Italská Východní Afrika 1940-1941

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔10.08.2003 📕9.695

Britské operace ze Súdánu proti Italské Eritreji

Posily – především 5. indická divize (koncem léta 1940) a 4. indická divize převelená v průběhu operace Compass ze severní Afriky (přesunuta do konce ledna 1941).

Již 9. 11. 1940 po zlomení odporu kladeného jedním koloniálním praporem a několika „bande“ obsadili Britové znovu súdánské pohraniční město Gallabat. Obranu Kassaly, dalšího okupovaného města, tvořily vzhledem k jeho významu větší italské síly: dvě jízdní skupiny, tři koloniální brigády, dvě mechanizované skupiny středního dělostřelectva a dvě roty tanků – celkem 13 500 mužů, 60 děl a 30 tanků. Ze severu útočila indická 4. divize a za jihu indická 5. divize. Italové však nečekali, až útok začne, a 19. 1. 1941 město vyklidili bez boje. Je téměř jisté, že pohroma, která postihla v severní Africe maršála Grazianiho, ovlivnila i rozhodování vévody z Aosty, ani on nechtěl nic riskovat, v nadcházející bitvě o Eritreu dal přednost odporu kladenému z výhodnějších obranných pozic, než byla Kassala. K prvnímu bojovému kontaktu s nepřítelem došlo až u malého města Keru vzdáleného 100 km východně od Kassaly a ležícího už 65 km na eritrejském území. Italská brigáda měla v Keru Brity zadržet, ale ti město obklíčili a napadli ze stran. I když se části Italů podařilo uniknout, velitel brigády a 900 mužů padlo do zajetí. 70 km jihovýchodně od Keru leží Barentu a dalších 120 km dál Akordat. V obou případech to byla města střední velikosti, která díky umístění v horském terénu představovala přirozené obranné pozice. V každém z nich byla posádkou italská divize. Postup k oběma městům byl zahájen současně a jako první dorazila po devíti dnech indická 4. divize k Akordantu. Stejně jako při útoku na Keru zvolil generálmajor Beresford-Peirse taktiku obklíčení a bočních úderů podporovaných tanky. Tři dny musela 4. divize o město svádět tvrdý boj, než jej 1. února obsadila. I závěrečná fáze bitvy připomínala situaci v Keru. Obráncům se sice podařilo obklíčení prolomit a většina jich unikla na východ, ale zanechali za sebou spoustu válečného materiálu včetně děl a tanků. Postup indické 5. divize k Barentu ztížily zadržovací akce podnikané opakovaně, a poté, co divize na město zaútočila, setkala se stejně rozhodnou obranou, s jakou se musela vypořádat 4. divize v Akordantu. Situace se však změnila ve chvíli, kdy do Barentu přišla zpráva o pádu Akordantu. Obránci si uvědomili, že jsou odříznuti od hlavních sil  na východě, proto už neztráceli čas dalším odporem a v noci se stáhli na jihovýchod do nepřístupných hor. Za tři dny zamířily obě indické divize k městu Keren.

Náhorní plošinu s městem Keren chrání od západu horské pásmo náhle se zvedající téměř 700 metrů nad okolní krajinu. Prochází jím pouze průsmyk Dongolaas, kterým vede silnice a železnice do Kerenu a dál na východ do města Asmary a Masawy. K obraně strategického průsmyku italské velení určilo jednu koloniální brigádu a tři prapory 11. granátnického pluku elitní divize Savoia, náležící k zálohám vévody z Aosty, další brigáda byla ze záloh dislokovaných v Addis Abebě přisunuta k Dongolaas později během bitvy. Od severu chránily přístup ke Kerenu dvě brigády 1. koloniální divize a dvě brigády se nacházely i na jihu, v oblasti města Arresy. Kromě těchto jednotek měli Italové v záloze ještě zbytky tří brigád, které ustoupily od Keru a Akordantu. Téměř osm týdnů Britům trvalo, než zdolali přírodní bariéru u průsmyku Dongolaas bráněnou jednotkami náležejícími k těm nejlepším, jaké vévoda z Aosty měl, a otevřeli si cestu k pobřeží Rudého moře. Podle přímých účastníků a mnoho historiků byla bitva, sváděná na přístupech ke Kerenu, jednou z nejtěžších, jakými britská vojska ve druhé světové válce prošla. Postoupit jen o pár desítek metrů mnohdy znamenalo vyvinout obrovské úsilí. V úmorném vedru šplhali vojáci po vyprahlých úbočích kopců přes mohutné balvany, plahočili se přes břidlicová pole, prodírali se trnitým křovím a ostrou nepoddajnou trávou trhající oděvy a působící krvavé šrámy. Přitom byli obtěžkáni zbraněmi, střelivem a další nezbytnou výstrojí. Do předních linií bylo také třeba dopravovat vodu, potraviny a munici. Všechno se muselo přinášet a běžně se stávalo, že se třetina vojáků změnila v nosiče navzdory tomu, že každého muže bylo třeba pro boj. A nejhorší ze všeho byl odsun trpících zraněných, přestože nosiči podávali velké výkony. To vše se dělo pod palbou a za výbuchů ručních granátů vrhaných dobře chráněnými obránci. Když nakonec britští vojáci dosáhli vrcholu hřebene nebo hory, byli často tak vysíleni, že už nedokázali odrazit okamžité a energické italské protiútoky podporované palbou ukrytých minometů. A vyčerpávající dobývání pozice, kterou sice získali, ale vzápětí ztratili, bylo třeba začít znovu.

8. 3. zahájila indická 5. divize – posílená třetí brigádou, která jí zpočátku chyběla – nový útok. Po intenzivním bombardování letouny a dělostřelectvem vyrazila 15. 3. i indická 4. divize. Boje byly tak urputné že v noci z 16. na 17. března byl generálporučík Platt nucen nasadit své poslední zálohy, dva indické prapory pěchoty. Italská obrana však náporu odolala, jednotky indické 5. divize, útočící v prvním sledu, byly zastaveny a přinuceny krýt se před vražednou palbou. Na několika místech byly dokonce odříznuty a letouny jim musely v improvizovaných kontejnerech shazovat munici, vodu a potraviny. Odrážení útoku však zaměstnalo Italy natolik, že se skupině britských ženistů podařilo 17. 3. prozkoumat mohutný zátaras přehrazující cestu vedoucí průsmykem. Zjistili, že pokud by měli nezbytnou ochranu, byli by během 48 hodin schopni zátaras uvolnit natolik, aby jím mohla projet pásová vozidla. 5. divize dostala rozkaz za každou cenu dosáhnout postavení, z nichž by bylo možno ženisty pracující na demolici zátarasu účinně chránit. Po jeho odstranění měla divize vyslat oddíl tanků a obrněných aut ke Kerenu vzdálenému už jen pár kilometrů. Italové pochopili, že teď už jde o všechno, uvědomovali si, že jakmile Britové prorazí Dongolaaským průsmykem, že je nebude možno zastavit. Ve dnech 18. až 22. března proto podnikli sedm protiútoků ve všech případech však byli s velkými ztrátami odraženi. Padl dokonce i velící důstojník 2. koloniální brigády brigádní generál Raimondo Lorenzini, jeden z nejschopnějších italských velitelů. 25. března časně ráno začaly dvě indické brigády pronikat průsmykem. Už odpoledne 26. 3. byl na italské straně patrný útlum aktivity. Generálporučík Luigi Frusci, přímo odpovídající za obranu Eritreje, informoval už 20. 3. vévodu z Aosty, že současný početní stav jeho jednotek je třetinou původního stavu a že po likvidaci zátarasu jeho jednotky nebudou s to obrněným vozidlům zabránit v dalším postupu. V noci z 26. na 27. března Italové boj o Dongolaaský průsmyk vzdali. Britové zaplatili vítězství 536 padlými a 3 229 zraněnými, Italové měli 3 000 padlých. Bitva o průsmyk Dongolaas nebyla poslední, která se odehrála na území Eritreje před jejím úplným obsazením, ale nepochybně byla rozhodující. Italové už nikdy ve východní Africe nebojovali s takovou houževnatostí jako při obraně Dongolaaského průsmyku.

Po pádu Kerenu ustupovaly italské kolony, na jihovýchod, k Asmaře hlavnímu městu Eritreje. Poslední pokus zastavit Brity se uskutečnil v polovině cesty mezi Kerenem a Asmarou. Hřeben, který měl být hlavní obrannou baštou však indická 9. brigáda dobyla 31. 3. 1941, přičemž ukořistila 67 děl a zajala 460 Italů. Příští den Asmara kapitulovala.

Po obsazení Asmary obdržela indická 4. divize rozkaz k návratu do Egypta. V Eritreji zůstávala jen jedna její brigáda, která byla připojena k indické 5. divizi pověřené obsazením Masawy.

Italské torpédoborce opustily Masawu večer 31. 3. 1941. Supermarina nařídila, aby pronikly Rudým mořem do Suezského zálivu a tam způsobily co největší škody, pak měly posádky svá plavidla zničit. Ale jeden z torpédoborců najel krátce po vyplutí z přístavu na mělčinu, a následující den ráno se potopil. Nato byla operace proti Sueze zrušena. 2. 4. 1941 se zbývajících 5 torpédoborců vydalo k Port Súdánu, důležité britské základně na podbřeží Rudého moře. Úkol byl stejný jako při nájezdu na Suez. Plavba malé flotily nezůstala Britům utajena - už její vyplutí ohlásil průzkumný letoun. 3. 4. na ni ve spolupráci s 5 Blenheimy zaútočily Swordfishe letadlové lodi Eangle a dva z italských torpédoborců potopily. Další dva jejich posádky opustily u pobřeží jižně od Port Súdánu a tam je zničil útok bombardérů typu Welesley z portsúdánského letiště a torpéda britského torpédoborce Kingston. Poslední z italských torpédoborců měl poruchu na strojích a posádka jej potopila sama.

5. 4. 1941 dokončila obklíčení města Masawy Brigada d´Orient, jednotka tvořená dvěma prapory Svobodných Francouzů, a 7. brigáda indické 4. divize. Obránci podporovaní poměrně početným dělostřelectvem kladli zpočátku tuhý odpor, ale ten začal slábnout poté, co na dělostřelecká postavení zaměřily pozornost dvě britské bombardovací perutě. 8. 4. 1941 kapituloval admirál Bonetti s 9 590 muži a 127 děly. Přístav sám byl silně poškozen demoličními akcemi. Železniční trať Masawa-Asmara byla uvedena do provozu v neuvěřitelně krátké době devatenácti dnů a stejně tak i masawský přístav, od 1. 5. už v něm byly vykládány lodi přivážející zásoby pro indickou 5. divizi.

Dobytím Masawy skončil organizovaný odpor italských ozbrojených sil na území Eritreje. Současně byla odstraněna hrozba námořní plavbě v Rudém moři, což mělo pro Brity dalekosáhlý význam, neboť již 11. 4. 1941 prezident Roosevelt prohlásil, že nadále nepovažuje Rudé moře a Adenský záliv za válečnou zónu. V praxi to znamenalo, že od té chvíle mohly do těchto vod vplouvat americké lodi, a tím se velmi ulehčilo přetíženému britskému obchodnímu loďstvu.

Postup etiopských císařských jednotek ze Súdánu

V Chartúmu byly současně pod velením britských důstojníků a poddůstojníků formovány z velkého množství etiopských emigrantů a uprchlíků jednotky, které se měly podílet na osvobození své vlasti. Císař Haile Selassie 3. 7. 1940 dorazil z Londýna přes Egypt do Chartúmu. Sešel se dvakrát s generálem Wavellem, který hodlal v co největší míře spolupracovat s početnými skupinami Vlastenců, kteří v etiopských horách pokračovali v odporu i poté, co Italové regulérní etiopskou armádu porazili a císař byl nucen zemi opustit; stejně tomu bylo i s tisíci mužů náležejících k soukromým armádám mocných kmenových náčelníků, kteří byli připraveni zahájit boj při první vhodné příležitosti.

Bylo rozhodnuto, že provincii Belanža obsadí Pohraniční sbor, součást súdánských ozbrojených sil, a do provincie Godžam se přemístí malé speciální jednotky britských odborníků, kteří budou těsně spolupracovat s oddíly povstalců.

Císař 21. 1. 1941 překročil hranice a o 14 dní později dorazil do Beladže. Podplukovník O. C. Wingate byl ustanoven velitelem speciální bojové skupiny Gideon, sestávajíc z Pohraničního sboru, 2. etiopského praporu a dvou oddílů Vlastenců. Skupina Gideon byla pověřena zajištěním území Godžamu.

V době, kdy generálporučík Cunningham zahájil z Keni a Somálska tažení k Addis Abebě, razila bojová skupina Gideon císaři cestu k jeho sídelnímu městu rozeklaným horským terénem jihovýchodně od plošiny Beladža. Italové, znepokojení náhlým vynořením – domněle početných – britských a etiopských vojsk v blízkosti svých pozic v západní Etiopii, vzrůstajícím nepřátelstvím ze strany domácího obyvatelstva a neúspěchy na ostatních bojištích, začali západní část Godžamu vyklízet. K ústupu užili silnici vedoucí od jezera Tana k Addis Abebě, část italských jednotek se stahovala na sever k jezeru Tana, a část na jih, k silně bráněnému městečku Debra Markos. Britští velitelé předpokládali, že o strategickou silnici budou nuceni tvrdě bojovat, a byli překvapeni, že jim Italové celé dlouhé úseky přenechávají bez boje. K pronásledování italské brigády ustupující k jezeru Tana vyslal podplukovník Wingate jednu rotu Pohraničního praporu a jednu skupinu Vlastenců. S hlavními silami skupiny Gideon pokračoval na jih, kde se nacházela další italská brigáda, které velel plukovník Natale. Jedno městečko vyklidil před příchodem Britů a u dalšího se tak dlouho rozhodoval mezi obranou a ústupem, že Wingate zatím provedl obchvatný manévr, a když se Natale začal konečně stahovat, byl z boku tvrdě napaden. Výsledkem bylo téměř 400 zabitých a zraněných italských vojáků, 2 000 zajatců a ukořistění 4 děl a mnoha vozidel a zásob. Poté už mohl císař Haile Selassie opustit Beladžu a přemístit se do oblasti Godžemu. 14. března byl ceremoniálně uvítán v Burje.

Debra Markos, silný italský opěrný bod tvořený skupinou opevněných obranných postavení, se nacházel zhruba v polovině cesty mezi jezerem Tana a Addis Abebou. Po pádu Burje se stal nejseverněji položeným postavením Italů. Podplukovník Wingate se rozhodl užít při jeho dobývání stejnou taktiku jaká se osvědčila v případě Burje. Část svých sil vyslal po silnici prozkoumat situaci a s druhou částí se pokusil Debra Markos obejít zprava údolím Modrého Nilu. Operace sotva začala, když průzkum ohlásil, že se blíží s několika tisíci bojovníků Rás Hailu, jeden z nejmocnějších a nejvlivnějších kmenových náčelníků v Etiopii. Protože Rás Hailu stál na straně Italů, znamenala jeho přítomnost pro nepočetnou skupinu Gideon velké nebezpečí. V první fázi Wingate jménem císaře náčelníkovi nařídil složit zbraně. To však Rás Hailu stroze odmítl a připojil se k italské posádce v Debra Markosu. Aby se situace ještě více zkomplikovala, získal velitel italského západního sektoru generálporučík Guglielmo Naší v tu dobu již informace, z nichž pochopil, jaké jsou ve skutečnosti síly nepřítele, před nímž Italové zatím jen ustupovali. Odebral se do Debra Markosu a ihned zbavil plukovníka Natala velení a nahradil jej plukovníkem Maraventanem. Ten prohlásil, že v nejbližší době získá zpátky Burje, a také v tomto ohledu učinil první kroky obsazením pevnosti ležící na půl cesty mezi Debra Mrkosem a Burje. Současně italská brigáda, která původně ustoupila na sever k jezeru Tana, zaútočila na britské jednotky, které ji střežily. Podplukovník Wingate zvolil útok a neobvyklou, ale jak se ukázalo, velmi účinnou metodu boje. Britští, súdánští a etiopští vojáci skupiny Gideon začali na Italy dorážet výpady prováděnými po pečlivém prozkoumání terénu  a postavení obránců. Po deset dnů útočili na různých místech a především v noci. Velkou vynalézavostí, statečností, ale současně i disciplínou přitom vynikali zejména příslušníci súdánského Pohraničního praporu. Etiopané Rásu Hailu, nezvyklí na noční operace a v postatě bez jakékoliv obranné taktiky, se rozhodli, že s takovým způsobem boje nechtějí mít nic společného – a Italy opustili. Za této situaci plukovník Maraventano 4. 4. Debra Markos vyklidil. 6. dubna, v den kdy padla Addis Abeba, vkročil do Debra Markosu císař Haile Selassie. Rás Hailu a jeho bojovníci se mu podřídili.

Zajištění další cesty císaře do Addis Abeby připadlo bojovníkům Pohraničního praporu. Ale navzdory tomu, že se italská moc hroutila, trvalo ještě téměř celý měsíc, než mohl Haile Selassie bezpečně vstoupit do svého sídelního města. Stalo se to 5. 5. 1941, přesně pět roků ode dne, kdy je obsadila italská okupační vojska.

Po splnění tohoto úkolu se skupina Gideon vydala za ustupujícími jednotkami plukovníka Maraventa ustupujícím na Gondar nad jezerem Tana. Po dosažení operačního prostoru vyslal Wingate část vojáků k odříznutí ústupové cesty a s oddílem Vlastenců začal na Maraventana tvrdě dotírat. 19. 5. italského plukovníka vyzval ke kapitulaci. Maravento odmítl. Zahájil dokonce protiútok, ale současně požádal nadřízené o instrukce, jak se má zachovat. Wingate požadavek kapitulace opakoval a doplnil jej sdělením, že jeho bojová skupina dostala rozkaz přesunout se jinam, proto starost o Maraventanovo uskupení převezmou etiopské jednotky, které jsou za tímto účelem shromažďovány. Byla to lest, protože vzhledem k zásobovacím potížím bylo etiopské vojsko v tu dobu prakticky bez munice, ale svůj účel splnila beze zbytku. Při představě, že padne do rukou rozzuřených domorodců, Maraventano už neváhal a kapituloval. Wingate vzal do zajetí 1 100 italských a 7 000 koloniálních vojáků bojujících po jejich boku.

Bojová skupina Gideon v době, kdy byla nejpočetnější, se sestávala z 50 britských důstojníků a 20 poddůstojníků, 800 dobře vycvičených súdánských vojáků Pohraničního praporu a 800 jen částečně vycvičených etiopských bojovníků. Přitom při operacích v těžkém horském terénu vzala do zajetí 15 600 vojáků nepřítele a ukořistila množství válečného materiálu a zásob.

Závěrečné vyčišťovací boje v Etiopii

Po pohromách utrpěných v Somálsku, Eritreji, a po kapitulaci Addis Abeby se zbytky Aostovy armády soustředily na etiopském území ve třech lokalitách. Skupina vedená generálem Petrem Gazzerou zaujala postavení v provincii Galla-Sidamo, oblasti v jihozápadní Etiopii, při hranicích s Keňou a Súdánem. Druhá skupina se pod velením generálporučíka Guglielma Nasiho opevnila u města Gondar severně od jezera Tana.  Třetí skupina k níž se  3. 4. připojil sám vévoda z Aosty, se shromáždila u Amba Alagi, místa na silnici vedoucí z eritrejské Asmary na jih, k městu Desje a pak k Addis Abebě. Do Amba Alagi přivedl Aosta z Addis Abeby své poslední záložní jednotky a ustoupily tam i zbytky poražených eritrejských sil generálporučíka Luigiho Frusciho.

Jako první přišla na řadu pozice u Amba Alagi, ze severu zahájila postup 29. indická brigáda, jeden prapor z 9. indické a jeden z 10. indické brigády, pluk speciálních úderných jednotek, dva polní dělostřelecké pluky a baterie středních děl. Pozemní jednotky podporovala ze vzduchu jedna rhodeská peruť a část bombardovací perutě RAF a dále s početným oddílem Vlastenců. Od jihu postupovala 1. jihoafrická brigáda, která vyrazila z Addis Abeby 13. 4. 1941. Pár kilometrů před Desje, zhruba v polovině cesty k Amba Alagi, se brigáda setkala s překvapivě silným odporem Italů, kteří se ukrývali v linii kopců táhnoucích se podél levé strany silnice. Kromě vynikajícího výhledu Italové disponovali i větším množstvím zakopaných děl. Po velkém nasazení příslušníků osobního pluku vévody z Edinburghu, kteří obsadili klíčový kopec, který převyšoval italská postavení, a zasypal je palbou seshora se italská obrana začala hroutit. 21. 4. se k 1. jihoafrické brigádě připojila velká skupina Vlastenců vedených poručíkem AG. S. Campbellem důstojníkem pluku The Black Watch. Rozhodující útok přišel 22. 4. a po pár hodinách odporu došlo k ústupu - a za chvíli se  italský ústup změnil v útěk. Město Desje padlo téměř bez odporu a do zajetí padlo přes 8 000 vojáků, převážně Italů z divize Africa, ukořistěno 52 děl s spousta dalšího materiálu. 1. jihoafrická brigáda měla 9 padlých a 30 zraněných.

Opevněný prostor Amba Alagi, v němž vévoda z Aosty zřídil svoje velitelské stanoviště, ležel v půli cesty mezi Desje a Asmarou. Bylo to místo, kde strategická silnice vyšplhala řadou ostrých zatáček až do výšky 3 300 metrů, a kde procházela tzv. Toselliho průsmykem. Po obou stranách silnici lemovala změť skalnatých kopců, z nichž se dominantní, nazývající se Amba Alagi, vypínal do výšky 3 500 metrů, při postupu z jihu na sever ležel asi 1 500 metrů od Toselliho průsmyku. Italové kopce kolem Amba Alagi opevnili, vybudovali na nich řadu úkrytů a dobře chráněných dělostřeleckých, minometných a kulometných postavení a umístili tm zátarasy z ostnatého drátu.

Ze severu postupující 5. indická divize se rozhodla předstírat, že útok míří na střed a na východní stranu bráněného prostoru, ve skutečnosti měl být hlavní nápor veden proti jeho západní straně.

Akce k odpoutání pozornosti nepřítele byly zahájeny 3. 5. a následující den vyrazily od západu dva indické prapory podporované prakticky vším dělostřelectvem, které měla 5. divize k dispozici. Obsadily čtyři horské vrcholy bráněné Italy a pak byly zastaveny, přestože jim byl na pomoc vyslán celý pluk. Kombinace úzkých soutěsek, mezi skalami přehrazených hustými zátarasy z ostnatého drátu, s intenzivní obrannou palbou, vedenou z chráněných kulometných a minometných postavení, nedávala žádnou naději, že by pokračování útoku z tohoto směru mohlo přinést úspěch. Jediným jistým výsledkem by byly neúnosné ztráty. Skupina postupující od východu si vedla překvapivě dobře, proto sem byla přidělena celá 9. indická brigáda. Kvůli udržení Italů v nejistotě zaútočily po celonočním přesunu od jihu jednotky 29. indické brigády. Ve stejné době dorazila 1. jihoafrická brigáda od směru Desje 30 km od Amba Alagi. Přesto, že Italové vyklízeli jednu pozici za druhou, byl boj o poslední pozice vojáků vévody z Aosty stejně urputný jako nedávno ukončená bitva o Keren v Eritreji. Ale jeden významný rozdíl zde přece jen byl, u Amba Alagi měli Britové daleko větší manévrovací prostor, mohli podle vývoje situace měnit plány a dotírat na Italy z několika stran současně. Jak se zužoval obranný perimetr, zvyšovala se úměrně tomu na zmenšujícím se prostoru intenzita bombardování a ostřelování dělostřelectvem. Také dezerce Aostových vojáků nabývala masových rozměrů a morálka v obležené pevnosti se hroutila.

Dne  16. 5. začali Italové jednat o příměří. 19. 5 .italská posádka o zbývajícím stavu 5 000 mužů kapitulovala.

Ze zhruba 350 000 mužů, s nimiž Italové ve východní Africe vstupovali do války, nyní zůstávala v bojeschopném stavu jen posádka obranného komplexu kolem města Gondar a pak zbytky sedmi koloniálních divizí v oblasti Galla-Sidamo u etiopských hranic s Keňou a Súdánem. Úkol vypořádat se se zbytkem italských vojsk stále zůstávajících v Etiopii připadl africké 11. a 12. divizi. Protože šlo o početná uskupení, zaměstnávala jejich likvidace obě africké divize až do podzimu, ale šlo už jenom o prodlužování nevyhnutelného konce. Ostatní britské síly se přesunuly do Egypta.

V provincie Galla-Sidamo měli Italové ještě 38 000 mužů, 200 děl a asi 30 lehkých a středních tanků. Pod tlakem 23. nigerijské a 22. východoafrické brigády a 5. pěším plukem Belgičanů z Belgického Konga dislokovaných v Súdánu a postupujícím vpřed ustupujícím Italům kapitulovaly italské jednotky 6. července 1941.

V Gondaru více než 41 000 vojáků, kolem 80 děl vy výhodných obranných postaveních. Po porážkách ztráceli vojáci italského původu chuť a sílu bojovat a propadali depresi  a příslušníci koloniálních jednotek, kteří tvořili většinu, byli stále nespolehlivější a houfně opouštěli svá stanoviště a dezertovali. Hlavní síly Britů zadrželi Italové v lokalitě Wolchfit, kde silnice stoupala hadem ostrých zatáček vinoucím se po úbočí horského hřebenu, stoupání téměř 1 400 metrů a celý jeden její úsek byl vytesán do skály. Italskou posádku tvořilo 3 000 Italů a 2 000 vojáků koloniálních vojsk. Nehodlaje útok uspěchat přisouval britský velitel posily a oddíly Vlastenců odřízl přístup zásob k Wolchefitu. 25. 9. 1941 velitel Wolchefitu plukovník Felice Gondola požádal o příměří z důvodu vyčerpání zásob jídla masových dezercí a 27. 9. kapituloval spolu s 1 631 Italy a 1 450 koloniálními vojáky, kteří se vzdali 25. východoafrické brigádě. Útok mohl pokračovat, ale projevil se vliv období deštů na stav silnic. Po bojích o Kulkaber v polovině listopadu přišel rozhodující útok na Gondar. Z východu postupovala 26. východoafrická brigáda, z jihu 25. východoafrická brigáda a oddíly Vlastenců. Hlavní útok začal 27. 11. 1941 v 5.30 ráno a po těžkých bojích a proniknutí oddílů Vlastenců do města Gondar se v 15.40 odpoledne dostavila italská delegace žádající ukončení bojů. Následující den kapitulovaly i jednotky bránící se v okolním městečku Čilga a vesnici Gorgora.

Přesně 17 měsíců a 17 dní po Mussoliniho vyhlášení války přestalo jeho východoafrické impérium existovat.

Autor : Karl Schlange / Schlange 🕔10.08.2003 📕9.695

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře