Kyjev 1918

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔29.11.2005 📕17.129

Po známé bitvě u Zborova v červenci 1917 (I.) a následných červencových bojích tzv. Tarnopolského ústupu (II.), který též jméno čs. vojáka proslavil, měla Československá střelecká brigáda citelné ztráty. Po přestálých bojích, v nichž se plně osvědčila, byla přesunuta do oblasti Volyně, kde žila silná česká komunita, k odpočinku a doplnění stavů.

Mezitím na východní frontě dále pokračoval silným podílem agitace Leninových bolševiků rozklad ruské armády. Ta stále ustupovala, množily se pouliční bouře. Německé a rakouské jednotky toho využívaly k postupu fronty.

Ke stávajícím třem československým střeleckým plukům se začal 23. srpna organizovat u Polonnoje 4. střelecký pluk „Prokopa Velikého“ (velitel ruský plk. Šiškovskij). Brigáda tak již měla čtyři pluky a 5. září byla reorganizována na divizi a přijala název 1. čs. střelecká divize „Husitská“ (velitel ruský plk. Mamontov). Počátkem září také v jejím rámci vznikl konečně i 1. čs. dělostřelecký oddíl „Husitský“, pro vlastní palebnou podporu střeleckých pluků. Koncem září 1917 vzniká i samostatná inženýrská rota. Zároveň je potom na základě množství hlásících se Čechů a Slováků ze zajateckých táborů vydán 26. září náčelníkem štábu vrchního velitele ruské armády gen. Duchoninem rozkaz o reorganizaci divize na Československý armádní sbor. Jeho velitelem byl jmenován v polovině října 1917 ruský generál Šokorov.

Ruské armádě se Čechoslováci v boji proti německo-rakouské armádě osvědčili, proto nyní československé jednotky chtělo její velení pro jejich bojeschopnost a spolehlivost v maximálním množství, což umožnilo povolení neomezeného náboru mezi rakouskými zajatci české a slovenské národnosti. Dne 4. října je vydán dokonce další rozkaz - k organizaci 2. čs. střelecké divize (velitel ruský plk. Kanjukov) , záložní brigády (1. a 2. záložní pluk, velitel gen. Červinka), 1. dělostřeleckého divizionu (později během listopadu z něj vznikla 1. čs. dělostřelecká brigáda), 1. parkového divizonu, 1. technické roty a dalších dělostřeleckých, spojovacích a dalších jednotek k podpoře sboru, aby byla umožněna jeho soběstačnost. Probíhala rychle organizace dalších čtyř střeleckých pluků v rámci 2. divize (5., 6., 7. a 8. střelecký pluk)a dalších jednotek z nových českých a slovenských dobrovolníků ze zajateckých táborů. To se sebou přineslo i určité organizační problémy, například zavádění francouzského disciplinárního řádu (který čs. dobrovolníci odmítali, chtěli zůstat u sokolského bratrství) a také to, že někteří do vojska se hlásící čeští zajatci s důstojnickými hodnostmi z rakousko-uherské armády odmítali vstoupit jako prostí střelci, což do té doby bylo vesměs uplatňováno. Na základě rozhodnutí gen. Červinky byli tito tzv. „podmínkáři“ později nakonec přijímání ve svých důstojnických hodnostech do 2. divize. Z těchto a dalších problémů vznikly spory, s nimiž se čs. vojsko nakonec vypořádalo. Do konce roku 1917 měl Čs. armádní sbor již kolem 38.500 čs. vojáků.

Celý Čs. armádní sbor vojensky podléhal velení ruské armády, politicky Odbočce Československé národní rady v Rusku (OČSNR). Ve sboru byla velící řečí od úrovně praporů dolů čeština. Byly v té době také OČSNR vydány příkazy k nevměšování se čs. vojka do vnitřních poměrů Ruska a zachování naprosté neutrality ve sporech a srážkách různých ruských politických frakcí, které v té době v ulicích měst byly na denním pořádku. Určení sboru bylo jasné – pro boj s armádami Centrálních mocností.

Pro posílení možnosti vzniku samostatného čs. vojska i na západní frontě ve Francii byly od sboru vypraveny dva transporty čs. legionářů. Dne 16. října odjel z Archangelska lodí Kursk 1. transport (kpt. O. Husák) o síle 10 důstojníků, 100 důstojnických čekatelů a dalších 1.100 mužů. Přes britský New Castle dorazil úspěšně po moři do Francie. Později byl ještě počátkem listopadu vypraven 2. transport (pplk. H. Gibiš). Odjel z Murmansku po delším čekání a na jaře 1918 také úspěšně po moři dorazil do Francie. Oba tyto transporty se staly jedním ze základních kádrů budoucího čs. vojska ve Francii.

Mezitím však 7. listopadu 1917 zvítězili po pouličních bojích a srážkách s „vládními“ jednotkami v Petrohradě během povstání bolševici. Byla sesazena ruská Prozatimní vláda Kerenského a moc do svých rukou získal vůdce bolševiků Lenin, který se vrátil ze zahraničí. Na mnoha místech v Rusku přebírali rychle vládu bolševici, často za těžkých pouličních krvavých bojů s politickými odpůrci, kteří se začínali formovat k boji s bolševiky. Samotná ruská armáda se následně prakticky rozpadala a začaly rychle vznikat vojenské jednotky různých politických částí v Rusku. Zbolševizované skupiny ruských vojáků vraždily své důstojníky. Ti byli často před smrtí i nelidsky mučeni. Rozmohly se masově loupeže, vraždy zamířené především proti střední a vyšší sociální skupině obyvatel. Nová sovětská vláda chtěla okamžitě zahájit jednání s Německem a Rakousko-Uherskem o uzavření míru, aby si uvolnila ozbrojenou moc v boji proti vnitřním politickým nepřátelům. V této bouřlivé době však vznikaly na troskách ruské říše různé samostatné autonomní oblasti. Na Ukrajině tak převzala moc Centrální rada a vyhlásila samostatnost (v čele se sekretářem vojenství Petljurou) – sovětská vláda tak následně vyhlásila Ukrajině válku, na Donu ruský gen. Kaledin vyhlásil vojenskou vládu, na jižním Urale převzal moc kozácký ataman gen. Dutov, a další a další oblasti zůstávaly samostatné mimo vliv vlády bolševiků. Eseři a menševici jednali s bolševiky o vytvoření koaliční vlády. Leninova sovětská vláda nařídila náčelníkovi generálního štábu ruské armády, gen. Duchoninovi, aby zahájil jednání s Německem a Rakousko-Uherskem o příměří. Když to gen. Duchonin odmítl, byl nahrazen ve funkci Krylenkem a následně zavražděn. Z vrchního velení odešli ještě předtím na Don ke gen. Kaledinovi generálové Kornilov, Děnikin, Krasnov a Alexejev k organizaci odporu proti sovětské vládě. Rusko se ocitlo na prahu budoucí krvavé lázně občanské války…

Během listopadových nepokojů a pouličních bojů ruských politických frakcí v Kyjevě byl do bojů s rozvášněnými bolševiky zatažen i 2. čs. střelecký pluk „Jiřího z Poděbrad“, společně s Kornilovským plukem (v rámci něhož bojovalo i přes sto Čechů, kteří nechtěli čekat na zdlouhavé vyřízení své žádosti o vstup do čs. vojska a využili ruské nabídky ke vstupu do vojska). Než stihla OČSNR zasáhnout a pluk z Kyjeva odvolat (k nelibosti ostatních ruských frakcí) měl ztráty dvou padlých a tří zraněných. Po tomto incidentu vydal OČSNR znovu prohlášení k ruské veřejnosti o neutralitě Čs. arm. sboru a jeho loajalitě v boji proti německo-rakouské armádě. Jednotky sboru dostaly od OČSNR přísné rozkazy o nevměšování se ruských vnitřních politických záležitostí. To bylo i potvrzeno smlouvou OČSNR s ruskými vojenskými úřady v Kyjevě ve druhé polovině listopadu 1917.

Během listopadu se vlivem postupu německo-rakouské armády na Ukrajině dostala 1. čs. střelecká divize „Husitská“ do obtížného postavení.

S novým rokem 1918 pak přišla v lednu i změna v tom, že od 15. 1. 1918 byl následkem politických události v Rusku z konce předchozího roku Čs. armádní sbor v Rusku podřízen oficiálně generálnímu štábu ve Francii. V rámci dalších organizačních změn, například změny podoby hodnostního označení k odlišení od ruského prostředí, byla čeština jako velící jazyk povolena do stupně pluku.

Dne 26. 1. 1918 vstoupily jednotky 1. střeleckého pluku „Mistra Jana Husa“ do Žitomiru. Již 31. 1. 1918 byla po některých malých vyprovokovaných srážkách některých čs. jednotek s bolševickými mezi sovětským velením (M. A. Muravjov) a velitelem 2. čs. divize uzavřena dohoda o neutralitě čs. vojska, kterou bolševici respektovali – již jen z důvodu, že si nechtěli (alespoň zatím) vytvořit dalšího nepřítele. A vyzbrojený, disciplinovaný Čs. arm. sbor byl respektovaný pro svou prokázanou bojeschopnost. Bohužel i ve sboru se u některých částí pod vlivem divoce se rozbíhající ruské revoluce a vlivu agitace bolševiků objevily ojedinělé případy odepření poslušnosti některých jednotek k vykonání rozkazů. Nicméně toto nebezpečí bylo rychle a účinně eliminováno domluvou nebo následnými tresty (např. propuštění z čs. vojska). Souzeni byli v této divoké době i někteří dobrodruzi, co do čs. vojska vstoupili v hlavní vlně náboru po zborovské bitvě pod rouškou boje za Československo, za kriminální delikty (za ty byl zpravidla v rámci soudnictví čs. sboru trest smrti) – jednalo se však v rámci celého sboru jen o několik jednotlivců.

Následně 7. 2. 1918 prohlásil T. G. Masaryk v propukající ruské občanské válce Čs. armádní sbor oficiálně za autonomní součást československého vojska ve Francii. V té době měl sbor 50.000 mužů (8 střeleckých pluků – členěných do dvou divizí, 2 záložní pluky, 2 dělostřelecké brigády, vozatajské a technické oddíly, dokonce i základ leteckého oddílu). Byly vydány po vyjednání zástupců OČSNR se sovětskou vládou dispozice k přesunu sboru z Ukrajiny přes celé Rusko až do přístavu Vladivostok, odkud by byl lodními transporty přesunut na západní frontu k pokračování boje proti Centrálním mocnostem za samostatnost Československa. Sbor mezitím trpěl nedostatkem financí, jídla a zejména nově postavené jednotky nedostatkem výstroje, výzbroje a munice. Nedostatek jídla řešily jednotlivé jednotky svépomocí řízenými rekvizicemi, situace v nedostatku stravy sboru byla u některých jednotek totiž již kritická. Výstroj, výzbroj a munici si většina jednotek tedy následně vesměs doplnila sama z opuštěných a napospas bolševiky vydaných vojenských skladů. Mnoho vojenského materiálu pak i rychle pro bolševickou neorganizovanost a laxnost padlo bez výstřelu do rukou rychle postupujících německých jednotek.

Bolševici v evropské části Ruska rychle upevňovali svou moc. Masové loupeže a vraždění nabývalo na intenzitě do obrovských rozměrů. V několika případech se s loupeživými tlupami banditů (vojenských zběhů, kriminálníků) střetly i části československých jednotek. Z těchto přepadení měli Čechoslováci i několik padlých a raněných, protivník samozřejmě také. Dne 8. 2. 1918 obsadila bolševická vojska po bojích s ukrajinskou armádou Kyjev. Následně 16. 2. 1918 po ujištění o neutralitě Čechoslováků v bojích občanské války povolila sovětská vláda tedy zmíněný plánovaný přesun Čs. armádního sboru z Ukrajiny na východ, směr Vladivostok k cestě do Francie. Během února je OČSNR jmenován také vrchním velitelem čs. armády ve Francii, Itálii a Rusku francouzský gen. Janin. Evakuace sboru z Ukrajiny začala 20. 2. 1918.

Mezi bolševiky byla i skupina českých bolševiků, která se rychle organizovala. Ve druhé polovině února 1918 v Kyjevě vznikla bez vědomí OČSNR i Čs. rada dělníků a vojáků pod jejich vlivem.Následně bylo přistoupeno i k organizaci české rudé gardy, do které se čeští bolševici snažili brzy získat i příslušníky Čs. arm. sboru, ale až na několik zbloudilých skupinek a jednotlivců se jim to nepodařilo.

Ukrajinská Centrální rada v boji proti sovětské armádě požádala tehdy o pomoc německou armádu, která zahájila ukrajinskou ofenzívu se 6 divizemi německými a 2 ukrajinskými divizemi (pod velením německých důstojníků). Situace Čs. arm. sboru se tím stávala stále obtížnější. 1. divize byla během února 1918 přesunuta do oblasti Kyjeva – Žitomir, Berdičev, Kazatín. Z obtížné situace se divize následně začala 23. 2. 1918 stahovat směrem na Kyjev. Takřka bezprostředně poté, co poslední jednotky divize opustily Žitomir, dorazily do města již první německé jednotky vítané velkou částí místního ukrajinského obyvatelstva jako záruka boje proti bolševikům. Německé velení mělo informace o dislokaci československých jednotek někde v oblasti. Samozřejmě mělo zájem na tom je obklíčit a následně zničit nebo zajmout. Co by v takovém případě československé dobrovolníky v zajetí čekalo je cekem jasné – poprava za „velezradu“ Rakousko-Uherska.

Pochod na Kyjev prováděla 1. čs. divize dvěma proudy. Nálada v jednotkách divize byla v této těžké době, kdy se čs. dobrovolníci mohli spoléhat jen sami na sebe v cizím prostředí, skvělá a kázeň pevná. Denně ušla celá divize organizovaně se vším svým materiálem i 30-50 km. Po dvou dnech usilovného pochodu po silnici ze Žitomiru do Kyjeva se 25. 2. střetly zadní voje divize s německými motorizovanými jednotkami, které je rychle pronásledovaly. Stalo se to u Korostyševa.

Jeden ze zadních zajišťujících oddílů, pod velením prap. Musílka (z 1. stř. pluku), se střetl se dvěma německými pancéřovými automobily. Čechoslováci byli překvapeni rychlým postupem německých jednotek, což bylo zapříčiněno především nemožností ničit za sebou komunikace a mosty kvůli dohodě o neutralitě s Ukrajinou. Okamžitě se však přichystali k odražení nepřítele po obou stranách silnice.

První pancéřové auto s německými a ukrajinskými znaky se přiblížilo a německá osádka, dezorientovaná nejprve o jakou jednotku v ruských uniformách se to před nimi jedná, kynula z okna. Když však spatřila, že se Čechoslováci nechovají zrovna příliš družně, protože ti se místo vítání německých „osvoboditelů“ chystali k boji, vložila do okna automobilu kulomet. Automobil rychle projížděl po silnici přes pozice Musílkova oddílu, vítán již prvními kulkami, dále a následně se střetl s jednotkami 3. praporu 1. stř. pluku. K Musílkovu oddílu se však již rychle mezitím přiblížil k boji připravený druhý pancéřový automobil. Ze všech jeho čtyř kulometů (dva pohyblivé kulomety na každou stranu) sršela silná palba. Musílkův oddíl se roztáhl mezitím po obou stranách silnice v obranný řetěz a odpovídal jediným čím mohl - palbou z pušek. Ze silné palby padaly kolem větve okolních stromů, jako uříznutých hustou palbou. Čechoslováci mají v tomto boji již první ztráty, odražené střely bubnují po silnici a zarývají se do okolního terénu a stromů. Pancéřový automobil přejížděl po silnici vpřed a vzad, neustávajíc v silné kulometné palbě. Následně se však dal na ústup a odjel pryč směrem k postupujícím německým jednotkám k Žitomiru. To se již však začal zahnán 3. praporem 1. stř. pluku vracet zpředu i druhý pancéřový automobil, který předtím proklouzl. I na něj Musílkův oddíl okamžitě zahájil palbu na rozloučenou, kterou rychle ustupující německý automobil opětoval ze svých kulometů. Následně se v prudké přestřelce stáhl rovněž směrem k Žitomiru. Během tohoto boje utrpěl 1. čs. stř. pluk ztráty 2 padlých a 4 zraněných (z nichž následně jeden svému zranění podlehl). Ztráty však měly i německé osádky automobilů. Přesnými zásahy československé palby do střílen automobilu utrpěly ztráty rovněž 2 padlých (jeden z nich byl vyšší německý důstojník) a 3 raněných. Boj u Korostyševa s průzkumem německých pancéřových automobilů skončil. Divize pokračovala ihned dále v ústupu do Kyjeva.

Aby se podobným překvapením divize napříště vyhnula, spálila raději alespoň několik malých dřevěných mostů (snadno obnovitelných) ve vesnicích po cestě, čímž postupující německé jednotky mírně zpomalila. Následně ještě rychle postupující německé pancéřové automobily dohonily před Kyjevem 27. 2. u vesnice Ignatovce zadní část 3. stř. pluku, na který ihned zahájily kulometnou palbu, kterou československá strana opětovala. Potom se automobily opět stáhly. Tato srážka proběhla beze ztrát na obou stranách. Až do Kyjeva potom již proběhlo stažení jednotek divize bez srážky s nepřítelem.

Po celkem pěti dnech pochodu dorazily tedy pluky 1. divize úspěšně do Kyjeva. Během následného dne procházely jednotky 1. divize městem. Části 2. divize postupovaly již dříve napřed od Kyjeva směrem k Bachmači. Pochod Kyjevem byl pro Čechoslováky smutný. Zde vznikla v létě 1914 první československá jednotka, Česká družina, a byla zde i silná česká komunita. Čechoslováci pochodovali Kyjevem za hraní sokolských pochodů, pořadově a s vlajícími prapory, přestože měli za sebou již dlouhý pochod. Tisícové zástupy obyvatel Kyjeva se tísnily v ulicích, když jimi československé pluky hrdě procházely. V té době, v naprostém rozvratu ruské armády, její kázně, disciplíny, to byl pro ruskou veřejnost zcela nevídaný pohled na vyřízené československé šiky. Smutně se tak se známými Čechoslováky loučili. Čs. arm. sbor však musel z Ukrajiny ustoupit, protože v boji proti německo-rakouské armádě by byl na východní frontě prakticky sám a zůstat by znamenalo konec sboru.

Dne 28. 2. převzal obranu kyjevského mostu přes Dněpr od částí 8. stř. pluku „Slezského“ 2. stř. pluk „Jiřího z Poděbrad“. Rychlým postupem německých jednotek, již dobře informovaných o ústupu a směru postupu Čechoslováků, ohrožená 1. divize úspěšně během 1. 3. ustoupila celá (až na 10. rotu 3. stř. pluku, která se ztratila během ústupu a dorazila úspěšně až následný den) po kyjevském mostě přes Dněpr na východní břeh a zahájila přípravy k postupu směrem k železniční stanici Bachmač. I ostatní mosty přes Dněpr v oblasti hlídaly čs. jednotky 1. divize. Ještě během téhož dne večer dorazily do Kyjeva již německé jednotky.

Části 2. stř. pluku se připravovaly k odražení nepřítele na mostě. Zároveň se k odražení Němců (spojenců ukrajinské Centrální rady s vyhlášenou samostatnou Ukrajinou) připravovaly neorganizovaně a nedůsledně i bolševické jednotky.

Již večer 1. 3. 1918, když německé jednotky vstoupily do Kyjeva, zahájily na ně bolševici od Dárnice palbu z děl. Tato palba, přestože zpočátku silná, byla zcela nepřesná a více škod udělala civilnímu obyvatelstvu Kyjeva na jejich domech než Němcům. Trvala celou noc i následný den. Došlo i k bojům německých jednotek se špatně organizovanými bolševickými jednotkami, které se často během boje rozutekly. Němci tak rychle postupovali Kyjevem na východ k mostu přes Dněpr. Během noci dorazila do Kyjeva pod ochranou Němců i ukrajinská Centrální rada a její vojenské jednotky.

Obranu mostu zabezpečoval, jak již bylo řečeno, 2. stř. pluk „Jiřího z Poděbrad“. Velitelem obrany mostu byl ppor. Pustka a přímou stráž mostu tvořil oddíl 80 mužů (z 5. a 6. roty pluku), posílených kulometnou četou. Na kraji kyjevské strany mostu byla vysunuta hlídka o síle 8 mužů s jedním kulometem Maxim. Původně ještě u mostu byl bolševický oddíl o síle 50 mužů s podporou 2 kulometů, který měl také bránit most nezávisle na Čechoslovácích, nicméně tento se během noci rozutekl. Čechoslováci na mostě pro snazší obranu před útokem nepřítele s podporou pancéřových automobilů postavili barikádu.

2. 3. 1918

Ráno 2. 3. 1918 kolem 6.00 dorazil k mostu od města smíšený německo-ukrajinský oddíl v pochodovém proudu nepředpokládajíce větší odpor. Ten byl zastaven československou hlídkou, po níž také hned zahájil střelbu. Ta ji ale okamžitě opětovala z pušek i kulometu. Prudkou palbou byly pochodové proudy nepřítele rozbity, ale Němci se rychle i přes citelné ztráty organizovali k útoku. Předsunutá československá hlídka se tedy přes most stáhla na druhý konec (k Pečerské Slobodce), kde se začlenila do oddílu, který zde byl k obraně mostu připraven. Oddíl se zde k obraně před předpokládaným útokem nepřítele roztáhl do řetězu a očekával nepřítele. Ten obsadil mezitím výšinu nad úrovní mostu jedním svým oddílem, který z kulometů začal ostřelovat československé pozice za mostem. Pod touto palebnou podporou zaútočily potom přes most německé jednotky. Byly však palbou Čechoslováků zastaveny a odraženy.

K podpoře obrany mostu dorazila tehdy posila, polovina 12. roty pluku, posílená dvěma kulometnými četami z Nikolské Slobodky. Cestou k obraně mostu byla tato půlrota ostřelována z domů částí civilního obyvatelstva, které vidělo v Němcích pomoc proti bolševikům, proto nesouhlasilo s tím, že se Čechoslováci staví na odpor proti Němcům.

Na mostě mezitím pokračovala prudká přestřelka. Proti československému 2. stř. pluku zde stál německý 350. zeměbranecký pluk a ukrajinské jednotky.

Jelikož boje se účastnily i zmíněné ukrajinské jednotky Centrální rady a Čs. armádní sbor nebyl ve válečném stavu se samostatnou Ukrajinou, k níž zachovával naopak neutralitu, vyslal štáb sboru na vlastní pěst v této složité politicky nevyjasněné situaci 1. čs. divize parlamentáře k vyjednání příměří, aby se mohly československé jednotky stáhnout k Bachmači. Vyslání této delegace k vyjednávání dělo se s odporem většiny československých jednotek, které odmítaly jakékoliv vyjednávání s Němci nebo jejich spojenci a považovaly tento krok za ponižující. Na znamení troubení a bílé vlajky byl tedy boj na mostě zastaven a vyslaná delegace (dr. Lenfeld a Motl) přešla přes most jednat se zástupci ukrajinské Centrální rady. Jednání za druhou stranu se kromě ukrajinských zástupců účastnili i němečtí důstojníci. K vyslané československé delegaci se chovali údajně s respektem a slušně. Německý major Midrich žádal, aby československá obrana složila zbraně do 16.00 a odešla z Ukrajiny na východ, což podpořili i zástupci ukrajinské Centrální rady, kteří delegaci sdělili, že pokud československá obrana mostu nesloží do uvedené hodiny zbraně, budou Čechoslováci považování za nepřítele Ukrajiny neboť Němci jsou spojenci samostatné Ukrajiny.

Zákopnický oddíl obrany mostu mezitím, co odešla k velké nelibosti čs. dobrovolníků vyslaná delegace, postavil barikádu na mostě mezi Pečerskou Slobodkou a Nikolskou Slobodkou. Za Nikolskou Slobodkou se mezitím shromáždila většina 2. stř. pluku. Ten zde sestavil zbraně k odložení a chystal se podle předběžného rozkazu odejít z Kyjeva směrem k Bachmači. V té chvíli však na jednotky pluku zaútočil německý oddíl, který překonal chvíli předtím Dněpr na jiném místě ještě před zahájením vyjednávání a dostal se do týlu čs. obrany mostu. Na odpočívací pluk, který se zdál snadným cílem, tedy zahájili Němci okamžitě překvapivou palbu. Jednotky pluku se však v situaci rychle zorientovaly, chopily se zpět svých zbraní a přeskupily s k obraně před novým útočníkem. Následně se vrhly do útoku proti tomuto obchvatnému německému oddílu a zcela jej rozprášily. Většina příslušníků německého obchvatného oddílu v tomto boji padla. Následně provedli Čechoslováci i prohlídku některých domů, z nichž bylo na ně předtím stříleno. Dle plukovních zápisů se vesměs jednalo o židovské obyvatelstvo.Viníci zákeřné střelby z oken po Čechoslovácích byli následně potrestáni.

Během boje o přechod přes Dněpr vyslal 2. stř. pluku pomoc 1. stř. pluk z Brovar, o síle dvou rot. Následně se však po zjištění situace tyto roty vrátily. Povozy 2. stř. pluku u Brovar byly napadeny mezitím německými letadly, které shodily několik bomb. Bombardování se však obešlo bez ztrát a škod. K budoucímu zpomalení nepřítele byl spálen i dřevěný mostek u Slobodky. Následně 2. stř. pluk zahájil ústup směrem k Bachmači, mezi posledními tak chránil týl 1. divize. Most přes Dněpr na základě dohody o neutralitě Čechoslováků k vnitřním politickým bojům Ruska nechal 2. stř. pluk stát a nevyhodil jej do povětří, přestože k tomu přípravy učinil a logicky by tímto krokem výrazně zpomalil postup Němců. Obtížná politická situace a snaha dokázat československou neutralitu v boji mezi bolševiky a ukrajinskou Centrální radou vedla tedy nakonec k rozhodnutí stáhnout se bez zničení mostů přes Dněpr. Divize však zbraně nesložila, jak žádali Němci, a stáhla se spořádaně i se svou výzbrojí.

V uvedených bojích u Kyjeva o přechod přes Dněpr padlo na československé straně v řadách 2. stř. pluku 5 mužů, dalších 15 bylo zraněno. Padlí byli pohřbeni cestou následný den v blízkém Trebuchově. Německá strana měla těžší ztráty, několik desítek padlých a zraněných. Ztráty utrpěly z úvodního nástupu na československou obranu mostu i ukrajinské jednotky Centrální rady.

Během bojů u Kyjeva se tak podařilo celou 1.divizi Čs. arm. sboru, která byla na západním břehu Dněpru nejblíže postupující německé armádě, stáhnout bezpečně přes kyjevský most nad Dněprem na východní břeh. V obtížné politické situaci, která po bolševické listopadové revoluci roku 1917 nastala, v propukajících bojích občanské války v Rusku, se podařilo tak československé vojsko zachránit a zahájit plánovaný ústup z Ukrajiny směrem na východ s konečným cílem dostat jej na francouzské bojiště k pokračování boje proti německo-rakouským armádám. Celá tehdejší politická situace se nekonečně zamotávala. Tím, že Čechoslováci bojovali s Němci v Kyjevě, považovali je bolševici za nepřímé spojence, protože Němci byli spojenci ukrajinské Centrální rady, proti níž zase bojovali bolševici. Čechoslováci se však odmítali s bolševiky spojenectví ve vztahu k vnitřním poměrům bývalé ruské říše. Chtěli se jen v pořádku stáhnout z Ukrajiny. Zatím rychle v evropské části Ruska upevňovali bolševici svou moc a vládu.

Dne 3. 3. 1918 podepsala sovětská vláda v Brestu Litevském s Rakousko-Uherskem a Německem smlouvu o ukončení válečného stavu za cenu velkých územních ztrát pro Rusko a zavázala se k vysokým válečným reparacím. Východní fronta 1. světové války přestala existovat.

Mezitím 2. divize sboru připravovala odsun celého sboru po železnici z Bachmače. Rekvírovala vlaky a připravovala se k obraně přístupů k Bachmači do doby, než dorazí i 1. divize a celý sbor se tak bude moci bezpečně po železnici stáhnout z Ukrajiny na východ. 1. divize od Kyjeva postupovala dvěma proudy směrem na Ičnu a Priluky. Železniční stanice Bachmač tvořila důležitý železniční uzel a pro Čs. armádní sbor bylo životně důležité jí udržet alespoň do doby, než se všechny jednotky sboru navagónují a budou moci bezpečně z Bachmače odjet dále na východ.

Za několik dní propukly známé boje s německými jednotkami u Bachmače.

Odkazy:
I. - www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_10381.html
II. www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_10947.html
Prameny:
Archiv autora
„Československý denník, Orgán ČsNR a správy Svazu čs. spolků na Rusi“ (ročník 1918), Rusko, 1918
„Druhý pluk vzpomíná“ – sborník, Praha, 1936
„Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad 1916-1920“, Praha, 1926
JUZA J.: „Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou 1914-1921“, OÚ Rychnov n. K., Rychnov n. K., 1998
Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad 1916 - 1920
KUTHAN P. J.: „Zborov 1917“, Journal ČsOL 1/2005
KUTHAN P. J.: „Tarnopolský ústup 1917“, www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_10947.html
LANGER F.:, „Pamětní kniha 1. střeleckého pluku Jana Husi“, Praha, 1926
MEDEK R., HOLEČEK V., VANĚK O.: „Za svobodu“, II. díl., Památník odboje, Praha, 1924
PLESKÝ M.: „Dějiny 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého 1917-19120“, M. Pleský, Turnov, 1927
POSPÍŠILOVÁ J.: „Českoslovenští legionáři z okresu Hradec Králové 1914-1920“, Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hradec Králové, 2000
PICHLÍK K., KLÍPA B., ZABLOUDILOVÁ J.: „Českoslovenští legionáři (1914-1920)“, Mladá fronta, Praha, 1996
SAK R.: „Anabáze“, H a H, Jinočany, 1996
WIEST A.: „Obrazové dějiny Prví světové války“, Universum, 2003
Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔29.11.2005 📕17.129

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře