Moderní průzkumné těleso branné moci

Autor : Jiří Fidler 🕔23.04.2007 📕10.171

O československé útočné vozbě (dobové označení pro tankové jednotky) bylo zvláště v poslední době napsáno mnoho úvah, většina z nich se však zaměřila na výzbroj a technické vybavení těchto jednotek, o výstavbě a změnách organizační struktury máme pouze minimum prací.

Výstavba útočné vozby se dostala do tempa až v polovině třicátých let a souvisela úzce s celkovou reorganizací a modernizací československé armády, jejímž impulsem bylo možné nebezpečí války. To se objevilo po ztroskotání ženevské mírové konference, zvláště pak po dohodě velmocí z prosince 1932 o faktickém zrovnoprávnění Německa ve zbrojení, což otřáslo základními pilíři versailleského mírového systému ve střední Evropě.

První vlašťovkou nového vztahu k tankovým jednotkám se stala proměna dosavadního Praporu útočné vozby v Milovicích v Pluk útočné vozby v září 1933. Zároveň s tím došlo k vypracování celkových plánů na reorganizaci a posílení tohoto moderního druhu vojska, které byly přijaty o rok později. Předpokládalo se, že celkově bude postaveno značné množství jednotek útočné vozby válečné armády – 18 praporů lehkých a středních tanků, sedm samostatných rot lehkých tanků, 28 samostatných čet lehkých tanků, čtyři eskadron obrněných automobilů, cvičné a náhradní jednotky. Plán výstavby byl rozvržen na celé desetiletí, neboť hlavní problém představovalo vycvičení obrovského množství specialistů, jak mužstva, tak i důstojníků a rotmistrů.

Plán se začal realizovat od podzimu 1935, kdy k 15. září vznikla Brigáda útočné vozby se třemi pluky a učilištěm. Útočná vozba od toho okamžiku zahrnovala tři pluky, sedm praporů a 33 rot (čtyři roty obrněných aut a tančíků, 21 rot lehkých a středních tanků, jedna rota obrněných vlaků, tři pomocné roty, tři náhradní roty a jedna instrukční rota), což byl více než trojnásobný nárůst.

Ve stejné době se však také zpracovávaly plány na zařazení těchto jednotek do vyšších svazků válečné armády. Ještě v roce 1934 se předpokládalo rozčlenění malých jednotek do stavu divizí (samostatných čet) a sborů (samostatných rot), 14 praporů tanků se mělo nacházet v záloze a zbývající jednotky – čtyři prapory lehkých tanků a čtyři eskadrony obrněných automobilů – měly dostat k dispozici Jezdecké brigády. Posléze se však přišlo na malé možnosti efektivní spolupráce mezi jezdectvem a jednotkami útočné vozby a uvažovalo se o jiném řešení. Tím se měla stát postupná motorizace a vytvoření čtyř úderných svazků, rychlých divizí, které měly vzniknout na základě původních jezdeckých brigád. Při tomto plánování se vycházelo ze zkušeností francouzské armády při mechanizaci a motorizaci jezdeckých divizí, kde vznikla division légére mécanique, tedy lehká mechanizovaná divize. Tento svazek zahrnoval průzkumný pluk, brigádu tanků, mechanizovanou brigádu, dělostřelecký pluk a protitankový oddíl.

Československá armáda byla z ekonomických důvodů nucena postupovat skromněji, a proto její plán vytváření vyšších svazků předpokládal umírněnější strukturu. Rychlá divize měla mít v první fázi své existence dvě brigády (jezdeckou a motorizovanou), které doplňovaly průzkumné, dělostřelecké, protitankové, protiletadlové, ženijní a spojovací jednotky. Do budoucna se předpokládalo, že stávající motorizovaná brigáda (tvořená dvěma prapory tanků a dvěma prapory motorizované pěchoty) se promění v tankovou brigádu a jezdecká brigáda se zmotorizuje. Konečný projekt rychlé divize tak měl být plně motorizovaným úderným svazkem, nikoli nepodobným soudobým mechanizovaným divizím.

Problémy s výcvikem specialistů a s materiálem však dovolovaly pouze pomalý postup, přičemž jako první měla získat definitivní podobu průzkumná jednotka, označovaná jako motorisovaný přezvědný oddíl (MPO).

MPO měl být průzkumnou jednotkou v síle praporu se schopností vést průzkum v operační hloubce, zabezpečovat rozvinutí rychlé divize při střetném boji, případně tvořit zadní voj při ústupu. Jeho základní schopností měla být rychlost, manévrovost a schopnost vedení soustředěné palby. Podle francouzského vzoru jej měly tvořit jednotky motocyklistů a obrněných aut, navíc však měl mít také tankovou jednotku, působící jak pro zesílení úderu, tak jako mobilní protitanková záloha. Válečná struktura oddílu tedy měla být následující:

Motorisovaný přezvědný oddíl:

• rota motocyklistů;
• rota obrněných automobilů;
• rota lehkých tanků;
• pomocná rota.

Aby mohly být při mobilizaci tyto jednotky vytvořeny, musely již v mírovém období vzniknout jejich rámce, zabezpečující výcvik specialistů, velitelskou praxi a koordinaci v rámci vyšších jednotek na manévrech. Jejich vznik umožnila reorganizace útočné vozby, provedená k 1.říjnu 1936. V každém pluku útočné vozby byl vytvořen prapor smíšeného typu, zahrnující rotu obrněných automobilů a tančíků, rotu lehkých tanků a nově také rotu motocyklistů. Z tohoto mírového rámce měly za mobilizace vznikat Motorisované přezvědné oddíly – původně předpokládané čtyři pro rychlé divize, do budoucna další dva až tři pro plánované motorisované divize. Jednotky pro první čtyři oddíly měly být zabezpečeny jednotlivými pluky útočné vozby, které mobilizačně stavěly:

Pluk útočné vozby 1

• velitelství Motorisovaného přezvědného oddílu 1;
• velitelství Motorisovaného přezvědného oddílu 4;
• Rota motocyklistů 1;
• Rota motocyklistů 4;
• Rota obrněných automobilů 1;
• Rota obrněných automobilů 4;
• Rota lehkých tanků 1;
• Rota lehkých tanků 4.

Pluk útočné vozby 2

• velitelství Motorisovaného přezvědného oddílu 2;
• velitelství Motorisovaného přezvědného oddílu 3;
• Rota motocyklistů 2;
• Rota motocyklistů 3;
• Rota obrněných automobilů 2;
• Rota lehkých tanků 2.

Pluk útočné vozby 3

• Rota obrněných automobilů 3;
• Rota lehkých tanků 3.

Každý oddíl měl mít při plném stavu 23 důstojníků, 8 rotmistrů a 486 poddůstojníků a vojínů, celkem tedy 517 osob. Ve výzbroji se mělo nacházet 16 lehkých tanků, 12 obrněných automobilů, přes 60 motocyklů (sólo i s přívěsem) a dvě desítky nákladních automobilů. Jednotka měla být schopna samostatného působení a byla plně logisticky zabezpečena na několik dní bojové činnosti.

Podle tehdejších zásad vedení manévrové bojové činnosti měl oddíl vyhledávat zprávy na vzdálenost svého jednodenního pochodu před čelními jednotkami rychlé divise, spojení udržovat pomocí radiostanic, motospojek nebo přiděleným zpravodajských letounem, ve střetném boji a obraně měl být schopen vést samostatně boj na zdrženou.

Pozornost zaslouží skutečnost, že tyto moderní trendy bojové činnosti byly v naší armádě kodifikovány již v polovině třicátých let, tedy v době, kdy průzkumná činnost srovnatelných evropských armád (polské, jugoslávské, rumunské, bulharské, belgické) byla zabezpečována pouze jezdectvem, spolupracujícím s obrněnými automobily. Československé vojenské myšlení tedy v této době patřilo k nejprogresivnějším. Navíc, s maximálním možným tempem (závislým v prvé řadě na počtech vycvičených osob, nikoli na dodávkách materiálu) postupovalo zavádění této vojenské teorie do praxe.

Mírová organizace armády byla uzpůsobena ve prospěch motorizovaných průzkumných jednotek k 1. říjnu 1936. Okamžitě byly zpracovány mobilizační plány, které předpokládaly vytvoření prvních čtyř Motorisovaných přezvědných oddílu pro všechny rychlé divize již od 15. února 1937. Pátý oddíl, perspektivně předurčený pro 14. divisi, měl vzniknout na jaře 1939, další pak o rok později. V tom okamžiku by mobilizovaná československá armáda měla z celkového počtu 36 divisí plných šest, tedy celou šestinu, motorisovaných a vybavených tankovým materiálem. Tímto poměrem by předstihla většinu evropských států a téměř by se vyrovnala profesionální britské armádě, kterou by však výrazně převyšovala celkovou silou.

Bohužel, válečné ohrožení Republiky československé přišlo dříve, než mohly být ambiciózní modernizační plány její branné moci realizovány. Do mobilizace v září 1938 armáda vstupovala se čtyřmi otorisovanými přezvědnými oddíly, z nichž však žádný nebyl na plných počtech. Chybějící roty lehkých tanků nebyly postaveny, neboť vycvičených mužů i materiálu bylo třeba pro prapory lehkých tanků, úderné jednotky rychlých divizí. Struktura a velitelský sbor čtyř motorisovaných přezvědných oddílů byly proto počátkem října 1938 následující:

Motorisovaný přezvědný oddíl 1

• velitel oddílu: podplukovník jezdectva Josef Reischl;
• Rota obrněných automobilů (štábní kapitán jezdectva Jiří Amler);
• Rota motocyklistů 1 (štábní kapitán jezdectva Štefan Hrubiško);
• Rota lehlých tanků 81 (major jezdectva Emil Novák, bez materiálu).

Motorisovaný přezvědný oddíl 2

• velitel oddílu: podplukovník jezdectva Bohumil Kaprál;
• Rota obrněných automobilů 2 (major jezdectva Jaroslav Táborek);
• Rota motocyklistů 2 (kapitán jezdectva Vilém Arbeit);
• Rota lehlých tanků 82 (major jezdectva Jan Tesařík, bez materiálu).

Motorisovaný přezvědný oddíl 3

• velitel oddílu: major jezdectva Vladimír Bělohlávek;
• Rota obrněných automobilů 83 (štábní kapitán pěchoty František Padrnos);
• Rota motocyklistů 3 (major jezdectva Jan Odehnal);
• Rota lehlých tanků 83 (velitel nebyl určen, bez materiálu).

Motorisovaný přezvědný oddíl 4

• velitel oddílu: major jezdectva Karel Hula;
• Rota obrněných automobilů 4 (major jezdectva Viktor Vacek);
• Rota motocyklistů 4 (štábní kapitán jezdectva Bohumil Šnírl);
• Rota lehlých tanků 84 (velitel nebyl určen, bez materiálu).

V rámci možností tak byla československá branná moc na přelomu září a října 1938 připravena na vedení bojové činnosti. Nebylo její vinou, že do války v plné síle a odhodlání nevstoupila.

Autor : Jiří Fidler 🕔23.04.2007 📕10.171

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře