Česká krev

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔01.08.2003 📕15.761

Král válečník

Jan Lucemburský byl vychován podle nejlepších rytířských zásad. Rytířem se v té době nikdo nenarodil. Titul rytíře se vztahoval jen na toho, kdo byl na rytíře pasován. Obřadem pasování musel projít synek drobného šlechtice i princ královského rodu. Každý z nich však před tím musel prodělat léta tvrdého výcviku a musel prokázat osobní statečnost v boji. Tehdejší svět potřeboval tvrdé muže a tak, stal-li se budoucí rytíř pážetem u cizího dvora, což byla nutná součást výchovy pro syny panovníků a nejvyšší šlechty, spal spolu s několika desítkami svých druhů v nevytápěných hradních síních na slámě rozestřené po dlaždicích. Spát směli jen několik hodin, aby později dokázali snášet námahu při taženích a pochodech. Všichni se myli vodou z jediného džbánu a česali se dřevěnými hřebeny. Ve všední den nosili stále tytéž šaty, dokud se nerozpadly. Jen pro slavnostní příležitosti se jim na několik dní přidělil nový brokátový nebo sametový oděv, aby před očima zahraničních diplomatů tvořili malebný obraz, odpovídající nádheře dvorního ceremoniálu. Pážecí službu konali od nejrannějších hodin až do noci, živeni hradní kuchyní, kde jim kuchaři přidělovali nemnoho toho nejhoršího jídla, protože věděli, že to patří k výcviku a že si nesmějí stěžovat.

Přitom se chlapci neustále cvičili v základních dovednostech rytíře, mezi něž patřil především boj mečem, dýkou, sekerou, kopím a dalšími tehdy obvyklými zbraněmi, dále tanec, lukostřelba, jízda na koni a jeho dokonalé ovládání v boji, hra v šachy, jež představovala elementární výuku taktiky, plavání, které tehdy rozhodně nepatřilo k obvyklým dovednostem, a skládání veršů a písní.

Nejdůležitější samozřejmě pro budoucí rytíře bylo cvičit se v jízdě na koni i v ovládání zbraní. Příležitostí jim byl téměř každodenní lov (tehdy se nelovilo s dalekonosnými střelnými zbraněmi jako dnes; medvědu, vlku i kanci se čelilo s loveckým tesákem nebo oštěpem v ruce a s velkou odvahou v srdci. Lov byl proto mimořádně nebezpečnou záležitostí, nikoliv neškodnou zábavou) a pro starší z nich i účast v turnajích nebo na válečných výpravách. V patnácti letech byli srostlí se sedlem a dokonale vycvičení v užívání všech tehdejších zbraní. Uvykli pohledu na nejtěžší zranění i smrt, uměli překonávat útrapy nepřetržitých celodenních jízd v zimě, o hladu i za nemoci. Budoucím rytířům bylo také neustále vštěpováno, že jejich životním posláním je řídit se podle rytířských zásad, kterými bylo: denně se účastnit mše svaté, bojovat za víru a katolickou církev, postupovat vždy čestně, nasadit i život za právo a za slabšího, chránit sirotky a vdovy a poslouchat papeže, císaře, krále i jinou vrchnost. Neoddělitelnou částí tohoto rytířského kodexu, podle něhož měl rytíř žít, bylo osmero rytířských ctností: obezřetnost, rozumnost, spravedlnost, zdrženlivost, rozvážnost, síla a udatnost, víra v Boha, láska k bližnímu s konáním dobrých skutků. Celá tato několik let trvající fyzická i duševní průprava vyvrcholila pasováním na rytíře.



Obřad pasování na rytíře
Zdroj obrázku:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ryt%C3%AD%C5%99  

Od tohoto slavnostního okamžiku se stal mladý feudál plnoprávným členem elitní válečnické kasty, dokonale vycvičeným profesionálem, jehož statečnost a bojová zdatnost rozhodovaly o výsledku bitev. Stal se součástí těžké jízdy, druhu vojska, jež tvořilo jádro středověkých armád a které rozhodovalo o osudu každé tehdejší války. Dlouho se nenašla síla, která by byla schopná se s rytíři na válečném poli měřit.

Pasovaný rytíř obdržel od panovníka k užívání půdu (feudum) a vlastní znak, stal se příslušníkem vládnoucí třídy, jehož slovo mělo svou váhu na různých sněmech a shromážděních. Tím si panovník zajistil jeho věrnost, neboť jako protislužbu si vymínil rytířovu účast na válečných taženích. Tak se stal rytíř feudálem a za všechny výsady s tím spojené musel být připraven kdykoli zemřít. To byl vlastně středověký vazalský systém leníků (půda udělovaná vazalům se nazývala léno) se vzájemnou podporou a věrností - feudalismus, který po řadu století určoval vztahy mezi lidmi.

Jan Lucemburský prošel právě takovým výcvikem. Nejprve jej mohl uplatnit, když si musel probojovat cestu ke koruně, jak už jsme o tom hovořili. V roce 1316 poprvé táhl vojensky podpořit římského krále Ludvíka Bavora, jehož oponentem byl Habsburk Fridrich Sličný, jenž prohrál římskou korunu o jediný kurfiřtský hlas (krále Jana) a nehodlal se jen tak vzdát. Král Jan dobře věděl, že v případě vítězství Habsburků ve sporu o římskou královskou korunu může přijít o český trůn, jenž by pak připadl některému z Fridrichových bratrů.

Celé léto roku 1322 bylo ve znamení dalších válečných příprav. Habsburkům se podařilo získat na svou stranu uherského krále Karla Roberta z Anjou. V něm získali velmi silného spojence, neboť houfy divokých Uhrů a Kumánů, vynikající nepravidelné lehké jízdy, znamenaly zcela mimořádnou pomoc.

Vojsko Ludvíka Bavora posílily oddíly slezské, norimberské, dolnobavorské, fürstemberské, lucemburské a hlavně české. Janovo vojsko představovalo nejen početný, ale i velmi zkušený bojový celek, jehož bojovníci se v boji nejednou osvědčili a to nejen s cizími nepřáteli, ale, proč to neříci, především během dlouhých vnitřních bojů v domácích zápasech o moc. Tato vojska Ludvík Bavor soustředil u Pasova a posléze s nimi vyrazil směrem k Mühldorfu.

Právě u tohoto městečka, na levém břehu řeky Inn v pohraniční oblasti mezi Horními Rakousy a Bavory, totiž Fridrich Sličný shromáždil své bojové jednotky pocházející zejména z rakouských a alpských zemí a vydatně posílené uherskou jízdou. Přesto však bylo jeho vojsko zřejmě slabší.

Na údaje středověkých kronikářů se lze totiž spolehnout jen velmi opatrně, protože jimi udávané počty vojsk i popisy bitev se značně lišily podle toho, komu právě kronikář stranil. Toto je i případ bitvy u Mühldorfu, o které se o jakožto jedné z největších tehdejších evropských událostí zachovalo téměř padesát kronikářských zpráv. Jsou však bohužel tak rozdílné a často protichůdné, že je nemožné získat o jejím průběhu jasnější představu.

Můžeme-li se spolehnout na kronikáře, pak vojsko Ludvíka Bavora čítalo 1500 – 1800 rytířů a 30 000 pěšáků (podle zbraslavské kroniky však jen 4000 pěšáků a lučištníků). Ve vojsku Fridricha Sličného byl určitě nejhodnotnější jednotkou oddíl lehké jízdy o 4000 – 5000 Uhrů a Kumánů.

Co do početní převahy byl tedy Ludvík Bavor v určité výhodě, ačkoli značné nebezpečí pro něj znamenalo vojsko, které sbíral Fridrichův bratr Leopold ve Švábsku. Kdyby Leopold přitáhl k Mühldorfu ještě před zahájením bitvy, hrozilo nejen spojení obou habsburských vojsk, ale i sevření Ludvíkovy armády ze dvou stran. V takovém případě by Habsburkové získali výraznou početní i taktickou převahu. Tato rizika zřejmě způsobila, že Ludvík Bavorský rozhodně neprojevoval nadšenou bojechtivost a vůli po vítězství, ale raději by opět volil taktiku včasného ústupu, jako už několikrát předtím.

Zvědové hlásili, že Leopoldovo vojsko může přitáhnout k Mühldorfu ve dvou dnech a Ludvíkovi spojenci, zejména český král, na něho naléhali, aby bitvu rozhodli, než dorazí Fridrichovy posily.

Ludvík Bavor přitom nebyl příliš statečný bojovník a když viděl, že síly obou vojsk jsou přibližně vyrovnané, nechtěl bitvu podstoupit. Jeho spojenci jej víceméně k bitvě donutili a zejména král Jan na něj naléhal, protože Ludvík takto svému soupeři ustupoval už několik let a o jeho zbabělosti se šuškalo na dvorech po celé Evropě. Jan Ludvíka upozornil, že stín zbabělce tak padá i na něho samotného, což z duše nesnášel a že v Čechách se zvedají hlasy proti tomu, aby český král podporoval takového slabocha. Ludvík, ač nerad, tedy souhlasil, aby se bitva vybojovala.

Některé prameny uvádějí, že s návrhem o konečném rozhodnutí sporu poslal král Jan Lucemburský za Fridrichem Sličným pana Plichtu ze Žerotína, nejproslulejšího českého turnajníka, jenž se při svých dobrodružných cestách dostal až do Anglie a byl znám po celé Evropě. Tím v podstatě znemožnil Fridrichovi bitvu odmítnout a vyčkat příchodu posil, protože Fridrich věděl, že pan Plichta by při svých cestách za turnaji po evropských dvorech takovou zbabělost nesmlčel a protože byl nesmírně váženým a uznávaným rytířem, udělal by jistě Fridrichovi všude řádnou ostudu. Ač ještě nedorazily oddíly jeho bratra Leopolda, kývl tedy na návrh, aby se bitva konala druhý den ráno.

Cílevědomé odhodlání krále Jana, který si ovšem dobře uvědomoval rozsah vlastní katastrofy v případě porážky, tak vedlo k tomu, že se obě nepřátelská vojska utkala v nelítostném zápase 28. září 1322, v den svátku knížete Václava. Volba svátku českého patrona měla nepochybný psychologický účinek pro český oddíl, jenž tvořil značnou část Bavorova vojska, a byla pravděpodobně v rukou krále Jana. Někdy se též tvrdí, že český král převzal velení celého Ludvíkova vojska, vzhledem k jeho mládí se to však nezdá pravděpodobné, na čemž se shodují i moderní badatelé.

Bitva byla svedena na louce zvané Gickel u vesnice Erharting, ležící jižně od potoka jménem Isen, ústícího do řeky Inn poblíž Mühldorfu. Výchozí pozicí vojsk Ludvíka Bavorského byla planina na severním břehu Isenu, kde měl Ludvík v zádech pevný hrad Dornberg.

Bitva byla zahájena hned po ranních bohoslužbách podle veškerých středověkých pravidel a obřadů. Král Jan údajně oslovil před troubením k útoku svoje vojáky těmito slovy: „Hle, tam je onen Fridrich, rakouský vévoda, který mě ve Frankfurtu připravil o císařskou korunu a nyní ji hodlá násilím vyrvat římskému císaři Ludvíkovi, jenž ji získal právoplatně. To chce učinit ke škodě mého království. Římskou říši chce podmanit svou libovůlí. Dnešní den rozhodne o zmaru tohoto tyrana nebo o poslední hodině mého života!“

Odhodlaný projev statečného českého krále nadchl celé vojsko, které s řevem vyrazilo do útoku. Když se voje srazily, nehodlal se Jan Lucemburský spolehnout na váhavého Bavora a jeho muže a chtěl bitvu rozhodnout sám a co nejdříve. Proto se na špici úzkého klínu českých rytířů vrazil hluboko do nepřátelských řad a probíjel se stále hlouběji, tam, kde viděl vlát korouhev samotného Fridricha Habsburka. On i jeho rytíři se však ocitli ve smrtelném nebezpečí, když byli drceni nepřátelskou přesilou z obou stran. Tehdy padl pan Plichta, když se však dříve dokázal několikrát prosekat řadami nepřátelských rytířů, což se považovalo za vrchol statečnosti a rytířského umění. Teprve když pod ním zoufalí němečtí rytíři zabili koně, zahynul pod ostřím jejich zbraní. I pod samotným Janem Lucemburským padl kůň a české vojsko bylo zatlačeno zpět.

Tento okamžik však nikterak nezlomil bojové odhodlání českého krále. Ihned mu byl přiveden nový kůň a král Jan se v jeho sedle znovu vrhl do vřavy. Bitva byla krutá a její průběh kolísavý. Rozhodujícím okamžikem se stal nástup oddílu rytířů pod vedením norimberského purkrabího Fridricha Hohenzollerského. Fridrich Sličný se totiž zprvu domníval, že konečně dorazily posily jeho bratra Leopolda, avšak vzápětí poznal svůj tragický omyl. Divocí Kumáni naopak usoudili, že se jedná o zradu, pobili své habsburské velitele a obrátili se na útěk.

V nastalém zmatku byla značná část Rakušanů pobita, přední osoby včetně Fridricha Habsburského a jeho bratra Jindřicha upadly do zajetí. Bitevní pole hustě pokrylo 1100 padlých obou stran a 3000 zabitých koní.

Bitva u Mühldorfu v dobovém vyobrazení
Zdroj obrázku:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Fridrich_I._Habsbursk%C3%BD 

Toužebně očekávaná pomoc vévody Leopolda nepřišla, neboť se Ludvíku Bavorskému podařilo zadržet kurýry, nesoucí Leopoldovi zprávu, kdy má se svým vojskem zasáhnout. Na bojiště pak dorazil již po rozhodující fázi bitvy a rychle se proto stáhl do Švábska.

Ludvík Bavorský se samozřejmě střetu s ním vyhnul a odtáhl do Řezna, kde se vítězové rozdělili o vznešené zajatce, aby se podle dobového zvyku vykoupili. Výkupné v té době bylo jednou z náhrad za válečné škody a výdaje.

Listiny s daty 4. a 11. října 1322 uvádějí seznam privilegií, jichž se králi Janovi od Ludvíka Bavora, odměnou za jeho rozhodující podíl na vítězství, dostalo. Předně byli v jeho moci ponecháni všichni zajatci, jichž se v bitvě zmocnil s tím, aby se vykoupili i se svými statky. Jednalo se o značný počet šlechticů a velmožů, z nichž především vynikal vévoda Jindřich Habsburský, bratr Fridricha Sličného. O celkové výši tehdejšího výkupného nemáme zprávy, ale víme, že za propuštění samotného vévody Jindřicha dostal český král 9000 hřiven stříbra.

Dále mu Ludvík postoupil řadu hradů a vesnic a zvláště město Cheb s celým Chebskem, které je od té doby nedílnou součástí Čech.

Jan Lucemburský tak onoho podzimu roku 1322 poprvé vstoupil do velké evropské politiky. Nevracel se 18. října 1322 do Prahy jen jako pouhý vítěz ve slavné bitvě, ale též jako úspěšný diplomat a politik.

Janův první mezinárodní triumf byl pro Čechy o to sladší, že poraženým byl právě Habsburk, tedy příslušník rodu, jenž Českému království v minulosti spáchal nemálo křivd a příkoří. Porážka u Mühldorfu tehdy odsoudila Habsburky na více než jedno století k podružné úloze na samém jihovýchodním okraji říše a tak poprvé od dob, co král Jan vstoupil na českou půdu, bylo přijetí v Praze přímo triumfální. Pražané vyšli do ulic a vítali vítěze od Mühldorfu voláním slávy a zpěvem. Tehdy se Janovo jméno rozkřiklo celou Evropou.

V následujících letech se Jan zúčastnil ještě mnoha válečných tažení, např. několika křížových výprav do Polska apod. Nejznámější je zřejmě jeho tažení v Itálii, zahájené roku 1329. Pokud Jan Lucemburský netrávil svůj čas právě na nějakém válečném tažení, udržoval svoje bojové umění v turnajích, jichž byl náruživým účastníkem.

Turnaje vznikly ve Francii v druhé polovině 11. století k udržování bojeschopnosti rytířů v dobách míru. Simulovaly v podstatě boj v co možná nejreálnějších podmínkách. Dnes je turnaj většinou spojován s představou dvou jezdců, řítících se proti sobě se založenými dřevci a snažících se navzájem vyhodit ze sedla. Není to představa nesprávná, ale týká se pouze jedné turnajové disciplíny - tjostu. Ta cvičila důležitý prvek rytířské taktiky, útok kopím, jímž rytíři zahajovali bitvu.

Skutečný turnaj byl bojem dvou stejně početných skupin rytířů (o desítkách až stovkách turnajníků) a toto utkání skutečně velmi věrohodně připomínalo opravdovou bitevní řež. Na nevelké ploše vymezeného kolbiště se tísnil velký počet bojovníků usilujících o jediné - srazit do prachu arény co největší počet protivníků. Při tomto druhu turnaje byl v roce 1321 těžce zraněn i Jan Lucemburský. Poté co srazil několik protivníků (neboť prý byl bojovníkem nad jiné zdatným) byl sám sražen z koně a těžce pošlapán kopyty koní ostatních jezdců. Jan vůbec bojoval na turnajích s takovou neohrožeností a vášnivostí, že se zapomínal krýt a tak utrpěl řadu zranění. Jeho touhu po boji to ale nijak netlumilo.

Díky tomu byl na předních evropských dvorech velmi obdivován. Jan byl bezesporu nejvznešenějším panovníkem na českém trůně, ztělesňujíce ideály rytířství - neohroženost, velkorysost, štědrost až rozhazovačnost. Jednou například potkal na cestě kupce, jehož vůz zapadl do bláta. Král připřáhl k povozu svého skvostného hřebce a vůz vytáhl. Potom, se slovy, že pro krále se nehodí, aby jezdil na tažné herce, svého koně v ceně „sto hřiven stříbra“ nechal kupci jako dar a sám si nechal přivést jiného. Peníze pro něj nikdy neměly hodnotu - lehce je získával i pozbýval, s požitkem žil v přepychu, stejně lehce však dokázal táhnout se svým vojskem v prostém šatu, spát na holé zemi v mokru a zimě a o chudé stravě.

Filip VI. z Valois, francouzský král jenž nastoupil na trůn po zemřelém Karlu IV. Sličném, tak obdivoval Janovy rytířské způsoby, odvahu, vtip i dvornost, že mu věnoval v Paříži přepychový palác s nádhernou rozsáhlou zahradou. I francouzskými básníky a trubadúry byl slaven jako ozdoba všech turnajů a nejstatečnější z rytířů. Respekt a úcta, již ve světě požíval, se přenášela i na České království, které jeho osobou získávalo na věhlase.

Postupem let se však Janovi, po otci silně krátkozrakému, horšil zrak. Nedával to však najevo. Když se v roce 1336 vracel s Karlem z Litvy, z druhé křížové výpravy proti tamním pohanům, choroba se prudce zhoršila. Přivolaný francouzský lékař se snažil léčit oči přikládáním obkladů, ale bezvýsledně. Rozzuřený král nechal lékaře zašít do pytle a hodit do řeky. Král oslepl zcela na pravé oko, na levé viděl jen málo. Příčina jeho neštěstí nebyla nikdy objasněna, snad se jednalo o zelený zákal. Ani pozdější léčba největšími světovými kapacitami neměla úspěch a v roce 1340 Jan oslepl úplně.

Pro člověka, který miloval život jako on, to byla krutá rána. Snášel ji hrdinně, jak bylo jeho zvykem. Tato tragédie změnila jeho život i povahu. V té době doporučil českému sněmu Karla jako svého nástupce a pak začal jako neumdlévající diplomat, využívajíce své pověsti vynikajícího bojovníka a chrabrého rytíře, a za pomoci proudu stříbra z českých dolů, připravovat Karlův vzestup až k nejvyšší panovnické hodnosti Svaté říše římské.

Cesta na bojiště

Tehdy se k tomu také vytvářely všechny podmínky. V roce 1342 se stal papežem Karlův dobrý přítel a učitel z dětství Pierre de Rosiére a přijal papežské jméno Kliment VI. Karel se tak najednou ocitl v plné papežově přízni a Janův sen, aby lucemburský rod dosedl na císařský trůn, začal nabývat konkrétní podoby.

Ludvík Bavorský, díky Janu Lucemburskému od roku 1314 římský král, měl už delší dobu spory s papežským stolcem, jehož rozpínavost se mu nelíbila. Papež proto odmítal korunovat ho v Římě, čímž by se z krále římského stal císařem. Ludvík tuto situaci nakonec neunesl, roku 1328 vjel od Říma a sám si vsadil na hlavu císařskou korunu. Učinit tak bez papežova požehnání se však rovnalo kacířství a papež skutečně uvrhl Ludvíka do klatby. Proti tomu však vystoupili němečtí kurfiřti, kteří prohlásili, že zvolený římský král stává se králem i bez papežského potvrzení. Tím značně omezili moc papeže.

To se nelíbilo novému papeži Klimentovi VI., který se sešel s Janem Lucemburským a Karlem, aby věc rázně ukončili. Oba Lucemburkové slíbili papeži, že pomohou odstranit nepohodlného Bavora, ten zase oplátkou slíbil podporovat Karla při volbě nového římského krále.

Ludvík, jenž znal dobré vztahy Karla a papeže, náhle cítil, že mu vyvstává nový nebezpečný protivník. Také sousedé české říše viděli, jak Karlův význam stále roste a zalekli se jeho moci. Proto Ludvík Bavor uzavřel dohodu s Kazimírem III., Ludvíkem Uherským a Fridrichem Durynským (vládci Polska, Uherska a Durynska) a všichni společně vyhlásili Čechám roku 1345 válku. Zdálo se, že vše, co Jan léta budoval, se zřítí.

Jan s Karlem se v té době vraceli z již třetí papežem vyhlášené křížové výpravy do Litvy (jež nebyla nijak zvlášť úspěšná, stejně jako ty předchozí). V tu chvíli se opět projevila Janova mimořádná schopnost skvěle se orientovat a rozhodovat v největším nebezpečí. Okamžitě změnil směr pochodu svého vojska, udeřil rázně na Kazimírovy oddíly a oblehl Krakov. Kazimír tehdy údajně Janovi nabídl rozhodnutí sporu rytířským soubojem a Jan ho okamžitě přijal, doložil však, že rytířská čest žádá k boji stejných podmínek a požádal tedy Kazimíra, aby bojoval poslepu. Kazimír se prý zastyděl a uzavřel příměří. Ludvík Uherský a Fridrich Durynský byli tak zastrašeni rázným postupem Jana Lucemburského, že také žádali dohodu. Jen Ludvík Bavor se nechtěl vzdát, ale jeho dny se blížily.

Oběma Lucemburkům bylo jasné, že nadchází rozhodující chvíle, v níž se dá všechno získat nebo ztratit. Jan nešetřil penězi ani sliby. Za účasti velkého množství rytířů se 11. července 1346 sešlo u starobylého kamenného stolce na břehu Rýna pět říšských kurfiřtů (dva z volitelů nepřijeli). Arcibiskupové z Trevíru, Mohuče a Kolína nad Rýnem, stejně jako král český a vévoda sasský se vyslovili pro třicetiletého moravského markraběte, vycházejíce z papežského nálezu, kterým se popíralo panovnické právo Ludvíka Bavora. Tak se Karel - dík papežově politice - dostal na jednu z nejvyšších politických příček tehdejší Evropy. Některá německá města sice volbu neuznávala, avšak ta byla zcela právoplatná. Dlouholeté Janovo snažení tak bylo korunováno (doslova!) úspěchem. Byla to poslední radost, které se dožil.

Začátkem srpna 1346 se zdržoval Jan Lucemburský i s Karlem, teď už římským králem, v Trevíru. Tady je zastihla zpráva, že anglický král Eduard III. se vylodil ve Francii, a také naléhavá žádost Filipa VI. o pomoc. Jan Lucemburský byl dlouholetým přítelem francouzských králů a častým hostem jejich dvora. Filip VI. byl navíc nevlastním bratrem Karlovy manželky Blanky. Nadto se sesazený Ludvík Bavor nehodlal vzdát bez boje a chystal se k válce. Jan možná doufal, že když pomůže Filipovi, ten zase na oplátku pomůže Karlovi v uplatňování jeho práv římského krále.

Oba tedy neprodleně vyrazili k Paříži; doprovázeli je čeští páni, kteří dleli toho času na Janově dvoře. Obecně se uvádí, že průvod čítal na 500 rytířů, pravděpodobně jich však bylo značně méně. Je ovšem možné, že s Karlem, jakožto novým římským králem, jel oddíl německých rytířů. Karel prý jel - aby zdůraznil svou novou hodnost - v čele samostatného oddílu nesoucího říšský královský prapor. Tak oba králové, český i římský, táhli vstříc jednomu z nejkrvavějších střetnutí stoleté války.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔01.08.2003 📕15.761

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře