6. dobový letecký den - Mladá Boleslav, 16. 6. 2007

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔19.06.2007 📕5.309

Neděle ráno, přibližně půl páté a něžné dloubání do ramene. „Lásko, nezaspal jsi?...“ Koukám, mžourám,... no jo,... „Poněkud ano, řekl bych...“ Ale dobrý, na vlak to ještě stihnu. A kdo by nezaspal? Zdálo se mi o lítání. Krásný chundelatý mraky, fofrklacek v ruce, plátno, trubky, bublání motoru a svištění vzduchu kolem hlavy. A pode mnou krásný barevný Pojizeří, lesy louky, kopce,... hele,... támhle je Škodovka! A kousek vedle, hned za městem, letiště. No jo,... tak jdeme dolů. S komínem za zády a zalesněným Chlumem po levé ruce přistávám, roluju k hangáru, sundavám brýle,... ještě vyčistit tesáky a hurá na vlak. Jinak mě kolegyně prokleje...

Děti jsem ani budit nemusel. Po hektickém předešlém týdnu, kdy obvykle upadaly v snění kolem sedmé hodiny večerní, byly zvyklé i patřičně tomu ráno vstávat dřív. Ale tentokrát se to hodilo. Byla před námi celá sobota, celá od samého počátku nabitá událostmi a zážitky. Nejprve malá ranní vyjížďka do vesničky Rejšice pro putovní špalek tekutého zlata (modří vědí...). Pak městská „eR-Zeta“ Rallye Bohemia v uličkách Mladé Boleslavi a to nejlepší na konec - 6. dobový letecký den na letišti tamtéž. Konečně, Jarda Klacek nás tam pozval už někdy před měsícem. Těšili jsme se čím dál víc a plni očekávání si představovali, jak to asi bude vše probíhat. Ta realita,... úplně něco jinýho, povídám. Naše představy zůstaly daleko pozadu...

Skvosty mladoboleslavského letiště, potažmo pak i Nadačního fondu letadla Metoděje Vlacha, prohlédli jsme si soukromě už někdy koncem května. Nádherný kousky, mnohahodinová práce, vyžadující kromě peněz i kus srdce, pečlivě opečovávaný a oprašovaný, promazávaný a zkoušený. Dnes však bylo možné si tyto nádherné stroje, jak mladoboleslavští s láskou říkají „Vrány“, spatřit i pod modrým nebem. Neřku-li posléze i na něm. Poprvé se měl veřejnosti předvést i poklad největší, první československá stíhačka, jednoplošník Avia B.H. 5. A kromě ní ještě další a další stroje, ať už odsud z Boleslavi (Metoděj Vlach, Sopwith Pup, Nieuport, Racek, Aeronka), nebo odjinud. A vší té kráse, lahodící oku i duši každého člověka, jež někdy k nebeské výšině byť jen přičichl, vévodit měla majestátní dopravní Dakota. Respektive, licenční ruský Lisunov Li-2 (Ále,... ať si kdo chce co chce, když se na ty tvary podívám, je to prostě Dakota a šmitec. Dasvidánijá, Ivan...).

Samozřejmě ale, jak je tomu u podobných velkých akcí běžné, na letišti byly k nalezení i desítky dalších atrakcí. Tedy zatímco nebe nad námi hemžilo se poletuchami, do éteru brumlaly, bručely a bzučely motory strojů přilétajících i odlétajících (ať už coby vyhlídkové stroje, účastníci air show či jen hosté a diváci, což samo o sobě už je dost unikátní...) a na místní travnatý aerodrom přijížděly další a další desítky a stovky lidí, prošli jsme si letiště kol dokola až na druhou stranu. A pak v průběhu celého dne ještě několikrát, hlavně za účelem udržení pozornosti drobotiny.

Taky jsem si připadal poněkud nesvůj, obvykle jsem zvyklý při podobných událostech zapojit se alespoň trochu do dění. Většinou tedy směrem k hostům, jedeme-li na akci s veterány RAF. Zde však žádní nebyli (a je to škoda, i když zase na druhou stranu, trápit je na větru a prudkém slunci by bylo poněkud nelidské...), a já měl takový vnitřní pocit nevyužitosti. Jarda říkal, neblázni, máš tu děti. Já vím, ale stejně,... Tebe, Járo, taky svrběly tlapy, když jsi přestal lítat s MiGem...

Rozhodl jsem se tedy alespoň vše důkladně nafotit. Fotky pak pošlu Jardovi, třeba je boleslavští nějak využijou. A s hlídáním potomstva to taktéž nijak nekoliduje...

Veřejně přístupná část letiště byla po obvodu poseta desítkami stánků, převážně s dobrotami. Paní doktorka Kateřina by to všechno dozajista označila vééééélikánským červeným smajlíkem-šklebákem. Jenže,... co lepšího a chutnějšího si dopřát na leteckém dni, než klobásu, chleba, hořčici, nakládané okurky či beraní rohy a k tomu pivo, či nealko, v případě, že konzument je řidič či nepiják. A taky cukrovou vatu, brambůrky, sušenky, tyčinky,... jéje, toho by bylo! Do toho spousta suvenýrů, oblečení, maskáč, hračky a, jak by řekl kamarád Miguel, "všechny ty pičičundičky", co na světě jen existujou. Kdo měl možnost, mohl se svézt za příslušný peníz některým z létadel a porozhlídnout se do kraje, či zaplatiti za rychlokurz a následný skok do hlubin na padáku. Milovníci air-softového šílenství (nic proti nim, koníček jako jiný, jen když občas u nás vidím ty vychrtlé vlasaté obrýlené mariňáky či specnaz a poslouchám jejich drsné řeči, nemohu se ubránit a propadám v záchvaty smíchu...) si užívali každou hodinu (?) bojové ukázky speciální jednotky klubu VOSA (docela nezávidím tomu sniperovi, mít na sobě navlečenýho "Strašáka" v tomhle pařáku...). Fandové historie našeho letectva kochali se u stanoviště příznivců RAF uniformami a výstrojí. Mimochodem, Bigglesi, pustili jste potom toho draka nebo ne? Opodál stála hasičská technika historická i moderní, před ní pak historická auta a motocykly, naleštěné a napulírované, jako by právě vyjely z továrny. A v rohu seděl vojenský vrtulník W3A Sokol, , čekající na své odpolední vystoupení, obklopený návštěvníky a zvědavci...

Duše letecké však zcela jistě nejvíc přitahovaly mašiny na stojánce. Než se s nimi jejich majitelé a piloti vydali do vzduchu, předvést je v plné parádě a s noblesou, mohli se jimi pokochat návštěvníci na vzdálenost pár metrů. Aeronka, Pup, Nieuport, Moránky, Racek, Bückery, modrý Stearman, Zlín Trenér, Jak-18 s velkými rudými hvězdami, krásný modrý Zlín XII a Aero C-104, nebo Sokol, na kterém utekl gen. František Peřina se svojí ženou Aničkou za hranice...

Létalo se tedy od božího rána, to už jsem se zmínil. S přibývajícím časem počaly se však ve vzduchu pomalu ukazovat i ty největší skvosty dnešního dne. Bílý brigadýr vytáhl do vzduchu pár historických větroňů. Viděl jsem je zblízka i na zemi. Ta doba, která uplynula od jejich vzniku, nic neubrala na jejich kráse. A na ladných pohybech v nebeských výšinách, na pozadí sluncem prosvícených dešťových mraků. O pár minut později do éteru zabafaly motory skutečných perel, dřevěných zázraků z továrny Avia. Od města přiletěla dvojice Avia B.H. 1 a Avia B.H. 5, zakroužila nad Chlumem a perfektně přistála v silném protivětru. Třešinky na dortu se dostavily na své velké představení...

Avia B.H.5 s imatrikulací "L-BOSA", v leteckém světě známá pod názvem "Boska", stala se po zásluze centrem pozornosti. Dnešní den byl pro ni velmi slavný. Měla býti oficiálně pokřtěna a představena veřejnosti. Po krátkém ceremoniálu před kontrolní věží, za účasti médií a hostí, před zraky čestných hostů, známých osobností československého aeroklubového létání, nahodil pilot po chvilce snažení a za pomoci mechanika roztáčejícího naleštěnou dřevěnou vrtuli. Nad trávou se pak rozneslo typické blafání hvězdicového motoru, které pak mělo jakoby symbolicky doprovázet celou dnešní akci...
   Mezitím se ovšem stihla několikrát předvést i Dakota s maďarskou trikolórou na ocase. Čestní hosté, usazení na vypolstrovaných sedadlech podél trupu, dostali možnost se tím to skvostným strojem , skutečným pamětníkem dob dávno minulých, svézt. Nádherný stroj, to vám povídám...

Neméně zajímavá byla však i ukázka letecké akrobacie. Akrobatický speciál v barvách drinku, jež dává kříííííííídla, prováděl nad plochou neuvěřitelné kousky. Včetně velice efektního visení na vrtuli! Neuvěřitelné, v tom silném větru! Ani nebylo poznat, jestliže se člověk nechal předvedeným výkonem unést jako my, že uvnitř stroje nesedí pilot. Že se totiž ani nejedná o klasický akrobatický letoun ale jen o jeho rádiem řízený model...

Skutečným a oficiálním začátkem leteckého dne mělo být předvedení dvou známých cvičných letounů. Čekali jsme, rozhlíželi se napjatě po okolním nebi,... a vtom jako blesk z čistého nebe prohnala se s hromovým burácením těsně nad dráhou dvojice Aero L-39 Albatros a Jak C-11! Bez ohlášení, překvapivě a s ohromujícím účinkem. Ještě jeden průlet, tentokrát vstřícný, a poté se předvedl každý letoun sólo. Nejprve Albík, černý, od jehož lesklého trupu se oslnivě odráželo odpolední silné slunce. zajímavostí jistě je, že se jedná o první soukromý proudový letoun v České republice. Hmmm,... toho tak mít doma. A ještě Spitfire,... Hurricane,... Mosquito, Velouše,... přestaň básnit, člověče, sotva nakrmíš rodinu a Fábii...

Známý Jak-11 (respektive C-11) z kbelského letiště předvedl se taktéž v celé své kráse. Mohutný hvězdicový motor hltal vzduch a hnal překrásný stroj po nebi velkou rychlostí sem a tam. Součástí ukázky byl i jakýsi simulovaný letecký útok na postavení německé armády. V palbě „protiletecké obrany“ snášel se velkou rychlostí zas a znovu těsně nad trávu letiště a „útočil“ na postavení nepřítele. Kolik metrů tak chybělo mezi špičkou točící se vrtule a zemí? Pět? Deset? Každopádně se při sledování nízkoletící „Jedenáctky“ až tajil dech. nepamatuju si, že bych ji kdy viděl prohánět se až takhle nízko. Nevím, přijde mi to tak. Možná to bylo nejníž, co jsem kdy zažil...

Jungmany, Stearman, Jak-18 a další stroje hostí z Německa (omlouvám se, některé typy neznám...) předvedly ve vzduchu krásu a ladnost tvarů i barev, podkreslené dýmovými efekty. Něco, při čem srdce každého fandy letectví musí poskočit radostí. Už jen ten fakt, že se jedná o několik desítek let staré mašiny. Podobně jako následně předváděné skvosty domácí produkce - modročervené Aero C-104, tančící na pozadí nádherných fotogenických oblaků, nebo trojice Trenérů s šachovnicí na křídlech a ocase, stříbrný Sokol s modrým bleskem a „československou“ imatrikulací OK-CSR,... a další...

Samozřejmě nechyběly ani ukázky moderní techniky. Letectvo AČR předvedlo ve vzduchu již zmíněný vrtulník W 3A Sokol a také dopravního Antonova An-26. Zatímco dvoumotorový obr (z pohledu zúčastněných strojů) provedl několikero nízkých průletů a poté odletěl nadále plnit svoji určenou práci, Sokol předvedl, proč si plně zaslouží pověst neocenitelného pomocníka při záchranných pracech. Při sledování simulace záchrany katapultovaného pilota za pomoci záchranáře na vysutém laně a posléze i za pomoci jeřábu, každý jistě zavzpomínal na mohutné záplavy z roku 2002 a později, kdy tyto stroje zachránily mnoho desítek lidských životů. Vždycky jsem si říkal, že ten „obchod století“, MiGy za Sokoly, byla kravina. Ale když o tom přemýšlím dodatečně,... ty vrtulníky samy dokázaly, že jsou skvělými pomocníky. A MiGy bychom tady neuživili...

Zatímco jsem fotil jak o život a sledoval dění ve vzduchu, zásoba energie postupně vysávaná z baterií mého Psa Olyna se postupně vytrácela. Jedna baterka byla prázdná, druhá a po páté hodině začalo hladově poblikávat i očko u té třetí. Proč já trouba nevzal s sebou nabíječku! Mohl jsem si jí na věži zapojit a baterky postupně doplňovat..

Díky své blbosti jsem tudíž nemohl nafotit letecký souboj z první světové války - nálet francouzských bombardérů Morane s podvěšenými pumami (!) na známé německé postavení, za podpory anglických a francouzských stíhaček. Krásný zážitek i s pyroefekty, který zaujal zejména Matěje a malou Štěpánku.

Jen tak tak podařilo se mi z posledních sil zachytit výsadek parašutistů z Dakoty, přičemž na spirálu smrti, jakož i na let dvojice parašutistů zaháknutých do sebe nohama už šťáva taktéž nezbyla. Nezbyla ani na toho šílence, jež se vydrápal ve 1200 (?) metrech na křídlo větroně, odpálil si na noze zavěšenou dýmovnici a chvíli se "jen tak vozil" přibližně v polovině pravého křídla. Navíc poté, po opuštění větroně musel zabojovat, by ho silný vítr neodnesl až za Chlum. Zvládl to, přistál na kraji letiště a vysloužil si za předvedený výkon mohutný potlesk a obdiv přihlížejících...

Další stroje, které jsem musel z pozice fotografa bez baterky vypustit, byly místní „Vrány“ - Aeronka a Racek, také Zlín XII a několik dalších. Musel jsem, i když mě to mrzelo převelice. Taková nádhera! Jen slovy se to popsat nedá. Nakonec se mi přeci jen ale podařilo přístroj přemluvit, alespoň na posledních pár obrázků. Nevyfotit si totiž v prudkém větru se vznášející repliku letounu Metoděje Vlacha, jednoho z průkopníků českého létání, to by byl hřích vpravdě smrťoucí. Chvilku se s napětím čekalo, zdali se pilot odváží vzlétnout, přeci jen, je to „pár špejlí, lanka a trocha plátna“, ale nakonec se podařilo. Bylo to skutečně okouzlující zakončení leteckého dne. Důkaz, že historie se vymazat nedá. Že i dneska je možné vykašlat se na veškerou elektroniku, plechy, počítače a složit něco tak úžasného a poctivého. Kdyby nic jiného, tak pro tenhle zážitek bych si tady ten den odseděl celý znovu...

A nakonec to dokázala i „Bé Há Pětka“, jež se po skončení programu vydala na dráhu, aby „poprvé vzlétla“ na boleslavské nebe. No,... jak víme, my kdož jsme tu seděli opravdu od rána, až tak poprvé to nebylo. Řekněme, poprvé na veřejnosti. Ale na zážitku to pranic nemění. Opět kus poctivé práce, který se podařilo dotáhnout do konce. A který v člověku navozuje myšlenky, do čeho že se tady ti borci pustí příště. Což takhle Avie B-534? No nic,... jen návrh...

Járo, co říct závěrem? Jak popsat naprostý nadšení? Bylo to super a musím před Vámi všemi smeknout klobouk. Odvedli jste pořádnej kus práce a bylo to znát. Takhle povedenou akci jsem už delší dobu nezažil. Ani chvilku jsem se nestačil nudit a to, co se prohánělo vzduchem či stálo na trávě Vašeho letiště, bylo okouzlující a skvostný. Jen tak dál, kluci. A děkujeme. Příští rok na viděnou...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔19.06.2007 📕5.309

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře