Česká krev

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔01.08.2003 📕12.199

Soudí se, že druhý francouzský šik se rozvinul vlevo od Alençona a více za ním, naproti šiku Černého prince. Teorii o tomto postavení podporují dvě indicie.

Za prvé, pohřební jámy byly archeology nalezeny ve své většině na severním okraji bojiště, tedy tam, kde byl Alençonův šik. Malá část byla ale také objevena na jihu, u říčky Maye, v prostoru předpokládaného Janova útoku. Hrobů by tady mělo být logicky méně, neboť třetí šik, ačkoli nezasáhl do boje jako celek, se po skupinkách také vrhl do bitvy (víme, že na konci bitvy nebylo kolem Filipa VI. více než 60 jezdců) a tento šik stál za šikem prvním, ale mnohem více vzadu, druhý šik byl vlevo před ním. Rytíři třetího šiku tedy přijížděli na bojiště stejnou cestou jako jejich předchůdci z šiku hraběte Alençona a tudíž bojovali především proti anglickému levému křídlu.

Za druhé, právě u říčky Maye byl postaven kamenný kříž (o němž bude podrobně řeč dále), jenž je pomníkem krále Jana. Mohl by tedy naznačovat místo, kde se při svém posledním útoku pohyboval.

 

Jeden z nejskvělejších činů řytířstva...

Vraťme se však do bitvy. Lze si snadno představit jak by reagoval zkušený vojevůdce formátu Jana Lucemburského, kdyby mu jeho rádci popisovali průběh bitvy, tak jak jsem ho právě vylíčil já vám. Bylo by v podstatě jeho povinností, snažit se podpořit hraběte z Alençonu, který byl zle tísněn. Útok by nejspíš směřoval nejkratším a nejjednodušším způsobem – přímo vpřed na šik prince Waleského, s cílem uvolnit Alençonův levý bok. Bohužel angličtí lučištníci zřejmě šik českého krále tak zdecimovali, že oslaben nebyl schopen splnit svůj úkol.

Z tohoto pohledu se tedy však nejednalo o okázalou sebevraždu, jak se zpravidla tvrdí, ale o správný a nezbytný taktický manévr. Jan Lucemburský sám ovšem nejspíš vyrážel s přáním smrti. Jeho slepota pro něj byla těžkým břemenem, ale v životě dosáhl všeho, čeho dosáhnout mohl. Zbývalo mu jediné, zemřít na bojišti a tím dokončit velkolepost své slávy.

To nejpozoruhodnější ale teprve přijde! Jan Lucemburský totiž nebyl zabit šípy, jak se všeobecně prohlašuje. Antropologický průzkum jeho kosterních pozůstatků, provedený v roce 1980, přinesl zajímavá zjištění. Předně nám dodal informace o přibližné Lucemburkově podobě. Český král měřil asi 171 cm, což tehdy byla mírně nadprůměrná výška. Měl svalnatou postavu, podle jistých znaků na stehenních a pánevních kostech a bederní páteři, patřící vynikajícímu jezdci na koni (podle listin, jež osobně podepisoval a datoval v různých městech, víme, že byl schopen za jediný den urazit v sedle až 120 km. Z Paříže do Prahy např. cestoval pouhých 14 dní. I jeho výdrž a schopnost rychlých přesunů je podle některých mínění důkazem hovořícím pro teorii jeho působení v roli velitele průzkumu při pronásledování Angličanů. Také však mohl být s Filipem VI. a jeho oddílům v tu dobu velel některý z jeho zástupců).

Pokud jde o příčinu smrti, smrtící rány byly zjištěny dvě. Obě byly bodné, jedna pronikla levou lopatkou do levé části hrudníku a způsobila značné vnitřní krvácení, a druhá očnicí levého oka do mozku. Tato druhá rána byla s jistotou zasazena úzkou trojbokou čepelí. Takováto čepel byla v té době zcela běžně používána u dýk. Pokud jde o první ránu, dochází ke sporům, zda byla způsobena touž zbraní nebo se spíše jednalo o hrot kopí.

Chápu, že čtenář, jenž není zběhlý v použití středověkých zbraní musí být při zmínce o dýkách překvapen. Proto si dovolím krátké vysvětlení. Dýka byla ve středověkých bitvách hojně používanou zbraní a mohla být aplikována třemi nejčastějšími způsoby.

Za prvé ji mohl bojovník držet v levé ruce a používat k odrážení nepřátelských ran místo štítu. Měla výhodu v rychlejším pohybu oproti těžkému štítu a mohla být též použita ofenzivně. Na druhou stranu nebylo tímto způsobem možné odrážet rány těžkými zbraněmi např. sekerami a přesnost, kterou tato metoda vyžadovala, ji omezovala pouze pro pěší boj, protože jezdec kymácející se v sedle potřeboval ke své ochraně velký štít a rytíři jen neradi odkládali štíty s rodovými erby, neboť byly jejich vizitkou a pýchou . Navíc v období o němž hovoříme, ještě tento způsob šermu nebyl příliš obvyklý. Nicméně dýka takto mohla posloužit rytíři třeba v nouzi, po rozbití jeho štítu.

Podstatně častější byl druhý způsob. V těsné řeži, kde nebylo místo na rozmach dlouhou zbraní, se dýka často používala k prorážení soupeřovy zbroje. Za tímto účelem se právě proto často volil trojboký průřez její čepele, neboť taková čepel se nesnadno zlomila, koncentrací značné síly (dýka byla pochopitelně držena v pěsti tzv. reverzním úchopem – s čepelí u malíkové hrany) na velmi malou plochu snadno probíjela zbroje a navíc rána do tkání zasazená trojbokou čepelí se velice těžko znovu stáhne, tudíž dochází ke značné ztrátě krve. V Comminesových Memoárech z konce 15. století vidíme vyobrazení bitvy u Kresčaku. V popředí bojují dva jezdci. Jezdec vlevo v oranžové varkoči třímá ve zdvižené pravé ruce dýku (s čepelí samozřejmě u malíkové hrany) a levou dlaní tlačí shora na hlavu druhého jezdce, jenž je k němu čelem. Tento rytíř v zelené varkoči je proto v hlubokém předklonu a temenem hlavy se takřka dotýká hrudi svého soupeře. Ten má tak otevřený prostor k bodnutí do zad. A na straně jeho pravé ruky má protivník levou lopatku.

Bitva u Kresčaku v Comminesových memoárech. Všimněte si techniky použití dýky u dvojice rytířů v popředí
Zdroj obrázku:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Kres%C4%8Daku 

Poslední užití dýky, také velmi časté, spočívalo v její roli dorážecí zbraně. Protivník poraněný a sražený k zemi byl dobit čistou, rychlou ranou, která ho měla ihned zbavit ponížení a bolesti. Nejčastěji mířila do průzorů přilbic nebo do mezer mezi pláty zbroje.

Z tohoto všeho co právě bylo řečeno, si lze snadno představit, jak asi zemřel slepý král…

Mohl být bodnut nepřátelským jezdcem jako je to zobrazeno v Comminesových Memoárech a sražen k zemi, kde ho pak ranou do oka dorazil nějaký pěšák. Mohl být pěšákem stržen ze sedla a bodnut do zad a pak do průzoru přilbice. Mohl se k němu zezadu zleva (aby byl mimo dosah pravé ruky s mečem) přiblížit kopiník a prorazit zbroj na levé části zad a poté co se zřítil Jan Lucemburský z koně, mohl použít svou dýku. Každopádně rána do oka byla s pravděpodobností hraničící s jistotou zasazena jako druhá a až poté, co byl král sražen na zem.

Obě tato zranění však potvrzují slova Jeana Froissarta a dokazují, že Jan Lucemburský byl skutečně zabit v boji zblízka. Mimo tato hlavní poranění byly též zjištěny sečné rány na pravém předloktí. Byly zřejmě zasazeny již do mrtvoly, při uloupení králova skvostného, zlatem, stříbrem a drahokamy vykládaného meče a jeho prstenů. Králova pěst se patrně v posmrtné křeči pevně sevřela…

Oproti všemu řečenému čeští kronikáři nejenže kladou smrt Jana Lucemburského do závěru bitvy, ale též tvrdí, že zahynul v krupobití šípů. František Pražský kupříkladu tvrdí, že Jan zaútočil ve chvíli, „když byli přemnozí střelami sraženi a zabiti, většina Francouzů se obrátila na útěk a dala záminku k útěku mnoha jiným.“

Dále pokračuje takto: „Když pak šlechtici Českého království viděli, že nastane nebezpečí života, radili králi, aby s nimi z bitvy odešel. On odpověděl, že nespáchá takový zločin na své slávě a neočerní proto svou pověst, naopak jim přikázal, aby ho vedli tam, kde nastala největší válečná vřava a třeskot zbraní. Jeden z urozených Českého království mu odpověděl: ,My vás povedeme tam, odkud se již s vámi nevrátíme.´ A když to učinili, král český, žel, s mnoha knížaty, pány a rytíři z různých částí světa padl a byl zabit…“

Podobně se vyjadřuje i Beneš Krabice z Weitmile: „Když bylo králi Janovi oznámeno, že Francouzi prchli, a byl vyzván, aby spásným útěkem zachoval život svůj a svých lidí, popuzen odpověděl: ,Toho nebude, aby český král utíkal z boje, ale zaveďte mě tam, kde zuří největší válečná vřava. Pán buď s námi, ničeho se nebojme, jen pečlivě střezte mého syna!´ Byl tedy přiveden na bojiště, a hle, v předvečer svatého Rufa mučedníka, 26. srpna, král Jan, zraněn mnoha střelami, podlehl smrti a s ním mnoho šlechticů Království českého.“

Další neshody vládnou kolem účasti jeho syna Karla. Naposled jsme hovořili o tom, že v předvečer bitvy ještě Karel nebyl ve francouzském ležení. V předchozím dlouhém úryvku z Froissartovy kroniky se píše, že „dorazil velice spořádaně do bitvy“ . Mohlo by to tedy znamenat, že přijel na bojiště v okamžiku, kdy už byla bitva zahájena. Jeho otec nevěděl, kde Karel je. Jeho rytíři mu řekli, že také nevědí, že je však zřejmě na druhé straně a že bojuje. Věděli tedy asi, že Karel je na bojišti, možná zahlédli říšský prapor a pak jej zase ztratili z očí. Podle Froissarta také Karel zasáhl do bitvy ještě před Janem, to by znamenalo, že útočil v šiku hraběte z Alençonu. Termín „na druhé straně bojiště“ by tak podporoval domněnku, že Jan bojoval na opačném křídle než Alençon, právě jako slovní spojení „s velkým komonstvem“ napovídá, že Jan skutečně kolem sebe neměl jen malý hlouček jezdců.

S Froissartem souhlasí též František Pražský, který uvádí, že „…jeho syn, jasný kníže Karel, stěží vyvázl živ. Zůstalo s ním jen malé vojsko. Ten, jak tvrdí věrohodná zpráva, byl v bitvě před otcem a z nebezpečí ho zachránil a milostivě zachoval nikoliv útěk ani jiná zvláštní příčina, ale milost boží.“

Naproti tomu Beneš Krabice z Weitmile tvrdí toto: „Když pak ostatní šlechtici viděli, že král Jan v bitvě padl a zahynul, aby neztratili oba panovníky, vyvedli jeho syna, pana zvolence Karla, jenž tam nablízku udatně bojoval a byl již poraněn střelami nepřátel, přes jeho odpor a proti jeho vůli z této bitvy a zavedli ho na bezpečné místo.“

Karel každopádně záhy bitevní pole opustil, poté co byl zraněn. Jeho poranění je českými historiky konkretizováno jako zranění šípem na paži, v Karlově itineráři, přiloženém k jeho životopisu Vita Caroli, je dokonce poznámka o třech zraněních a také Beneš Krabice hovoří o „střelách“. Nicméně se jistě jednalo o zranění lehké – pouhé dva týdny po bitvě už byl Karel prokazatelně v Lucembursku.

Bitevní pole zřejmě opustil celkem ochotně. Tuto bitvu jistě vnímal zcela jinak než jeho otec. Byl právě zvolen římským králem a neměl chuť se nechat zabít v boji, který se ho týkal jen do jisté míry.

Přese všechno je třeba si znovu uvědomit, že vše co se týká bitvy u Kresčaku včetně chování Karla i Jana Lucemburského jsou pouhopouhé domněnky. Proto ponechávám na každém čtenáři, nechť si vybere pohled na Jana Lucemburského, který je mu bližší. Schopný velitel, snažící se v boji podpořit své tísněné spolubojovníky nebo nenapravitelný romantik, hledající na bojišti slavný konec života, jenž byl pro něj jedním velkým turnajem?

Až dosud byla tato druhá varianta pokládána za jedinou a správnou. Na královu smrt tak bylo často pohlíženo se značným despektem. Tehdejší doba však vyžadovala, aby bylo takové chování pro opravdového rytíře normou. Pokud se pokusíme na věc podívat z tohoto pohledu, nelze se ubránit notnému obdivu k českému králi. Pro jeho život i smrt mu už jeho současníci mu vzdávali veliké pocty. Takovéto verše o Janu Lucemburském kupříkladu napsal francouzský trubadúr Guillaume de Machault:

„Zkrátka nedbal o majetek
a ve vážnosti čest jen choval.
Té celé srdce obětoval.
Měl-li kabátec šedivý,
z fríského sukna sešitý,
a jediného koně jen,
pak úplně byl spokojen.
Častokrát zůstal bez důchodu
a místo vína pil jen vodu
a slanečka či boby jed
přikusuje k nim režný chléb… "

Natolik pozoruhodná osobnost, jakou Jan Lucemburský bezpochyby byl, dodnes oslovuje řadu autorů a mnozí hledí na smrt Jeana l´Aveugle, Jana Slepce, jak mu říkají Francouzi, s úctou – tak jak by to mělo být. Důkazem budiž kratičký úryvek z románu Prsten se lvem francouzského autora Jeana-Francoise Nahmiase. Výstižnějšího konce kapitoly asi není:
„… Uslyšel Jana Slepce, který se obrátil na svého pobočníka.
,Vše je ztraceno?´ ,Ano, sire.´
,Ať mě tedy přiváží ke koni. V noci budu vidět stejně dobře jako kdokoli jiný!´
Lidé českého krále se pokusili vyjednávat, brzy se ale sklonili nad vůlí, která byla vyšší. Pokřižovali se a přivázali slepého k jeho koni. Věděli, že s ním pojedou zemřít, avšak chválili Boha, že se přitom zúčastní jednoho z nejskvělejších činů rytířstva…“

Po bitvě

V roce 1360, čtrnáct let po bitvě, byl na poli u Kresčaku vztyčen Croix de Boheme - Český kříž. V roce 1846 byl kamenný kříž restaurován a umístěn na kamenný podstavec, do něhož byly vyryty citace z Froissartovy středověké kroniky.

Na čele je nápis: „Tento kříž připomíná hrdinský konec Jana Lucemburského, krále českého, který zemřel pro Francii 26. srpna 1346.“

Pod tímto nápisem jsou vyryta údajně poslední slova českého krále: „Žádám vás důrazně, abyste mne vedli tak daleko vpřed, abych mohl dát ránu mečem.“

Na boku podstavce je vzdán hold i rytířům krále Jana: „Statečným rytířům bylo dražší umírat, než aby jim byl vyčítán zbabělý útěk.“

Na druhé straně jsou popsány poslední chvíle českého krále: „Jan dal ránu mečem, snad tři, snad čtyři - a bil se velmi statečně.“

Kamenný kříž tam stojí dodnes, aby připomínal nejkrutější a nejkrvavější porážku francouzského rytířstva v historii.

Český kříž u Kresčaku
Zdroj obrázku:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Kres%C4%8Daku 

Údaje o ztrátách se rozcházejí, u Angličanů nejsou vůbec známy, na francouzské straně padli dva králové - Jan Lucemburský, král český a Jaime II., král mallorský, dále asi jedenáct knížat, mezi nimi hrabě z Alençonu, hrabě flanderský, hrabě de Blois, vévoda lotrinský a další. Mezi padlými bylo 1000 - 1700 francouzských rytířů (jeden údaj uvádí číslo 1542) a 10 000 - 30 000 pěšáků (pravděpodobnější bude ta nižší hranice. V druhém případě by totiž zahynula polovina celého francouzského vojska).

Jediným bezprostředním ziskem Angličanů po bitvě u Kresčaku bylo přístavní město Calais, ale bylo ziskem životně důležitým, jakýmsi středověkým Gibraltarem, který Angličanům poskytl na pevnině nástupiště k invazi a zároveň se stalo hlavním přístavem pro export vlny. Na příštích sto let, než byla v roce 1453 vytlačena, se stala Anglie jednou z největších evropských vojenských mocností.

Závěr

„Tak nalezlo konečně klid hrdinské srdce, které vždy bylo nepokojné. Vinou Janovou bylo, že víc miloval místa, kde se zrodil, než ta kde kraloval - ale nutno poznamenati, že česká země ho také nijak nehýčkala. Byl jistě vinen i tím, že se choval tvrdě k dětem a k manželce - ale zdali také Eliška neměla mu býti láskyplnější družkou? Byl to Jan, král dobrodruh, potulný rytíř, doma bez moci a bez peněz, který s troškou vydlužených hřiven a hrstkou žoldnéřstva brzo naplnil slávou svou svět, byl vítán jako šťastný tovaryš a obáván jako nepřítel po všech zemích evropských. Jeho bystrozrak, neúnavná pohotovost, úžasná čilost, kterou křížil světem, vracejí mu opět štěstí, které ztratil doma. Panovník, jenž ve vlastní zemi všechno prohrál, buduje téměř z ničeho novou, velkolepou moc svému rodu. Své chyby odpykal Jan hořkým odříkáním posledních let. Sám český lid, jenž nemálo trpěl za dobrodružné vlády Janovy, zapomínal rád na bídu oněch časů pro hrdinskou smrt jeho, za čest českého jména. V paměti lidu žil král Jan jako bohatýr, koruna rytířstva,“ vzpomíná na hrdinský konec Jana Lucemburského jedna česká kronika.


Pohřební tumba Jana Lucemburského
Zdroj obrázku: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Lucembursk%C3%BD
  

Jestliže úmrtí panovníka, zvláště v prohrané bitvě, zpravidla bylo katastrofou, nyní místo let zlých přišla naopak do Českého království všeobecná prosperita. Navíc v epoše započaté vládou Jana Lucemburského nepoznaly české země na téměř jedno století nepřátelský vpád, což byla věc ve středověké Evropě naprosto nevídaná.

Po králově smrti nastoupil na český trůn jeho syn Karel. Ten byl pro neshody s papežem korunován římským císařem až roku 1355. Tehdy přijal jméno Karel IV., neboť byl čtvrtým římským císařem toho jména.

Český král se tak stal prvním vladařem Evropy. Nastalo nejlepší období Českého království. Byla to doba, kdy se Země koruny české rozpínaly od moře k moři. Byla to doba, kdy se Čechy staly centrem evropské kultury a vzdělanosti. Byla to doba, kdy cizí básníci vynášeli odvahu a umění českých rytířů až do nebes. Byla to doba, kdy nejmocnější evropští panovníci klekali před českým králem. Byla to doba největšího lesku a rozkvětu. Byla to doba slávy.

Dovětek

Prvním českým králem byl Vratislav II., kterému udělil královský titul římský císař Jindřich IV. roku 1085. Další královská hodnost byla udělena Vladislavu II. roku 1158 od císaře Friedricha I. Barbarossy. Dědičně byl přiznán královský titul Přemyslu I. Otakaru roku 1198 císařem Filipem Švábským a potvrzen roku 1212 Zlatou bullou sicilskou císaře Friedricha II. Český král byl kurfiřtem Svaté říše římské a vládl z Boží Milosti (proto se před ním až do 18. století klekalo).

Až do zániku rakouské monarchie v roce 1918 sedělo na českém trůně celkem 34 králů (z nichž jedna byla panující královna), 14 císařů Svaté říše římské, 2 králové římští a 4 císařové rakouští (z toho bylo 7 králů z rodu Přemyslovců, 4 z rodu Lucemburků, 2 Jagellonci, dále Jindřich Korutanský, Jiří z Poděbrad a 19 Habsburků).

Z tohoto počtu tři čeští králové padli na bitevním poli: Přemysl II. Otakar roku 1278, Jan Lucemburský roku 1346 (oba dva dokonce ve stejný den - 26. srpna, na sv. Rufa) a Ludvík Jagellonský roku 1526 (oproti předchozím dvěma o tři dny později - 29. srpna).

Žádný z českých králů nebyl nikdy v bitvě zajat a žádný se nikdy v boji nevzdal.
 

Prameny:

Helena Mandelová: České země za vlády Lucemburků, nakl. Albatros, Praha 1993, ISBN 80-00-00403-8 
Jiří Spěváček: Král diplomat, nakl. Panorama, Praha 1982, ISBN 11-020-82 
Jean Froissart: Kronika stoleté války, nakl. Mladá fronta 1977, ISBN 23-121-77 
Miroslav Ivanov: Martova pole, nakl. Panorama, Praha 1981, ISBN 11-013-81 
Jiří Kovařík: Poslední tažení Jana Lucemburského, Přísně tajné! Č. 2,4,5,6/2002 
Milan Buben: Encyklopedie heraldiky, nakl. Libri, Praha 1997, ISBN 80-85983-31-1 
Milan Mysliveček: Erbovník aneb Kniha o znacích i osudech rodů žijících v Čechách a na Moravě: Podle starých pramenů a dávných ne vždy věrných svědectví nakl. Horizont,  Praha 1993, ISBN 80-7012-070-3 
Kolektiv autorů: Vojenské dějiny Československa díl I., nakl. Naše vojsko, Praha 1985, ISBN 28-099-85
 
Autor : Radek Enžl / Rad 🕔01.08.2003 📕12.199

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře