Česká státní vlajka

Autor : Radek Enžl / Rad 🕔13.04.2005 📕29.763

Česká státní vlajka nedávno oslavila své 85. narozeniny. Za těch 85 let své existence toho „neprožila“ málo. Bývala slavnostně vztyčována, pyšně vlála, bývala i se smutkem a slzami spouštěna. Jako symbol vítězství zavlála nad mnoha bojišti druhé světové války, vlála jako symbol vzdoru v roce 1968. Dnes už naštěstí nemusí vlát při tak pohnutých událostech, ve větším počtu zpravidla nyní provází úspěchy našich sportovců. Na hokeji mává státní vlajkou kdekdo. Ale kolik z nás něco ví o její opravdové historii?

Nejstaršími předchůdci současné státní vlajky jsou středověké zemské korouhve odvozené od královských znaků. Ve 12. století se tak používaly korouhve se symbolem plamenné orlice, tehdejším přemyslovským a tudíž také českým znakem.  V následujícím století orlici ve znaku českého království vystřídal stříbrný lev v rudém poli. V husitském období se na korouhvích husitských vojsk rozšířil symbol kalichu. Od 15. století se po dlouhou dobu používaly červené české prapory s bílým lvem.

V 19. století se stále častěji začínají používat zjednodušené vlajky, užívající zemské barvy odvozené ze zemských znaků zemí Rakouské monarchie. Proto byla jako česká vlajka chápána červenobílá bikolóra. Bíločervené barvy se objevily například na pražských barikádách v roce 1848.

Po vypuknutí I. světové války se oficiální československou odbojovou vlajkou stala opět právě tato bikolóra a zůstala jí nepřetržitě až do konce války (poprvé však byla oficiálně vyvěšena až 18. 10. 1918 na washingtonském domě, ve kterém tehdy žil T. G. Masaryk). Právě tyto barvy měl také první prapor našich legií v Rusku z lícové strany (v jeho středu se ještě nacházela svatováclavská koruna). Rub byl tvořen bílomodročervenou (ruské barvy, chápány však také jako všeslovanské) trikolórou. V roce 1915 byl líc praporu doplněn čtyřmi zemskými znaky (stříbrný lev v rudém poli – Čechy, červenostříbrně šachovaná orlice v modrém poli - Morava, černá orlice ve zlatém poli – Slezsko, zelené trojvrší se stříbrným dvojkřížem – Slovensko).

Slavná rota "Nazdar" složila přísahu na červenou korouhev se stříbrně vyšitým lvem. Také další prapory našich jednotek používaly nejčastěji motiv českého bílého lva, dále se často objevovaly prapory kombinující bílou a červenou barvu, mnohdy ve spojení s husitskými symboly, svatováclavskou korunou či lipovými ratolestmi. Také sokolská symbolika byla hojně zastoupena ať již v podobě hesel „Zpátky ni krok!“, „Kupředu!“, „Tužme se!“ nebo jako letící sokol na hrotech žerdí.

V roce 1918 se ve stále větší míře začali zapojovat do odboje američtí Slováci. Ti s sebou přinesli jako svůj symbol modrou barvu, která se proto začala častěji objevovat i na praporech čs. oddílů. Původní zelená barva trojvrší slovenského znaku byla proto také nahrazena barvou modrou.

Nicméně i po válce v letech 1918-20 bylo nově vzniklé Československo reprezentováno bíločervenou bikolórou. Avšak již od jara 1919 pracovala zvláštní komise na návrzích nových státních symbolů samozřejmě včetně státní vlajky. Původní bíločervená vlajka vyvolávala odpor u Slováků a nakonec byla zrušena kvůli její shodnosti s polskou vlajkou a podobnosti s vlajkou Rakouska. V červnu 1919 padlo tedy rozhodnutí rozšířit barevné schéma budoucí československé vlajky o další barvu. Zvolena byla modrá, a to z několika důvodů. Jednak šlo o třetí slovanskou barvu, současně to byla  barva štítu moravského znaku a také barva slovenská.

Když bylo rozhodnuto o barvách, bylo nutné ještě vyřešit problém jejich seskupení.

Uspořádání do pruhů ať už svislých nebo horizontálních nebylo vhodné kvůli možnosti záměny s podobnými vlajkami, kterých již existovala celá řada. Nakonec tedy zůstalo poslední východisko – modrá barva měla být na vlajku umístěna v podobě některé heraldické figury. Volba padla na klín, jenž měl jednak symbolizovat slovenské hory a zároveň šlo o jednu z nejstarších českých heraldických figur.  

Poslanci Národního shromáždění Republiky československé 30. března 1920 v 18:45 schválili zákon č. 252, který upravoval podobu státních symbolů včetně státní vlajky. Tu tak od tohoto okamžiku tvořil bílý a červený pruh, mezi něž byl vsunut modrý klín, sahající do poloviny délky vlajky.

V této podobě vlajka zůstala až do obsazení Československa německými vojsky v březnu 1939. Používala se i po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Nato vznesl protest K. H. Frank a na jeho popud se v létě 1939 sešla vládni porada, jež měla tento problém řešit. Protektorátní vláda se ze všech sil snažila, aby zabránila diskreditaci stávajících státních symbolů ze strany fašistů.   

Česká fašistická organizace Vlajka, která používala jako svůj symbol bíločervenou bikolóru, požadovala na nové státní vlajce užití hákového kříže. Objevil se tedy návrh na našití bílého kruhu s černým hákovým křížem do středu modrého klínu stávající československé vlajky, kterýmžto způsobem se měly též využít nespotřebované zásoby starých vlajek. Tento návrh však naštěstí neprošel, neboť říšský výnos stanovil černou svastiku jako výlučný znak Říše.

Neprošel ani druhý návrh na návrat k bílo-červené bikolóře. Formálním důvodem byl stále stejný problém podobnosti s polskou vlajkou a také zazněly výtky na „dikreditaci“ Moravy Čechami.  Ve skutečnosti bylo hlavním důvodem  užívání této vlajky jako symbolu fašistické Vlajky. Nakonec tedy byla použita  bíločervenomodrá trikolóra.

Vlajka s klínem však nezmizela. Stále ji totiž používala československá zahraniční vláda ve Velké Británii i československé zahraniční jednotky. Tato vlajka pak vlála nad letišti našich letců, do Ostravy ji přivezly tanky 1. čs. samostatné obrněné brigády, třepotala se nad africkým pískem, vítězně zavlála nad Kyjevem, Dunqerque a mnoha dalšími bojišti. V květnu 1945 se stala symbolem odporu na místech povstání českého lidu – a pak tyto vlajky rozkvetly  po celém osvobozeném území naší vlasti.

Podoba české státní vlajky se pak nezměnila ani v následujících desetiletích. Až roku 1968, v rámci federalizace republiky, se opět začalo jednat o vlajce samostatné české republiky, opět mělo jít o bíločervenou bikolóru. Sovětská invaze v srpnu 1968 však tyto snahy zastavila.

V listopadu 1989 se zhroutil komunistický režim. Tehdy se začala rýsovat potřeba nových, demokratických symbolů. Podoba federální vlajky byla nesporná, totiž stávající. V lednu 1990 začala jednání České národní rady o symbolech České, Slovenské a Československé republiky. Česká republika, jakožto součást federace (od 6. 3. 1990 již se nepoužíval přívlastek „socialistická“), dostala svoji novou vlajku 13. března 1990. Šlo opět od bíločervenou bikolóru s poměrem stran 2:3.  České vlajky v této podobě visely ve volebních místnostech v červnu 1990.

Volby, které proběhly roku 1992, jednoznačně prokázaly, že další společné soužití Čechů a Slováků v jednom státě je nemožnou eventualitou, neboť všechny slovenské politické strany měly ve svém programu požadavek plné samostatnosti Slovenska. S blížícím se rozpadem federace na dva samostatné státy tak opět vyvstala potřeba nových státních symbolů. 

Jen převzít dosavadní federální vlajky České a Slovenské republiky nebylo možné, neboť byly shodné s vlajkami Polska respektive Ruska.  Ministerská rada tak opět začala usilovně hledat uspokojivé řešení, přičemž obtíž sama (podobnost s polskou vlajkou) byla stará už více než 70 let. Byla tu možnost upravit bíločervenou bikolóru a to dvěma způsoby:

Zaprvé mohla být tato vlajka doplněna znakem v podobě českého lva či přemyslovské plamenné orlice. Zadruhé padl návrh na použití blankytně modrého klínu sahajícího do jedné třetiny délky vlajky, čímž by tato vlajka navazovala na historickou tradici vlajky s klínem a zároveň by došlo k odlišení od  původní vlajky ČSFR.

Podstatně větší podporu jak u poslanců tak u převážné části obyvatel České republiky však získal návrh na použití stávající vlajky ČSFR i po rozpadu federace s odůvodněním, že zánikem ČSFR přestává existovat i její vlajka, kterou je tak možno považovat za uprázdněnou a Česká republika jí má plné právo znovu užít. Tuto teorii současně podpořila řada dalších argumentů.  Především šlo o bojové tradice českých vojáků z doby II. světové války, kteří zpočátku tvořili většinu příslušníků našeho zahraničního odboje a bojovali právě pod vlajkou s klínem. Modrá barva  klínu je převzata také z moravského znaku, není tedy výlučně slovenským symbolem. Obyvateli Čech a Moravy byla vlajka s klínem chápána a užívána v letech 1968 - 1969 jako symbol národní a státní suverenity a odporu vůči okupačním vojskům. V roce 1989 na Slovensku naopak převažovaly prapory slovenské a Slovenská republika později vědomě vlajku s klínem odmítla a zavedla jinou.

Když bylo toto rozhodnutí zveřejněno, čeští politici byli napadeni svými slovenskými protějšky s tím, že ČR si chce přivlastnit symbol, na nějž nemá nárok.  V následné diskusi se práva ČR na vlajku s klínem se však zastali i někteří čelní slovenští heraldici. Podoba české vlajky (bývalá vlajka československá v nezměněné podobě) tak byla schválena Českou národní radou 17. prosince 1992 v rámci Zákona o státních symbolech (3/1993), a to jednomyslně.

Současná státní vlajka ČR tedy vypadá následovně: skládá se z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín sahající do poloviny délky vlajky. Poměr šířky vlajky k její délce je 2:3.

Účastním-li se dnes kteréhokoliv slavnostního vojenského nástupu, sleduji slavnostní přinášení a odnášení státní vlajky za zvuků husitského chorálu s jistým sentimentem. Mám před očima záběry mrtvých vlastenců přikrytých touto vlajkou v květnové Praze roku 1945 a zakrvácené vlajky z roku 1968. Nechápu čin mladých „umělců“, kteří spálili státní vlajku (v černobílé podobě, aby se vyhnuli trestnímu stíhání) na Václavském náměstí v předvečer státního svátku se slovy, že jde o „devalvovaný symbol“. Nelíbí se mi ani způsob, jakým vlajky používají (či zneužívají?) tzv. „národovci“. V jejich pojetí totiž nejde o symbol svobody a demokracie, tak jako jím byla v okamžiku vzniku. Pro mě tato vlajka zůstává symbolem nesčetných obětí, které umožnily její vznik a zachování. A k takovému symbolu mám hlubokou úctu.    

Zdroje:
http://vexilolognet.hyperlink.cz
http://www.ptejteseknihovny.cz
www.hrad.cz
Autor : Radek Enžl / Rad 🕔13.04.2005 📕29.763

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře