Bitva u Visu 20. 7. 1866

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔05.08.2006 📕12.504

K námořní bitvě mezi rakouským a italským loďstvem u ostrova Lissa (dnešní Vis, Chorvatsko) došlo v době, kdy byla válka roku 1866 na Severním válčišti již rozhodnuta, rakouská armáda ustupovala od místa prohrané bitvy s Prusy u Hradce Králové směrem na Vídeň. Vojska spolkových německých států, která se do války zapojila na straně Rakouska, ustupovala pod tlakem armád Pruska a jeho německých spojenců stále více na jih a krom Bavorska už vyklidila území těméř všech svých států a státečků - 16. července padl do pruských rukou i Frankfurt nad Mohanem, hlavní město Německého spolku, který Prusové od začátku války považovali za rozpuštěný a jehož likvidace (minimálně likvidace v té podobě, v jaké tehdy existoval) byla z pruské strany skutečným cílem války. Italové bojovali v této válce proti Rakušanům, jako už několikráte před tím, za připojení části jejich území obývané Italy k Itálii (konkrétně Benátska, ale i Jižních Tyrol a nároky si dělali také na Terst a pobřeží Jadranu). V době, kdy se schylovalo k rakousko-pruské válce a bylo jasné, že se na pruskou stranu připojí Itálie, pokusila se rakouská diplomacie udělat vše pro to, aby nemuselo Rakousko bojovat na dvou frontách. Proto slíbila Itálii (zprostředkovaně přes Francii) Benátsko předat za finanční náhradu za rakouské pevnosti, které se na území nacházely, a včetně části státního dluhu na Benátsko připadající. Itálie však už tou dobou měla s Pruskem uzavřenu dohodu o společném postupu v nastávající válce. Ačkoliv spojenectví Itálie a Pruska bylo naprosto účelové (mělo trvat pouze tři měsíce a omezovalo se na dohodu o napadení Rakouska oběma smluvními stranami), nebyli od něj Italové ochotni ustoupit. Ve skutečnosti jim totiž nešlo primárně o Benátsko, ale hlavně o to, aby Rakušanům uštědřili další vojenskou porážku (a územní zisky měly být logickým důsledkem této porážky, přičemž se neuvažovalo jen o Benátsku, ale i o Horním Tyrolsku, Terstu a části jaderského pobřeží). Jejich pozemní akce však 26. června 1866 skončily jasnou porážkou v bitvě u Custozy a od té doby se Italové zmohli pouze na víceméně diverzní akce proti rakouskému Tyrolsku, přestože hlavní rakouské síly z Itálie se po porážce u Hradce Králové (3. 7. 1866) přesunovaly na sever proti Prusům.

Když se ukázal rozsah rakouské porážky u Hradce Králové a začalo být zřejmé, že zanedlouho dojde k vyjednávání o míru, začalo italské politické vedení naléhat na to, aby bylo dosaženo vítězství a tím podepřena italská pozice v těchto jednáních. Zůstávala jediná možnost, a to námořní bitva. Italské námořnictvo bylo celkově v mnohem lepším stavu než rakouské, které disponovalo v porovnání s délkou pobřeží (asi 860 km) malým počtem plavidel - operační eskadra, která se účastnila boje s Italy, byla složena celkem z 26 lodí. Z nich pouze 7 bylo moderních pancéřových, zbytek dřevěných. Navíc byly vyzbrojeny (na rozdíl od pozemního dělostřelectva) děly s hladkou hlavní a zastaralou municí (moderní výzbroj, objednaná u pruské firmy Krupp, byla zadržena pruskými úřady). Proti nim v této bitvě Italové postavili celkem 28 válečných lodí (původně jich mělo být až 38), z nichž ovšem 12 bylo pancéřových (4 plně, 8 částečně) a i zbylé - dřevěné - byly vesměs mohutnější než rakouské. Krom toho disponovaly modernější výzbrojí. O celkovém poměru svědčí porovnání počtu hlavní a mužů, jimiž obě flotily disponovaly - na italské straně to bylo celkem 641 (vesměs kvalitnějších) děl, na rakouské pak 532. Rakouské lodě obsluhovalo celkem 7 871 námořníků, italské 10 886.

Vrchním velitelem italské eskadry byl určen šedesátiletý admirál Carlo Conte Pellion di Persano, který již 8. července dostal od ministra námořnictví první jasný pokyn k tomu, aby „vyplul na moře, vyhledal nepřátelské loďstvo a neprodleně je napadl“. Persano totiž už ode dne bitvy u Custozy (26. 6. 1866), kdy byla jeho eskadra shromážděna (nikoliv v plném počtu, ale dostatečném pro provádění operací), kotvil se svou flotilou bezúčelně před Anconou. Po tomto jasném rozkazu k vyplutí už dále otálet nemohl, a 10. července se italská flotila hnula. Toho dne se přiblížila k dalmatskému pobřeží, několik dní křižovala po volném moři a 13. července se vrátila do Ancony, neboť Persano se stále necítil dostatečně silný pro skutečnou bojovou akci (přestože měl k dispozici nyní 27 plavidel, chyběly mu slíbené jednotky námořní pěchoty - měl pouze 1 500 mužů, slíbeno měl přes 4 000). Tím donutil rozzlobeného ministra námořnictva (jehož rozhořčení sdílela většina Itálie) 15. července osobně přijet do Ancony a admirálovi sdělit, že má pouze dvě možnosti - buď okamžitě vyrazí k útoku, a nebo rezignuje na svou funkci. Pod tímto tlakem tedy admirál Persano konečně svolil a vyplul k provedení operace proti ostrovu Lissa. Tato akce byla naplánována s cílem dobýt rychlého vítězství a získat aspoň kus území, který by se dal na očekávané mírové konferenci vyměnit za jiné rakouské území, na něž si Italové dělali nárok.

16. července 1866 v 15:00 hod tak italská flotila čítající nyní 28 válečných plavidel (11 pancéřových lodí, 7 dřevěných, 4 kurýrní parníky, 4 dělové čluny, nemocniční loď a proviantní loď) vyplula z Ancony směrem na ostrov Lossin (dnešní Lošinj), aby zmátla Rakušany ohledně cíle své plavby v případě že by se o vyplutí flotily dověděli. Po západu slunce se stočila směrem na Lissu a během noci se na dohodnutém místě setkala se šéfem Persanova štábu d´Amicem, který se vydal na cestu ještě dříve než zbytek flotily, aby na malém obchodním plavidle v převlečení za obchodníka osobně obhlédl obranu na Lissu a vytipoval vhodné úseky pobřeží k vylodění. 17. červenec pak italská flotila strávila křižováním v okolí Lissy, ale mimo dohled, a plánováním operace na dobytí ostrova.

Ostrov Lissa má strategickou polohu v Jaderském moři mezi chorvatským a italským pobřežím, asi 50 km od chorvatského a 150 km od italského. Ostrov o velikosti zhruba 16 x 8 km měl díky své poloze značný význam pro námořní plavbu od nepaměti. Od roku 1815, kdy připadl společně s Dalmácií Rakousku, byl využíván jako důležitá logistická základna rakouského námořnictva - nacházely se zde sklady proviantu, munice, uhlí a dalšího materiálu. Na ostrově se nalézal válečný přístav S. Giorgio v hluboké zátoce na severovýchodě ostrova, a dále tři menší obchodní přístavy - Komiža, Manego, Karober. Obranu ostrova zajišťovala posádka 1 833 mužů, jíž velel plukovník Urs de Margina, s 88 děly. Přístav S. Giorgio byl chráněn osmi pevnůstkami a čtyřmi dělostřeleckými bateriemi, zbytek dělostřelectva byl rozmístěn po ostrově většinou ve třinácti dalších pevnůstkách, budovaných od dubna 1866 k posílení obrany ostrova (některé nebyly dosud dokončeny).

18. července byl zahájen italský útok na ostrov. Komodor Sandri s několika dělovými čluny odplul k Lessině (Hvar), aby zde přerušil podmořský telegraf a zabránil tak Rakušanům včas získat informace o tom co se na Lisse děje. Dorazil tam v poledne, ale až v 15:00 pod pohrůžkou ostřelování donutil místní úřady k přerušení podmořského kabelu. Telegrafní úředník Bräuner však napojil telegrafní přístroj na pozemní linku vedoucí do Zadaru a touto oklikou mohly informace k Tegetthoffovi zakrátko proudit dál. Italové, přesvědčeni, že splnili svůj úkol, okamžitě odpluli zpět k Lisse. Podle plánu byla italská flotila u ostrova rozdělena na tři části - zatímco kontraadmirál Vacca se třemi pancéřovými plavidly a jednou dřevěnou korvetou měl postřelovat rakouské baterie u Komiže, hlavní síly flotily, tedy osm pancéřových plavidel pod velením samotného Persana, zaútočí na přístav S. Giorgio a viceadmirál Albini s pěti dřevěnými plavidly vylodí námořní pěchotu komandanta Monaleho u Manega. Zbytek lodí se akce neúčastnil. Provedení plánu však začalo váznout hned na počátku - předávání rozkazů trvalo od svítání, kdy měly být lodě na svých místech, až do jedenácti hodin dopoledne, kdy byly konečně doručeny posledním jednotkám. Mezitím se plán rozjížděl - v 10:30 padly první výstřely a brzy bylo jasné, že italské velení se dopustilo neskutečných chyb. Když kontraadmirál Vacca dorazil ke Komiži, zjistil, že děla jeho lodí, umístěná na spodní palubě těsně nad čárou ponoru, prostě nejsou schopna dostatečného náměru, aby zasáhla vysoko položené rakouské pevnůstky a baterie! Na tento problém se mělo přijít během přípravy palby už předchozího dne, byla-li by však řádně provedena...

Když kontraadmirál Vacca ke svému překvapení zjistil tuto nemilou skutečnost, usoudil (vcelku logicky) že u Komiže nic nezmůže a vydal se k Albiniho vyloďovací flotile. Tam však došlo k přesně stejnému problému - ani Albiniho lodě nebyly schopny zamířit na rakouské baterie, a tudíž provést dělostřeleckou přípravu před vyloděním. To nyní tedy nepřicházelo v úvahu a i viceadmirál Albini se po několika hodinách marných snah přesunul k hlavním silám flotily. Ty mezitím od 11 hodin bojovaly - s výrazně větším úspěchem - s rakouskou obranou přístavu S. Giorgio. Persano měl 173 lodních děl, Rakušané se bránili s pomocí jen 46 přístavních děl, z nichž jen 14 bylo zadovek vz. 1861, zbytek zastaralé předovky s hladkou hlavní. V půl druhé byla zasažena prachárna v opevnění u vjezdu do přístavu a následný výbuch vyřadil zde umístěnou rakouskou baterii. Devadesát minut nato postihlo totéž druhou rakouskou pevnůstku u vjezdu do přístavu a vnější obrana přístavu tím byla zničena. Ostřelování vysoko položené pevnůstky nad přístavem, která taktéž nebyla z italských lodních kanonů dosažitelná, pak Persano přenechal připlouvajícímu Vaccovi a sám se se třemi loděmi pokusil proniknout do přístavu, aby umlčel vnitřní baterie. Než však tento manévr připravil, dostala Firmidabile zásah, a než Persano akci spustil, padl soumrak a další činnost musela být odložena na příští den.

Italský velitel tak vysloveně vlastní neschopností nechal odplynout slušnou šanci na dobytí ostrova. Během noci Rakušané opravili co se dalo (italské lodě vystřílely během odpoledne celkem 1 300 granátů) a ráno byli opět připraveni k palbě. Italům mezitím dorazily posily jak v lodích (včetně věžové lodi Affondatore, která se se svými dvěma otočnými věžemi s třistaliberními kanony a devět metrů dlouhým ocelovým klounem čnícím z lodi dopředu těsně pod hladinou stala nejrychlejší a nejmocnější lodí celé eskadry), tak v mužstvu (k vylodění bylo nyní připraveno 2 200 mužů námořní pěchoty). Krom nich dostihla Pesrana taky zpráva o tom, že Rakušané se chystají vyplout z rejdy ve Fažaně, kterou si vyložil tak, že odpoledne 18. července vypluli (k čemuž ve skutečnosti došlo až téměř o čtyřiadvacet hodin později). Každopádně ani tak nemohli dorazit na místo dříve než 19. července večer a proto měli Italové celý den na to, aby se ostrova zmocnili. Bylo by to pro ně cenné vítězství, neboť by pak mohli přivítat rakouskou flotilu už usazeni na ostrově, s jeho pevnostmi a přístavy na své straně.

Plán na další den byl tedy mírnou modifikací předchozího - Albiniho dřevěné lodi společně s dělovými čluny se opět pokusí o vylodění, tentokráte však u přístavu Karober, který se Persanovi zdál vhodnější (nebyl tolik bráněn). Jádro flotily se pokusí dobýt S. Giorgio, zatímco Persano sám se třemi pancéřovými loděmi bude podporovat Albiniho vylodění tím, že umlčí baterie, které by ho mohly ohrožovat. Tento jasný plán se opět setkal s nepochopitelně zdlouhavým prováděním. Persano už během dopoledne vyjádřil obavy, že jeho flotila bude zastihnuta Rakušany rozptýlena, přestože ani kdyby Rakušané vyrazili jak si myslel už předchozího dne, nemohli se objevit dříve než večer, kdy už by se do střetu ani jedna strana nepustila. I italské hlídkující lodě hlásily, že nepřítel není v dohledu. Přesto operace započala až v 15:00 hod odpoledne.

Jedna z italských lodí - Formidabile - podle plánu pronikla do přístavu a pokusila se umlčet vnitřní baterie, zatímco tři další, které ji chtěly podpořit, zůstaly bezúčelně stát v úzkém hrdle přístavu, kde nebyl dostatek prostoru pro manévr a odkud jim nepřátelské baterie Formidabile stínil. Když byl zasažen a vypukl na něm požár, musel přístav složitě opustit (za zvuků rakouské císařské hymny, kterou při této příležitosti spustila kapela rakouské námořní pěchoty). Když ani Affondatore, pýcha Persanovy flotily, svými třistaliberními kanony nic nezmohl a jenom, stojíc ve vjezdu do přístavu bez možnosti pohybu, zbytečně riskoval zásah, byl útok odvolán. Italové vyloďující se u přístavu Karober museli zápolit se silným jihovýchodním větrem a vysokým příbojem, který bránil vyloďovacím člunům dosáhnout pobřeží. Nakonec přišel soumrak a zastavení všech operací. Italové se na noc seřadili do bitevního pořádku na rejdě před S. Giorgiem. Loď Formidabile byla požárem, přestože se ho nakonec podařilo zvládnout, natolik poškozena, že musela být odeslána do Ancony. Rakouští obránci byli vyčerpaní, dvě třetiny baterií zničeny, ale k vítězství měli Italové toho dne stejně daleko jako předchozího. Navíc očekávaný příjezd rakouské flotily nedával Italům už další šanci svůj pokus zopakovat.

Poněvadž v noci dorazil další oddíl pěchoty, Persano se nyní, za nepříznivého počasí (silný střídavý vítr, déšť) překvapivě rozhodl po dvou dnech váhavého vedení boje k rázné akci - ve tři hodiny ráno vydal příkaz k vylodění. Dvě pancéřové lodi vyslal k obnovení bombardování Komiže a zbytku fltoily nařídil pohotovost před S. Giorgiem. Vyloďovací plavidla však neměla šanci se v tomto počasí probít k pobřeží a útok byl opět neúspěšný. V 8 hod ráno hlídkující italský křižník spatřil na severu nepřítele.

Proti italské flotile, jež byla v důsledku Persanova rozhodnutí pokusit se ještě na poslední chvíli o další útok částečně rozptýlená, směřoval admirál Tegetthoff, který ve velení rakouské flotily vystřídal 18.dubna 1866 neoblíbeného (a jak se ukázalo během tažení v severních Čechách, kde velel VIII. armádnímu sboru, též neschopného) arcivévodu Leopolda, se svými 26 plavidly (z toho 7 pancéřových). Od okamžiku, kdy přebral velení, tvrdě pracoval na tom, aby rakouskou flotilu, nacházející se v mírovém stavu, uvedl do bojové pohotovosti. Některé lodě byly na opravách v doku, jiné nebyly vyzbrojeny. Na opancéřování starých dřevěných lodí nebyl čas, a tak byly aspoň na některé z nich připevněny kotevní řetězy a kolejnice. Na konci června byla rakouská flotila i přes spoustu problémů (včetně požáru na přestavované lodi Novara, který byl pravděpodobně sabotáží) vpodstatě připravena a Tegetthoff se 13 svými plavidly vyplul na demonstrační plavbu k Anconě - ke střetu však nedošlo, neboť italská plavidla nebyla bojeschopná (neměla dokonce ani většinu výzbroje na palubách!) a Rakušané se vrátili do svého kotviště ve fažanské rejdě. Tegethoff se už 17. července dověděl o akcích italské flotily v okolí Lissy, nicméně považoval je za pouhou lest, která ho měla vylákat k Lisse tím umožnit Italům napadnout Terst nebo Pulu, nejdůležitější rakouské přístavy, které měl Tegetthoff za úkol za každou cenu ubránit. Nevěřil, že by Italové neměli větší cíle než dobytí Lissy. Teprve 19. července bylo jasné, že italským cílem je Lissa, a tak admirál Tegetthoff se svými loděmi ve 13 hod vyplul, aby ostrov vyprostil. Po šestnáctihodinové plavbě v dešti a nepříjemném silném protivětru kolem sedmé hodiny ráno 20. července spatřili Rakušané hlídkující italský křižník, provedli obrat k jihu (dosud pluli podél pobřeží) a poté co se rozestoupila ranní mlha spatřili před sebou celou italskou flotilu.

Ta se začala formovat do bitevní linie na Persanův rozkaz poté, co admirál obdržel od hlídkující lodi zprávu o příjezdu rakouské flotily (což komentoval prý slovy „Ecco, i pescatori“ - „Hle, rybáři“). Italské lodě však byly vzhledem k provádění útočných operací proti ostrovu rozptýleny na třech místech - dvě pancéřové lodi byly před Komižou, hotovíce se znovu ji bombardovat, jedna (Formidabile) už byla poškozená na cestě do Ancony, a osm zbylých kotvilo připravených před S. Giorgiem. Dřevěné lodě pak u Karoberu zápasily s nepřízní počasí ve snaze dostat své vyloďovací čluny zpět na palubu po nezdařeném pokusu o útok. Osm lodí od S. Giorgia se mezi 9. (kdy rakouské hlídky poprvé zahlédly vrcholky hor na Lisse) a 10. hod zformovalo do kýlové linie (jedna loď za druhou) a vyplulo západním směrem (nad severním pobřeží ostrova). Když se zvedla mlha, ukázalo se však, že lodě plují v obráceném pořadí než měly. Admirál Persano tudíž na poslední chvíli vydal rozkaz k obratu každé lodi, čímž se ustavilo správné pořadí - na čele kontraadmirál Vacca na lodi Pricpie di Carignano, za ním Castelfidardo, Ancona, Re d´Italia (vlajková loď Persanova), Palestro, S. Martino, Re di Portogallo s komodorem Ribottym a konečně Maria Pia. Lodě nyní, po provedení obratu a úpravě kurzu, směřovaly na severovýchod v kýlové linii dlouhé asi 4 km.

Tento na poslední chvíli provedený složitý manévr způsobil, že rozestupy mezi loděmi byly nepravidelné. Admirál Persano navíc v 10:15, těsně před vypuknutím bitvy, změnil své stanoviště z Re d´Italia (jejíž velení přenechal kapitánu Faa di Brunovi) na Affondatore, kterou nechal plout mimo linii, aby mohl jako velitel zasáhnout na nejdůležitějím místě. Bylo to nešťastné rozhodnutí, které způsobilo nutně zmatek, neboť o změně vlajkové lodi nebyl nikdo informován (dokonce zůstala na Re d´Italia vlát admirálská vlajka). Navíc všechny lodě od Re d´Italia dál zpomalily, aby umožnily admirálově člunu odplout, a tím se rozestup mezi prvními třemi loděmi a zbytkem sestavy dále zvětšil. Na Persana se sneslo mnoho kritiky tvrdící, že přesunem na Affondatore chtěl získat pouze bezpečnější pozici pro svou osobu. Každopádně italskou linii včas dohnala Varese, jedna ze dvou lodí ostřelující Komižu, a tak italská linie byla tvořena opět devíti loděmi plus Affondatore vpravo od linie (tím pádem Persanovi navíc jeho vlastní lodě zakrývaly výhled na nepřítele). Díky různým rozestupům mezi italskými loděmi vznikly tři skupiny po třech lodích, v čele s Vaccem, di Brunem a Ribottym. Albiniho dřevěným plavidlům se podařilo včas ukončit vyloďovací operaci a z vlastní iniciativy se též seřadit a zamířit k místu střetu - pancéřové lodě (vzdálené dvě námořní míle) však už nemohly dohonit a nakonec se do bitvy zapojily spíše symbolicky ostřelováním rakouských lodí z dálky.

Admirál Tegetthoff měl své lodě uspořádány do výhodné formace - tři skupiny po osmi lodích (z toho sedm bojových), každá v šípovité formaci, plující za sebou s rozestupy asi 1 000 metrů (před sestavou ozbrojená obchodní loď jako hlídka). První skupinu tvořily pancéřové lodě, druhou dřevěné vedené řadovou (impozantní - měla celkem 92 děl, avšak co se výzbroje týče značně zastaralou) lodí Kaiser, třetí dělové čluny a ozbrojené obchodní lodě (za sestavou pak ostatní a pomocné lodi). Když se zvedla mlha, Tegetthoff předvedl to, čemu by se v bitvě na zemi říkalo útok z chodu - nařídil změnit kurs k jihojihovýchodu a rozkázal „pancéřové lodi udeřit na nepřítele a potopit jej“. Následující zprávu - „Lissa musí být vítězství“ - už nestihl signalizovat.

První výstřely zazněly v 10:30 hod. Italská přední skupina (Vacca) se pokusila projet kolmo před rakouskou přední skupinou, což se jí podařilo (lépe řečeno Tegetthoff jí to záměrně dovolil, neboť se rozhodl vniknout do mezery mezi první a druhou italskou skupinou). Položila tak příčku na T, což je známý námořní manévr, kdy nepřítel může být ostřelován ze všech palubních děl na boku lodi, zatímco sám může použít pouze děla na přídi. Rakouské lodě však tímto ohněm prošly prakticky bez újmy, ačkoliv byly většinou zasaženy. Nejhůře dopadla Drache na krajním pravém boku sestavy, která byla zasažena 17krát, přišla o hlavní stožár, dočasně o pohon a také o kapitána von Molla, jehož na místě zabil granát (zdatně ho zastoupil Weyprecht, který loď dokázal znovu uvést do bojeschopného stavu). Vacca se následně stočil na sever, aby obeplul rakouskou první skupinu a zaútočil na druhou (dřevěnou). Bitva začala (v 10:43 hod). Italský velitel admirál Persano mezitím přenášel konečně svou admirálskou vlajku na Affondatore a nebyl schopen boji velet.

Rakouská první skupina se tak ocitla v mezeře mezi Vaccovými třemi plavidly a následujícími třemi v čele s Re d´Italia. Mezera byla však dostatečně široká na to, aby se zde Tegetthoff (který byl na lodi Ferdinand Max v čele své sestavy) otočil vpravo a napadl čelně italskou druhou skupinu. Zároveň rakouská druhá skupina provedla taktéž obrat a vrhla se na poslední tři italské lodě, zatímco třetí rakouská skupina byla napadena Vaccou. Rakušané se otočili a začali unikat k severu, přičemž Vaccovy lodě táhly s sebou. Tím Rakušané dokonali zisk početní převahy nad jinak početnějším nepřítelem - na počátku bitvy se proti sobě pustilo 21 rakouských lodí proti 10 italským, nyní získali Rakušané ve středu dokonce výraznou převahu i co do počtu pancéřových lodí - 7 ku 3 (7:4 počítáme-li i Affondatore, která se stále drží mimo střetnutí).

Bitva se tak rozpadla na dvě střetnutí - první rakouská skupina proti druhé italské a druhá rakouská skupina proti třetí italské (nepočítáme-li momentálně se vzdalující třetí rakouskou a první italskou skupinu). Nejdůležitější byl jednoznačně boj ve středu, tedy první rakouské a druhé italské skupiny. Tegetthoffův záměr byl jasný a jednoduchý, a  možná i proto tak účinný. Ve zmatku, který vypuknul čelním střetem první rakouské a druhé italské skupiny, a pod clonou kouře s neustále dunícíh děl, mohly rakouské lodě na vlastní pěst napadat italské z těch nejmenších vzdáleností - rakouská vlajková loď Erzherzog Max Ferdinand opakovaně taranovala italskou (bývalou) vlajkovou Re´d Italia. Po jednom zásahu do zádi italská vlajka spadla na příď rakouské lodi a admirál Tegetthoff vykřikl: „Kdo vezme vlajku?“, načež se jí pod palbou zmocnil chorvatský poddůstojník Nikola Karković. Ani na několikátý pokus se však nepodařilo rakouské vlajkové lodi prorazit trup Re´d Italia. Erzherzog Ferdinand Max se následně dostala do kolize s Anconou, která se ji pokusila taranovat, a když po sobě obě plavidla po rychlém rakouském manévru který tomu zabránil sklouzla boky, Italové z prakticky nulové vzdálenosti vystřelili z děl. K velkému rakouskému štěstí však ve spěchu nabili děla pouze hnací náplní, nikoliv však už granáty...

V době, kdy se rakouská první skupina soustředila kolem Re´d Italia, využil Persano na Affondatore jejich zaujetí a zaútočil na snadný terč, jakým byla dřevěná loď Kaiserin Elisabeth, kolesový kurýrní parník, který se spolu s celou druhou rakouskou skupinou blížil ke třetí italské. Affondatore však svou ranou z třísetliberního děla přestřelil a poté vjel do kouře způsobeného kanonádou, v němž nebylo možno zaměřit nepřítele. Zničehonic se před Affondatore zjevila řadová loď Kaiser, vedoucí loď druhé rakouské skupiny. Ten na něj vystřelil salvu, ale pancéřové lodi nemohl ublížit. Affondatore mu to vrátil zásahem ze svého třísetliberního kanonu, který tentokrát dopadl na palubu, usmrtil šest členů posádky, vyřadil palubní dělo, kompas i telegrafní stanici. Kaiser se pak vyhnul dvěma pokusům o taran ze strany Affondatore (při druhém z nich po sobě obě lodi sklouzly boky a paradoxně nejvíce utrpěla střední paluba pancéřové Affondatore; podle některých zdrojů se však Affondatore o taranování velké dřevěné lodi ani ve skutečnosti nepokoušela, neboť se bála, že by se v ní její dlouhý kloun zaklínil a lodě by se potopily společně).

Nyní se konečně rozhořel boj mezi rakouskou druhou a italskou třetí skupinou. Po několika výstřelech z děl se komodor Ribotty, jemuž na pomoc spěla už i Maria Pia, pokusil taranovat Kaisera. Jeho kapitán komodor Petz se rozhodl předejít tomu a sám otočil svou loď proti Ribottymu. Přesně v 11:00 hod došlo k téměř čelní srážce, po níž byla poškozena Kaiserova příď, zřítil se přední stěžeň, byl pobořen a ucpán komín - přes palubu se tak začal táhnout dým, který následně zapálil plachtu a na lodi vypukl požár. Re di Portogallo vyvázl bez vážnějších škod, Kaiser byl jen díky rychlému zásahu posádky, která lokalizovala požár, zachráněn (už za ním byl vyslán jeden z dělových člunů, aby sbíral trosečníky po očekávaném potopení lodi) a ještě střílel po Affondatore. To už mu na pomoc připluly další lodě z druhé rakouské skupiny a soustředily svou palbu na Affondatore. Ta se rozjela proti Kaiserovi se zjevným úmyslem ho taranovat a tím ho dorazit, ale v polovině cesty se zastavila, obrátila a opustila bojiště směrem na západ. Později se ukázalo, že to byl výslovný Persanův rozkaz, kterým pod pohrůžkou válečným soudem zastavil manévr velitele lodě, neboť už bylo jasné, že Italové bitvu prohráli a další boj nemá smysl. Kaiser následně také unikl, směrem k Lisse.

Kapitán Re d´Italia se mezitím snažil ze zoufalé situace (jeho tříčlenná skupina byla napadena sedmi nepřátelskými pancéřovými loděmi podporvanými dalšími třemi dřevěnými ze třetí rakouské skupiny) uniknout rychlou plavbou směrem za Vaccovou skupinou, ale poškozené kormidlo vypovědělo službu. Malá loď Palestro plující za Re´d Italia se mu pokusila přijít na pomoc, ale brzy byla přesilou zahnána, přičemž na lodi vypukl nezvladatelný požár. Naopak S. Martino, třetí loď skupiny, se k výraznějšímu zapojení do boje neměla. Palestro se dalo na pomalý únik směrem k Hvaru. Nato přišel další taran od rakouské vlajkové lodi na Re d´Italia, při nemž se konečně podařilo trup nepřátelského plavidla prolomit - vznikla asi šest metrů velká díra v boku lodi pod čárou ponoru. Re d´Italia se položila na bok a během tří minut se potopila včetně 381 mužů z téměř šestisetčlenné posádky. Stalo se tak v 11:30 hod. Admirál Tegetthoff se pokoušel zachránit trosečníky, ale operaci musel údajně zrušit protože italské lodě po něm a jeho záchranných člunech střílely z děl. Italové pak tvrdili, že Rakušané zachráněné vyslechli a zastřelili, což se dá označit za naprostý nesmysl.

Po tomto krátkém přerušení boje Tegetthoff zhodnotil situaci a poněvadž viděl, jak se třetí italská skupina vrhla na jeho dřevěné lodě druhé skupiny, vydal jim rozkaz okamžitě se obrátit k severu. Pancéřové lodě první rakouské skupiny se znovu zapojily do boje, aby chránily dřevěné lodě a odplouvajícího Kaisera. Boj přešel v neuspořádané srážky lodí, které by se daly označit, vypůjčíme-li si opět terminologii pozemního boje, za melé. Špatná viditelnost a relativně malý prostor bojiště zapříčinil, že do sebe ve zmatku narážely i vlastní lodě. Nakonec se obě strany vyprostily z tohoto nekoordinovaného střetnutí (kolem 12:15 hod), v němž ve formaci zůstala jen Vaccova skupina poněkud stranou hlavního střetu, a shromáždily se - rakouská flotila na sever od přístavu S. Giorgio ve třech skupinách plujících na severovýchod, přičemž nejsevernější tvořily pancéřové lodě, pod jejich ochranou dále na jihu se shromáždily lodě dřevěné (s výjimkou Kaisera a Kaiserin Elisabeth, která se k němu připojila na cestě do přístavu), italská flotila na západ od rakouské, ve dvou kýlových liniích plujících na západ (prakticky jí velel Vacca, neboť Persano byl stále pasivní případně jeho signály mnozí velitelé vůbec nepostřehli, protože netušili, kde se nachází). Ještě několik hodin si obě flotily vyměňovaly dělové výstřely ze vzdálenosti asi tří mil. Italové čekali, až budou moci přijmout nebohé Palestro zpět do svých řad.

Tomu Persano vyslal na pomoc dřevěnou fregatu Governolo, aby převzala mužstvo, neboť požár se ukázal být nezvládnutelným. Velitel kapitán Capellini však prohlásil, že on na lodi zůstane, a mužstvo ho za této situace odmítlo opustit. Nato se Italové pomocí Governola a další vyslané lodi Indepenzia pokoušeli loď podle přání jejího kapitána po větru odtáhnout. Ve 14:30 došlo k obrovskému výbuchu a loď se potopila, přičemž přežilo jen 19 ze 230 (podle jiných pramenů 250) členů posádky. Teprve nyní se admirál Persano pokusil rázně převzít velení - vyplul velkou rychlostí západním směrem, aby se dostal do čela formace, a signalizoval lodím, aby ho následovaly. Pokud šlo skutečně o pokus převzít vedení formace a případně obnovit boj, byl proveden stejně nešťastně jako celá bitva. Tím že plul rychle na západ a signalizoval „Následujte mě“ vlastně velel opustit bojiště, což se také stalo. Rakušané se poté uchýlili do S. Giorgia, Italové 21. července zpět do Ancony. Symbolickou tečkou za Persanovým vystoupením budiž skutečnost, že zde podal klamné hlášení o svém vítězství a přihlížel dočasným oslavám, které tím vyvolal.

Rakušané přišli o 38 padlých a 138 raněných (z toho 22 padlých a 82 raněných na Kaiseru) plus 24 padlých a 74 raněných z řad obránců Visu, Italové pak o 5 padlých a přes 600 utonulých (přesný počet se ve zdrojích liší), asi 40 zraněných a 186 zajatých. Na rakouské straně došlo k poškození lodi Kaiser, Italové měli dvě zničené a tři těžce poškozené lodě. Admirál Persano byl za své chování v bitvě i po bitvě postaven před vojenský soud, obviněn ze zbabělosti, uznán vinným a potrestán zbavením funkce, degradací, vyloučením z námořnictva a uhrazení soudních výloh. Poté se uchýlil do soukromí do Turína a věnoval se psaní knih. Zemřel 28. 7. 1883. Jeho přemožitel admirál Tegetthoff se stal slavným, roku 1868 se stal šéfem námořní sekce Ministerstva války a začal prosazovat velkou reformu rakouského námořnictva. Tím upadl u dvora v nemilost. 7. dubna 1871 náhle zemřel na zápal plic. Persano ho tak, ač v době bitvy mu bylo 60 let a jeho soupeři jen 39, přežil o celých 12 let. Nicméně Tegetthoff je dodnes považován za jednoho z největších rakouských admirálů.

Bitva u Lissy byla posledním velkým střetnutím dřevěných válečných lodí a zároveň prvním střetnutím pancéřových. Ukázalo se, že časy dřevěných válečných lodí jsou minulostí. Zároveň byla poslední bitvou, kde se používalo (a s úspěchem) taranování nepřítele.

Ačkoliv Rakušané bitvu vyhráli, stejně jako předchozí pozemní střetnutí v Benátsku, právě Benátsko se nakonec stalo jediným územím, které v důsledku války 1866 Rakousko ztratilo. Paradoxně tak získala poražená Itálie, neboť italské válčiště bylo v porovnání se severním válčištěm v Čechách, kde Rakušany porazil italský spojenec Prusko, druhořadé. Nicméně odstoupení Benátska Itálii (prostřednictvím Francie a Napoleona III.) bylo dohodnuto už před válkou a mělo k němu dojít bez ohledu na její výsledek. Na jižním válčišti se tudíž ve skutečnosti - ačkoliv to mnozí z účastníků ani netušili - rozhodovalo o případném odstoupení dalšího rakouského území, na něž si Italové činili nároky - Jižních Tyrol a Terstu. Tyto aspirace však byly rakouským vítězstvím uloženy k ledu a Italové se ve změněné mezinárodní situaci až do vypuknutí první světové války nepokusili vyvolat další válku s Rakouskem, přestože od roku 1848 do roku 1866 proběhly v rámci procesu sjednocování Itálie rakousko-italské války tři. Obé území (Jižní Tyroly a Terst) Itálii připadly až po první světové válce a rozpadu Rakousko-Uherska, čímž byl dokonen proces italského sjednocení.

Ordre de bataille

Rakouská flotila

1. divize (pancéřové lodě):

Erzherzog Ferdinand Max (vlajková loď, pancéřová fregata 2. třídy poháněná lodním šroubem, výtlak 5 100 tun, rychlost 12,5 uzlů, posádka 511 mužů)
Habsburg (stejné parametry)
Kaiser Max (pancéřová fregata poháněná lodním šroubem, výtlak 3 588 tun, rychlost 11 uzlů)
Don Juan d'Austria (stejné parametry)
Prinz Eugen (stejné paramery)
Drache (pancéřová fregata poháněná lodním šroubem, výtlak 2 750 tun, rychlost 11 uzlů)
Salamander (stejné parametry)

2. divize (dřevěné lodě s parním pohonem)

Kaiser (vedoucí loď divize, řadová bitevní loď se dvěma palubami poháněná lodním šroubem, výtlak 5 500 tun, rychlost 11,5 uzlů, posádka 904 mužů)
Novara (fregata poháněná lodním šroubem, výtlak 2 600 tun, rychlost 12 uzlů, posádka 403 mužů)
Schwarzenberg (fregata poháněná lodním šroubem, výtlak 2 500 tun, rychlost 11 uzlů, posádka 498 mužů)
Radetzky (fregata poháněná lodním šroubem, výtlak 2 200 tun, rychlost 9 uzlů)
Donau (stejné parametry)
Adria (stejné parametry)
Erzherzog Friedrich (krytá korveta poháněná lodním šroubem, výtlak 1 700 tun, rychlost 9,5 uzlů, posádka 294 mužů)

3. divize (menší plavidla):

Narenta (škuner poháněný lodním šroubem, výtlak 500 tun)
Kerka (stejné parametry)
Hum (dělový člun druhé třídy, výtlak 870 tun, rychlost 11 uzlů)
Seehund (dělový člun druhé třídy, výtlak 905 tun, rychlost 11,5 uzlů, 112 mužů)
Streiter (stejné parametry)
Reka (stejné parametry)
Vellebich (dělový člun, výtlak 850 tun)
Dalmat (stejné parametry)
Wall (stejné parametry)

Ostatní plavidla:

Andreas Hofer (kolesový parník poháněný lodním šroubem sloužící jako zásobovací loď)
Kaiserin Elizabeth (kolesový parník, výtlak 1 600 tun, rychlost 9,1 uzlů, posádka 156 mužů)
Greif (kolesový parník, výtlak 1 250 tun)
Stadium (neozbrojený obchodní kolesový parník sloužící jako průzkumník na čele sestavy, výtlak 1 400 tun)

Italská flotila

Pancéřové lodě:

Affondatore (vlajková loď, pancéřová věžová loď (monitor) vyrobená v Británii, výtlak 4 000 tun, rychlost 12 uzlů, posádka 309 mužů)
Re d'Italia (pancéřová šroubová fregata 1. stupně vyrobená v USA, výtlak 5 900 tun, rychlost 12 uzlů, posádka 575 mužů)
Re di Portogallo (stejné parametry)
Regina Maria Pia (částečně pancéřová fregata 2. třídy poháněná lodním šroubem vyrobená ve Francii, výtlak 4 200 tun, rychlost 12-13 uzlů)
San Martino (stejné parametry)
Castelfidardo (stejné parametry)
Ancona (stejné parametry)
Principe di Carignano (částečně pancéřová fregata poháněná lodním šroubem vyrobená ve Španělsku, výtlak 4 000 tun, rychlost 10 uzlů)
Formidabile (pancéřová korveta poháněná lodním šroubem vyrobená ve Francii, výtlak 2 700 tun, rychlost 10 uzlů) - samotné bitvy se neúčastnila
Terrible (stejné parametry)
Palestro (dělový člun, výtlak 2 000 tun, posádka 230 nebo 250 mužů)
Varese (stejné parametry)

Dřevěné parní lodě:

Gaeta (freagat původem z Neapole, výtlak 4 000 tun)
Maria Adelaide (vedoucí loď, fregata původem ze Sardinie, výtlak 3 500 tun)
Duca di Genova (stejné parametry)
Garibaldi (fregata původem z Neapole, výtlak 3 400 tun)
Principe Umberto (fregata původem ze Sardinie, výtlak 3 500 tun)
Carlo Alberto (fregata původem ze Sardinie, výtlak 3 200 tun)
Vittorio Emanuele (stejné parametry)
San Giovanni (korveta původem ze Sardinie, výtlak 1 700 tun)
Governolo (kolesová korveta původem ze Sardinie, výtlak 2 200 tun)
Guiscardo (kolesová korveta původem z Neapole, výtlak 1 300 tun)

Ostatní plavidla:

Giglio (šalupa původem z Toskánska)
Cristoforo Colombo (dělový člun)
Gottemolo (stejné parametry)
??? (stejné parametry)
Esploratore (kolesový parník)
Messaggere (kolesový parník)
Indepenza (neozbrojená obchodní loď)
Piemonte (neozbrojená obchodní loď)
Flavio Gioja (neozbrojená obchodní loď)
Stella d'Italia (neozbrojená obchodní loď)

pozn.: Údaje o výtlaku a rychlosti jsou přibližné, zdroje se v nich liší. „(stejné parametry)“ znamená, že lodě měly stejné minimálně parametry, které jsou v přehledu uvedeny.

Zdroje:
Ctirad Beneš: Rakouské válečné námořnictvo 1848-1866, Praha 2004
http://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Lissa_(1866)
http://www.geocities.com/pentagon/bunker/5294/vis.html
Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔05.08.2006 📕12.504

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře