Odměny a vyznamenání v římské armádě

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔11.06.2005 📕25.862

Podobné články

Další články autora

Neodmyslitelnou součástí vojenského prostředí je zvyk odměňovat obzvláště statečné činy vyznamenáním, která nositeli zajišťují jednak určitě reálné výhody, jednak morální kredit. Podobnou praxi znali i staří Římané.

Mezi nejběžnější patřilo po bitvě odměňování vojáků či celých jednotek za jejich příkladnou službu peněžními či věcnými dary. Vojáci měli po vítězné bitvě nárok na část získané kořisti. Způsob, jakým se postupovalo po dobytí obleženého města, bych označil za příznačný pro římské válečné umění. Dochoval se podrobný popis Scipionova dobytí Nového Kartága (Cartageny) během druhé punské války roku 210 př. n. l. Není důvodu předpokládat, že to nebyl obvyklý postup pro tyto případy. Když římští vojáci překonali hradby, rozpoutali ve městě masakr všeho živého (zcela ve shodě s tehdejšími - a dlouho před tím i dlouho poté praktikovanými - zvyklostmi). Během něho bylo zakázáno starat se o kořist. Když velitel seznal, že nebohé obyvatelstvo bylo dostatečně potrestáno za svůj odpor, zatroubili trubači signál k shromáždění. Byla vybrána část vojáků (někdy celé jednotky, jindy část každé jednotky), maximálně však polovina armády, která se vydala vynést ze zničeného města kořist. Zbylá část armády (druhá polovina) stála seřazena, připravena odrazit případný protiútok na rabující jednotky (to je mimořádně prozíravé a na svou dobu neobvyklé opatření, vyžadující silnou disciplínu). Veškerá kořist byla shromážděna a rozprodána, výdělek pak byl rozdělen rovnoměrně mezi vojsko (rovnoměrně mezi prosté vojáky - důstojníci si samozřejmě přišli na víc a velitelé na nepoměrně víc).

Římané znali několik druhů individuálního vyznamenání, s přesným určením, za jaký skutek má být které uděleno. Vyznamenání byla fyzicky reprezentována korunou (lat. corona) a často s ním bylo spojeno též povýšení (jehož hlavní výhodou bylo osvobození od táborových povinností, v době profesionální armády pak zvýšení platu). Koruny z různých materiálů (nošené na hlavách nebo kolem krku) byly původně symbolem řeckým, udělovaným vítězům atletických soutěží. Od Řeků je zjevně převzali Římané a s energií sobě vlastní rozvinuli celou hierarchii coron, užívaných pro různé účely. Nás budou nyní zajímat corony určené jako vyznamenání vojákům (kromě vojenských byly corony užívány též k náboženským účelům). Začněme od skupiny těch významných, nicméně ne nejvýznamnějších, které jsou (možná překvapivě) vyrobeny ze zlata.

Patří k nim corona castrensis nebo corona vallaris (jde s největší pravděpodobností o dva různé názvy pro totéž). Jak už jméno napovídá, byla tato corona udělována tomu vojákovi, který jako první pronikl do nepřátelského tábora. Kruh koruny je lemován svislými plátky zlata ve tvaru kůlu, připomínajícími palisádu. Obdobnému účelu sloužila corona muralis - ta náležela tomu, kdo jako první zdolal hradby nepřátelského města. Kruh koruny je namísto „palisády“ zdoben přerušovanými kusy kamenných hradeb.

Corona castrensis
Corona castrensis

Corona muralis
Corona muralis

Corona navalis
Corona navalis

Další - už z principu ne tak starobylou - je corona navalis. Byla určena námořníkovi, který jako první vstoupil na palubu nepřátelské lodi (Římané svou první flotilu vůbec spustili na moře teprve během první punské války na přelomu let 261/260 př. n. l.), kruh koruny je zdoben plátky symbolizujícími příď lodi. Druhou námořní coronou je corona rostrata (někdy nazývána corona classica), významnější z této dvojice - byla udělována námořnímu veliteli, který zničil nepřátelskou flotilu (případně získal významné námořní vítězství). Byla zdobena miniaturními vyobrazeními lodních zobců (rostra) a pravděpodobně ji mohl získat pouze konsul. Nutno podotknout, že někdy se obě zmíněné corony považují za jedinou. Zmatek dále zvyšuje to, že starověké prameny se neshodují na tom, kdo coronu rostrata jako první v historii získal; nicméně oba kandidáti (M. Agrippa, Octavianův admirál, i M. Varro, Pompeiův admirál) přicházejí v úvahu až na přelomu republiky a císařství. To by napovídalo tomu, že corona rostrata je skutečně něco jiného než corona navalis, snad dokonce vznikla později.

Poněkud nejasnou pozici zaujímá corona aurea - měla by být nejvýznamnější ze zmiňované skupiny zlatých coron, ale podle některých pramenů byla ve společnosti ceněna dokonce výše než dvě nejvyšší vyznamenání (viz dále), snad kvůli své starobylosti. Byla udělována tomu, kdo v přímém souboji zabil svého protivníka a získanou pozici udržel až do konce bitvy. Je možné, že stejně jako v případě corony civica (viz dále) bylo její udělení podmíněno ještě dalšími skutečnostmi. Je známo, že nebyla pochopitelně udělována každému, kdo v bitevní vřavě zabil protivníka. Nárok na ni měl jen ten, kdo se s nepřítelem utkal v souboji muže proti muži mimo pravidelnou bitvu - jde tedy zřejmě o jakýsi odkaz na nejstarší období dějin Říma, kdy podle římských pověstí - a zřejmě i ve skutečnosti - k takovým soubojům například před bitvou docházelo.

Corona civica
Corona civica

Dostáváme se nyní ke dvěma nejvyšším individuálním římským vojenským vyznamenáním. Corona civica mohla být udělena komukoliv, od prostého vojáka po nejvyššího velitele. Byla udělována muži, který v bitvě zachránil život římskému občanu, zabil jeho protivníka a získanou pozici udržel do konce bitvy. Byla vyrobena z dubových větviček a listí a zajišťovala svému nositeli značné společenské výhody. Kdo ji jednou získal, směl ji neustále nosit na hlavě. Její držitelé měli na všech společenských událostech (v amfiteátrech, shromážděních...) rezervována místa hned vedle senátorských. Když někam vešel muž s touto korunou na hlavě, všichni přítomní (včetně senátorů) povstali. Byl osvobozen od občanských povinností, stejně jako jeho otec a děd (z otcovy strany). Navíc muž, jehož život byl takto zachráněn, byl povinen od tohoto okamžiku starat se o svého zachránce, jako by to byl jeho vlastní syn (což v římské paternalistické společnosti znamenalo mnoho). Není tedy divu, že k získání corony civica bylo potřeba splnit přísné podmínky: Ten, kdo se chtěl ucházet u tuto poctu, musel zachránit život vojákovi - římskému občanu (důležitá podmínka - zpravidla polovinu římské armády tvořily za republiky spojenecké sbory tvořené z Italiků bez římského občanství, za císařství pak pomocné sbory tvořené taktéž obyvateli říše bez římského občanství). Potvrdit tuto skutečnost mohl a musel pouze zachráněný - svědectví třetí osoby bylo zcela bezpředmětné. K předání koruny došlo poté, co zachránce vznesl nárok a tribun případ prošetřil. Korunu pak předal sám zachráněný, čímž symbolicky uznal veškeré důsledky, které z toho pro něj vyplývaly. Je tedy nasnadě, že získat toto vysoce ceněné vyznamenání nebylo zdaleka jednoduché. Zachráněný se pochopitelně většinou nehrnul do závazků, které ze situace pro něj vyplývaly, navíc vznesení nároku mnohdy mohly bránit ryze praktické překážky - není těžké si představit, jak se v bitevní vřavě zachráněný a zachránce od sebe rychle oddělí a už nikdy se nenajdou.

Corona obsidionalis
Corona obsidionalis

Vůbec nejvyšším vojenským vyznamenáním pak byla corona obsidionalis (později nazývaná také corona graminea). Byla udělována veliteli, který (zvenčí) zachránil obležené město, případně obklíčenou armádu; postupem času se udělovala prostě za záchranu armády (nemuselo tedy jít nutně o obklíčení). Byla vyrobena z trávy (rostlin, plevele...) natrhané na místě, kde byla obklíčená armáda uzavřena (případně kde došlo k dané bitvě). Na pohled nejobyčejnější z coron tak byla tou nejcennější.

Největší poctou, jaké se mohlo úspěšnému veliteli (ale i jeho vybraným jednotkám) dostat, byl triumf. Měl na něj nárok vojevůdce, který dosáhl úplného vítězství nad nepřítelem. Není to zcela jednoznačná definice a povolit (nebo i bezdůvodně zamítnout) triumf mohl senát na základě vojevůdcovy žádosti (v době vrcholné republiky museli navíc vojevůdce přímo na bojišti po skončení bitvy provolat vlastní vojáci imperatorem). Vítězný vojevůdce poslal do Říma list, ve kterém popsal průběh tažení a požádal senát o povolení triumfu. Senát se k rokování sešel zpravidla mimo městské hradby (v chrámu Apollonově či Bellony), neboť vítěznému vojevůdci bylo zapovězeno vstoupit do Města dříve než v čele svého triumfálního průvodu - bylo mu tak umožněno, aby se zasedání osobně zúčastnil a senátory o svém právu na triumf přesvědčil. Senát při svém rozhodování přihlížel k několika tradičním podmínkám: triumfátor musel zastávat některý z nejvyšších římských úřadů, tedy diktátor, konsul nebo praetor (později navíc proconsul nebo propraetor); tažení (příp. bitva) muselo být vedeno osobně vojevůdcem; tažení muselo být vedeno proti legitimním nepřátelům Říma (což v praxi vylučovalo pouze občanské války a povstání, za něž se triumfy skutečně až na výjimky neslavily); moc Říma musela být tažením rozšířena (to znamená většinou rozšíření římského území, ačkoliv nezbytné to nebylo), nestačilo pouze znovuzískat dříve ztracené; válka musela být tímto tažením přivedena ke zdárnému konci, přičemž nesměla vyvstat potřeba na zpacifikovaném území držet vítěznou armádu, která se měla účastnit triumfu v Římě; během rozhodující bitvy mělo být pobito minimálně 5 000 nepřátel (tato poslední podmínka je poněkud nejasná - nepochybně nemohla platit v době, kdy Řím válčil s okolními městy a italskými kmeny, zrušena pak byla na počátku císařství, a i mezi tím se na ni většinou nebral zřetel). Nutno ovšem podotknout, že římský senát zacházel se všemi uvedenými podmínkami značně benevolentně a v konečném důsledku o triumfu rozhodoval někdy čistě o své libovůli. Známe dokonce několik případů, kdy triumf, zamítnutý senátem, odsouhlasil lid (a to poprvé už roku 446 př. n. l.), extrémním případem je pak počínání konsula Appia Claudia z roku 143 př. n. l., který údajně triumfálně městem projel, ačkoliv mu byl triumf zamítnut jak senátem, tak lidem, stejně jako tribuny lidu, kteří ho z jeho triumfálního vozu nemohli násilím vytáhnout jenom proto, že jako živý štít použil svou sestru, nedotknutelnou vestálku (kněžku).

Během čekání na povolení triumfu tábořil vojevůdce s vybranými oddíly svého vojska, kterým se dostalo té cti zúčastnit se jeho triumfu, na Martově poli (Campus Martius - vojenské cvičiště mimo městské hradby). Právě na Martově poli začínala tradiční trasa triumfálního průvodu městem. Podle římské legendy když Romulus, první římský král, zabil v souboji muže proti muži Acrona, náčelníka jednoho ze znepřátelených kmenů, svlékl mu zbroj, pověsil si ji na dubovou větev a s vavřínovým věncem na hlavě a svou trofejí přes rameno pak v čele svých vojáků vešel do Říma za zpěvu triumfálních písní. Tato příhoda se měla stát základem triumfu. Triumf je - jako tolik jiných prvků v římské kultuře - etruského původu. Etruskové zavedli jak samotné jméno této slavnosti, tak vůz, na kterém triumfátor jede, stejně jako jeho plášť a základy vzhledu průvodu. Původně byla slavnost jednoduchá - před vítězným vojevůdcem byli vedeni spoutaní významní váleční zajatci, za vojevůdcem pak pochodovali vojáci s kořistí; za nimi se přidával lid a panovalo všeobecné veselí. Postupem času se však s triumfu stala úžasná podívaná, kterou si nenechal ujít snad žádný obyvatel Říma. Město bylo vyzdobeno květinami, brány všech chrámů otevřeny a všichni obyvatelé namačkáni v ulicích, na střechách, na provizorních tribunách...

Průvod vypadal následovně - v čele šli nejvyšší magistráti pro daný rok a senátoři; za nimi trubači a nosiči s válečnou kořistí (ve vrcholném období římské říše zpravidla nejdelší část průvodu; některé triumfy trvaly údajně až tři dny) včetně alegorických vozů oživovaných výjevy z tažení; flétnisté; dále byli kněžími a jejich pomocníky vedeni bílí býčci s pozlacenými rohy určení k obětování; za procesím kněží se někdy vedla exotická zvířata z dobytých končin, za nimi byly neseny standarty poražených, následovány v řetězech vedenými významnými zajatci; pak už následoval v doprovodu svých liktorů (jakási osobní garda nejvyšších magistrátů) sám triumfátor - seděl na pozlaceném voze taženém čtyřmi koni, oblečen v nachovém rouše vyšívaným zlatem a zlatých sandálech, ve starších dobách s obličejem namalovaným na červeno. V jedné ruce držel slonovinové žezlo s vyobrazením orla, ve druhé olivovou větev, na hlavě pak měl vavřínový věnec. Speciálně k tomu určený otrok mu držel nad hlavou zlatou korunu a podle některých pramenů měl za úkol neustále mu šeptem připomínat, že je pouhý člověk („Respice post te, hominem memento te“ - doslova „Ohlížej se za sebe, pamatuj že jsi člověkem“), triumfátora ve voze doprovázeli někteří rodinní příslušníci či dobří přátelé; za vozem triumfátora jeli na koních jeho další příbuzní a legáti a tribunové vítězných legií; podle některých pramenů dále kráčeli římští občané vysvobození jeho zásluhou z nepřátelského zajetí; průvod uzavírali vojáci vítězných legií, kteří zpívali oblíbené posměšné písně na osobu vojevůdce (tyto písně, zvané carmina triumphalia, měly dokonce své oficiální opodstatnění - měly snížit vojevůdcovu vážnost, aby tento nevzbudil přílišnou žárlivost bohů).

Startovním“ bodem triumfálního průvodu byla Villa Publica na Martově poli (kde se průvod už ráno seřadil, aby se mohl vydat na cestu). Průvod prošel Serviovými hradbami skrze Porta Triumphalis, bránu určenou zvláště k tomuto účelu, o jejíž lokaci se dodnes vedou spory. Pokračoval přes Velabrium a Forum Boairum, prošel přes Circus Maximus. Od něj pak zamířil dolů po Via Triumphalis a po Via Sacra pak došel na Forum Romanum, středobod římského světa, kde u schodů Jovova chrámu (nejvyšší římský bůh - Jupiter Optimus Maximus) trasa končila. Triumfující vojevůdce zde spolu se svými liktory vystoupal k chrámu, zatímco zajatý vůdce poražené strany odsouzený zpravidla k smrti byl odveden na popravu. Vojevůdce před chrámem počkal na zprávu, že zajatec byl zardoušen, a poté bohovi obětoval své vítězné vavříny. Krom toho kněží a jejich pomocníci obětovali bílé býčky s pozlacenými rohy. Následovala triumfální hostina pro triumfátora, jeho přátele a senátory.

Exitoval též triumph navalis, námořní triumf, oslava vítězství na vodě. Prakticky se zřejmě nelišil od klasického triumfu; v historii Říma máme záznamy pouze o čtyřech námořních triumfech. Klasických triumfů zažil Řím za svou více než tisíciletou existenci podle antických pramenů zhruba 350 (poslední slavil Belisarius v 6. století už v Konstantinopoli).

Nižší formou téhož ocenění byla ovace - mohla být udělena vojevůdci, který nesplnil některé podmínky pro udělení triumfu, ačkoliv dosáhl významného vítězství. Vojevůdce v takovém případě přinesl oběť na Albanus Mons (dnes Monte Cavo) několik kilometrů jižně od Říma a následujícího dne vstoupil pěšky do Města, kde byl ověnčen (namísto vyvřínového) myrtovým věncem. Na sobě měl „obyčejnou“ togu praetexta, oděv nošený nejvyššími římskými úředníky. Průvod byl tvořen pouze senátory a magistráty v čele, flétnisty a vojevůdcem obklopeným svými vítěznými jednotkami. Později, především za císařství, jel vojevůdce na koni.

Za císařství se situace i v této oblasti, stejně jako v tolika jiných, značně změnila. Především se v důsledku změny strategické situace (Řím zhruba od 2. stol. n. l. prakticky přestává vést dobyvačné války) značně snížila možnost získat na vojenském tažení velké množství cenné kořisti. Naopak novým zdrojem příjmů se pro vojáky stávají finanční dary od císařů, udělované především u příležitosti nástupu nového císaře na trůn, případně významných výročích jeho vlády. Většinou šlo o částku odpovídající platu vojáka za pět let, někdy i vyšší. Nedodržení tohoto zvyku, který se vojákům rychle zalíbil, mohlo se novému císaři stát osudným (např. Galba byl roku 69 n. l. zavražděn čtyři měsíce po svém nástupu na trůn praetoriány, nespokojenými s tím, že nedodržel slib vyplatit jim ekvivalent deseti ročních příjmů).

Triumf byl od nynějška vyhrazen pouze císaři a jeho rodině, jakýkoliv jiný vojevůdce mohl dosáhnout pouze ovace. Důvodem nebyla ani tak císařova (Augustova, neboť právě Augustus toto omezení zavedl) případná žárlivost na vítězného vojevůdce, jako spíše pragmatická snaha udržet velitele a jejich výboje pod kontrolou. Všechny velké vojenské výpravy s cílem rozšířit impérium napříště vedl buď císař sám nebo někdo z jeho rodiny, ostatní velitelé neměli na vlastní pěst podnikat výbojné války.

Stejně tak udělování coron začalo být závislé na hodnosti příjemce a tradiční podmínky pro udělení jednotlivých coron byly ignorovány. Corona obsidionalis, udělovaná za záchranu armády, nebyla pravděpodobně během císařství již nikomu udělena (posledním jistým jejím držitelem je tak L. Cornelius Sulla, který ji získal roku 89 př. n. l. během války s italickými spojenci; Plinius však tvrdí, že byla udělena později i Augustovi). Corona civica si jako jediná zachovala svůj původní význam a mohla být i nadále udělena komukoliv, kdo zachránil život římského občana. Krom toho byla senátem udělena Augustovi a pravděpodobně si ji mezi jinými poctami nechávali udělovat i následující císaři. Nikdo z nich ji však nezískal předepsanou cestou (kromě Caesara, který ji v souladu se všemi předpisy obdržel jako vojenský tribun v mládí během válek s Mithridatem).

Prostý voják měl za císařství nárok na tato vyznamenání - phalerae, což byly velké medaile, armillae, čili náramky, a torques, náhrdelníky. Centurioni mohli krom toho obdržet ještě zlatý věnec (corona aurea, která však ztrácí svůj původní význam). Mladší tribuni (ale i zasloužilí centurioni) mohli za zásluhy obdržet kromě zlatého věnce i hasta pura - kopí bez hrotu.
Starší tribuni pak měli nárok na postupné udělení dvou zlatých věnců, dvou kopí bez hrotu a dvou zlatých praporků - vexilla.
Legáti (velitelé jednotlivých legií) pak měli právo na tři vexilla, místodržitelé provincií (zpravidla velitelé všech legií v provincii dislokovaných) na čtyři.
Corona muralis a corona vallaris nemohly být uděleny nižší hodnosti než centurionovi a ztrácejí jakoukoliv spojitost s hradbami či táborovými náspy.
Corona navalis pak mohla připadnout pouze muži konsulárské hodnosti (muži, který v minulosti zastával konsulskou hodnost). Spojitost s námořnictvem se také vytratila.

Kromě individuálních vyznamenání znali Římané též dekorování celých jednotek. Každá jednotky si vyznamenání (prapory, velké medaile...) připevňovala na svou standartu. Nejvyšší jednotkou, která mohla být hromadně vyznamenaná, byla celá legie. V pozdějším období legie dostávaly jako projev uznání od císařů ke svému číslu různá čestná jména (Augusta, Victrix, Rapax...).

Zdroje:
Peter Connoly: Greece and Rome at War (Greenhill Books)
http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/home.html
glosáře knih Colleen McCulloughové

Podobné články

Další články autora

Autor : Radim Kapavík / kapa 🕔11.06.2005 📕25.862

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře