 📕11.478

Znovu na moře!

Nelson napnul všechny síly, aby komisi Admirality přesvědčil, že může opět nastoupit do aktivní služby. Zatím ovšem musel vypracovat memorandum pro výpočet penze. Pravilo se v něm, že Nelson se „zúčastnil čtyř bitev s nepřátelským loďstvem, (…) ve třech případech zaútočil na fregaty, šestkrát na baterie, desetkrát se podílel na člunových operacích při blokování přístavů a zničení osamělých lodí, účastnil se obsazení tří měst. Čtyři měsíce sloužil na břehu a velel bateriím při obsazování Bastie a Calvi. Za války spolupůsobil při zajetí sedmi řadových lodí, šesti fregat, čtyř korvet a jedenácti kutrů různé velikosti, zajal nebo zničil kolem padesáti obchodních lodí. Zúčastnil se sto dvaceti bitek a potyček s nepřítelem.“

Komise mu na základě těchto údajů stanovila roční penzi ve výši 1000 liber, což byla tehdy velmi solidní suma. Tím se značně zlepšila životní úroveň jeho rodiny. Fanny se o manžela starala vzorně. Ten velmi trpěl silnými bolestmi. Londýnští lékaři se shodli, že lodní chirurg při amputaci uskřinul ramenní tepnu, ta se ucpala a byla původcem současných obtíží. Nelson měl takové bolesti, že v noci dokázal usnout jen po silné dávce opia.

Zlepšení nastalo až koncem listopadu, kdy náhle bolesti ustaly. Nelson poprvé po dlouhé době prospal celou noc. Přivolaný lékař sňal obvaz, lehce stiskl rameno a z něj vyšel hnis spolu s ligaturou. Spolu se zlepšením zdravotního stavu přišla další radost. Válka pokračovala a  schopných důstojníků byl stále nedostatek. Admiralita vyhověla Nelsonovým žádostem a opět jej povolala do aktivní služby.

Dne 29. 3. 1798 Nelson vztyčil svoji admirálskou vlajku na 74dělové řadové lodi Vanguard a odplul s ní k St. Vincentově eskadře. Ten měl pro Nelsona speciální úkol. V Londýně věděli, že v řadě Francouzi kontrolovaných přístavů ve Středozemním moři se shromažďuje velké množství francouzských válečných a obchodních plavidel. Bylo třeba vyslat do Středozemí flotilu, která by zjistila o co jde. St. Vincent dostal v tomto duchu  rozkazy a k jejich provedení vybral právě Nelsona.

Ten se tedy 8. 5. oddělil od St. Vincentovy eskadry se dvěma fregatami, třemi řadovými loďmi a jednou korvetou a vyrazil k Gibraltaru. Úžinou proklouzl 17. 5. za tmy, aby jeho přítomnost nezjistili francouzští špióni. Téhož dne zajal francouzskou korvetu, od jejíž posádky se dozvěděl, že v Toulonu kotví 15 francouzských řadových lodí a velí jim viceadmirál Francois Brueys z paluby 120 dělového L’Orientu. Také zjistil, že  nedávno dorazil do Toulonu i sám Napoleon Bonaparte.

Jenže o dva dny později přišla silná bouře, která zlámala Nelsonově Vanguardu stěžně. Jeho flotila byla rozehnána a fregaty, jak se ukázalo později, odpluly do Gibraltaru, protože jejich kapitáni se domnívali, že těžce poškozený Vanguard tam zamíří také. Nelson ve skutečnosti nechal stěžně a ráhnoví provizorně opravit a pokračoval v plnění úkolu. Jeho pozice však byla nepřítomností rychlých průzkumných fregat značně ztížena.

Je zajímavé, že silně nábožensky založený Nelson přijímal tuto bouři jako boží trest za svoji pýchu. Samolibost byla skutečně jednou z jeho charakterových vad. On sám si to uvědomoval a přiznal to v dopise St. Vincentovi z 31. 5.: „Drahý lorde! Moje pýcha byla příliš velká, ale věřím, že si moji druhové myslí, že jsem přijal seslaný trest jako pravý muž.

V podobném duchu také napsal manželce: „Nemohu považovat případ s Vanguardem za prostou náhodu, nýbrž pevně věřím, že ho dopustil Bůh, aby zkrotil mou pošetilou samolibost. Doufám, že ze mne toto poučení udělá lepšího důstojníka…“

Nelson byl bez fregat v těžké situaci, navíc Vanguard by potřeboval nejméně tříměsíční opravu v docích. Nelson zjistil, že francouzské loďstvo čítající 13 řadových lodí a 400 transportních plavidel opustilo své přístavy a směřuje neznámo kam. Bylo zjevné, že Francouzi chystají invazi. Nikdo však netušil co má být jejím cílem.

V úvahu připadalo několik variant. Mohlo jít o vylodění na Sicílii nebo Korfu, cílem mohla být i Neapol nebo Portugalsko. Existovala i možnost útoku na britské kolonie v Karibiku, či vylodění v Irsku s cílem následného útoku proti Anglii  za podpory Irů. Největší strach budila hrozba vylodění přímo v Anglii.

K Nelsonově flotile se na předem dohodnutém místě 7. června připojila skupina lodí vyslaných St. Vincentem pod velením kapitána Troubridge. Nelsonova skupina nyní čítala 13 čtyřiasedmdesátidělových řadových lodí, jedné 50dělové lodi a jedné brigy. Nelson však neměl žádné fregaty a těžkopádné pomalé řadové lodi se k rychlému křižování, nezbytnému pro nadcházející honbu za Francouzi, naprosto nehodily.

Nelson přesto musel splnit rozkazy, které mu ukládaly „pronásledovat Francouze do libovolného přístavu Středozemního a Jaderského moře, řeckého souostroví, ba i v Černém moři“ a po jejich nalezení „zajmout, potopit, spálit nebo jinak zničit nepřátelské loďstvo“.

Nelson tedy vyrazil a bez úspěchu křižoval Středozemním mořem dlouhé dva měsíce. Jeho nervozita stále rostla a Londýn byl stále netrpělivější. Trasy anglického i francouzského loďstva se dvakrát těsně proťaly, avšak nepřítel spatřen nebyl. Nelson se zastavil na Sicílii, Maltě i v Neapoli a nikde na Francouze nenarazil. Jako nejpravděpodobnější francouzský cíl se nyní jevil Egypt. Nelson vyrazil do Alexandrie. Zde také na nepřítele nenarazil a tak se vydal podél egyptského pobřeží. Celou dobu kapitáni i prostí námořníci usilovně cvičili. Nacvičovalo se manévrování, změny formací,  nabíjení děl i práce s plachtami.

Francouzi se vylodili v Alexandrii už před měsícem, jejich transportní lodi už dávno odpluly, zůstaly jen lodi válečné. Admirál Brueys se se svojí flotilou 13 řadových lodí, 4 fregat a 5 dělových člunů uchýlil do zálivu Abú Kír, 15 mil od Alexandrie. 1. srpna 1798 ve 12.30 kotvící francouzské loďstvo spatřili pozorovatelé ve stěžňových koších anglických lodí. První výstřely střetnutí, které později vešlo do dějin jako bitva u Abú Kíru či bitva na Nilu, zazněly večer a bojovalo se až do rána. Do východu slunce byla francouzská flotila zcela zničena a Angličané dosáhli naprosté námořní převahy ve Středozemním moři.

Nelsonovi byl za toto vítězství udělen titul barona. Po bitvě odplul do Neapole, protože se svými poškozenými loděmi nechtěl riskovat cestu až do Gibraltaru. Král Obojí Sicílie Ferdinand IV. Nelsona přivítal se všemi poctami, protože bylo jasné, že jeho království by se dříve či později stalo obětí francouzské invaze. Admiralita se ihned rozhodla Neapole využít jako anglické námořní základny a Nelson dostal rozkaz hájit všemi prostředky Království Obojí Sicílie.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔19.06.2007 📕11.478

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře