Korejská válka (1950–1953)

Autor : Tomáš Bártík 🕔01.01.2002 📕54.377

Po ukončení 2. světové války, během které byl celý Korejský poloostrov pod nadvládou japonských okupantů, došlo k politickému a územnímu rozdělení tohoto na první pohled bezvýznamného východoasijského státu. Hranicemi nově vzniklých území měla být 38 rovnoběžka, která měla oddělovat Severní Koreu – baštu stalinistického režimu a Jižní Koreu – dítě vychovávané západně orientovanými státy. Důvod rozdělení byl jednoduchý. Zatímco jižní část Koreje (dnešní Jižní Korea) byla „vyčištěna“ od fašistických armád spojeneckými jednotkami, jejich severní sousedi měli tu čest být osvobozeni rudoarmějci z řad Rudé armády a čínskými polovojenskými jednotkami. V důsledku toho tak začaly vznikat dva naprosto ideologicky rozdílné systémy, které se měly za nedlouho stát příčinnou změny charakteru studené války na „horkou“.

Poválečné období se vyznačovalo silnou expanzí komunistických struktur do všech možných částí světa. Ani Severní Korea se nevyhnula silné podpoře zemí budoucí Varšavské smlouvy, které hluboko zakotvily do jejich infrastruktur. Spojené státy se v té době potýkaly se silným úpadkem ekonomiky způsobeném astronomickými výdaji na evropském bojišti 2. světové války. Avšak USA si nemohly dovolit polevit v nastupující Studené válce, někdy přezdívané „válce červených knoflíků“ (odvozeno od spouštěčů balistických raket s atomovými hlavicemi). Nastala doba očekávání a nejistoty, co přinesou další týdny…

Po konsolidaci vztahů s Japonci si USA uvědomily, že chtějí-li nadále setrvat jako světová velmoc, musí využít veškerého potenciálu k zastavení pronikání komunistického moru a postavit se mu vstříc. Východní Asie, nebezpečný hostitel stalinistického moru, se tak měla stát rozhodujícím místem střetu obou světových ideologií.

Tzv. Dullesova pyramidová teze (padne-li za oběť komunistického tažení další země, vyvolá to lavinovou reakci, jejíž konec by měl pro světovou stabilitu nedozírné následky) formulovaná jedním z vysoce postavených státníků v okolí presidenta USA, vzbudila velké obavy z možné komunistické expanze a jen zvýšila odhodlání americké veřejnosti k vystřídání mírových metod jednání k daleko účinnějším metodám. Z prohlášení zpravodajských služeb CIA se postupně rýsovala další potenciální oběť ruské admirality. Měla se jí stát Jižní Korea.

USA reagovaly na nově vzniklou situaci přímou ekonomickou podporou Jižní Koreje a zejména „stabilizací místní vlády“. Tímto krokem nebylo myšleno nic jiného než dosazení tzv. loutkové vlády (termín převzat z komunistické propagandy), která byla povolná jakýmkoliv směrnicím a nařízením Spojených států. Ekonomická podpora byla brzy rozšířena i o podporu vojenskou, kterou zajišťovali američtí poradci, působící jako hlavní koordinátoři výcviků jihokorejské armády, a zejména nekonečné přísuny zbrojního materiálu a vyspělých armádních technologií.

Za úsvitu 25. června 1950 došlo k (relativně) nečekané invazi severokorejské pravidelné armády přes 38. rovnoběžku v počtu přesahujícím dvojnásobek jihokorejského armádního potenciálu. Pět let po ukončení 2. světové války vzniká opět konflikt, který málem zapozačal válku třetí. Masivní nápor a přesila severokorejské armády, která byla pouze prodlouženou rukou stalinistických generálů, rozprášila jakýkoliv odpor jejich oponentů a málem tak donutila Jižní Koreu ke kapitulaci. Nakonec došlo k ústupu všech armádních a vládních jednotek do jihovýchodní části poloostrova, kde měly setrvat až do příchodu „Boží Spásy“.

Místo „Boží Spásy“ došlo k vylodění amerických pozemních sil podporovaných leteckými odvetnými údery bombardérů, kteé našly svoje útočiště na japonských letištích a letadlových lodích. Rozsáhlé americké mobilizaci předcházelo bouřlivé zasedání Rady Bezpečnosti OSN, která potvrdila status severokorejské vlády jakožto agresora a vyzvala tak své členy ke kolektivní akci na záchranu demokratických hodnot v této části východní Asie. Sovětský Svaz bojkotoval postup Organizace spojených národů svou neúčastí v klíčových jednání zejména proto, že ze zasedání byla nekompromisně vyloučena komunistická Čína. Spojenecké jednotky, složené zejména z armády Spojených států, tak měly nyní volné ruce a mohly přistoupit k „přímější“ podpoře jihokorejského lidu.

Situaci tím okamžikem nabrala nový směr. Stejně jako Jihokorejci 25. června, musela nyní severokorejská armáda čelit náhlému, dobře vedenému útoku do týlu vlastních řad. Generálu MacArthurovi, veliteli pozemních sil ve východním Asii, se nejen podařilo prolomit, avšak také zahnat severokorejskou armádu tam, kde válka původně začala – na 38 rovnoběžku. Prezident USA Harry Truman dal však rozkaz k dalšímu pokračování bojů, tedy k přímé invazi na území KLDR. V jeho rozhodnutí viděl naivní naději, že se mu podaří rozprášit celou bolševickou mašinérii dobytím Severní Koreje, uspořádat svobodné volby a na jejich základě spojit obě znesvářené země a zavést tak mírovou a prosperující společnost. Postup invazních spojeneckých jednotek však v prvních fázích bitvy nijak nenasvědčoval o nedostupnosti tohoto Trumanova snu. Armádní jednotky stále těžily z momentu překvapení a z nepoměrné přesily, kterou den ode dne „válcovaly“ armádu KLDR. Role agresorů a obránců se zkrátka vyměnila.

Po třech měsících, války, uprostřed října 1950 bylo dobyto hlavní Severokorejské centrum – Pchjongjang. Zdrcená a vyčerpaná severokorejská armáda naprosto zkolabovala a uchýlila se na poslední možné útočiště na nejsevernějším místě - na hranici s Čínou, v povodí řeky Jalu. Generál MacArthur viděl konec války v blízkém dohlednu a vojákům sliboval návrat do rodné vlasti již před vánočními svátky. Toto dočasné opojení výhrou však mělo být záhy vystřídáno děsivou noční můrou. Spojené státy měly za nedlouho poznat hněv celé bolševické mašinérie.

J. V. Stalin reagoval na totální neúspěch svých severokorejských soudruhů masivním vojenským zapojením do celého konfliktu, čímž se v podstatě stal jakýmsi utajeným vrchním velitelem celé operace proti imperialistické hrozbě a silně tak eskaloval celý průběh války. Rovněž silné zapojení Číny do konfliktu, jakožto země s téměř neomezitelnými lidskými zdroji, znamenalo opět další průlom v Korejské válce. Brzy z jara 1951 tak zasáhl do bojů téměř nepředstavitelný jeden a čtvrt milionů Číňanů, vybavených ruskou technikou, kteří byly navíc letecky podporován stovkami elitních sovětských pilotů . Samozřejmě vše podléhalo velké utajenosti – Sověti létali v čínských uniformách a strojích, čínské jednotky byly považovány za dobrovolné legie.

Americké jednotky tak byly donuceni opustit své strategické pozice pod tíhou nepoměrné přesily a ustupovat tak nepříteli stejně jako kdysi armádní jednotky KLDR. V této fázi se válka dostala do nejhrozivější podoby od počátku celého konfliktu. Byla nemilosrdná, demoralizující, krutá a dlouhá. Z pozdějších prohlášení vyplynulo, že v těchto chvílích prvně uvažoval prezident Truman o použití balistických raket s atomovými hlavicemi, které byly paradoxně ukryty ve skladech na Okinawě (Japonsko).

Po dlouhém období silných ofenzív byly americké jednotky zatlačeny zpět na 38. rovnoběžku, avšak stále nebyly schopny čelit stále čerstvým čínským posílám. Severní Korea tak byla znovu pokořena a komunističtí pohlaváři znovu prahli po invazi na jih. Jejich touhy byly vyslyšeny a jihokorejská armáda spolu s americkou byla po dobytí Soulu znovu zatlačena na samotný jih poloostrova. Nástupce prezidenta Trumana Dwight Eisenhower byl v ještě větším pokušení použít zbraně hromadného ničení k zastavení dalšího krveprolívání. Jen shoda náhod zabránila jejich použití, což by jistě v konečném důsledku znamenalo oficiální vstup Čínské lidové republiky a Sovětského svazu do do třetí světové války.

Namísto toho odsouhlasil další posily amerických kontingentů do jižní Asie. Komunistický nápor však pomalu vyprchal. Vyčerpané čínské a severokorejské jednotky předchozími boji a naopak čerstvé americké síly uspíšily brzký příchod dalšího obratu ve válce. Spojenecké jednotky se brzy opět dokázaly zkonsolidovat a opět zaujmout aktivní postoj ve válce. Komunistické vojenské síly se brzy daly na ústup, Soul byl opět osvobozen. Téměř rok trvající ústup jednotek čínské lidové armády a severní Koreje se opět zastavil tam, kde válka původně začala – na 38 rovnoběžce. Obě velmoci již však neměly dostatek materiálních ani vojenských sil na další ozbrojené útoky. Vlekoucí se konflikt se silně podepsal na jejich skomírající ekonomice. Na obou stranách již nebyly prostředky k dalšímu vedení války. Válka v Koreji se tak dostala do silné pasivity.

Z iniciativy Sovětských vůdců došlo k několika mírovým schůzkám obou znepřátelených stran – Severní a Jižní Koreje. Z nich vzešla 27. června 1953 dohoda o příměří (smír, nikoliv mír), která platí až do současnosti.

Válečné ztráty
USA 50 000
Jižní Korea 1 250 000
Severní Korea 500 000
Čína 900 000
OSN 3 000

CELKEM 2 703 000
Pozn.: SSSR přiznaly ztrátu 120 pilotů



R e s u m é:
Korejská válka odhalila Achylovu patu tehdejších amerických vojenských sil. Spojené státy se totiž v začátcích konfliktu potýkaly s technologickou zaostalostí oproti svým protivníkům, jelikož od konce 2. světové války do začátku Korejské války neprovedly významnější reorganizace ve své vojenské výzbroji. Často se tak stávalo, že v bojových misích používali zastaralé typy zbraňových systémů, používaných za 2. světové války, které naprosto neodpovídaly požadavkům a potřebám této války.

Autor : Tomáš Bártík 🕔01.01.2002 📕54.377

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře