ČESKÁ KREV II.

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔27.09.2005 📕10.850

Dnešní uspěchaní lidé se historií příliš nezaobírají. Většinou tvrdí, že žijí přítomností a minulost je nezajímá. To je samozřejmě pošetilost. Tak jako by nebyl den bez noci, nebyla by ani přítomnost bez minulosti a budoucnosti. Naši předkové svými skutky a rozhodnutími přímo ovlivnili naši současnost; právě tak my už nyní přebíráme zodpovědnost za svět, v němž budou žít naše děti. Ze snah a činů předchozích generací si můžeme vzít mnohá a velmi cenná ponaučení. Jak řekl Cicero, historie je učitelkou života. Česká historie je přitom zkropena potoky krve, kterou už od věků prolévalo mnoho statečných lidí, s ideálem svobodného a nezávislého života svých potomků. Tato krásná malá země, z geografického hlediska strategicky položená a tudíž častokrát napadená, zažila mnoho slavných vítězství i mnoho hořkých porážek, avšak stále je tu, vzdor tomu, že český národ nejednou bojoval o holé přežití. Nemělo by se zapomínat - ani na to dobré, ani na to zlé. Všechna následující vyprávění o slavných bitvách české minulosti jsou poklonou vlastenectví, statečnosti a odvaze, stejně jako citát, jenž snad dokáže vyjádřit jaký obdiv, úctu a vděčnost k těm lidem cítím dnes, kdy jména mnohých z nich už vůbec nejsou známa a kdy se jejich kosti pomalu rozpadají v prach:

               „Byl bych šťasten, kdybych mohl svým vzorům roztírat tuš, ležet dny a noci před jejich prahem, i kdybych měl zemřít hlady.“

 

                           Čchi Paj-š, slavný čínský malíř 

Tato práce je věnována nejen Jeanu-Louisi Raduitu de Souches, Martinu Středovi a všem bezejmenným brněnským obráncům, kteří měli odvahu postavit se armádě do té doby považované za neporazitelnou, ale také mému otci, milovníku historie a patriotovi, který si už tyto řádky nebude moci přečíst…

Brněnský zázrak

Předmluva

Člověk je tvor pošetilý. Často se pídí po dějinách míst vzdálených tisíce kilometrů a nevidí jak fascinující historie mnohdy leží doslova přede dveřmi jeho vlastního domu. Když Brno letos v srpnu oslavilo 360. výročí od své úspěšné obrany před švédským obléháním během třicetileté války, zastavil jsem se na chvíli na Moravském náměstí. Pěkný park, kolem jezdila auta a „šaliny“, proudily davy spěchajících lidí. Nikdo by neřekl, že právě tady k tomu došlo, že zrovna na tomhle místě kdysi stávala bašta svatého Tomáše. Tamhle odtud, do kopce, útočil elitní švédský regiment Altblau, z Lidické se sem s řevem hnal pluk německé pěchoty. Zjišťuji, že čím jsem starší, tím více podléhám sentimentu. S trochou fantazie je slyšet střelba, řinčení zbraní, řev a nářek. Na tomhle místě se kdysi rozhodovalo o existenci tohoto města. A teklo tu mnoho krve…

Šlo bezpochyby o jednu z nejvýznamnějších událostí v dějinách města. Brno tehdy stálo na prahu naprostého zničení, koneckonců v Čechách a na Moravě už žádná další válka nepřinesla tak strašné ztráty na lidských životech a materiální škody jako právě válka třicetiletá. Krajinou se tenkrát valila švédská armáda, drtila vše, co jí stálo v cestě, Švédi zabíjeli, kradli, ničili. Předbíhala je hrůza a děs. Vzdávala se jim jedna pevnost za druhou. Přesto se našli muži a ženy, kteří se rozhodli postavit se švédskému přívalu se zbraní v ruce. Toto je příběh jejich odhodlání.  

1. Jankovská předehra - e4 e6

Zemí tehdy znělo jen řinčení zbraní a dunění bubnů. Nebe bylo zatažené kouřem z vypálených měst a osad. Za vojsky se krajinou plížil hlad a mor. Už téměř třicet let se Evropou sem a tam převalovala válka. Psal se rok Léta Páně 1645.

Obyvatelstvo Evropy, trpící epidemiemi, hladem, drancováním a pleněním při průtazích vojsk chtělo mír. O něm se jednalo již od roku 1644 ve vestfálských městech Münsteru a Osnabrücku.  

Sjely se sem pozlacené kočáry s vyjednavači a obrovskými doprovody služebnictva. Doba však byla zcela ovládaná kurtoazií a složitou dvorní etiketou. Mnoho času tak zabraly čistě praktické otázky jak budou jednání probíhat, nikoliv o čem se bude jednat. Němečtí kurfiřti se odmítli dostavit, nebudou-li titulováni excelence, francouzský vyslanec zase chtěl být oslovován Výsosti, neboť přeci zastupoval krále. Půl roku trvalo sestavit jen zasedací pořádek a pořadí v jakém budou legáti vcházet do jednacího sálu a opouštět jej. Polský vyslanec zfackoval jiného diplomata, který nesmekl klobouk při výčtu titulů polského krále a ruský car naopak nechal italskému velvyslanci přibít klobouk k hlavě hřebíkem, když jej smekl v nevhodném okamžiku. Diplomaté se předháněli v nádheře svých kočárů, početnosti služebnictva a okázalosti jimi pořádaných hostin. Na úkor jednání samozřejmě.

Ačkoliv se tedy jednalo o největší evropskou politickou a diplomatickou událost 17. století, hmatatelný výsledek, tedy zastavení vojenských operací bylo stále v nedohlednu.  

Naopak znepřátelené strany zatím využívaly neschopnosti a neochoty vyjednavačů dospět k dohodě a snažily se před koncem jednání získat co nejvýhodnější pozici. Proto také švédská vojska zahájila další ofenzívu a znovu vpadla do Čech.

Dne 6. 3. 1645 se střetlo švédské vojsko pod velením vynikajícího Lennarta Torstenssona, s císařskou armádou, trpící od Valdštejnova zavraždění totální absencí schopné velitelské osobnosti. V bitvě u Jankova, nejkrvavějším střetnutí třicetileté války na našem území, tak velel císařským oddílům polní maršál Melchior Hatzfeld, jenž ovšem ani zdaleka nebyl Torstenssonovi vyrovnaným soupeřem. Přesto byla bitva jednu chvíli na miskách vah, nakonec však švédské vojsko protivníka rozdrtilo.  

Jankovské vítězství mělo značný dopad na další mírová jednání. Švédi byli nyní považováni za pány českého území. Ze strategického hlediska se Torstenssonovi otevřela cesta k Olomouci, kde byla již tři roky obležena švédská posádka, a k samotné Vídni.

Švédi tak nyní vyrazili na Vídeň, cestou obsazovali města stojící v cestě, např. Jihlava padla 11. března, Znojmo 12. března, Lomnice 13. března: 

„Po té bitvě generál Torstenson vzal Hradec Jindřichův, Jihlavu město akordem, Znojmo discretionem, město Stein šturmem, město Krems discretionem, zámek Grafenek discretionem, město Korneiburk akordem, zámek Grafenstein discretionem, šanc před Vídní, zámek Wolfersdorf discretionem, zámek Falkenstein discretionem, zámek město Niklasburg discretionem, zámek Stölen discretionem, zámek Rawenspurk discretionem, město Laab i zámek discrecí a jiné, a všecko před Dunají sobě pod kontribucí přived.“ (Paměti Jana Jiřího Haranta z Polžic a z Bezdružic, 1645)   

Koncem března přitáhlo švédské vojsko k Wolfschanze, malé pevnosti poblíž Stammersdorfu, jejímž úkolem bylo střežit velký most přes Dunaj. Švédi zahájili na pevnost kanonádu, která byla slyšet až ve Vídni. V noci na 30. 3. 1645 císařské jednotky pevnost vyklidily, stáhly se za Dunaj a most přes řeku zapálily.  

V tomto okamžiku Torstensson, mající na dosah vítězství v celé válce, nepochopitelně zakolísal. Je pravda, že jeho vojsko nebylo v nejlepší formě. Po dlouhých pochodech byli vojáci vyčerpaní, koně byli tak vyhublí, že unesli sotva sedlo a kavaleristé je museli vést. Vojsko navíc utrpělo těžké ztráty po bitvě u Jankova. Za těchto okolností dospěl Torstensson k závěru, že dobytí Vídně je nad možnosti jeho armády. Chtěl raději vyčkat na příchod posil, v podobě spojeneckých oddílů sedmihradského knížete Jiřího I. Rákocziho.

Podle zpráv se měly dostavit celkem brzo. Jenže Rákoczi v té době ve skutečnosti vyjednával s císařem o míru a tudíž jeho oddíly nepřicházely. Švédskému vojsku zatím došel proviant, takže vyplenilo kraj v okolí ležení a vynucovalo si výpalné v okolních vsích a církevních objektech. Když došly i tyto zásoby a kraj byl zcela vydrancován, musel se Torstensson rozhodnout co dál.  

V zádech měl bohaté Brno, ne že by představovalo vojenskou hrozbu, podle Torstenssonových informací tam nebylo mnoho vojska a ve městě bylo posádkou jen několik set mužů, avšak byl to možný opěrný bod císařských, kde se dala případně shromáždit ozbrojená síla. Pak by bylo ohroženo švédské spojení se Saskem a jejich týl. Navíc tu byl dostatek potravin pro mužstvo i píce pro zvířata.

Torstensson Brno dobře znal. Jeho vojsko město obléhalo již v pozdním létě roku 1643. Tehdy vtáhl Torstensson do Čech ve snaze odlehčit švédské posádce obležené od jara v Olomouci. Během tohoto tažení Švédové dorazili 3. září také k Brnu. Vlastní dobývání města započalo o den později, kdy Švédové učinili první pokus o útok na hradby Brna. Nicméně již 8. září bylo obléhání ukončeno, protože Torstensson dostal rozkaz vrátit se do severního Německa a odtud zaútočit na Dánsko (dánský král Kristián IV., z obavy z rostoucí nadvlády Švédů v Baltském moři, přešel náhle a nečekaně na císařskou stranu). Švédové tak museli vyklidit část obsazené Moravy, v některých městech (např. v Olomouci) však ponechali své posádky a odtáhli do Němec.

Torstensson tak věděl, že opevnění města je zastaralé a posádka slabá, dobytí Brna tedy mělo být snadnou záležitostí. Zahájil tedy pochod se svými voji k největšímu městu jižní Moravy. 

Pokračování příště ...

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔27.09.2005 📕10.850

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře