Ruský venkov aneb proč Stalin kolektivizoval zemědělství

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔12.02.2007 📕20.337

Ruská vesnice byla už po staletí tradičně světem sama pro sebe. Rolníci nevěděli prakticky nic o okolním světě (mnozí nikdy nenavštívili vzdálenější místo než okolní vesnice, někdy ani to ne) a obyvatelé ruských měst prakticky nevěděli nic o ruské vesnici. Nevolnictví bylo v Rusku zrušeno až roku 1861. Když se v 70. letech 19. století hnutí narodniků (předchůdce strany eserů-pozn1) nadšeně vrhlo do akce "chodit mezi lid", zažily desetitisíce mladých nadšenců, kteří se vydali na venkov mezi rolníky, silný šok, který většinu z nich natrvalo vyléčil z naivní představy vesničanů jako ušlechtilých, moudrých a nezkažených lidí. Našli totiž zaostalý, primitivní lid, praktikující brutální praktiky (např. trestání cizoložství a podobných přečinů ukamenováním), který jejich snahy o šíření sociálních revolučních myšlenek v lepším případě naprosto ignoroval, v horším ocenil výpraskem a vyhnáním.

Poměry na ruském venkově se nezměnily až do pádu cara. Dělící linie mezi Ruskem a ruskou vesnicí probíhala na úrovni volosti, což byla administrativní oblast sestávající z několika vesnic. Na této linii se odehrávaly konflikty mezi carskou státní mocí a rolnictvem, organizovaným v občinách (vesnických shromážděních spravujících obec). Revoluční nálady a myšlenky na vesnici příliš nadšený ohlas nenašly - s jedinou výjimkou, a tou byla pozemková reforma, chápaná na venkově většinou radikálně jako vyvlastnění pozemků patřících venkovské šlechtě (z nichž část měli rolníci pronajatou za část výnosu a hospodařili na ní) a jejímu rozdělení mezi rolníky. Na vesnici byl silně vyvinutý pocit rovnostářství - veškerou půdu vlastnila občina, a ta ji každých pět let přidělovala jednotlivým domácnostem podle počtu krků (což bránilo pokusům o její zúrodnění - příští období mohla tato dobře obhospodařovaná půda připadnout někomu jinému). Půda se přidělovala v úzkých pruzích (což bránilo mechanizaci práce) a odhadem, jelikož rolníci neuměli spočítat obsah přiděleného pásu. Tato filosofie se pochopitelně neslučovala s faktem, že rozsáhlé plochy půdy vlastnila šlechta. Pozemkovou reformu, v různých podobách, měly ve svém programu všechny revoluční strany v Rusku.

Když přišla Únorová revoluce a car abdikoval, vesničané v očekávání pozemkových reforem nadšeně zakládali místní sověty. Linie mezi státem a vesnicí byla zdánlivě prolomena - ale ve skutečnosti byly sověty jen jinou formou občiny a jejich jediný užitek viděli rolníci právě v organizování pozemkové reformy. Během revoluční anarchie často místní vesnické sověty stály v čele prakticky nezávislému území, které naprosto igorovalo jakékoliv nařízení shora a schvalovalo si vlastní normy - některé z nich provedly pozemkovou reformu v mnohem větším rozsahu, než jak stanovila Prozatimní vláda. Revoluce tím pro venkov vpodstatě přestala být zajímavou, neboť nic víc od ní rolníci nežádali.

Po bolševickém puči začali sověty ovládat bolševici a učinili z nich nástroj své moci - jejich výkonné orgány postupně přestaly být voleny zdola, ale byly dosazovány shora. Zde je na místě upozornit, že marxismus hovoří vždy o dělnících jakožto oné třídě, která má provést revoluci a o níž v revoluci jde. Rolníci jsou jiná třída, které se marxisté naopak bojí a jaksi implicitně ji považují za kontrarevoluční - důležitým faktorem je, že bolševici byli odkojeni západní tradicí a měli přímo hrůzu z osudu Pařížské Komuny 1871, která byla vyhladověna vesnicí. Vesnice nebyla nikdy baštou bolševiků, tam naopak uspěli menševici a eseři se svými sliby pozemkové reformy. Tu pochopitelně slíbili i bolševici, protože potřebovali rolníky uspokojit - velkostatkářskou půdu ale ve skutečnosti po svém nástupu k moci místo rolníkům přidělili státu, který na ní měl hospodařit prostřednictvím kolchozů a sovchozů, vedených zpravidla neschopnými hospodáři.

Během následující občanské války si bolševická moc rolníky svým vymáháním (což je velice slabé slovo) potravin a mužů pro města a armádu vesnici totálně znepřátelila - hovoří se také o občanské válce proti vesnici. V důsledku toho rolníci nyní zbolševizované sověty odmítli, jejich jednání sabotovali (např. zvolili do nich jako své zástupce místní blázny) a vrátili se ke svým občinám. Bolševická moc se naopak centralizovala a místní sověty byly často slučovány, čímž se jejich schopnost něco řídit ještě více snížila. Takže situace byla podobná jako za cara - dělící linie mezi státem a vesnicí opět probíhá na úrovni volosti, sověty jakožto místní bolševické orgány jsou schopny tak maximálně vybírat daně.

Po skončení občanské války začíná období NEPu, kdy je zaveden systém adresných daní, kdy každý rolník platí stanovenou částku, např. 10 % úrody, a s přebytky může relativně volně obchodovat (na rozdíl od bolševické představy, že veškeré přebytky patří státu a ten je rozděluje). V roce 1923, po zavedení NEPu a skončení hladomoru, který zasáhl většinu Ruska, je mezi bolševickou mocí a rolnictvem uzavřeno jakési příměří - demarkační linií jsou zmiňované volosti. Pokusy bolševiků vesnici získat na svou stranu během 20. let selhaly - byly sice zaváděny školy, knihovny a hlavně elektřina, do vesnice se vrátili mladí mužové, kteří prošli světovou a občanskou válkou a byli indoktrinováni bolševismem, ale to nestačilo. Tito mladí většinou toužili ze zaostalé vesnice odejít, a tudíž se nestali oporou bolševické moci na venkově. A vzdělání přeci nutně nevede k tomu, aby se jeho nabyvatelé přiklonili k socialismu. V letech 1927-1929 bylo rolnického původu jen 21% členů strany, ale toto číslo nevypovídá a skutečném zaměstnání těchto lidí - jak jsem uvedl již výše, většina z nich toužila vesnici a zemědělství opustit a také to udělala. V roce 1928 byl podíl hospodařících rolníků a zemědělských dělníků ve straně 10 %. Ze 120 mil. vesnického obyvatelstva bylo jen 300 000 komunistů (údaje k roku 1927).

Tento stav se nezměnil ani za deset let sovětské moci, a tak Stalin, když se dostal k moci, vládl vlastně Rusku jen do oblasti volosti. Příčinou kolektivizace tak byla nutnost, ekonomická i politická, ovládnout vesnici, na níž stále žilo 80 % obyvatelstva Ruska. V nejobecnější rovině se dá říct, že každá vláda chce kontrolovat celé území státu, kterému vládne. Hrubě totalitní vláda, jakou bolševický režim bezesporu je, obzvláště. Aby mohly komunistické utopie o fungování státu "fungovat", musí mít stát absolutní kontrolu i nad vesnicí. Jediným faktorem, který umožňoval, aby tomu tak zpočátku nebylo, byl NEP. Ovšem je známou poučkou, že totalitní politický a liberální ekonomický systém v jedné zemi nemohou dlouhodobě fungovat (aspoň se to dosud nikde nepodařilo). NEP byl lehce liberální (na bolševická měřítka hodně liberální) a proto dříve či později musel buď skončit bolševismus nebo NEP. Na ukončení politiky NEPu existovaly vnitrostranické tlaky a Stalin jich do značné míry využil ke svému vzestupu k moci. Jeho program, který prošel dlouhou řadou složitých taktických ústupků a proměn, občas i radikálních změn kurzu, nakonec vykrystalizoval v odvážně proklamovaný záměr vybudovat socialismus v jedné zemi, a s jeho pomocí ukončit věčnou zaostalost Ruska a předehnat průmyslově vyspělý kapitalistický svět. Na to mnoho vedoucích bolševiků rádo slyšelo...

Prostředkem k tomuto záměru se mu stala kolektivizace zemědělství, která měla překonat ekonomické problémy Ruska. Ekonomika země byla v roce 1927 na úrovni roku 1913. Zatímco NEP respektoval marxistické dogma hovořící o tom, že nutným předpokladem k socialistické společnosti je stadium kapitalistické, během něhož dojde k akumulaci kapitálu, Stalin se nakonec přiklonil k alternativní koncepci tvrdící, že potřebného nahromadění kapitálu lze dosáhnout direktivně a není k tomu potřeba volného trhu. Podařilo se mu nakonec přesvědčit ostatní členy nejvyššího vedení (ty které dosud neodstranil) o nutnosti použít tuto metodu, která slibovala v jednom rázném kroku vyřešit celý problém zaostalého venkova.

Bolševická představa o tom, že stát bude po zrušení NEPu sytit města ze zrekvírované zemědělské produkce venkova, musela v každém případě vést k brutálnímu konfliktu s vesnicí. Rolníci byli po roce 1921 relativně poslušní nejen díky tvrdým represím, ale také díky NEPu, který jim umožňoval relativně volný trh (ve srovnání s obdobím občanské války). Nebyl to však mír, spíše příměří. Tento konflikt tedy nebyl důsledkem kolektivizace, ale důsledkem bolševického systému. Kolektivizace byla částí tohoto konfliktu, zbraní v rukou bolševismu v boji s rolníky. Získání kontroly nad rolnictvem byla vpodstatě poslední fáze ovládání Ruska bolševiky (které začalo v roce 1917) a nebo také poslední kolo občanské války. Jelikož pokusy bolševiků na vesnici proniknout jinak selhaly, a Stalin se po několika letech NEPu cítil dostatečně silný, aby mohl zasáhnout násilně, přistoupil ke kolektivizaci jako prostředku ovládnutí vesnice (do určité míry se dá říct - zničení vesnice, neboť venkov tak, jak dosud existoval, kolektivizací zanikl). Kolektivizace musela postupovat stejně rychle jako rušení NEPu. A těžko si představit postupné rušení NEPu - proto musela i kolektivizace proběhnout rychle, vpodstatě najednou.

Zdroje:
Orlando Figes: Lidská tragédie; Ruská revoluce 1891-1924
Alan Bullock: Hitler a Stalin; Paralelní životopisy
Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔12.02.2007 📕20.337

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře