Rosice u Brna a jejich osvobození 24. 4. 1945

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔22.06.2005 📕26.368

Předmluva:

Tento článek začal vznikat původně jako příspěvek do květnové soutěže www.valka.cz o osvobozování jednotlivých obcí ČR. Bohužel to bylo období, kdy jsem měnil zaměstnavatele, takže článek jsem dokončil až teď a navíc jsem neměl čas ani pohovořit z pamětníky, ani nahlédnout do městské kroniky Rosic, mého rodného městečka. Článek proto vznikl jen na základě dříve publikovaných prací jiných autorů (viz prameny), na druhou stranu jsem se nemusel striktně držet pravidel, která požadovala, aby se článek pokud možno nevztahoval k jiným obcím apod. Mně se však celkově vojenské operace v této oblasti zdály natolik zajímavé, že jsem prostě neodolal a pojal článek z poněkud širšího pohledu rosického okolí.

Ačkoliv jsem nyní pamětníky nezpovídal přímo za účelem článku, samozřejmě jsem od nich dříve něco zaslechl. Proto se také nezmiňuji o žádných v poslední době tolik oblíbených excesech ze strany rudoarmějců. K těm docházelo zejména tam, kde byly nasazeny trestné prapory, na Rosicku však působily především gardové jednotky, u nichž panovala železná kázeň, proto k žádným výstřelkům vůči civilnímu obyvatelstvu nedocházelo. Je ovšem fakt, že rosičtí hospodáři zůstali ve valné většině po odchodu Rudé armády bez dobytka, Sověti jim sice někdy nechávali náhradou své koně, většinou však šlo o zvířata vyčerpaná, slabá nebo chromá.

Bude-li to trochu možné, vzpomínky pamětníků či úryvky z městské kroniky doplním později formou dodatků či dalšího pokračování článku.

 

 

Rosice u Brna

Krásné malé městečko s přibližně 5 000 obyvateli vsazené do líbezné kopečkovité krajiny mezi poli a lesy. Nejednou v minulosti se už tudy prohnala pustošivá válka. Místo bylo díky hojnosti zvěře, dostatku vody a úrodnosti půdy osídleno již v pravěku, jak dokládají archeologické nálezy. První zmínky o místě zvaném Rosice lze nalézt v listině oslavanského kláštera z roku 1270.

Po bitvě na Moravském poli roku 1278 sem přitáhlo vítězné habsburské vojsko a tábořilo poměrně dlouho mezi Rosicemi a Oslavany. Spolu s ním sem vtrhly houfy divokých Kumánů a zle plundrovaly tento kraj.

Také za husitských válek zde došlo k bojům. Tehdejší majitel města Jošt Hecht z Rosic, purkrabí hradu Veveří, sudí práva brněnského a zemský podkomoří, stál věrně na straně krále Zikmunda a husité proto hrad pobořili (hovoří o tom záznamy z roku 1437).

To všechno už ale bylo pryč. Nyní byl konec dubna 1945. Všude ve vzduchu už bylo cítit jaro. Spolu s ním přicházel mír. Blížil se spolu se vzdáleným duněním děl. Obyvatelé sílící hřmění sledovali s nadějemi i obavami.

Že se konec války blíží, bylo ale jasné již od podzimu 1944. Od té doby totiž stále častěji zněly sirény, varující před blížícími se spojeneckými nálety. Rosičtí obyvatelé zpočátku se zájmem hleděli na spojenecké bombardovací svazy, kreslící na obloze kondenzačními parami. Jejich zvědavost však prudce ochabla poté, co byla na podzim roku 1944 v úseku trati Rosice – Tetčice (asi 2 km) „kotláři“ napadena lokomotiva. Poplachové sirény se ozývaly stále častěji. Dělníci pracující v rosické sklárně a parním mlýnu se ukrývali v blízkém lese zvaném Obora, kde byly vykopány zákopy.

V zimě 1944/45 byla řada mladých mužů z Rosic Němci odeslána do Brna, aby se podílela na opevňovacích pracích. Němci hodlali brněnskou oblast proměnit v pevnost – „Festung Brünn“. Jejich snaha byla horečná, neboť fronta se kvapem blížila.

 

Akce na jižní Moravě

Německá obranná postavení na jižní Moravě měla ve většině případů ohniskový charakter. Vesnice a města byla opevněna v silné opěrné body a uzpůsobena ke kruhové obraně. Na cestách a přístupech byly stavěny protipěchotní i protitankové zátarasy a ve velkém rozsahu byla kladena minová pole. Velké množství jihomoravských říček a potoků bylo přeměněno na protitankové příkopy. S využitím terénu Němci vybudovali silný palebný systém.

Jižní Moravu měla bránit 8. německé armáda, patřící do sestavy skupiny armád „Jih“. Počátkem dubna 1945 tato armáda vedla ve stavech více než 300 000 vojáků, 6 000 děl a minometů, přes 1 500 tanků a samohybných děl, přes 700 obrněných vozidel a 800 letadel. V daném okamžiku však přímo na Moravě působila jen menší část těchto sil, protože hlavní uskupení této armády bylo soustředěno v Rakousku.

Jádro tohoto svazku se mělo velmi brzy zapojit do těžkých obranných bojů. Od konce března totiž vojska 2. ukrajinského frontu pod velením maršála Malinovského rozvíjela útok na Bratislavu. Ta byla osvobozena 3. 4. 1945. Sovětská vojska pokračovala v náporu a 13. dubna dobyla Vídeň.

Nyní se vojska 2. ukrajinského frontu stočila na sever a snažila se splnit nový rozkaz – ovládnout prostor jižní Moravy včetně její metropole Brna. Původní plán ukládal vojskům 2. ukrajinského frontu zahájit v sobotu 14. 4. 1945 v 10.00 novou útočnou operaci, v jejím průběhu prorazit na několika směrech německou obranou a rozvíjet pronikání do její hloubky. Do večera 17. dubna se měl boj přenést do ulic Brna. Právě při dílčím plánování této útočné operace poprvé zaznělo jméno Rosic. 4. a 6. gardový jezdecký sbor, zajišťující levý bok tankových vojsk postupujících na Brno, se 17. 4. měly hlavními silami účastnit bojů o Brno, ale částí svých sil měly vyjít do prostoru Rosic a Ivančic a odříznout Němcům ústupové cesty z Brna na západ.

Ve skutečnosti se útočící sovětská vojska začala probíjet zarputilou německou obranou v mimořádně silných opevněných pásmech. Zkrácení fronty v Rakousku také umožnilo Němcům přesunout na jižní Moravu některé jednotky odtud. Původně několikadenní operace se tak změnila ve dva týdny těžkých a krvavých bojů.

Rozhodnutím německého velení 16. 4. 1945 vysunout obranu Brna mimo samotné město na výšiny jižně od něj (mimo jiné též ke známému Ořechovu) se obráncům podařilo ve dnech 17. a 18. 4. zastavit sovětský postup. V tomto okamžiku se maršál Malinovskij rozhodl obejít Brno dvěma údernými obchvatnými uskupeními, východním a západním. A právě to západní, tvořené zejména 1. gardovou jezdecko-mechanizovanou skupinou, nás bude zajímat. Úkolem tohoto svazku bylo rozhodným úderem ve směru Střelice, Bystrc, Řečkovice obsadit západní část města Brna a odříznout nepříteli ústupové cesty na západ a severozápad.

 

Postup k Rosicím

Útok sovětské jízdy 13. gardové jezdecké divize se na tomto směru 18. 4. začal rozvíjet nečekaně dobře. Takřka bez výstřelu projeli kolem 11.00 kozáci Ivančicemi, které jen těsně předtím Němci vyklidili a ustoupili k Oslavanům. O dvě hodiny později po krátkém boji vyčistili Neslovice, po 16. hodině byla obsazena Kratochvílka a sovětské jezdecké jednotky podporované tanky postupovaly na Tetčice, které jsou od Rosic vzdáleny sotva dva kilometry.

Na tento okamžik vzpomínal zástupce velitele 48. gardového jezdeckého pluku podplukovník Ljubimov:

Z vyvýšeniny za Neslovicemi se rozprostíralo před námi překrásné údolí… Z vesnice Kratochvílky, vzdálené od nás přes dva kilometry, přesunovala se po cestě do Rosic nepřátelská autokolona. Následovaly krátké rozkazy a za chvíli se již na předních i zadních strojích fašistů objevovaly plamenné jazyky a do vzduchu vyletovaly rozbité části strojů. Palebným přepadem jsem vyřadili více než 40 fašistických vojáků a zničili přes 20 nepřátelských aut. Pak jsme pokračovali v postupu k Tetčicím, kde byl terén velmi výhodný pro obranu. Čekali jsme proto, že zde narazíme na tvrdý odpor nepřítele. Naše předpoklady byly správné. Jen co jsme se rozvinuli a zahájili útok na vesnici, již se ozvala palba z nepřátelských tanků a kulometů. Nastal krátký, ale tvrdý boj, po němž nepřátelské tanky a fašističtí samopalníci panicky prchali z vesnice. V nepřátelských obranných postaveních jsme pak našli 15 mrtvých fašistických vojáků a tři rozbité tanky.

Jakmile zbylých pět německých tanků hájících přístupy k obci ustoupilo, byly Tetčice kolem 17. hodiny obsazeny sovětskými jednotkami. Nyní už vpřed vyrazily jen malé průzkumné hlídky. Dva kozáci, staršina Kosťajev a seržant Vjazonkin, přijeli večer na rosickou radnici. Zde se dozvěděli, že Němci ve městě nejsou. Tytéž zprávy přinesl průzkum i ze Zastávky (necelé dva km od Rosic směrem na západ, přijelo sem sovětské obrněné auto s velkorážním kulometem), Oslavan a Zbýšova. Ukázalo se, že razantní postup 13. gardové jezdecké divize Němce tak zmátl, že ustoupili až k Náměšti nad Oslavou.

Nemohli však k evakuaci použít železniční trať Brno–Jihlava, která byla v první polovině dubna vyhozena do povětří partyzány a zůstala vyřazena z provozu do konce války. S blížící se frontou samozřejmě činnost partyzánských skupin na územích dosud obsazených Němci značně zesílila. Skupiny podléhající sovětskému velení (sovětské výsadkové skupiny) dostaly počátkem dubna rozkaz zahájit tzv. bitvu o komunikace a byly v tomto směru podpořeny shozy zbraní a výbušnin plus dalším materiálem.

Velitel 13. gardové divize generálmajor G. A. Bělousov umístil velitelství své divize do Ivančic a ihned vyslechl hlášení o místních partyzánských skupinách. Přímo na Ivančicku působila zejména partyzánská skupina Josefa Hybeše a několik dalších menších partyzánských jednotek. U Rosic se partyzáni zdržovali hlavně v polesí Bučína. V Ivančicích byl proto vytvořen partyzánský štáb pod velením kapitána Ivana Řepky, který sjednocoval zástupce různých odbojových skupin v kraji a koordinoval jejich činnost. Prvořadým úkolem partyzánů bylo zajistit bok 13. g. divize ze strany od nepřítele rozsáhlou průzkumnou činností v poměrně velkém neobsazeném pásmu, které vzniklo mezi sovětskými jednotkami a nepřítelem.

Protože primárním úkolem sovětských jednotek 13. gardové jezdecké divize byla ochrana levého boku útočného uskupení postupujícího na Brno, a nikoliv obsazování dalších území, stáhly se předsunuté hlídky zpět do Tetčic. Zde pak sovětské jednotky zaujaly obranná postavení na linii Ivančice–Neslovice–Tetčice. Na budování opevnění byli využiti i místní obyvatelé.

V tomto prostoru tak nastala poněkud kuriózní situace. Mezi sovětskou i německou armádou zůstalo poměrně široké pásmo „území nikoho“. Němci oblast vyklidili, zřejmě v domnění, že výpad sovětských jednotek do rosicko-ivančického prostoru je ve skutečnosti útočnou operací, jež se bude i nadále na tomto směru rozvíjet.

Rudoarmějci 13. divize naopak přešli do obrany a další postup neplánovali, neboť by se tím zbytečně prodlužovala obranná linie. Rychlost a razance útoku 13. g. j. divize Němce dokonale zmátla. Ustupovali potom takovým tempem, že v kraji se začala vyprávět anekdota o tom, že největším bojovým uměním Rudé armády je dohnat zdrhající fricky. Budoucí události však ještě měly ukázat, že humor i radost je zatím předčasná.

V tomto okamžiku však 13. divize dosáhla jednoznačného úspěchu, za což jí velitel 1. gardové jezdecko-mechanizované skupiny generálporučík I. A. Plijev vyslovil pochvalu:

Velikou radost za poslední dva dny mi způsobila úspěšná bojová činnost 13. gardové jezdecké divize, které v těchto bojích vynikajícím způsobem velel generálmajor G. A. Bělousov. Smělou, rozhodnou a iniciativní bojovou činnost útvarů divize, které dovedly najít slabá místa v nepřátelské obraně a pak rozhodným způsobem se probojovat do týlu nepřítele, dávám za příklad všem vojákům 1. gardové jezdecko-mechanizované skupiny.


Schematická mapka ukazující akce 13. gardové jezdecké divize 18. 4. 1945

 

Prudký postup a bojová aktivita divize byla též kladně ohodnocena samotným velitelem frontu. Jejího úspěchu bez meškání využily další sovětské jednotky. Kryty jezdeckými formacemi generála Bělousova a využívajíce naprosté německé dezorientace začaly útočit směrem na Střelice a konkrétně jednotky 6. gardového jezdeckého sboru se snažily proniknout lesním masivem Křiby a Bučín směrem k Omicím, Rosicím a Kývalce. Dne 19. 4. ráno vstoupily první sovětské průzkumné hlídky do Omic a do večera tu Rudá armáda své postavení upevnila a posílila. Vnější okruh sovětských jednotek obkličujících od západu Brno, tak nyní vedl po okraji Bučína, Křibů až ke Kývalce.

 


Průběh fronty a akce 6. gardového jezdeckého sboru 19. 4. 1945

Bylo načase, neboť téhož dne předzvědné skupiny hlásily příchod nepřátelských posil. Před vojsky 1. gardové jezdecko-mechanizované skupiny byla zjištěna přítomnost zejména německé 16. pěší divize podporované 24 obrněnci.

Následujícího dne zahájila německá vojska v oblasti řadu protiútoků. Především byly vedeny z prostoru mezi Střelicemi a Rosicemi do údolí řeky Bobravy a další protizteče byly rozvinuty z prostoru mezi Rosicemi a Ostrovačicemi. Právě z tohoto druhého směru se Němcům podařilo proniknout až k omické myslivně, kde svedli se Sověty rozhořčený boj. Smyslem těchto útoků bylo odříznout, obklíčit a zničit ty sovětské jednotky, jež se probily do prostoru Ivančic a Střelic.


Průběh fronty 20. 4. a německý protiútok směrem k omické myslivně 

 

 

 

 

 

 

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔22.06.2005 📕26.368

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře