Václav Djačuk V. -

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔26.05.2005 📕7.558

Tato země kdysi patřila Jukagirům, Jakutům, Evenům a jejich sobům. Zlatonosná Kolyma, kterou někdo proklel. Víc než zasněžené vrcholky majestátních hor, průzračnou vodu kolymských řek a čarovnou krásu tajgy zná svět osudy lidí, kteří na Kolymě prožili peklo na zemi. Je to bohem zapomenutý konec světa, kde sto kilometrů není žádná vzdálenost a týdenní zdržení neznamená vůbec nic. Prokletá Kolyma, zlaté srdce Ruska...

Nekonečná sibiřská planina, která z výšky vypadá jako měsíční krajina. Desítky kilometrů od civilizace, v místech, kam lidé byli posíláni na smrt. Kamenité sopky šplhají do dvoutisícových výšek a vytvářejí neprostupnou hradbu kolem údolí Kaňon, kam jen lidské oko dohlédne. Zasněžené vrcholky hor se ztrácejí v temných oblacích, které nevěští nic dobrého. Starý dřevěný most. Pod ním divoce hučí říčka Vierina. Jenom na území Sredněkanského okresu se nacházelo více než dvacet táborových zón, za jejichž ostnatými dráty se v průběhu téměř třiceti let existence stalinských gulagů ocitli nejen občané tehdejšího Sovětského svazu. Tady bylo jedno, kdo je vítěz a kdo poražený. Tajga byla neúprosná ke všem stejně, odtud nebylo úniku.

První skupinu vězňů v počtu 200 osob přivezli do města Sredněkanu v roce 1932. V roce 1934 se začal organizovat sovchoz „Sejmčan“, což znamenalo, že strana dostala k dispozici na práci ženy vězeňkyně. V roce 1936 už zde existovaly táborové zóny a od roku 1939 se oddělení tohoto tábora nacházelo na zemědělské usedlosti. Ve 40. letech se na řece Vierině otevřelo naleziště kobaltu. Tam také byly dvě táborové mužské zóny: Kaňon a Velký Kaňon. Tábor Kaňon byl otevřen až po druhé světové válce v roce 1946 a zhruba 800 vězňů zde bylo internováno až do konce padesátých let.

Široká cesta rozděluje tábor na dvě části. Hlavní cesta je po obou stranách lemovaná sloupy elektrického vedení. V té jedné žili svobodní lidé najatí na práci (takzvaní volnonajomnyje), kteří se starali o administrativu a chod tábora. Ti sem přišli dobrovolně. Za vysokým výdělkem, za kariérou. Často se také stávalo, že vězni po odpykání trestu neměli kam jít. Zde jim nabídli výdělek, stravu a střechu nad hlavou. Jejich zděná obydlí se na první pohled liší od dřevěných baráků tam za ostnatým drátem. Okna jsou zasklená a bez mříží. Zdi jsou omítnuté a pokoje vybílené. Cihlová kamna určitě dobře hřála... V rohu místnosti stojí kovová dětská postýlka a vedle dvě velké vyřezávané postele, noční stolky, poličky.

Strážní věže, plot s ostnatým drátem a světelné reflektory naprosto přesně určují hranice té druhé části. Dřevěné baráky poznamenal zub času víc než obydlí ve svobodné zóně. Zetlelé střechy se místy propadly. Děravou střechou na chvíli nakoukne ostré podzimní slunko a prosvětlí barák. Po obou stranách místnosti stojí zbytky dvoupatrových paland. Na všech palandách byly kdysi připevněny cedulky se jmény vězňů, kteří na pryčnách spali. Žádná z jmenovek se nedochovala, zřejmě byly odstraněny na příkaz administrace, když se tábor zavíral. V rohu místnosti se krčí malá železná kamínka, která by sotva vytopila malý pokoj, natož takovou ratejnu. Dveře jsou z jedné strany pobité plechem od konzerv a z druhé strany vatovými kabáty. Na udusané podlaze se válí stará pracovní bota a rukavice.

Vězni zdejšího tábora byli využíváni jako pracovní síla při těžbě a zpracování kobaltové rudy. Továrna se nenachází v areálu tábora, ale na protilehlém kopci, plném tmavošedého písku. Kolem jsou snad tisíce tun tohoto prapodivného prachu. Je to odpad po zpracování kobaltové rudy, údajně však není radioaktivní. Dřevěná konstrukce továrny, připomínající strašidelný zámek, se rozpadá, všude číhají stovky rezavých hřebíků. Uvnitř samotné továrny bývalo několik oddělení: drcení, obohacování rudy, hotové výrobky. Komíny od vysokých pecí vyčnívají z děravé střechy. Nekonečné spleti trubek a kohoutů jsou obetkány špinavými pavučinami. Kromě rukavic, bot a kabátů se na zemi povalují i respirátory bývalých dělníků. Do továrny vede po malém přemostění úzkokolejka. Na konci trati je malá dřevěná budka a v ní velké dosud fungující váhy. Surová ruda, která sem po těchto kolejích přijížděla, se nejprve zvážila a teprve poté byla předána ke zpracování. Zbytky kolejnic, po kterých jezdily vozíky s radioaktivní rudou, trčí výhrůžně do vzduchu.

K areálu továrny se přimyká 1040 m vysoká sopka. Dříve tu bývaly schody. Tři sta čtyřicet osm schodů, které museli vězni za trest několikrát za den vyšlapat s nákladem na zádech. Nahoru a zase dolů. Na samém vrcholku hory je dřevěná strážní budka, z níž měl dozorce kontrolovat dění v táboře i na cestě do továrny. Starý reflektor se houpe ve větru a vydává nepříjemný zvuk.

Pokusů o útěk z gulagů nebylo mnoho. Pokud uprchlíci nezmrzli, sami se po dvou nebo třech dnech vrátili. Pochopili, že utéct nebylo kam...

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔26.05.2005 📕7.558

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře