Kapitoly z dějin československého vojenství (1914 - 1992) 4.

Autor : Jiří Fidler 🕔23.12.2006 📕10.225
Kapitoly z dějin československého vojenství – 4
Krajanské vojenské jednotky v Rusku

 

 

Vznik České Družiny

I když se v sedmdesátých letech 19. století ruský generální štáb zanášel představou o využití pro­ruských sympatií slovanského obyvatelstva Rakousko-Uherska (jako bylo využito např. bulharské rusofi­lie ve válce s Osmanskou říší v letech 1877-1878), v prvním desetiletí 20. století takové plány zcela zmi­zely – navíc byly od roku 1907, po uzavření Haagské konvence o vedení pozemní války, již v rozporu se všeobecně a hlavně velmocemi uznávanými zásadami válečného práva. Čeští krajané v Rusku tak museli v létě 1914 počítat spíše s velmi rezervovaným přístupem státních orgánů pokud již byli ruskými podda­nými, pokud jim tato výhoda chyběla, měli pouze jistotu, že s nimi může být zacházeno jako s příslušníky nepřátelského státu.

Nepřekvapí proto skutečnost, že vedoucí představitelé krajanů se snažili projevy loajality zabránit tomuto osudu a jako nejpádnější argument navrhli vznik dobrovolnické vojenské jednotky. Ruský gene­rální štáb tuto myšlenku přijal příznivě, neboť odpovídala ruským válečným plánům. Podle nich se nevy­lučovalo aspoň dočasné obsazení části českých zemí a jednotka českých dobrovolníků mohla v tomto případě být zapojena do okupační správy. Navíc generální štáb a později také Hlavní stan požadovaly organizování této jednotky jako propagandistického sboru, s jehož pomocí mohly být destabilizovány české jednotky v rámci rakousko-uherské armády, případně i české zázemí, zvláště při narušení zbrojní výroby. V těchto intencích měla česká dobrovolnická jednotka vzniknout, z ruské strany nikdo neuvažoval o dalekosáhlých programech českého zapojení do války nebo vybojování samostatnosti českého státu.

S myšlenkou vzniku české dobrovolnické jednotky v rámci ruské armády přišli členové Češskogo komitěta v Moskvě již týden po vypuknutí světové války, na zasedání 8. srpna 1914. O deset dní později začal tuto myšlenku propagovat časopis Čechoslovan, který přinesl výzvu v Rusku usedlým Čechům, aby vstoupili „v řady Českého husitského pluku dobrovolníků“ vytvářeného v Petrohradě Zástupci krajanů v Moskvě a Petrohradě se snažili pro tuto myšlenku získat co nejvíce ruských státních představitelů, navíc o možnosti vstupu českých dobrovolníků informovali během své audience u cara Nikolaje II. Plnomocník krajanů Zdeněk Rejman byl v první polovině srpna několikrát přijat ruským ministrem vojenství a  náčel­níkem ruského generálního štábu, pro něž připravil několik memorand o výstavbě jednotky. Protože vět­šina českých krajanů s ruským občanstvím již byla mobilizována do ruské armády, měli do české vojenské jednotky vstoupit většinou krajané dobrovolníci bez občanství, to jim však mělo být při vstupu do vojska mimořádně uděleno, aby nedošlo k zjevnému porušení ženevských dohod o vedení pozemní války. My­šlenka české dobrovolnické jednotky se setkala v nejvyšším ruském vedení s porozuměním, již 12. srpna vyjádřila s jejím vznikem souhlas ministerská rada a o týden později pak Hlavní válečná rada.

Již na počátku výstavby českých jednotek se objevily dvě představy o jejich vytváření. První po­cházela z okruhu vedení krajanských spolků a spočívala ve vybudování symbolické jednotky z krajanů dobrovolníků. Tato jednotka měla mít spíše propagační než vojenský význam a předpokládalo se její užití v době, kdy jednotky ruské armády proniknou do českých zemí. Naproti tomu druhá představa, jejímž autorem byl jediný Čech mezi ruskými generály, geněral-major Jaroslav Červinka, spočívala v převedení všech Čechů sloužících v ruské armádě do zvláštní české divize, jež měla být co nejdříve nasazena do frontových bojů v Haliči. Myšlenka malé jednotky dobrovolníků však byla projednána ruským vedením dříve, a tak se stala na více jak dva roky převládající.

Poté, co ministerská rada vyslovila souhlas se vznikem vojenské jednotky českých dobrovolníků, rozpracoval ruský generální štáb směrnici pro její vvytvoření, přičemž vycházel z existence obdobného vojenského útvaru, postaveného z čínských dobrovol­níků za rusko-japonské války. Dne 20. srpna 1914 obdržel velitel Kijevskogo vojennogo okruga, geněral ot infantěrii Fjodor Fjodorovič Trepovov, nařízení, aby připravil výstavbu českých dobrovolnických jednotek v Kyjevě, sám pak pověřil touto prací podpol­kovnika Lofického, dřívějšího velitele kárného praporu v Dubně. Protože do konce srpna se sešlo jen 500 přihlášek, rozhodl velitel okruhu o vytvoření samostatného oddílu o dvou rotách, označeného podle rus­kého zvyku za Družinu. Velitelem České družiny byl jmenován podpolkovnik Lofickij, jenž vydal svůj první rozkaz 28. srpna 1914, a tímto dnem byla založena první vojenská jednotka československého odbo­je, tvořená zpočátku pouze dvěma střeleckými rotami.

Čeští dobrovolníci se v Kyjevě shromažďovali nejprve v kasárnách 15-go zapasnogo bataliona, po registraci byli posíláni do sídla Družiny, které se nacházelo v Michajlovském klášteře. První ruští důstoj­níci a vojáci byli nové jednotce přiděleni 29. srpna, čeští dobrovolníci začali přicházet od 3. září. Nábor dobrovolníků zabezpečovali emisaři českých krajanských spolků, finanční zabezpečení náboru poskytla zčásti ruská vláda, zčásti pocházelo ze sbírek mezi krajany. První dobrovolníci se přihlásili již 3 srpna v Moskvě (celkem 85 mužů), následujícího dne začali podávat přihlášky krajané v Petrohradu. Přesně o měsíc později pak byla první skupina, 259 dobrovolníků z Moskvy, Petrohradu, Kyjeva, Odesy a Mykola­jiva, zařazena do Družiny. Dobrovolníci z Kyjeva se 7. září stali základem 2. roty, zatímco ostatní vytvořili rotu první. Již 15. září však neustálý příliv dobrovolníků donutil velitele Družiny vytvořit 3. rotu a 25. září pak vznikla 4. rota. Přidělení ruští vojáci pak byli zařazeni do zabezpečovací jednotky (něstroje­vaja rota), zároveň však při velitelství Družiny vznikl hudební oddíl, jenž již 8. října poprvé veřejně vy­stoupil.

Od konce září 1914 tak měla Česká družina charakter samostatného střeleckého praporu o čtyřech rotách střelců a zabezpečovací jednotce, a čítala celkem 732 dobrovolníků a 220 ruských vojáků. Každá rota měla mít čtyři důstojníky a 239 mužů, v jejím čele stál důstojník v hodnosti štabs-kapitana nebo po­ru­čika, a dělila se na dvě poloroty o dvou četách, každá četa pak na čtyři družstva o 12 – 13 vojácích. Kromě osobních zbraní velitelů měla každá rota tabulkový stav 222 pušek Mosin vz. 1891 ráže 7,62 mm. Protože česká jednotka nebyla stavěna pro standardní polní službu, její výzbroj zůstala omezena pouze na pušky a ruční granáty, kulometná jednotka nebyla zatím vytvořena a žádní dobrovolníci nebyli cvičeni ve střelbě a ob­sluze kulometu. Protože Družina byla samostatným útvarem, nad rámec tabulkových počtů ji doplnila tzv. neřadová rota (složená většinou z ruských vojáků), zabezpečující logistickou obsluhu jednot­livých rot.

Krátce před odchodem na frontu došlo u České družiny k výměně velitele, kdy podpolkovnika Lofického nahradil 6. října 1914 podpolkovnik Sozentovič, převelený k Družině od dělostřelectva na žá­dost moskevských krajanů. Ten sebou přivezl pro Družinu prapor, zhotovený českými dámami z Moskvy. Jeho lícni strana byla bílo červená, uprostřed se zlatou svatováclavskou korunou lemovanou věncem lipo­vých ratolestí, na rubu se nacházela ruská trikolora. Koruna byla ozdobena drahými kameny, žerd zakon­čena pozlacenou špicí s carským orlem. Slavnostní posvěcení praporu podle pravoslavného ritu proběhlo spolu s přísahou dobrovolníků 11. října (28. září, na den sv. Václava, podle ruského kalendáře) v Kyjevě na Sofijském náměstí. Poté následoval slavnostní pochod České družiny po kyjevské hlavní třídě, Chreščatyku, kde byli čeští dobrovolníci pozdravováni obyvatelstvem. O dvanáct dní později, v poledne 23. října 1914, opustila Česká družina svoje kasárna a po pře­hlídce na Sofijském náměstí odešla v plné zbroji na Kyjevské nákladové nádraží, odkud odjela na frontu.

Stejnokroj dobrovolníka České družiny odpovídal standardnímu polnímu stejnokroji ruské armády vz. 1910 šedozelené barvy, letní forma byla tvořena čepicí (furažka), blůzou (gymnasťorka), jezdeckými kalhotami (brjuki), holínkami (sapogy) a pláštěm (šiněl), oděvní součástky byly plátěné, plášť soukený, holínky a řemení kožené. Čepici doplňovala vpředu nad štítkem oválná carská kokarda, u důstojníků měla kokarda paprsčitý okraj. Čeští dobrovolníci nosili až do příchodu na frontu okolek čepice lemovaný úzkou červenobílou stužkou, ta však byla v polovině října 1914 na rozkaz velitele Družiny sejmuta. Nárameníky byly navlékací oboustranné vz. 1912, z jedné strany polní v šedozelené barvě, z druhé strany slavnostní v barvách zbraně, tedy v malinové barvě střeleckých jednotek, a s písmeny ČD v azbuce. Protože mnoho českých dobrovolníků složilo maturitu, případně také absolvovalo vysokou školu, jejich nárameníky byly lemovány černo – oranžovo – bílou šňůrou, odpovídající páskům jednoročních dobrovolníků v Rakousko-Uhersku nebo později v československé armádě označení aspirantů na náramenících. Zimní forma stejno­kroje byla doplněna beranicí (papacha), případně ovčím koži­chem (šuba) a zimní obuví (valenki).

Na počátku války patřilo stravování vojáků v ruské armádě – aspoň dle předpisů – mezi nejlepší ve všech bojujících armádách světové války. Denní dávka pro ruského vojáka činila 0,3 kg masa, 1,2 kg chleba, 0,25 kg zeleniny, 40 g tuku a 60 g cukru, čaje bylo u rotních kuchyní téměř neomezené množství. Veškeré potraviny byly získávány z ruského venkova a zvláště na Ukrajině jich bylo vykupováno dosta­tečné množství v prvotřídní kvalitě. Problémem ovšem byla skutečnost, že nikoli malá část těchto potravin byla jak důstojníky, tak vojáky zásobovacích jednotek defraudována, takže reálná stravovací dávka rus­kého vojáka byla mnohem nižší než předpisová. V České družině se dobrovolníci setkali s touto praxí již během výcviku v Kyjevě, neboť hospodářský důstojník družiny, štabs-kapitan Viktor Dmitrijevič Pljuto, si z okrádání podřízených vojáků vytvořil prosperující živnost. Snaha dobrovolníků o zjednání nápravy byla velitelem podpolkovnikem Sozentovičem odmítnuta a několik z nich bylo potrestáno. Přítrž tomuto řádění učinil v tétě 1915 teprve nový velitel podpolkovnik Trojanov. Podobné problémy nastaly během pobytu na frontě také s výstrojí. I když družina odcházela z Kyjeva plně vybavena novým materiálem, na frontě ne­byly opotřebované součástky téměř měněny, případně byly přidělené prostředky opět defraudovány, takže se kvalita výstroje velmi rychle zhoršovala. Na v prosinci 1914 nedokázalo hospodářské vedení Družiny standardně vystrojit dvě stovky nových dobrovolníků (tzv. tarnovské), kteří proto na přechodnou dobu, až do přidělení bojovým rotám, museli vzít zavděk velmi improvizovanému vystrojení: blůzy a čepice černé barvy pocházely z vyřazené výstroje ruské armády, kalhoty a čepice si bývalí zajatci nechali z rakousko-uherské uniformy, pouze plášť a holínky pocházely z ruského stejnokroje vz. 1910. Protože chyběla většina zimních doplňků, bylo nutno jejich výcvik omezit pouze na dobu přijatelného počasí. Přes tyto problémy však tarnovští dobrovolníci velmi oceňovali zabezpečení ruského vojáka, neboť jejich předchozí zkuše­nosti ze zásobování rakousko-uherských jednotek v horských masivech Karpat byly katastrofální.

Naproti tomu zcela zanedbatelný byl žold ruského vojáka, zvláště pak při porovnání s peněžními náležitostmi ruského důstojníka. Každý voják dostával 75 kopějek měsíčně, výrazného zlepšení však mohl dosáhnout po udělení vyznamenání (od jednoho do deseti rublů). Přitom plat nižších důstojníků se pohy­boval řádově v desítkách rublů měsíčně, velké rozdíly však byly mezi řadovými a záložními důstojníky. Jak bylo uvedeno, čeští důstojníci byli považováni za záložní (domobraněckije), a teprve v prosinci 1915 do­šlo k jejich zařazení do řadové služby včetně výrazného posunu ve finančním ohod­nocení. Právě obrov­ské rozdíly v platech mezi vojáky a důstojníky vedly v pozdější době k rozkolu mezi předsta­viteli odboje a zástupci zajatců, neboť politické vedení požadovalo u dobrovolníků vzdání se dů­stojnické či poddůstoj­nické hodnosti z rakousko-uherské armády, a tím také všech výhod.

Jak bylo uvedeno, výrazným přilepšením k žoldu se stávaly peněžní náležitosti za udělená vyzna­menání. Ta se v Ruském císařství přísně rozdělovala na vyznamenání pro důstojnický sbor a vyznamenání pro mužstvo a poddůstojníky. Všichni důstojníci bez výjimky mohli získat za projevenou statečnost ruské nejvyšší vojenské vyznamenání, Vojenský řád sv. Jiří (Vojennyj orděn Svjatogo Vělikomučednika i Pobě­donosca Georgija), udělovaný postupně ve čtyřech stupních od čtvrtého k prvnímu. Tento řád byl udělo­ván jen výjimečně, za mimořádnou statečnost na bojišti. Návrh podával velitel samostatné jednotky a schvalovala jej několikrát do roka tzv. Georgijevskaja duma. Za světové války nebyl udělen žádný řád 1. stupně a pouze čtyři řády 2. stupně, avšak řádů 4. stupně bylo uděleno několik set, přičemž z českých dobrovolníků jej v letech 1915 – 1919 dostalo více než deset osob. Dostupnější byl Řád sv. Vladimíra (Orděn Svjatogo Ravnoapo­stolnogo Kňaza Vladimira), udělovaný nižším důstojníkům za příkladné veli­telské schopnosti v krizových situacích, většinou ve 4. stupni. Typicky vojenským řádem byl také 4. stu­peň Řádu sv. Anny (Orděn Svja­toj Anny), udělovaný důstojníkům jako součást tzv. čestné svatoanenské zbraně s nápisem „Za chrabrosť“. Velmi rozšířeným vyznamenáním byl Řád sv. Stanislava (Orděn Svjatogo Stanislava), jenž mohli zvláště nižší důstojníci získat ve 3., výjimečně i ve 2. stupni. Jako zvýraz­nění zásluh byly nejnižší stupně Řádů sv. Vladimíra, sv. Anny a sv. Stanislava udělovány s meči a mašlí na stuze.

Poddůstojníci a vojíni ruské armády mohli získat dva typy vyznamenání. Prvním z nich byl Sva­tojiřský kříž (Krest Svjatogo Georgija, neoficiálně Georgijevskij krest). Byl udělován za mimořádnou statečnost v boji ve čtyřech stupních, přičemž i zde se postupovalo od čtvrtého k prvnímu stupni. Nejsta­tečnější vojáci, kteří získali všechny čtyři stupně, byli nazýváni Rytíři sv. Jiří (polnyje kava­leri Georgijev­skogo kresta). Vyznamenání bylo spojeno s doživotní rentou, jež činila u 4. stupně kříže 36 rublů ročně, u 1. stupně však 120 rublů ročně, což byl mnohonásobek ročního žoldu rus­kého vojáka. Dopl­ňujícím vyzna­menáním podobného charakteru byla tzv. Svatojiřská medaile  (Georgi­jev­skij medalj), udě­lovaná obdob­ným způsobem ve čtyřech stupních za méně významné zásluhy.

 

 

Karpatské rozvědky

Po slavnostním odchodu z Kyjeva nastoupili dobrovolníci České družiny do vlaku, v němž odjeli přes Žytomyr a Rivno na státní hranici do železniční stanice Radziwillów. Po překročení státní hranice 27. října 1914 pokračovala jednotka pěšky až do Lvivu, kde byla 3. listopadu přehlížena generálním guber­nátorem Haliče (zároveň představitelem ruské okupační správy) geněral-lejtěnantem Grigorijem Nikola­jevičem hrabětem Bobrinským. Poté vojáci opět nastoupili do vlaku, který je odvezl do Jarosławi, sídla velitelství a štábu ruské 3-j armii. Ve­litelem armády byl bývalý bulharský generál, nyní ruský geněral ot infantěrii D. R. Radko-Dmitrijev, jenž 8. listopadu provedl přehlídku družiny a rozhodl o jejím dalším využití. V den přehlídky před velite­lem armády měla Družina ve stavu 14 ruských a 11 českých důstoj­níků, 744 českých a 133 ruských pod­důstojníků a vojáků.

Podle původních představ ruského generálního štábu měla být jednotka českých dobrovolníků nasazena do akce až v okamžiku, kdy ruská vojska proniknou na území Království českého. Protože se však ruská ofenzíva v Haliči na podzim 1914 zastavila na hřebenech Karpat, perspektiva průniku do čes­kých zemí se vzdálila a původní plány na politické využití České družiny padly. V této situaci rozhodl velitel ruského Jugozapadnogo fronta, geněral ot artilerii Nikolaj Ivanovič Ivanov, o zařazení jednotky do stavu 3-j armii, kde se měla podílet na průzkumné (dobově výzvědné) činnosti. Velitel armády generál Dmitrijev upřesnil toto rozhodnutí velitele frontu a rozdělil Družinu po rotách k jednotlivým sborům a divisím své armády. Tak 1. rota přešla do podřízenosti XXI-go armějskogo korpusa, 2. rota byla předána XI-mu armějskomu korpusu, 3. rota působila v rámci IX-go armějskogo korpusa a 4. rota zůstala nejprve u velitelství České družiny, a teprve koncem listopadu vystřídala 2. rotu u XI-go armějskogo korpusa. Veli­telství Družiny se přesunulo z Jarosławi do Tarnówa, kde zůstalo až do počátku dubna 1915, kdy se pře­místilo do vesnice Dąbrowka nedaleko Jasla. U velitelství Družiny zůstala neřadová rota, vykonávající povinnosti strážní a zabezpečovací služby, po různou dobu se zde nacházely jednotlivé roty na odpočinku mezi jednotlivými přiděleními na frontě.

Od většinou pasivního mužstva ruské armády se čeští dobrovolníci odlišovali mnohostrannými kulturními i sportovními aktivitami, a to jak při klidných obdobích frontové služby, tak během odpočinku v rámci velitelství Družiny. Velké popularitě se těšil sokolský tělocvik, obdivovaný zvláště vyššími ruskými důstojníky, kromě něho však u jednotlivých rot existovaly i fotbalové jedenáctky a pořádaly se šachové turnaje, do nichž se zapojovali také ruští důstojníci a poddůstojníci. V rotách existovaly ručně psané časopisy, např. na Vánoce 1914 pak začal u velitelství Družiny vydávat Bohdan Pavlů (bývalý zajatec) hektografovaný časopis Češskaja Družina, jeho vydávání ale přerušily bojové akce května 1915. Dobrovolníci pak využívali všech možných svátků (sv. Mikuláš, sv. Josef, masopust aj.) ke kulturním vystoupením pro domácí obyvatelstvo i ruské jednotky. Pravidelně bývala tato vystoupení spojována se slavnostními hostinami, jež zvláště díky přízni obyvatelstva zpestřovala standardní a poněkud fádní jídelníček. Nejvýznamnější akcí tohoto druhu se stala oslava prvního výročí založení Družiny v září 1915, kterou navštívil i velitel ruské 3-j armii, geněral ot infantěrii Leš.

Již první akce jednotlivých rot České družiny ukázaly, že jednotky jsou schopny dosáhnout mno­hem lepších výsledků, než řadové průzkumné oddíly ruských pluků a divisí, navíc při minimálních ztrá­tách. Přesto se ukázaly nutnými úvahy o možnosti získávání doplňků, nehledě na skuteč­nost, že velitelé divisí a sborů ruské 3-j armii žádali stále početnější české oddíly pro své podřízené útvary. Možnosti do­plňování Družiny se však v podstatě redukovaly na dva způsoby. Prvním z nich byla nová výzva v rámci české kolonie v Rusku, druhým pak získání dobrovol­níků v řadách českých zajatců. První způsob nedával mnoho nadějí, neboť rezervoár dobrovolníků byl téměř vyčerpán a čeští usedlíci, kteří již získali ruské občanství, byli zařazováni přímo do ruské ar­mády. Mnohem větší šance byla v získání dobrovolníků z řad zajatců, kteří se zdáli tvořit nevyčerpatelný rezervoár.

Prvotní iniciativa vzešla již koncem října 1914 z řad zajatců, z nichž někteří vydali provolání vůči českým krajanům i ruské veřejnosti, aby jim bylo umožněno dobrovolně vstoupit do českých jednotek na ruském území či přímo do ruské armády. V polovině prosince 1914 ruský Hlavní stan vydal rozhodnutí, kterým mohli dobrovolníci z řad zajatců vstoupit do České družiny, pokud se za ně ale zaručí politické vedení akce. Již 21. prosince 1914 pak provedli plnomocníci Družiny ve městě Dembica nábor, jímž byli získáni 42 dobrovolníci, o čtyři dny později 19 dobrovolníků a 28. prosince 137 dobrovolníků. Celkem se do poloviny ledna 1915 do Družiny přihlásilo 259 mužů, díky nimž byly nejen doplněny ztráty, ale se také objevila možnost vytvoření dalších jednotek. Podle místa začlenění do družiny získali příchozí označení „tarnovští družiníci“, během roku 1915 byli také nazýváni „novodružiníky“. Tarnovští dobrovolníci tvořili samostatnou náhradní rotu, jejímž velitelem byl štabs-kapitan Nikolaj Alexandrovič Uspěnskij, od března 1915 pak podporučik Viktor Andrejevič Jakušev, po přecvičení pak byli odesíláni k jednotlivým střelec­kým rotám. Náhradní rota však u České družiny zůstala, zabezpečovala strážní službu a přijímala rekon­valescenty a později také nováčky.

Vzhledem k nárůstu dobrovolníků v jednotlivých rotách díky novodružiníkům mohl velitel České družiny podpolkovnik Sozentovič 6. března 1915 vytvořit zárodek elitního jezdeckého průzkumného od­dílu, který nazval sokolským oddílem. Velitel oddílu štabs-kapitan Uspěnskij získal od každé roty 15 nej­lepších dobrovolníků, většinou příslušníků Sokola, kteří měli být cvičeni jako jezdečtí rozvědčíci. Protože však družina měla nedostatek koní, bylo nakonec od jezdeckého výcviku upuštěno a sokolský oddíl se měl stát elitní formací, určenou pro zvláštní rozvědky řízené přímo velitelem Družiny podpolkovnikom Sozen­tovičem. Aby se jednotka stmelila, byla v dubnu 1915 vyslána na samostatné rozvědky do Karpat. Vznik této jednotky pravděpodobně vycházel ze skutečnosti, že velitelství České družiny se stalo fakticky pou­hou logistickou základnou a jednotlivé roty prováděly svoji činnost zcela samostatně.

První rota Družiny se oddělila již 10. listopadu 1914 v Łańcutu a přesunula se do Rzeszowa, kde byla velitelem XXI-go armějskogo korpusa předána do podřízenosti 44-j pěchotnoj divizii, postupující západním směrem na Kraków. Rota byla nasazena v předvoji divize a dobrovolníci se vyznamenali zvláště při střetech s rakousko-uherským jezdectvem u vesnic Niedzielisky a Szczepanów 19. listopadu. Po této akci se rota vrátila k velitelství Družiny na odpočinek a ke 44-j divizii byla opět vyslána ve druhé prosin­cové dekádě. V tomto období si získali čeští dobrovolníci věhlas zvláště při rozvědce podpo­ručika Karla Petříka u Plesné 21. prosince (do zajetí zde padla rakouská průzkumná skupina vedená důstojní­kem) a při rozvědce vedené podporučikem Stanislavem Čečkem v noci na 25. prosince u Tuchowa, kdy 20 českých dobrovolníků zajalo rotu honvédského pluku o 115 vojácích. Stanislav Čeček za tuto akci obdržel nejvyšší ruské vojenské vyznamenání, Vojennyj orděn svjatogo Georgija 4-go klassa. V lednu 1915 byla rota opět na odpočinku u velitelství Družiny a 2. února se vrátila ke „své“ divisi do oblasti Gromnika. Zde se opět vyznamenal poručik Čeček, který několika rozvědkami připravil ruský útok v noci na 22. března, díky němuž byl dobyt přední zákop protivníka a získáno 38 zajatců. Během dubna 1915 pak rota krátce půso­bila ve stavu 70-j pěchotnoj divizii a koncem měsíce se přesunula do Karpat, kde postoupila až na území dnešního Slovenska. Po katastrofě ruských vojsk u Gorlice zahájila rota ústup přes Sanok na Przemysl a 17. května byla předána do stavu 21-j pěchotnoj divizii, v jejímž rámci se zúčastnila velkého ústupu ruské armády v létě 1915.

Ve stejný den odešla od velitelství Družiny také její 2. rota, přidělená do stavu XI-go armějskogo korpusa. Velitel sboru rozdělil rotu na dvě části, které prováděly rekognoskaci přechodů přes řeku Duna­jec ve prospěch jednotlivých divisí sboru až do počátku prosince 1914, kdy se rota vrátila k velitelství Družiny na odpočinek a u sboru byla vystřídána 4. rotou. Do akce se vrátila 24. prosince, kdy byla pře­dána velitelství 11-j pěchotnoj divizii v oblasti Dunajce a pokračovala ve své činnosti až do poloviny února 1915, kdy odešla na týdenní odpočinek do Tarnowa, a pak přešla do podřízenosti XII-go armějskogo kor­pusa, rozmístěného na karpatských hřebenech. Zde, již na území dnešního Slovenska, se příslušníci roty vyznamenali zvláště při hloubkové rozvědce Jana Šípka v noci na 30. března (zajati dva důstojníci a přes 30 vojáků) a při přípravě ruského útoku na pozice pražského Infanterieregiment 28 časně ráno 3. dubna 1915, z čehož se zrodila jedna z největších afér rakousko-uherské armády za světové války. Prolo­mení ruských linií u Gorlice donutilo rotu k ústupu na Przemysl, kde byla předána do podřízenosti nově vytvořeného XXIX-go armějskogo korpusa a při ústupu tvořila jeho zadní voj.

Třetí rota odešla od velitelství Družiny 25. listopadu 1914 a byla přidělena do stavu IX-go arměj­skogo korpusa, jehož velitel rotu rozdělil na jednotlivé čety, které přidělil svým podřízeným divisím. Mezi nejvýznamnější akce roty patří střetnutí na řece Rabě 27. listopadu, v němž bylo získáno 39 zajatců, dále pak výzvědná akce praporščika Otakara Husáka v noci na 30. listopadu, jejíž výsledky umožnily jedné ruské divisi vyhnout se obklíčení. Největší popularitu si získala rozvědka Jana Syrového 5. prosince 1914 u vesnice Bierzanowo nedaleko Krakówa, kterou čeští dobrovolníci pronikli nejblíže k Zemím české ko­runy. Při následném ústupu ruské armády od Krakówa za řeku Dunajec působila rota mezi jednotkami zadního voje sboru, u kterého zůstala bez odpočinku po celých šest měsíců až do velkého ústupu ruské armády v létě 1915.

Jako poslední byla na frontu poslána 4. rota Družiny, jež koncem listopadu 1914 vystřídala 2. rotu, nacházející se v podřízenosti XI-go armějskogo korpusa. Zde dosáhla největšího úspěchu rozvědka v noci na 9. prosince, kdy pod vedením velitele roty poručika Licinského pronikla do nepřátelských zákopů a zajala zde jednoho důstojníka a 40 vojáků. Po návratu 2. roty v lednu 1915 byla  4. rota odeslána nejprve na odpočinek do Tarnowa, zde byla doplněna tzv. novodružiníky, a poté odeslána do před­hůří Karpat do podřízenosti X-go armějskogo korpusa v oblasti Gorlice, kde byla rozdělena na jednotlivé čety a přidělena ruským pěším plukům. Rotě se podařilo shromáždit až během květnového ústupu v okolí řeky Sanu.

Nově vytvořená elitní složka České družiny, tzv. sokolský oddíl, byl poslán na frontu až koncem března 1915, a v oblasti severně od Bardejova přešel 19. dubna do podřízenosti 48-j pěchotnoj divizii. V té době se již protivník připravoval na protiofenzívu a jeho jednotky zvýšenou pohotovostí a pozorností pře­kazili několik pokusů o hloubkové rozvědky oddílu. Po katastrofě ruské armády u Gorlice se sokolský oddíl ocitl téměř v obklíčení, z něhož jej vyvedl Josef Švec, jenž nahradil neschopného nového velitele oddílu praporščika Brovka. I když ruská 48-ja pěchotnaja divizija byla obklíčena a donucena ke kapitu­laci, sokolskému oddílu se podařilo uniknout, 10. května se spojil s ostatními rotami Družiny a o dva dny později byl rozpuštěn.

 

 

Rozvědky v Pripjaťských bažinách

Průlom ruské fronty u Gorlice počátkem května 1915 a následná ofenzíva vojsk Ústředních moc­ností posunuly východní frontu stovky kilometrů do hloubky ruské říše. Také ruská 3-ja armija, jejíž sou­částí byla Česká družina, musela během května až srpna 1915 ustoupit z Karpat až do oblasti Pinských bažin východně od řeky Bug. Mezi zadními voji armády pak ustupovaly jednotlivé roty Družiny, zatímco její velitelství se přesunovalo na východ takřka ruku v ruce s přesuny armádního velitelství. Jakkoli byl ruský ústup tragický pro politické představitele odboje, úspěchy českých dobrovolníků a příkladné vystu­pování celé jednotky se staly nejlepším doporučením pro její další rozšíření. Nešťastné dny ruské armády tak mohli příslušníci České družiny prožívat mnohem lehčeji, neboť jejich jednotka jim přímo před očima sílila a znásobovala se.

Velitelství Družiny zastihla porážka ruské armády u Gorlice ve vesnici Dąbrowka nedaleko Jasla, odkud zahájilo 4. května 1915 ústup na východ a o dva týdny později opět překročilo státní hranici, nyní směrem do Ruska. Následoval třítýdenní pobyt v městečku Tomaszów, v blízkosti velitelství 3-j armii, které 3. června 1915 převzal geněral ot infantěrii L. V. Leš. Ten využil přítomnosti velitele Družiny, nechal se informovat o úspěšných akcích jednotlivých rot a přislíbil jim další podporu. Zároveň však požadoval, aby jednotlivé roty Družiny dále působily v rámci jeho sborů a divizí. Koncem první červnové dekády se velitelství Družiny dalo opět na ústup a jeho cílem se stala stará polská pevnost Zamość, kde došlo 18. června ke změně jejího velitele – podpolkovnik Sozentovič předal velení dočasně štabs-kapitanu Zemba­levskemu, jehož na dalším pochodu na východ 7. července 1915 vystřídal nový velitel, podpolkov­nik (18. července 1915 povýšený na polkovnika) Vjačeslav Platonovič Trojanov. Jak již bylo zmíněno, svým podřízeným se uvedl tvrdým zásahem proti defraudacím v neřadové rotě, což mu okamžitě získalo všeobecné sympatie mezi dobrovolníky.

Ve stejné době, kdy Česká družina zahajovala svůj ústup z Karpat, vznikla pod tlakem vojenské komise Svazu československých spolků ve městě Kremynčyhu zvláštní náhradní jednotka České družiny, tzv. češskaja komanda 26-go zapasnogo bataliona, přejmenovaná v květnu 1915 na nadpočetnou 17. rotu tohoto praporu v čele s praporščikem Josefem Zemánkem. K této rotě byli posíláni všichni rekonvalescen­ti z České družiny, noví dobrovolníci z řad krajanů, někteří rekonvalescenti či mobilizovaní Češi s ruským občanstvím a od léta 1915 také první dobrovolníci z řad rakousko-uherských zajatců, kteří si podali přihlášku do československých jednotek. Od července 1915 do ledna 1916 vyslala tato náhradní rota k České družině téměř 600 dobrovolníků, kteří výrazným způsobem doplnili její početní stavy. Vznik regulérní náhradní roty navíc umožnil České družině navýšit počty svých jednotek.

Když totiž 3. července 1915 přišel první pochodový oddíl o 156 dobrovolnících k velitelství České družiny do Chołmu, nově nastoupivší velitel podpolkovnik Trojanov jej nevyužil pro doplnění početních stavů jednotlivých rot, ale vymohl u velitele 3-j armii vytvoření nové 5. roty v čele s podporučikem Stani­slavem Čečkem. Jednalo se dvojí průlom, jednak Družina získala další rotu nad standardní stav střelec­kého praporu, jednak se první český důstojník stal velitelem roty. Již 21. července pak nová rota odešla na frontu, kde byla přidělena velitelství XIV-go armějskogo korpusa. Protože příliv nových vojáků neustával, ale naopak sílil, rozhodl velitel Družiny o vytvoření poddůstojnické školy (učebnaja komanda) a čety kulometného oddílu, čímž začal plánovitě budovat základy k přeměně České družiny ve střelecký pluk. V té době se velitelství Družiny opět přesunulo na východ, během srpna a září postupně sídlilo ve městeč­kách Vlodava, Lovča, Rožanka, Žabinka, Gorsk a Priborov, až se 25. září 1915 nastálo usadilo ve dvorci Ivaň nedaleko Slucka. Sem byly z Kremynčyhu posílány jednotlivé pochodové roty, z nichž po schválení velitelem 3-j armii vznikaly další střelecké roty Družiny – 12. října 6. rota, 1. listopadu 7. rota a 13. listo­padu pak 8. rota. Tato činnost byla legalizována právě 13. listopadu 1915 rozkazem náčelníka štábu Hlav­ního stanu vrchního velitele o reorganizaci České družiny na útvar o dvou střeleckých prapo­rech. Celá tato podzimní proměna však probíhala na pozadí úspěšného působení jednotlivých rot Družiny na frontové linii v oblasti Pripjaťských bažin.

První rota Družiny se dokázala během května 1915 stáhnout z původní linie XXI-go armějskogo korpusa v oblasti Medzilaborců, projít Lupkovským průsmykem směrem na Jarosław, kde byla podřízena divisím III-go Kavkazskogo korpusa, zaujímajícím obranné pozice na řece San. Zde se svými výzvědnými akcemi podílela na přípravě ruského protiútoku, který přinesl asi 3 000 zajatců a znamenal stabilizaci fronty na celý měsíc. V druhé polovině července však ruská vojska musela opět ustupovat severovýchod­ním směrem, přičemž 1. rota zabezpečovala ústup jako zadní voj – 31. července ustoupila do Chołmu, dva srpnové týdny se držela v jedné z vnějších redut brestské pevnosti, počátkem září ustoupila přes Běrjozu Kartuzskuju na řeku Ščaru, kde zaujala obranu, a teprve 24. září 1915 odešla k velitelství Dru­žiny do Ivani na odpočinek. Její úkoly pak převzala nová 5. rota Družiny.

Za řeku San ustoupila během května 1915 také 2. rota Družiny, stále podřízená veliteli XXIX-go armějskogo korpusa, zde pak dokázala 14. června zahradit mezeru mezi dvěma pluky 45-j pěchotnoj divi­zii a zabránit tak hrozícímu průlomu u vesnice Czesanów. Koncem červnce přešla rota do podřízenosti X-go armějskogo korpusa, přičemž její dvě čety po nějakou dobu působily v rámci XII-go armějskogo kor­pusa 8-j armii a vyznamenaly se zvláště v bojích u řeky Ikvy v září a říjnu. Zbytek roty na podzim 1915 zabezpečoval obranu 31-j pěchotnoj divizii na řece Ščare až do konce listopadu, kdy byla celá rota stažena na odpočinek k velitelství Družiny ve městečku Ivani.

Další, 3. rota Družiny, zůstala po celé léto v řadách IX-go armějskogo korpusa, přičemž většinou jako součást zadního voje zabezpečovala složitý ústup sboru k řece Sanu, a poté severovýchodním smě­rem přes Vislu a Bug. Vojáci roty se za této cesty naučili mnoho ženijních dovedností, když se podíleli na destrukčních pracech, hlavně při ničení mostů a dalších přeprav přes vodní toky. V polovině srpna se rota v Żabince připojila k velitelství Družiny a po dvou týdnech pak byla začleněna do stavu XXXI-go arměj­skogo korpusa, v jehož rámci až do ledna 1916 zabezpečovala výzvědnou činnost na předním okraji fron­tové linie podél Ogińského kanálu v pripjaťských bažinách.

Během nepřátelského průlomu u Górlice byla v nejnebezpečnějším postavení 4. rota, nacházející se ve stavu ruského X-go armějskogo korpusa v pásmu průlomu. Jednotlivým četám se podařilo vyhnout nebezpečí, ustoupit za řeku San, kde byly samostatně odeslány k velitelství Družiny do Rzeszowa a zde se rota opět zkompletovala. Po několika dnech se rota opět vrátila ke svému sboru, v jehož rámci se zúčast­nila červencových obranných bojů na řece San, poté byla jedna půlrota vyslána jako ochrana štábu ruské 3-j armii, druhů půlrota pak konala rozvědky ve prospěch II-go Sibirskogo korpusa. V druhé polovině srpna 1915 se obě půlroty opět spojily a po krátkém odpočinku u velitelství Družiny byla 4. rota odvelena do podřízenosti nově postavení 48-j pěchotnoj divizii. V jejím rámci provedla rota několik významných a nadřízenými vysoce ceněných rozvědek, z nichž největší popularitě se těšila rozvědka praporščika Jana Syrového v noci na 1. února 1916 proti jednotkám polského legionu v prostoru Haluzie.

Nová 5. rota byla na frontu poslána koncem července 1915 a byla přidělena XIV-go armějskogo korpusa v oblasti města Chołm, kde zabezpečovala ústup 70-j pěchotnoj divizii k Brestu. V polovině srpna se jí podařilo přehradit mezeru mezi ruskými jednotkami zadních vojů, čímž zabránila v rychlém postupu německého jezdectva a obklíčení divize. Po stabilizaci fronty na Pripjati počátkem září se rota vrátila ke svému velitelství, již po týdnu však byla poslána k 21-j pěchotnoj divizii na řeku Ščaru, kde vystřídala 1. rotu odcházející na odpočinek. U této divize však rota zůstala pouze několik dní, protože počátkem října si ji vyžádalo velitelství 3-go Kavkazskogo korpusa pro speciální úkol, průzkum rozsáhlého bažinatého pro­storu mezi Oginským kanálem a řekou Ščarou. Rota byla umístěna v Novoselkách a během několika mě­síců provedla komplexní rekognoskaci terénu, vytvořila síť přístupových stezek (označené za češskuju tropu, českou pěšinu) a několikrát zahnala německé hlídky pronikající do bažinatého prostoru.

Další dvě roty byly vyslány na frontu až v prosinci 1915, 6. rota odešla do podřízenosti X-go ar­mějskogo korpusa v Lachovičich, kde vystřídala dvě čety 2. roty Družiny, 7. rota pak vystřídala 3. rotu v podřízenosti XXXI-go armějskoho korpusa v oblasti Oginského kanálu. Již 2. ledna 1916 se dobrovolní­kům 6. roty podařilo zajmout celou nepřátelskou hlídku a prokázat také své schopnosti, jež si nijak neza­daly se schopnostmi starodružiníků, již rok působících ve frontových liniích.

Česká družina působila na frontě celkem 16 měsíců a za tu dobu dokázala zdvojnásobit počty svých rot ze čtyř na osm. Celkem jejími řadami prošlo 2 217 mužů, z nichž padlo a zemřelo po zranění 46 mužů, nezvěstných zůstalo 33 dobrovolníků, zběhlo celkem 13 vojáků (všichni ruské národnosti), další služby neschopný se stal 231 muž a převedeno k jiné činnosti (zvláště ke štábům ruských velitelství, kde působili jako tlumočníci) bylo 267 mužů. Behěm svého působení na frontě vykonala Česká družina stovky průzkumných akcí, při nichž získala přes 250 zajatců, dvacetkrát kryly její roty vzniklé mezery při ústupu ruských jednotek, několikrát zabránily svým nasazením obklíčení vlastních vojsk. Z ztrát, které nepřekro­čily 4 % celkového počtu, bylo v boji zabito 27 dobrovolníků a 3 další byli jako zajatci popraveni (jejich působení v protivníkově týlu bez uniformy bylo v rozporu s haagskou konvencí). Ze 33 nezvěstných pře­žilo válku 18, dva byli prohlášeni za padlé a osud 13 dobrovolníků se vyjasnit nepoda­řilo.

Za statečnost v boji bylo důstojníkům Družiny uděleno celkem 50 různých řádů, georgijevských křížů a medailí obdrželo mužstvo Družina celkem 747, z čehož bylo celkem osm georgijevských křížů 1. stupně, tedy nejvyššího vyznamenání pro ruské vojáky a poddůstojníky za projevenou statečnost v boji. Koncem prosince 1915 se všichni příslušníci 1. roty Družiny stali nositeli georgijevských vyznamenání, díky če­muž byla tato rota oficiálně označena za tzv. georgijevskou rotu a zařadila se mezi stovku rot ruské ar­mády (z celkového počtu asi 10 000 rot), které v té době nesly toto označení.

                       

 

Vojenská komise Svazu československých spolků na Rusi

Bylo uvedeno, na závěr I. sjezdu Svazu československých spolků na Rusi vznikla Vojenská komise svazu se sídlem v Kyjevu. Do jejího čela byl postaven Alois Tuček, tajemníkem se stal Karel Heřman, dalšími členy pak Josef Hraško, Ing. Vi­lém Hromádko, Rudolf Jakl, Adolf Medek, MUDr. Miloš Pučálka, Zdeněk Rejman a JUDr. Václav Von­drák. Žádný z nich neměl zkušenost s ruským vojenským prostředím, přesto však sjezd zamítl možnost, aby se na práci komise podílel geněral-major Jaroslav Červinka, tehdy jediný Čech v hodnosti generála ruské armády, přidělený velitelství Kyjevskogo vojennogo okruga právě pro řešení otázek výstavby čes­kých dobrovolnických jednotek. Jelikož toto veli­telství okruhu plně odpovídalo za případnou výstavbu dalších jednotek, rozhodla správa Svazu o Kyjevu jako sídle Vojenské komise.

Představitelé kyjevských krajanů si v činnosti Vojenské komise kompenzovali skutečnost, že správa Svazu přešla do rukou petrohradských, a proto fakticky své iniciativy na vojenském poli realizovali téměř bez vědomí Svazu. Václav Vondrák použil svého návrhu na výstavbu českého vojska, jenž předložil v ruském Hlavním stanu v lednu 1915, a koncem března jej předal na posouzení ministru zahraničí. Teh­dejší ruská diplomacie však odmítala likvidaci Rakousko-Uherska, a proto jakékoli plány na výstavbu českých vojenských jednotek odmítala, čímž se značně lišila od ruských armádních kruhů. Navíc minister­stvo zahraničí zcela kategoricky odmítalo vytváření vojenských jednotek ze zajatců, poukazujíce na para­grafy Ruskem ratifikované haagské Smlouvy o vedení pozemní války. Vcelku oprávněně poukazovalo na skutečnost, že Rusko má dostatečné lidské rezervy, takže nemusí získávat posily z řad zajatců a přitom porušovat mezinárodní smlouvy. Ministerstvo zahraničí také navíc odmítalo kompromisní návrh ruského generálního štábu na při­hlášení se zajatců k ruskému poddanství jako možnosti obejití haagské smlouvy. Díky nevhodné iniciativě Vondrákově, schválené Vojenskou komisí, tak přešlo rozhodování o případné výstavbě českých dobrovolnických jednotek z rukou generálního štábu (posuzujícího tyto náměty vcelku se sympatiemi) do rukou ministerstva zahraničí, které se postavilo nekompromisně proti. Nábor dobrovol­níků z řad zajatců se tím zpozdil téměř o dva roky.

Také další kroky Vojenské komise měly pro výstavbu českých jednotek spíše negativní výsledek. Zároveň se žádostí o výstavbu českých vojenských jednotek požadovala komise, aby Rusko deklarovalo budoucí samostatnost Českého království (samozřejmě s Romanovcem na trůnu), a pro financování celé akce získalo podporu Francie a Velké Británie. Tento plán však byl v příkrém rozporu s ruskými váleč­nými zájmy, a tak ministerstvo zahraničí zablokovalo téměř všechny snahy o další výstavbu českých jed­notek. Neúspěšná snaha Vojenské komise o prosazení vlastních plánů ji nakonec postavila proti správě Svazu československých spolků, takže koncem léta 1915 vypuklo mezi oběma ústředími krajanské akce v Rusku téměř regulérní nepřátelství, projevující se hlavně ve článcích kyjevského Čechoslovana a petro­hradského Čechoslováka. Krajanská skupina v hlavním městě, znající z ministerských kuloárů vztah vlády k zajateckému hnutí, v létě 1915 zcela rezignovala na vytvoření českých jednotek ze zajatců dobrovolníků a zaměřila svoji pozornost na pozvolný nárůst Družiny převáděním českých starousedlíků z ruských pluků. Naproti tomu kyjevská skupina stále doufala, že se jí podaří získat souhlas ruského politického vedení na rozsáhlý nábor mezi českými zajatci.

Bez ohledu na nešťastnou iniciativu Vojenské komise vůči ministerstvu zahraničí si však činnost dobrovolníků České družiny na frontě získala vlivné přímluvce v řadách armádního velení. Mezi nejvý­znamnější patřili velitelé 3-j armii, generálové Dimitrijev a Leš, dále pak náčelník průzkumného oddělení štábu armády, poslanec Státní dumy, podpolkovnik Alexandr Jevgeňjevič Zvěgincev. Velkým příznivcem české vojenské akce se stal bývalý náčelník štábu Jugozapadnogo fronta, od září 1915 pak náčelník štábu Hlavního stanu vrchního velitele geněral ot infantěrii Michail Vasiljevič Alexejev, stejně jako náčelník štábu (později velitel) Kyjevskogo vojennogo okruha, geněral-lejtěnant Nikolaj Alexandrovič Chodorovič.

Přízeň ruských armádních činitelů umožnila Správě československých spolků získat během jar­ních měsíců 1915 aspoň povolení k převodu českých krajanů s ruským občanstvím z jednotlivých pluků ruské armády do České družiny, což umožnilo její početní růst. Naproti tomu zcela ustal příliv dobrovol­níků z řad zajatců a ternopilská akce zůstala osamocena. Větší šanci měl návrh správy Svazu z července 1915 ohledně zapojení dobrovolníků z řad zajatců, zvláště kvalifikovaných dělníků, do ruského zbrojního průmyslu. I když i zde šlo o porušení mezinárodních dohod, ruské hospodářství se koncem prvního roku války potýkalo s naprostým nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil, že ruský generální štáb na pod­zim 1915 povolil Svazu v zajateckých táborech nábor dobrovolníků do zbrojního průmyslu. Díky této akci se k masám zajatců začaly pravidelně dostávat informace o krajanské akci v Rusku, což v blízké budouc­nosti umožnilo další nábor, nyní již do vojenských jednotek. Než k této akci došlo, musely se ovšem vyře­šit vztahy uvnitř krajanského hnutí. Svým podílem na řešení vnitřních otázek krajanské akce proto přispěli v roce 1916 sami zajatci.

 

 

Vznik Československého střeleckého pluku

Vytvoření osmi rot a dvou praporních velitelství České družiny znamenalo zásadní proměnu pů­vodně neřadového dobrovolnického útvaru ve standardní útvar ruské armády. Již 13. listopadu 1915 vydal náčelník štábu Hlavního stanu vrchního velitele rozkaz, kterým byl potvrzen statut České družiny o dvou praporech jako regulérního útvaru v rámci ruské armády. Na základě tohoto rozkazu byla Družina počát­kem ledna 1916 celkově reorganizována podle standardních ruských tabulek. Každá střelecká rota měla mít 4 důstojníky a 239 vojáků, prapor pak 18 důstojníků a 958 vojáků. Česká družina, přejmenovaná 26. ledna 1916 na Československý střelecký pluk (Čechoslovackij strelkovyj polk) tak dostala charakter rus­kého střeleckého pluku o velitelství, dvou střeleckých praporech (místo tabulkových čtyř), kulometném oddílu a tzv. neřa­do­vé rotě. Podle upravených tabulkových počtů měla čítat celkem 55 důstojníků a 2105 vojáků, ale reálný stav v polovině ledna 1916 dosahoval 37 důstojníků a 1655 vojáků. Nedostatek důstoj­níků i vojáků byl řešen nepostavením jednoho praporního velitelství a rámcováním kulometného oddílu, neboť roty stále působily na frontě samostatně.

Rozhodnutí o vzniku pluku vydal opět náčelník štábu Hlavního stanu, v rozkaze České družiny se toto rozhodnutí objevilo až 2. února 1916 a následujícího dne, 3. února 1916, vyšel první rozkaz Českoslo­venského střeleckého pluku. Tato změna sice měla velký význam pro výstavbu československých jedno­tek v Rusku, prakticky však téměř nic nezměnila na činnosti jednotlivých rot. Tak jako v České družině, také u Československého střeleckého pluku zůstalo v Ivani velitelství (nyní již s posílenými logistickými jednotkami a se zárodkem štábu) a jednotlivé roty se nacházely na frontových pozicích u různých ruských divizí a sborů. K velitelství pluku se roty vracely pouze na odpočinek, doplnění a zdokonalení ve výcviku.

V okamžiku proměny Družiny v pluk se na frontě nacházely 4., 5., 6. a 7. rota, 3. rota byla na pochodu k velitelství a u pluku se nacházely, kromě zabezpečovacích jednotek, pouze 1., 2. a 8. rota, při­čemž poslední byla stále ještě ve výstavbě. Protože však roty působily na frontě převážně proti německým jednotkám, snažil se velitel pluku polkovnik Trojanov využít situace při reorganizaci a přemístit celý pluk do podřízenosti ruského Jugozapadnogo fronta, jehož armády bojovaly převážbě proti rakousko-uher­skému vojsku. Tento záměr však narazil na rozhodný odpor velitele ruské 3-j armii, který se nechtěl vzdát elitních rozvědčíků, na něž přicházela od velitelů sborů a divisí pouze chvála. Situace musela být řešena kompromisem – první čtyři roty byly spolu s velitelstvím I. praporu odeslány do Haliče k velitelství ruské 8-j armii, zatímco druhé čtyři roty řízené přímo velitelstvím pluku zů­staly v oblasti Pripjati v podřízenosti ruské 3-j armii. Rozptyl jednotlivých rot na frontě se výrazně zvýšil, takže bylo nutno hledat zvláštní ře­šení při jejich řízení, ke kterému došlo v průběhu jarních měsíců roku 1916.

Do podřízenosti velitelství Jugozapadnogo fronta odjel velitel I. praporu kapitan Zembalevskij spolu s podřízenými jednotkami již 28. ledna 1916, dva dny po reorganizací České družiny v Českoslo­venský střelecký pluk. Nasazení českých dobrovolníků vycházelo ze změny operačních úkolů frontu, jenž měl v prvé řadě provést několik odlehčovacích akcí proti rakousko-uherským vojskům ve prospěch hrou­tící se srbské fronty, a poté se pokusit opětovně proniknout ke karpatským hřebenům a v případě úspěchu je i překročit. Aby útočné akce frontu i jeho armád byly úspěšné, kladla se zvýšená pozornost na průzkum nepřátelských pozic. Vzhledem ke skutečnosti, že Česká družina si v této činnosti získala mezi ruskými veliteli značné renomé, prosadilo si velení frontu přidělení čtyř rot českých dobro­volníků pro své podří­zené armády.

První rota pluku odešla na pozice koncem ledna 1916 a byla přidělena ruské 11-j armii, poté roz­dělena na čety a ty podřízeny jednotlivým divizím v oblasti Ternopilu. V této oblasti se rota, kromě  prů­zkumu nepřátelských pozic, věnovala propagační činnosti, kdy byly do rakousko-uherským postavení zasílány letáky za pomoci horkovzdušných balónů. Druhá rota byla nově přidělena k velitelství 102-j pě­chotnoj divizii v rámci 8-j armii a místem její dislokace se stala železniční stanice Rudočka ve východní Haliči. Největšího úspěchu dosáhla v polovině dubna 1916, kdy se její hlídce podařilo získat zajatce a informace o připravovaném místním útoku v oblasti Alyky. Celá 3. rota byla předána velitelství 7-j armii a její čety se rozešly prakticky po celé délce armádní frontové linie západně od Husiatyna. Jedna z čet 3. roty se podílela na stabilizaci frontové linie po místním ruském útoku v oblasti Osovcy na řece Strypa. Konečně 4. rota zůstala nejprve ve stavu 48-j pěchotnoj divizii, nacházející se v té době v rámci 8-j armii, v polovině února 1916 však byla poslána do týlu 9-j armii, kde v Kamjanci Podilskym prošla desetitýden­ním výcvikem pro průzkumné jednotky, a poté byla odeslána se speciálním úkolem k velitelství XLI-go armějskogo korpusa v Nyrkovu, přičemž spolu s tzv. partizanskim otrjadom 9-j armii podnikala akce hloubkového průzkumu v oblasti horního toku řeky Dněstru.

Zbývající roty pluku zůstaly v podřízenosti 3-j armii Zapadnogo fronta v oblasti Pripjati. Ve středu armádního postavení se nacházela 5. rota přidělená velitelství III-go Kavkazskogo korpusa a prová­dějící průzkumnou a hlídkovou činnost v oblasti Vyhonovského jezera. Severně od ní byla v rámci X-go armějskogo korpusa um

Autor : Jiří Fidler 🕔23.12.2006 📕10.225

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře