Rogersovi rangeři

Autor : Jan Zámyslický 🕔26.04.2005 📕16.466

Podobné články

Další články autora

Většina z nás má jistě v povědomí, jakým způsobem se vedly boje v raném novověku a dříve. Z dnešního pohledu byl boj veden od základu nelogicky. Protivníci se navzájem příliš neskrývali. Vzhledem k tomu, že bitvy se konaly většinou na rovných, přehledných místech, nebylo nějaké skrývání ani možné. Z tohoto důvodu bylo zbytečné i jakékoli maskování a armády mohly být oděny do červených, modrých a dalších jasně barevných uniforem. V boji, při kterém šlo o to se v řadě co nejvíce přiblížit k nepříteli stojícímu přímo proti vám a poté na rozkaz hromadně zamířit a vypálit, byly vždy velké ztráty. Tímto „nelogickým" způsobem se bojovalo po staletí, dokud se neukázal jako efektivní naprosto odlišný způsob boje.

Ve válce o americké kolonie vedené v 18. století mezi Francií a Anglií se poprvé ve větším měřítku ukázalo, jak by případná změna dosavadního způsobu boje mohla být prospěšná. Přesto se nové praktiky ujímaly jen velmi pozvolna, často za protestů staromileckých velitelů a dalo by se říci, že se plně ujaly až během II. světové války.

Ve válce o kolonie v letech 1755-1763 sehrál velmi důležitou úlohu charakter kraje, v němž se válka odehrávala. Americká divočina byla plná hustých, neprostupných lesů a členitého terénu a všude se potulovaly skupinky indiánských nepřátel. Jako reakce na tyto okolnosti začaly vznikat v polovině 18. století jednotky rangerů, někdy nazývaných Rogersovi rangeři podle svého legendárního velitele, majora Roberta Rogerse, nebo u nás známých též pod pojmem „harcovníci". Šlo o jednotky, které byly složené z lovců, osadníků, trapperů, koloniálních vojáků, vesměs lidí zvyklých na tvrdý život v lesích. Rangeři převzali indiánský způsob boje v divočině sestávající nikoli z otevřených bitev, ale z přepadů a léček.

Velice neobvyklé bylo i jejich oblečení a výstroj. Většina důstojníků řadové armády pro jejich „divošský" zjev neměla příliš pochopení. Rangeři totiž neměli v podstatě žádné jednotné uniformy. Oděv byl sjednocen leda v krátkém období po jeho dodání (a ani tehdy neměli často všichni totéž) a byl většinou zhotoven z látek zelené nebo hnědé barvy. Rangeři sami si ho však většinou upravili ku obrazu svému a nosili jen to, co jim bylo pohodlné. Např. kabáty byly kvůli lepší pohyblivosti zkracovány do pasu. Běžná u nich byla i kombinace evropského a indiánského oděvu, a to včetně různých indiánských ozdob.

Rozdílná oproti regulérní armádě byla i jejich výzbroj. Nejčastější puškou v rukou harcovníků byla standardní vojenská mušketa Brown Bess, avšak rangeři byli svými důstojníky podporováni, aby si opatřili vlastní zbraně, jelikož tato mušketa byla velice těžká. Pokud však nemohli získat jinou, alespoň jim uřezali konce hlavní - kvůli snazší manipulaci v hustých lesích. Do výzbroje rangera patřil i tomahavk, velice užitečný v boji muže proti muži, a nůž, který byl někdy i zavírací. Mimo běžné použití, jako je příprava jídla, stahování kůží apod., byl nůž používán i ke skalpování nepřátel, což se běžně praktikovalo kvůli odměně.

V zimě patřily do jejich výstroje takové předměty jako sněžnice, brusle a mačky, nebo tobogán na přepravu nákladů (saně z dřevěných plátů nebo kůry). Toto vybavení jim umožňovalo proniknout i v zimě hluboko za hranici nepřátelského území a tam nečekaně udeřit.

Co vlastně byli rangeři zač, nejlépe zjistíme, pokud si připomeneme některé jejich akce. Hlavními činnostmi rangerů během války nebyly bitvy a šarvátky, ale bleskové útoky, pronásledování a další speciální operace. Jak v roce 1756 generál Shirley rozkázal, použil Rogers „všechno úsilí k působení nesnází Francouzům a jejich spojencům drancováním, pálením a ničením jejich domů, stodol, kasáren, kánoí atd.". Ono „atd." zahrnovalo porážení nepřítelových stád skotu a koní, přepadávání a ničení jeho zásobovacích povozů, pálení obilných polí a zásob dřeva, plazení příkopy jeho pevností k pozorování a zajímání zajatců pro výslech. Jeden francouzský granátník na hlídce mimo Fort Carillon blížícího se Rogerse považoval za Kanaďana, dokud na jeho otázku: „Qui êtes vous?" ("Kdo jste", pozn. Admina :)) neodpověděl: „Rogers." Rangeři poté granátníka rychle zajali a vzali na svoji základnu, kde po „rozřezání a svlečení jeho kalhot a kabátu ho s klidem nechali odejít".

O veliké kuráži rangerů svědčí i to, že generál Abercomby si stěžoval na jejich zvyk střílet během táboření v lesích, aby nalákali nepřítele do boje. Někdy se také vydávali za rybáře lovící na jezerech, působíce tak jako návnada k přilákání Francouzů a indiánů.

V roce 1760 poté, co rangeři vedli vyhnání francouzských jednotek z údolí Richelieu River, poslal Amherst Rogerse a jeho muže k doručení zprávy o kapitulaci Montrealu do francouzských pevností ležících téměř 1 000 mil (1 600 km) daleko na západ. Poslal právě je, jelikož to byli jediní vojáci v jeho armádě o 17 000 mužích, kteří byli schopni splnit úkol.

Když byla počátkem března 1758 napadena britská kolona saní poblíž Fort Edward, Rogers a „několik jeho mužů na sněžnicích, se zbraněmi a střelivem, mnoho z nich svlečených jen do košil, bylo z dohledu" z Fort Edward na místě za méně než 15 minut po vyvolání poplachu.

V roce 1760 se Rogers zmocnil pevnosti Fort Therese na řece Richelieu, kde si počkal, dokud bránou neprojížděl vůz se senem. Jeho rangeři se skupinou lehké pěchoty vyrazili ze svých úkrytů a nahrnuli se do pevnosti, zatímco jiná část jeho mužů mezitím obsadila přilehlou vesnici. Vše se uskutečnilo bez jediného výstřelu.

Jedinečnou dovedností mnoha rangerů bylo umění výroby sněžnic. Na začátku roku 1758 byl přidělen rangerům úkol výroby několika set párů sněžnic pro zimní expedici proti Fort Carillonu plánovanou pravidelnou armádou. Zpracovatelé kůží namáčeli jelení kůže přes noc do vody a poté z nich seškrabávali chlupy. Z těchto kůží pak nařezali řemínky, jimiž vyplétali rámy vyrobené ohnutím hikorových větví. Rangeři měli také za úkol naučit červenokabátníky jak na nich chodit.

Ne vždy se však během akcí vše dařilo. Na jedné z akcí dobrovolník Robert Kirk ze 77. horalského regimentu napsal: „Byli jsme nuceni odhrabávat sníh kvůli žaludům, a jedli jsme dokonce své boty a opasky a pekli jsme své rohy na prach, jako by to bylo vynikající jídlo." Situace se stávala tak zoufalou, že někteří rangeři opékali abenakijské skalpy, jež měli pro odměnu, jen kvůli malému kolečku masa, které na nich bylo. Jedna malá skupina rangerů a lehké pěchoty byla přepadena a téměř zcela zničena Francouzi a indiány. Když další rangeři objevili jejich těla, „stali se z nich kanibalové a zhltli části z nich nasyrovo" a zbývající maso (včetně hlav) nacpali do svých batohů. Jeden ranger později přiznal, že on a jeho hladovějící kamarádi „se těžko mohli nazývat lidskými bytostmi".

V červenci 1756 Rogers se svými muži prosekal 6 mil (10 km) dlouhou cestu napříč lesnatými horami mezi Jezerem Jiřího a Wood Creekem, po které táhli svých pět vyzbrojených velrybářských člunů, aby mohli zaútočit na francouzské lodě na Champlainově jezeře.

Jeho čtyřměsíční mise do Detroitu a zpátky, během níž urazil přes 1 600 mil (2 500 km), je jednou z mimořádných expedic v celé americké historii.

Díky dobrému tréninku a zvláštní výstroji tak vlastně vznikly první jednotky určené pro zvláštní operace. Jasnou ukázkou nepoužitelnosti lineárních taktik v hustých severních lesích inspirovali rangeři reformy řadové armády. Třebaže rangeři podstoupili ve svém čase mnoho tvrdé kritiky, zejména od několika neotřesitelných generálů starého světa, nikdy se nepřestali považovat za válečníky, jejichž činy byly jedněmi z největších úspěchů proti hrozivým nepřátelům. Někteří rangeři pod Rogersovým velením - John Stark, Israel Putnam, Moses Hazen, Jonathan a David Brewerovi, Joseph Waite, Joseph Senter, David Gilman a Thomas Knowlton - se stali generály nebo plukovníky v americké armádě během revoluce. Další, jako byli William Stark, Phineas Atherton, Stephen Holland, James Rogers a Robert Rogers sám, se stali důstojníky loyalistů. Rogersovy vlastní příspěvky tomuto unikátnímu umění boje byly velice významné. Jím sepsaná pravidla rangerů jsou stále vydávána pro speciální síly Spojených států a stále visí na velitelství oddílu rangerů ve Fort Benning v Georgii.

Zdroje:
Tim Todish: America's First World War
Gary Zaboly: American Colonial Ranger; Northern Colonies 1724 - 64
Ted Spring: Sketch Book 56 vol. 1; The Book of Rogers Rangers
Kenneth Roberts: Cesta na severozápad

Podobné články

Další články autora

Autor : Jan Zámyslický 🕔26.04.2005 📕16.466

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře