Panavia Tornado a jeho verze

Autor : Tomáš Berka / Snake 🕔14.06.2003 📕13.243

Během mnoha let vývoje letecké techniky pouze několik letounů bylo vyvinuto v mezinárodní spolupráci, a to zejména až zhruba v posledních 20 letech. Jedním z nejlepších výsledků mezinárodní spolupráce je letoun Panavia Tornado. Popravdě řečeno se ve skutečnosti jedná hned o dva letouny, i když do značné míry shodné. Ovšem jejich schopnosti se značně liší. Z obou verzí si slávu a uznání vydobyla zejména verze útočná (bitevní, bombardovací), která se již zúčastnila několika válečných konfliktů. Podílela se na válce v Perském zálivu v roce 1991, kde byly plně využity veškeré unikátní schopnosti tohoto typu. Tornado si získalo zaslouženou reputaci jednoho z nejlepších (pokud ne vůbec nejlepšího) letounu pro průnik protivzdušnou obranou nepřítele v malé výšce (kolem 20-50 metrů) velmi rychlým podzvukovým i nadzvukovým letem, útokem na velitelská centra či letiště a následný bleskový návrat. Tyto schopnosti jsou do značné míry unikátní, například americké letectvo nemá ve výzbroji letoun srovnatelných kvalit, svými schopnostmi se Tornadu blíží pouze F-111, ovšem v současnosti provozované verze tyto úkoly nemohou plnit. Z jiných letounů se výkonům Tornada podobá ruský (sovětský) Suchoj Su-24 Fencer.

Tornado je nepřekonatelné při plnění svého základního úkolu - tedy průniku nepřátelskou obranou v malé výšce. Přestože výkon jeho motorů je zhruba poloviční než srovnatelných F-111 či Suchoje Su-24 Fencer, tak jeho výkony nijak nezaostávají. Jedinou slabinou Tornada jsou jeho horší výkony (zejména s plným nákladem pum) ve větších výškách.

Své schopnosti letoun nejlépe předvedl v roce 1991, kdy jednak pomocí speciálních kazetových pum JP 233 na ničení startovacích drah vyřazovaly irácká letiště. Následně ve spolupráci s letouny Buccaneer útočily laserem naváděnými pumami na různé cíle (letouny Buccaneer laserovým značkovačem ozařovaly cíle a Tornado shazovalo řízené pumy). Poté Tornada plnily samostatně obě úlohy. V této válce bylo ztraceno celkem šest letounů Tornado. Průzkumné verze letounu (Tornado GR.1A) vyhledávaly odpalovací zařízení iráckých raket Scud. (podrobnosti o nasazení letounů Tornado v Zálivu naleznete zde)

Tornada se poté zúšastnilo i dalších operací - Pouštní liška (bombardování Iráku) a Spojenecká síla (Kosovo). V těchto operacích působily zejména verze GR.1 a ECR, na ničení cílů se používaly laserem naváděné pumy Paveway II. Letouny využívaly prostředky elektronického průzkumu - systém ELS (Emitter Location System - Systém lokalizace zdroje vyzařování). V současnosti jsou Tornada stále ve službě, ovšem v budoucnosti (i když ne příliš blízké) budou pravděpodobně nahrazeny novějšími letouny jako JSF či Eurofighter využívajícími moderní zbraňové systémy.

Nyní se ale vrátíme na samý začátek programu Tornado. 26.března 1969 byla třemi mezinárodními společnostmi British Aircraft Corporation (British Aerospace Defence, dnes BAe), Messerschmitt-Boelkow GmbH (Deutsche Aerospace Military Aircraft Division, dnes EADS) a Soceieta per Azioni Fiat (dnes Alenia), tedy zjednodušeně řešeno firmami Velké Británie, Německa a Itálie, založena společnost Panavia Aircraft GmbH. Konsorcium mělo vyvinout, zkonstruovat a vyrobit moderní bojové letadlo, schopné provozu za jakýchkoliv povětrnostních podmínek pro letecké síly Velké Británie, Německa a Itálie a navíc verzi pro německé námořnictvo. V září 1974 pak bylo přijato oficiální bojové jméno letounu - Panavia Tornado. Letoun měl plnit velice široké spektrum úkolů.

Původní objednávka zněla na 809 kusů, později zvýšena po zájmu Saudské Arábie a Ománu na 923 kusů. Od fáze projektu až po službu nového typu letounu uběhlo plných 12 let, ovšem celý letoun i jeho systémy nakonec splnil předpokládaný časový i finanční plán, což často nebývá pravidlem. Podíl firem byl následující: BAe - 42,5% (přední a zadní část trupu), MBB - 42,5% (střední část trupu) Alenia - 15% (vývoj křídel).

Původně měla vzniknout pouze jedna verze víceúčelového bojového letounu - Multi Role Combat Aircraft (MRCA) - ovšem během návrhu bylo rozpoznáno, že je nutno vyrobit dvě verze letounu, neboť jeden letoun není schopen plnit celé spektrum úkolů. Obě hlavní verze - útočná IDS (Interdictor-Strike Version/Variant) a ADV (Air Defence Version/Variant) mají asi 80% shodných dílů.

Byl zvolen dnes poměrně netradiční design využívající křídel s měnitelnou geometrií (s měnitelným šípem). Stejné uspořádání využívají například podobné letouny F-111 a Suchoj Su-24 Fencer. Na křídlech s měnitelnou geometrií jsou obvyklé štěrbinové klapky na náběžných i odtokových hranách křídel a sloty, nicméně narozdíl od modernějších letounů nejsou používány pro zlepšení manévrovacích schopností. Nicméně i tak jsou manévrovací schopnosti letounu velice dobré. Tomu napomáhá též schopnost měnit šíp o 43 stupňů (68 až 25 stupňů). Minimální šíp (zasunutí křídel k trupu) (tedy úhel křídel 68 stupňů, křídla nejvíce kolmo k trupu) je vhodný pro dosažení co nejvyššího vztlaku při vzletu a přistání. Naopak maximální šíp (tedy úhel křídel 25 stupňů, křídla maximálně rovnoběžná s trupem) je vhodný pro lety maximální rychlostí a v malých výškách, neboť se snižuje aerodynamický odpor letounu. Letoun má celkem sedm závěsníků, tři pod trupem, čtyři pod křídly. Při změně šípu se natáčí křídelní závěsníky, aby byly trvale rovnoběžně se směrem letu.

Pohon všech variant letounu zajišťují dva poměrně malé, ale výkonné trojhřídelové dvouproudové motory RB199-34R s přídavným spalováním vyráběné společností Turbo-Union podle motorů RB199 firmy Rolls-Royce. Tornada používají jejich různé varianty - Mk.101 nebo novější a výkonnější Mk.103, Mk.104, Mk.105. Tyto motory jsou vybaveny obraceči tahu, používanými při přistání. Jsou charakteristické poměrně hlasitým chodem. U varianty Mk.101 má každý motor statický tah 37.7 kN a až 66.01 kN s přídavným spalováním, verze Mk.103 poskytuje statický tah 38.48 kN a až 71.5 kN s přídavným spalováním, varianta Mk.104 má statický tah 47.19 kN, přídavné spalování dává až 82.80 kN. Letouny pro Velkou Británii mají snížený maximální tah, aby měly motory delší životnost.

Letoun je doslova přeplněn moderní elektronikou, která dává Tornadu unikátní schopnosti. Tornado je schopno proniknout do nepřátelského vzdušného prostoru za jakéhokoliv počasí ve velké rychlosti a v minimální výšce kolem 20-50 metrů nad terénem. Letadlo má zcela soběstačný navigační a útočný systém, radar pro kopírování terénu a zdvojený počítačově řízený triplexní systém udržování stability - ten kombinuje systém elektro-impulzního řízení fly-by-wire FBW a automatickou stabilizaci. Díky moderní a složité (a drahé) avionice může Tornado plnit různorodé požadavky čtyř států - získání vzdušné převahy, přímá letecká podpora, bombardování bojiště, úloha obranného a přepadového útočného letounu, letounu pro námořní akce, průzkum - najít průzkumnou verzi, elektronický boj, elektronický průzkum - podvěsné kontejnery.

Celkem bylo postaveno devět prototypů pro různé verze letounu, první s číslem D-9591 byl postaven společností MBB as vzlétl poprvé v Manchingu, Německo 14.srpna 1974. První sériové letouny - britský letoun vzlétl 10.6.1979, německý 27.6.1979, itaský 25.9.1981. Celkem bylo vyrobeno 923 letounů. RAF obdržela 229 hloubkových bombardovacích a průzkumných typů Tornado GR.Mk.1/1A a též 173 bojových letounů letecké obrany Tornado F.Mk.2 nebo F.Mk.3. SRN získalo 247 kusů verze IDS, z toho 35 speciálních letounů pro radioelektronický boj a průzkum verze ECR, německé námořnictvo získalo 112 letounů IDS (Marineflieger).

Itálie obdržela 100 letadel IDS, Saudská Arábie 48 kusů verze IDS a 24 letounů pro leteckou obranu. 8 letadel pro Omán nakonec převzala RAF. Ze všech těchto počtů je 194 letounů cvičných GR1(T), se zdvojeným řízením, která jsou ale plně bojeschopná. U všech letounů druhý kokpit obsazuje operátor zbraňových systémů WSO (Weapon Systems Officer).

Poslední letouny byly dodány v roce 1992, později ještě (v roce 1993) bylo vyrobeno ještě 48 letounů IDS pro Saudskou Arábii. Celkový počet letounů všech verzí tak dosáhl 992, výroba byla ukončena roku 1998. Od té doby i během výroby jsou existující letouny postupně zdokonalovány.

Traduje se historka hovořící o schopnostech zbraňových systémů letounu a jeho nebezpečnosti - jednoho dne, při vyhodnocování snímků britská dopravní policie zjistila, že na jedné fotce z automatického zařízení kombinujícího radar a fotoaparát je prázdná silnice, a pod tím naměřená rychlost „vozidla“ zhruba 600 km/h. To samozřejmě vypdalo na chybu zařízení, než se zjistilo, že jednomu z pilotů Tornada toho dne při tréninku letů v malé výšce při průletu nad jednou místní silnicí systémy letadla ohlásily ozáření stroje nepřátelským radarem, odjistily obranné střely a žádaly pilota o potvrzení odpálení těchto střel na nepřátelský radar. Je otázkou, jestli je příhoda pravdivá, nicméně reálným schopnostem Tornada plně odpovídá. Dopravní policisté v Británii či Německu se musí mít na pozoru, koho „pokutují“.

Ale zpět k ověřeným faktům. Jako první vznikla verze IDS (Interdictor-Strike Version/Variant), jejímž úkolem bylo proniknout nepřátelskou obranou v malé výšce a následně zaútočit na mosty, letiště a průmyslové podniky. Tato verze může poskytovat i přímou podporu vlastním vojskům.

Následovaly verze další - ADV (Air Defence Version/Variant) verze měla převzít stíhací službu v RAF po stárnoucích letounech Lightning a Phantom. Poté přišlo Tornado ECR (Electronic Combat Reconnaissance) tedy verze optimalizovaná pro elektronický boj a průzkum. Nakonec společnost DASA vyvinula pro Luftwaffe (německé letectvo) průzkumnou verzi označovanou jako Recce (Reconnaissance).

Toto rozlišení je pouze základní, ve skutečnosti vzniklo i několik dalších podverzí v britském letectvu i jinde, těmi se podrobněji budu zabývat dále. Díky tomu, že jsou tyto varianty značeny jinak, vznikl drobný chaos ve správném značení letounů. Tedy - IDS a ADV jsou obecná označení naznačující určení letadel, verzi nazývanou IDS též používá německé letectvo jiná označení (jako GR.1, F.3 či GR.1B) jsou přesnější označení jednotlivých vyrobených variant používaná zejména britskou RAF. Nicméně všechny letouny IDS či ADV mají společné některé základní charakteristiky. Mezi letouny verze IDS tak patří stroje značené též GR.1 či GR.4. Verze GR.1A a GR.1B jsou varianty poněkud odlišné (jejich podrobnější popis je součástí tohoto textu). Stroje značené F2 či F3 náleží k stíhací verzi ADV.

Letouny IDS jsou starší a tudíž poněkud méně dokonalé, pokud pomineme modernizovanou variantu RAF - GR.4. Je schopno přesných zásahů cílů bez vizuálního kontaktu (BVR - Beyond Visual Range) v automaticky řízeném hloubkovém letu vysokou rychlostí. Je vybaveno štěrbinovými klapkami na náběžných i odtokových hranách křídel, sloty a hospodárnými motory s měniči (obraceči) tahu, stejně jako ostatní varianty. Výrazné odlišnosti v porovnání s verzí ADV jsou méně vyvinutá avionika starších verzí a zejména pouze manuální ovládání nastavení šípu a až dodatečně dodaný nástavec pro tankování paliva za letu, který je ukryt pod aerodynamickým hrbem. Verze ADV ho má zasunovatelný. Letouny Tornado jsou schopny vzájemně si doplňovat palivo. Pozdější zlepšení IDS zahrnovaly zdokonaleno počítačovou a navigační elektronikou, zaznamenávání cílů a dalším snížením hladiny náletu. Letouny mají dva kanony Mauser ráže 27mm, jeden na každém boku.

Standartní Tornado IDS (GR.1) je též schopno, stejně jako letouny Jaguar provádět taktický průzkum s pomocí podvěsného kontejneru Vicon s kamerami. Letouny mají celkem sedm závěsníků na odhazovatelnou výzbroj, tři pod trupem, čtyři pod křídly. Křídelní závěsníky se natáčejí při změně šípu křídel tak, aby působily co nejmenší aerodynamický odpor. Britské letouny mají na závěsnících odhazovací jednotky ERU (Ejector Release Units) Sandall Mace 355 and 762 mm (14 a 30 palců). Německé a italské používají jako odhazovací zařízení nosič pro více zbraní MWCS (Multiple Weapon Carriage System). Uprostřed letounu umístěný závěsník je vybaven jednoduchou odhazovací jednotkou ERU, další dva trupové závěsníky mají každý tři jednotky ERU. Závěsníky pod křídlem každý mají též jednoduchou odhazovací jednotkou ERU. Standartní zařízení je též nosič cvičných pum ML Aviation CBLS 200. Letoun může nést až dvě 2 250 litrové podvěsné nádrže spolu se dvěma 1 500 litrovými (5 988 kg paliva) nebo čtyři 1 500 litrové nádrže. Odhazovatelná výzbroj je velmi variabilní, zahrnuje zejména protizemní výzbroj, ale i protiletadlové střely. Letoun je schopen nést i jaderné či napalmové bomby.

Tornado GR.Mk.1 (IDS - Interdictor/Strike Version) slouží v německém letectvu a námořním letectvu v počtu 290 strojů, dále v italských leteckých silách (90 kusů), britské RAF (186) a v Saudské Arábii (96). Letoun má speciální elektroniku pro lety, proniknutí obrany a protizemní útoky v malé výšce, za jakéhokoli počasí. Na každé straně trupu je kanon ráže 27mm. Může používat široké spektrum zbraní - od klasických pum, kazetových pum až po laserem naváděné pumy, může nést též protiradarové střely. Německé letouny budou vybaveny vyvíjenou střelou s infračerveným naváděcím systémem IRIS-T. Mezi navigační a elektronické systémy patří radar pro sledování terénu a mapování firmy Raytheon Systems, dopplerovský radar Doppler Type 72 firmy Decca a inerciální navigační systém (pracující ve 3D) FIN1010 firmy BAe Systems. Tatáž firma dodala vyspělý autopilot APFD AutoPilot and Flight Director. Letoun je též vybaven navigačním systémem TACAN (Tactical Air Navigation) buď BAe Systems AD2770 nebo Alcatel SEL AG Sector-TACAN. Systém ILS (Instrument Landing System) je Cossor CILS75/76.

Na verzi GR.Mk.4 bylo upraveno 142 letounů britské RAF (program Tornado Mid-Life Update). Pro službu v letectvu byly schváleny v dubnu roku 2001. Změny se týkaly zejména elektrnického vybavení. Firma BAe Systems zlepšila jak avioniku a řadu systémů letounu, tak stealth charakteristiky typu. Letadlo obdrželo moderní sběrnici plně integrující všechny zbraňové i obranné systémy letounu, která umožňuje použití širokého spektra moderních zbraňových systémů. Poskytuje též možnost zahrnutí i nových, dosud nevyvinutých zbraňových systémů. Navigační systém byl vylepšen, navíc nyní obsahuje přijímač GPS (Global POsitioning System), systém Terprom rpo digitální mapování terénu (vyrábí BAe Systems) a laserový inerciální navigační systém H-764G firmy Honeywell. Kokpit obsahuje HUD (Head-Up display), několik multifunkčních HDD (Head-Down display) a digitální mapu, kromě standartních přístrojů. Letadlo běžně používá podvěsný kontejner TIALD (Thermal Imaging Laser Designator) firmy BAe Systems. Ten umožňuje velmi přesné samostatné navádění laserem řízených pum či protizemních střel (obsahuje velmi přesný laserový ozařovač cílů). Letoun je též vybaven systémem FLIR (Forward Looking Infra-Red - infračerveným čidlem snímajícím přední polosféru), jím poskytovaný obraz je přenášen na HUD či HDD displeje. Letoun může nést pumy Enhanced Paveway naváděné systémem GPS/INS (Global Positioning System/Inertial Navigation System). Koncem tohoto roku (2003) se očekává zavedení střely Brimstone, určené pro útoky proti (pozemním) obrněným cílům. Střela vychází z AGM-114 Hellfire, její dosah je 32 km. Je po odpálení plně autonomní, naváděná vlastním radiolokátorem. Je možno proti skupině cílů pálit salvou, naváděcí systémy střel zaručí, že na jeden cíl nebude útočit více střel. Střela Brimstone je vybavena tandemovou průbojnou hlavicí. Letoun je též vybaven střelami Storm Shadow, poprvé použitými při operaci Iraqi Freedom (březen 2003). Původní průzkumný systém Thales Optronics (Vinten) VICON je nahrazen kontejnerem Goodrich Raptor. Ten je tvořen průzkumným systémem DB-110 obsahujícím CCD denní senzor (tedy digitální senzor podobný senzorům obsaženým v digitálních fotoaparátech či kamerách) a infra červený senzor. Ten umožňuje zaměřování cílů ve dne i v noci s dosahem 72km (electro-optický systém CCD) nebo 36km (infra-červený systém).

TORNADO GR.Mk.1A je průzkumná verze uzpůsobená pro průzkum při rychlém letu v malých výškách. Tuto verzi provozují Německo, Itálie, Saudská Arábie. Letoun je schopen již během letu vyhodnocovat nasbírané údaje, kromě obvyklého zaznamenávání. Elektro-optické vybavení zahrnuje tři interní infra červené senzory, propojené s rekordérem, které společně pokrývají celé zorné pole. Verze GR1A nemá kanony, místo nich je vybavena zmíněnými třemi infra-červenými čidly systému Vinten 4000 . Tyto snímače potřebují malá okénka na stranách letounu, umístěná pod kokpitem. Tak lze snadno rozlišit verze GR.Mk.1 (s kanony, bez okének) a GR.Mk.1A (bez kanonů, s okénky).

TORNADO GR.Mk.1B je námořní útočný letoun, používaný britskou RAF. Letoun je schopen nést až čtyři protilodní střely Sea Eagle. Letoun může zasáhnout až 400 mil od základny a je schopen odpalovat střely z bezpečné vzdálenosti, vyhýbajíce se tak ohrožení. Převzal úkoly letounu Bucaneer.

Při návrhu verze ADV byla klíčovým požadavkem schopnost nést čtyři radarem naváděné střely Sky Flash firmy BAe Systems. Trup byl prodloužen o 1.36 metru, díky čemuž stoupla celková zásoba paliva na 7143 litrů. Zůstal pouze levý kanon ráže 27mm firmy Mauser, druhý byl vyjmut. Nástavec pro tankovaní je umístěn uvnitř a je teleskopický, nikoli pevný externí jako u verze IDS. Každý z vnitřních křídelních pilonů může nést odhazovatelnou nádrž na 2250 litrů paliva nebo jednu či dvě střely infra-červeně naváděné střely AIM-9L Sidewinder. RAF bylo dodáno těchto letounů 165, z nich 18 jako Tornado F.Mk.2 (F2), zbytek jako Tornado F.Mk.3 (F3). Vzhledem k tomu, že není nutné přesné navádění protizemních zbraní, elektronické vybavení se výrazně liší od verze IDS. Kromě prvních 18 letounů jsou všechny letouny vybaveny druhým inerciálním navigačním systémem FIN 1010 firmy GEC-Ferranti. Radar je typu AI.Mk 24 Foxhunter firmy GEC-Marconi. Je to Dopplerovský radar, který má několik módů, včetně bojového módu track-while-scan (sleduj-a-zároveň-vyhledávej), kdy je jeden cíl sledován a zároveň další vyhledávány. Radar Foxhunter má dosah 115 mil (185km) a je schopen sledovat zároveň 20 cílů a vyhledávat další. S vývojem radaru byly velké problémy, nakonec požadavky splnil v roce 1989. Jeho vzorem byl radar americké firmy Texas Instruments, výroba ale proběhla v Evropě. ADV má jednoduché dozadu i dopředu mířící čidlo ozáření radarem a též uzamčením (lock-on) nepřátelského radaru na letoun na vrcholu ocasní plochy. Je též vybavena systémem HOTAS. Verze ADV je primárně určena k patrolování v systému protivzdušné obrany RAF, podporováno sítí radarů, čekající na přilétající bombardéry, na které zaútočí pomocí raket Sky Flash. Tohoto úkolu se může dobře zhostit, nicméně jeho schopnosti nestačí na souboje se stíhači F-15, F-16 nebo MiG-29 či Suchoj Su-27. Je zhruba z 80% shodná s verzí IDS. První verze ADV byla F.Mk.2 s motory Mk.101, kontrola šípu křídel zde byla pouze manuální, stejně jako u IDS. Verze F.Mk.3 má výkonnější variantu motorů (Mk.104) a šíp křídel se mění automaticky, navíc je vybavena lepší avionikou. Letouny verze F.Mk.2 byly upraveny na verzi F.Mk.3, kromě instalace nových motorů (letadlům byly ponechány původní Mk.101).Tyto stroje bývají označovány F.Mk.2A. Verze F.Mk.3 slouží v RAF od roku 1986, všechny letouny verze F.Mk.2 jsou nyní v rezervě.

TORNADO F.Mk.3 (F3) je letoun pro vzdušnou obranu, schopný nasazení jako letoun pro vybojování vzdušné převahy nebo pro přepadové stíhání. Je též znám pod označením ADV (Air Defence Variant). Je vyzbrojen různými raketami či střelami pro vzdušný boj malého, středního i velkého dosahu. Typická výzbroj jsou čtyři rakety Sidewinder malého dosahu a další čtyři typu Sky Flash středního dosahu. Jsou též schopny nést střely malého dosahu ASRAAM. 100 letounů RAF je upraveno pro použití AIM-20 AMRAAM. Kromě toho nesou zařízení pro rozpoznání vlastní-cizí Raytheon IFF 4810 SIFF (Successor Identification Friend or Foe) a též laserový inerciální navigační systém. Firma BAe Systems dodala radar Foxhunter s velkým dosahem.

Tornado ECR (Electronic Combat Reconnaissance) pro vzdušný boj a průzkum se liší od verze IDS zejména chybějícími kanony na obou stranách trupu, navíc chybí infra-červený senzor, nahrazený FLIR snímačem (Forward Looking Infra Red) u přední podvozkové nohy. ECR verze je vybavena rozhraním ODIN (Operational Data Interface), které umožňuje přenos dat (obrazu ze snímačů) v reálném čase na základnu nebo dalšímu letadlu vybavenému stejným rozhraním. Používá nové motory RB199 varianty Mk.105. Je vybavena též elektronikou pro elektronický boj, běžně používá protiradarové střely HARM (High Speed Anti-Radiation Missile). Varianta ECR poprvé vzlétla 26. října 1989.

Tornado RECCE (Reconnaissance - průzkum) speciální verze letounů IDS vyvinuté firmou DASA pro německou Luftwafe. Letoun je vybaven dvěma kamerami Zeiss KS 153A, infra-červeným snímačem Honeywell, digitálním záznamovým zařízením pro uložení získaných dat a řídícími systémy pro průzkum. První vzlet proběhl říjnu 1996, Luftwaffe bylo nakonec dodáno 37 kusů.

Stručný výčet jednotlivých verzí obsahuje tabulka 1.

Všechny letouny britské RAF mají omezen maximální výkon motorů, aby se prodloužila jejich životnost. Pro běžné perutě na 37.7 kN (statického tahu) a 37.0 kN pro výcvikovou TTTE. Varianta motorů Mk.103 původně poskytuje 40.5 kN (38.5 kN pro RAF) a 71.5 kN s přídavným spalováním. RAF si též objednala 100 kompletů pro přestavění varianty Mk.101 na Mk.103. V RAF mají též letouny pevně fixovány (v plně otevřené poloze) jinak automaticky pohyblivé vstupy vzduchu do motorů. 

Autor : Tomáš Berka / Snake 🕔14.06.2003 📕13.243

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře