Aviatická pouť Ing. Jana Kašpara

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔14.06.2005 📕5.827

První červnový víkend se už několik let nese ve znamení aviatických oslav. Už pár let se snažíme Aviatické pouti Ing. Jana Kašpara pravidelně zúčastňovat, někteří z nás dokonce pamatují, jak to vše začalo. Postupem času jsme se však přestali zajímat v první řadě jen a pouze o letadla a počali tuto akci brát více jako společenskou událost...

Vzhledem k obvyklému rozpoložení nočních služeb, musel jsem tentokráte opustit myšlenku na společnou výpravu s Matějem. No, v tom počasí a s jeho lehkou rýmou by to stejně asi nebyla věc z nejrozumnějších. Ráno jsem přesto zamířil na otočku do Milewitzů (a obětoval tak Hollywoodskou koupel na Žižkově u rodičůch...), bych s sebou nemusel brát psíště, případně ho zbaběle ponechat na patnáct hodin uzavřené v panelákovém žižkovském bytě. Díky tomuto činu vpravdě šlechetnému jsem ale na sraz přijel jen tak tak. Ani jsem se nesnažil chytit veterány v Dejvicích u Diplomatu a vyrazil rovnou k Legii...

Po příjezdu autobusu několik minut poté, zjistil jsem okolnost poměrně potěšující, tedy že účast bude letos velice slušná. Nic na tom neměnilo ani tradičně laškovné počasí, slibující povětří, zimu a padavou vodu. Dobrou náladu panující mezi cestujícími nepokazil ani sebevražedný nálet bažantího kohouta, jež se kousek za Prahou znenadání rozplácl o přední okno našeho autobusu. Že to okno vydrželo (narozdíl od opeřeného kamikaze...), při rychlosti okolo 100 km/h, toť asi malý zázrak...

Od samého počátku bylo mým úkolem z celé události pořídit rozsáhlou fotodokumentaci pro potřeby Svazu letců. Jak se sami přesvědčíte ve fotogalerii, bylo co fotit a já se tudíž ani chvilku nenudil. Kromě mnoha momentek, pořízených ve "V.I.P.- stanu" s veterány a posléze při autogramiádě, našel jsem si samozřejmě i trochu času podívat se po letišti a zaznamenat i nějaké to létání...

Co tedy bylo při letošním ročníku k vidění? Nejdříve letiště, stabilní ukázky a další zábava. Množství stánků s upomínkovými předměty, modely a literaturou nebylo letos až tak bohaté, jako například vloni. Trošku mě to zklamalo, neboť jsem měl v úmyslu utratit nějaký ten peníz, třeba za leteckou sponu na kravatu, náhradou za ztracenou se lvíčkem, dávný dárek od velitele roty z dob základní vojenské služby (to je ale "histórije"... kdyby někdo z mladších nevěděl, o čem hovořím, klidně napište...). Klidně bych je vyměnil za "pouťové" stánky se všelijakým zbytečným póvlem, kterých za úly fungovalo zase o něco víc. O pouťových atrakcích nemluvě. Já vím, nějaké to obveselení pro drobotinu je potřeba, ale když je toho rok od roku víc, abychom za chvíli nejezdili na kolotoče a jako doplňkový program sem tam nepřeletěl nějaký ten "ajrák"...

Jinak byla k vidění spousta historických i současných motocyklů a automobilů, několikero skutečně nadupaných motorek, mažoretky, ukázky bojových sportů, vojáci nabízeli k prohlídce samohybnou houfnici a vozy řady Tatra 815 v různých úpravách. Z letadel na stojánce si pamatuji (přes svůj vysoký věk...) Zlína Z-142, Mi-2, Albatrosy a Alky. Martin Kindernay představil jako již tradičně ultralehké repliky prvoválečných letadel Fokker E.III a Dr.I, S.E.5, Curtiss Jenny, deHavilland Tiger Moth, Albatros a další. Na travnaté ploše podél runwaye čekaly na vystoupení různé sportovní letouny a větroně. Pod starou věží prosvítalo sluníčko skrz křídla a trupy dřevěných zázraků Avia BH-1 a větroně s poetickým názvem "Hols der Teufel" (Vem to čert?). Největším tahounem však pro letošek byly válečné stroje Jakovlevovy konstrukce. Zalité sluncem na pozadí tmavého zamračeného nebe, skvěly se na betonu pod starou kontrolní věží český Jak C-11 a Jak-3, Jak-9 v barevném provedení VVS-SSSR. Když pominu fakt, že to bylo kromě návštěv muzeí moje první setkání s ruskými stíhačkami, byl to ohromný zážitek. Naleštěné mašiny s rudými hvězdami, v případě "devítky" dokonce od slavné jednotky Normandie-Němen... Škoda, že nebylo možné si je prohlédnout důkladněji, prodělávaly předstartovní přípravy. Ale stálo to za to. Až mi z toho šly oči "šejdrem" (což je na některých fotkách i znát...)...

Zřejmě jsem nebyl jediný, komu z té naleštěné nádhery zrak přecházel. Zatímco jsme se občerstvovali ve stanu, ozval se od vzletové dráhy tupý úder a několik ostrých praskavých zvuků. V očekávání nejhoršího vzhlédli jsme od talířů,... naštěstí však nedošlo k žádné fatální katastrofě. Pojíždějící akrobatický Zlín Z-50 vyjel z dráhy, snad díky větrnému poryvu, snad nepozorností pilota, a vrtulí "přechroupal" jednu z cedulí podél dráhy. Odnesla to, zaplať Bůh, jen vrtule...

Po skončení soutěže akrobatických letadel zahájily vzdušné síly AČR letový program. V rámci letošního loučení s MiGy proletěla nejprve dvojice "Jednadvacítek" a po jejím druhém průletu se přihnaly nové české Grippeny. Bylo zajímavé pozorovat rozdíl v manévrovacích schopnostech obou typů. Zatímco MiGy k návratu nad letiště musely proletět několikakilometrový okruh, delta-křídlo a kachní plochy před kabinou dovolily Grippenu otočit se snad ještě nad letištěm...

Přejdu nyní další letový program, který se vlastně každoročně tak nějak opakuje, předvedení vrtulníku Sokol při záchranné akci, dračí tance na Mi-24, akrobacie na různých speciálech i běžných sportovních strojích - mimochodem, i letos na pardubickém nebi zazářil Uli Dembinski s akrobatickým speciálem Jak-55. Vrcholem jeho vystoupení byla "Cobra", doposud vídaná jen u proudových stíhaček, visení na vrtuli, nožový let těsně nad letištní plochou a mávání z otevřené kabiny v letu na zádech.

Zatímco Uli předváděl svoje nebeské čarování, odstartovala naše "C-jedenáctka" a v době jejího předvádění v nízkých průletech na maximální rychlosti pak i Jak-3. Skutečně nádherná podívaná. Burácející motory a ladné křivky těchto "warbirdů" připomněly mi ročníky roudnické Memorial Air Show (mimochodem, 25. 6. se koná již 8. ročník...). O to víc mě večer zamrzelo, že jsme museli odjet ještě před ukázkou Jaku-9. Ale třeba ho uvidíme právě za dva týdny...

Následujícím bodem bohatého programu byla asi hodinu a půl trvající show Létajícího cirkusu. Nejprve se měl odehrát tradiční nálet skupiny spojeneckých strojů na německé letiště. A také za několik okamžiků po vzletu zaútočil bombami Curtiss Jenny, doprovázený anglickou S.E.5 a Nieuportem. V následující letecké bitvě, doprovázené dobovou hudbou, příběhem a hojnými pyro-efekty (včetně kulometné střelby přímo z letadel!), ukázaly se ve vzduchu i oba stíhací Fokkery. S vlečkou kouře za ocasem šel po chvíli nejprve spojenecký bombardér, za ním německá E.III,... o dalších pár minut později se francouzský pilot s Nieuportem zřítil rozstřílen dvojicí kulometů Spandau červeného trojplošníku za letištěm, odkud se vyvalil mohutný hřib ohně a černého kouře. Ve vzduchu zbyla pouze S.E.5 a červený Fokker, které v následujících minutách svedly dramatický "dog fight", při kterém se v některých okamžicích míjeli ve vzduchu snad jen o centimetry. Nakonec "Rudý baron" zvítězil a anglický letec nouzově přistál na ploše německého letiště...

Musím říci, že po dvou třech letech koukání na to samé, byl jsem tentokrát výkonem "Kindernayovců" mile překvapen. Jisté provedené změny v programu i ukázkách přidaly jejich vystoupení na kráse. Jen tak dál...

Bohužel, nic netrvá věčně. Přišel čas odjezdu a nám nezbylo, než se přemístit do přistaveného autobusu (stále ještě s památkou na sebevražedný útok opeřeného dravce...) a odebrat se ku Praze. Jak jsem již řekl, neviděl jsem Jak-9 a to mě trhalo srdce, ale nešlo to jinak. Cestou "domů" se již žádná nepředvídanost neudála, a snad proto jsem po několika kilometrech upadl v hluboký spánek. S kolegou jsem byl domluven na pozdějším střídání, mohl jsem tedy vynechat překážkový běh přes Jižní spojku a v klidu dojet se "staříky" až k Legii. Bylo to tak lepší, nejen z hlediska bezpečnosti. A stejně jsem nakonec přijel i trochu dříve. A suchou nohou, narozdíl od loňska...

Organizátoři Aviatické pouti se své práce opět zhostili výtečně. Drobné šrámy v programu způsobily akorát občasné prudší přeháňky a velké povětří. Vzniklé mezery v letovém provozu však byly povětšinou rychle zaplněny nějakým náhradním vystoupením. Takže jsme si opravdu vše užívali jak se patří. Takovým bonbónkem pak byla účast generála Peřiny a jeho ženy Aničky, opět v dobré náladě a v rámci možností i kondici. Prostě Pardubice...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔14.06.2005 📕5.827

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře