Operace NORDWIND - 4.díl

Autor : Luboš Pavel / mindphaser 🕔26.11.2004 📕8.330

Závěrečný útok

16. ledna XXXIX. tankový sbor společně s 10. SS tankovou divizí a 7. výsadkovou divizí, 384. a 667. brigádou útočných děl, a dokonce i s ozbrojeným doprovodem Reichsführera na hrotu zahájil závěrečný německý útok z oblasti Lauterbourg směrem na jih podél západního břehu řeky Rýna. Během postupu rozprášily silné německé jednotky roztroušené jednotky bojové skupiny Linden a 79. pěší divize a spojily se s jednotkami na předmostí u Gabsheimu. Část jednotek se dokonce přeplavila na předmostí přímo z východního břehu Rýna. Němečtí velitelé doufali, že odsud bude postup pokračovat dále na jih a poté směrem na západ, obejdou tak hlavní linie nejsilnějšího odporu VI. sboru a napadnou Savernský výběžek. Patch i Brooks očekávali obnovení německé ofenzívy, ale směr hlavní německé ofenzívy přišel jako překvapení. Hlavní americkou jednotkou nesoucí ústřední nápor nepřítele nebyla Wychesova 79. pěší divize a ani k boji připravená Smithova 14. tanková divize, ale čerstvá Allenova 12. tanková divize operující na západním křídle gambsheimského předmostí.

16. ledna zahájila 12. tanková divize další pokus obsadit Herrlisheim, oblast, ze které by bylo možné přerušit hlavní německé komunikace ze severu na jih směřující k předmostí u Gabsheimu. Zatímco bojové velitelství „B" (CCB) obnovilo svůj postup severně od Herrlisheimu a opět útočilo směrem na východ přes řeku Zorn, bojové velitelství „A" (CCA) se dvěma prapory obrněné pěchoty a s podporou jednoho tankového praporu provedlo taktický přechod řeky Zorn jižně od cílové oblasti na jih od Weyersheimu, který byl stále v rukou Američanů, a zahájilo postup na Herrlisheim z opačného směru. Generál Allen doufal, že se těmto dvěma uskupením podaří obklíčit a izolovat město, která podle současných odhadů zpravodajců mělo být obsazeno pouze asi 500 až 800 dezorganizovaných německých pěšáků. Allen se domníval, že jakmile se podaří město obklíčit a znemožnit tak Němcům posílení vojáků ve městě, budou na jeho relativně snadné vyčištění stačit jeho tři (organic) pěší prapory. Úkol by se evidentně jevil vhodnější pro pěší divizi, ale do doby, dokud se sem nepřesunula ani americká 36. pěší nebo alžírská 3. divize, představovaly Allenovy jednotky jediné do boje zatím nezapojené síly, které měl Brooks k dispozici.

Útok se však vyvíjel špatně od samého začátku. CCB na severu nebylo opět schopné přemostit všechny vodní toky kvůli činnosti německého dělostřelectva, jež značně ztěžovala stavby mostů, a noční útok 43. tankového a 66. praporu obrněné pěchoty jižně od Herrlisheimu narazil na odhodlanou obranu. CCA rychle zjistilo, že Němci rozmístili svá protitanková a útočná děla v lesích jižně od Herrlisheimu a v dalším městě, Offendorfu, které se nacházelo asi 1,5 km jihovýchodně od jeho cíle. 17. ledna po rozednění nařídil Allen oběma svým bojovým skupinám, aby obnovily útok. Společně s bojovým velitelstvím „A" vyslal směrem na jižní předměstí Herrlisheimu dvě čerstvé roty 17. praporu obrněné pěchoty pod velením majora Jamese W. Logana, 43. tankový prapor podplukovníka Nicholase Novosela, aby obešel město na východ od něho, a 66. prapor obrněné pěchoty posílený částmi 22. tankového praporu a dalším dělostřelectvem, aby uskutečnil další útok zalesněnou oblastí směrem na jih. Loganovým jednotkám postupujícím dále pěšky se podařilo bez kontaktu s nepřítelem dosáhnout jižního cípu Herrlisheimu v době, kdy Novoselovy jednotky představované 28 na bílo natřenými Shermany vyrazily na jih. V poledne hlásily obě skupiny těžké boje s nepřítelem, zatímco další jednotky CCA se stále ještě pokoušely vyčistit oblast jižně od Herrlisheimu. Co se tam přesně dělo, zůstává však otázkou. Pozdě odpoledne se zdálo, že pěšáci 17. praporu musí posílit svoje pozice v jižní části města, a Allen se rozhodl, aby je na noc opustili. Bohužel však neexistovalo spojení s 43. tankovým praporem a nebylo jasné, kde se přesně nachází. S-3 praporu odvysílal ráno v 08:49, že se jednotka ocitla v palbě německých protitankových děl. V 10:00 17. prapor ztratil rádiový kontakt s 43. praporem a krátce poté Novosel udal pozici své jednotky jako někde ve východní části Herrlisheimu. Okolo 13:30 byla někým odeslána poslední zpráva informující o 43. praporu, že velitelský tank byl zničen a jednotka se nyní nachází východně od města. Tu noc zbytek CCA společně s podpůrnými kolonami 43. tankového praporu beznadějně pátraly po nějakých známkách zmizelé tankové jednotky. Tou dobou zaznamenal Logan ve městě stále se zvyšující počet pokusů nepřítele proti pozicím jeho mužů, snažící se najít slabé místo v jejich obranně. Okolo půlnoci již hlásil silné útoky pěchoty podporované tanky a dělostřelectvem na své pozice. Divize ihned zareagovala soustředěním dělostřelecké palby na podporu izolovaných pěšáků, ale ze svého velitelského postu Logan odvysílal zprávu, že jeho jednotky jsou stále více zatlačovány zpět. Poslední zprávou s textem „Myslím si, že je po všem" odeslanou v 04:00 hod sdělil Allenovi, že prapor byl zničen. Pouze několika obklíčeným pěšákům se podařilo zachránit útěkem do tmy v časných ranních hodinách. Ale po tankovém praporu nebylo stále ani stopy.

Jak pozdější zpravodajská zpráva odhalila, CCA se neočekávaně srazila s čelními jednotkami 10. tankové divize, která navázala kontakt se zle tísněným Balchovým přemostím u Gabsheimu a nadále pokračovala ve svém postupu na jih. V souvislosti se zkázou 43. praporu americký dělostřelecký pozorovatel přelétající 18. ledna v pozorovacím letadle nad Herrlisheimem odhalil některá z tajemství. Pozorovatel hlásil několik zničených tanků ve východní části města a po přeletu nad oblast východně od Herrlisheimu spatřil čtyři až pět zničených tanků a poté ještě 12 až 15 dalších tanků zakopaných v obranné kruhové pozici, z nichž některé byly natřeny na bílo a zbytek byl ohořelý. Allen okamžitě zahájil přípravy k záchranné akci, které se měla zúčastnit celá jeho divize, ale když další letecký průzkum odhalil silné německé jednotky okolo nehybných amerických tanků, plán byl zrušen. Ten večer německý rozhlas odvysílal zprávu, že byl zajat americký podplukovník a 300 jeho mužů a bylo ukořistěno nebo zničeno 50 amerických tanků. Důstojníci 12. tankové divize mohli pouze spekulovat, že 43. prapor narazil ráno 17. ledna v prostoru mezi Herrlisheimem a Offendorfem na dobře maskovaná protitanková děla, načež hledal ochranu ve východní části Herrlisheimu, odkud byl silnými útoky pěchoty vytlačen do otevřeného terénu na pozice, kde byl naposledy spatřen.

Po obchvatu pravého křídla novým útokem Němců a s oběma vyčerpanými tankovými divizemi, které měl k dispozici, se Brooks konečně rozhodl k ústupu. V noci z 20. na 21. ledna se jednotky VI. sboru rozmístěné na sever od Hagenauského lesa stáhly na jihozápad k řece Moder. Stažením jednotek chtěl Brooks vzít Němcům počáteční moment překvapení, zabránit jim v pronásledování ustupujících Američanů a získat tak dostatek času k vybudování nové obranné linie tvořené řekami Zorn, Moder a Rothbach.

Nově vybudované pozice VI. sboru na řece Moder značně zkrátily úsek fronty, který měly Brooksovy jednotky bránit. Tento ústup zase nebyl ale až tak výrazný, že by měl německé jednotky připravit výrazněji o počáteční moment překvapení. Ve skutečnosti trvalo Höhnemu, Deckerovi a von dem Bachovi další čtyři dny, než přesunuli všechny útočné jednotky s jejich zásobami a vybavením k novým americkým pozicím. Do té doby dokončil Brooks rozmístění 45., 103., 79. a 36. pěší divize od západu k východu a stáhl zbytky 12. a 14. tankové divize a bojové skupiny Linden zpět do zálohy. Kromě toho se silnější francouzské jednotky již rozmístily severně od Strasbourgu a 101. výsadková divize generálmajora Maxwella D. Taylora se již přesouvala na frontu. S těmito silami byl VI. sbor schopen zvládnout závěrečnou sérii německých útoků podniknutých během noci z 24. na 25. ledna v prudké sněhové vánici. Útočícím německým jednotkám se na krátkou dobu podařilo na třech místech překonat obranné pozice VI. sboru, ale tyto průniky byly zlikvidovány protiútoky 14. tankové a 42. pěší divize. Následujícího dne zahájily Patchovy jednotky protiútoky podél celé německé linie se 100. a 45. pěší divizí na západě a americkou 36. a francouzskou 3. alžírskou divizí na východě, aby Němcům zabránily pevně se uchytit na dobytých územích a převzít tak iniciativu na bojišti. Poté, co byly rezervy vyčerpány, rozhodlo se 26. ledna německé nejvyšší velení zastavit útok, což vedlo k vyhlazovacímu boji se stále sílícími Američany. Jak rychle německá ofenzíva začala, tak i náhle skončila. Koncem ledna nahradil Hitler Blaskowitze generálplukovníkem Paulem Hauserem a většinu silnějších německých jednotek odeslal na východní frontu, výsledkem čehož bylo, že síly čelící 6. skupině armád byly ještě slabší než před zahájením ofenzívy v Alsasku.


Likvidace Colmarské kapsy

Ještě před koncem operace NORDWIND již připravoval velitel 6. skupiny armád konečnou likvidaci Colmarské kapsy v jižním Alsasku. 5 francouzských a 2 americké divize, 3. pěší a opětovně zformovaná 28. pěší divize držely osm německých pěších divizí a jednu tankovou brigádu v úrodné zemědělské oblasti protkané řadou řek, potoků a velkých vodních kanálů, která však postrádala větší kopce nebo hřebeny. Devers chtěl tuto zmrzlou a sněhem pokrytou oblast obsadit před příchodem jara a následným oteplením, které by celou oblast proměnilo na jednu velkou bažinu. De Lattreova francouzská 1. armáda měla napsat tečku za existencí Němců v Colmarské kapse, ale ve skutečnosti to měl být spojenecký útok.

K odlákání německých záloh na jih počítal plán s diverzním útokem francouzského I. sboru o síle čtyř divizí. Tento počáteční útok měl připravit půdu pro útok hlavní vedený francouzským II. sborem, jenž měl být veden v severním sektoru. Osm bránících se divizí německé 19. armády bylo špatně vybaveno, ale měly dostatečný počet dělostřelecké munice, ručních zbraní a min a byly podporovány všemi jednotkami a materiálem, které Himmler dokázal „vyžebrat" z německých skladů. Špatné počasí, členitý terén a strach z Himmlerovy tajné policie SS ještě více posílil německou obranu.

20. ledna za silné sněhové vánice zahájil na jihu francouzský I. sbor generálplukovníka Emile Bethouarta útok. Přestože územní zisky dosažené výpady obrněné pěchoty byly značně omezené, podařilo se na jih nalákat tanky 19. armády a 2. horskou divizi. O dva dny později zahájil na severu francouzský II. sbor generálmajora Amie de Goislard de Monsaberta hlavní útok, v jehož čele stála americká 3. divize. S podporou jednoho praporu 63. pěší divize se jí podařilo překonat první z několika vodních toků a vyčistit od nepřítele Colmarský les. Na řece Ill narazila na houževnatý odpor nepřítele, ale navzdory nepřátelským protiútokům pokračovala v postupu, následně překročila colmarský vodní kanál a vytvořila tak cestu pro francouzskou 5. tankovou divizi. Spojenci (včetně 28. a 75. pěší divize, které se do Alsaska přesunuly z Arden) postupovali hlubokým sněhem za stále horšícího se počasí dále na východ. 25. ledna přibyl do colmarské oblasti XXI. sbor generálmajora Franka W. Milburna. Převzetím kontroly nad 3., 28. a 75. pěší divizí, 12. tankovou divizí, která byla vzata z rezerv, a francouzskou 5. tankovou divizí zahájil sbor závěrečný postup k Vaubanskému kanálu a k mostům na kanále Rhone - Rýn u Neuf - Brisachu. Přestože bylo tažení oficiálně skončeno 25. ledna, trvaly vyčišťovací akce amerických a francouzských jednotek Colmarské kapsy až do 9. února. Nicméně její úspěšná likvidace znamenala jak konec německé přítomnosti na francouzském území, tak úplný konec německé 19. armády.

S ukončením bojů během ardensko-alsaského tažení začali Spojenci připravovat své jednotky pro konečnou ofenzívu do srdce Německa.

Hodnocení

Velmi stručně řečeno, Němci vynaložili příliš mnoho sil ze cenu malého zisku. Ztráty 7. armády za měsíc leden činily přibližně 14 000, zatímco útočící německé jednotky ztratily téměř 23 000 důstojníků a vojáků. Kromě toho americké ztráty mohly být nahrazeny, což Němci učinit nemohli. Od samého počátku nejednotné velení mezi OB „West", skupinou armád „G" a 1. armádou na severu a skupinou armád „Oberrhein" a 19. armádou na jihu značně snižovalo šanci na úspěch. 13. ledna sice Hitler souhlasil dát jednomu velitelskému štábu, v tomto případě skupině armád „Oberrhein", operační velení nad hlavními útočnými jednotkami, bylo to však již v době, kdy moment překvapení byl ztracen, stejně jako značná část úderných jednotek. Přes těžké ztráty utrpěné v předchozích bojích byla 7. armáda a její dva sbory ještě stále značně silná a bojeschopná. Úspěch Spojenců při zastavení ofenzívy v Ardenách umožnil Deversovi ponechat si 12. tankovou a 36. pěší divizi a nasadit je do bojů v Alsasku. Další pomoc přišla s přesunem 42., 63. a 70. pěší divize (rezervy SHAEF) a 101. výsadkové divize do Alsaska, stejně jako když SHAEF zvýšila důležitost přísunu zásob, vybavení a vojáků 6. skupině armád. Včasný příchod 103. a 63. divize umožnil Patchovi stáhnout do zálohy bojovou skupinu Herren, respektive bojovou skupinu Linden a 12. tankovou divizi. Vystřídaní zdecimované 79. divize 101. výsadkovou však nebylo nikdy zapotřebí. Ústup VI. sboru z Lauterbourgského výběžku a za řeku Moder značně vylepšil jeho obranné pozice a vůbec celkově zpevnil linii 7. armády. V době tohoto úspěchu se do oblasti Strasbourgu přesunula alžírská 3. divize, která měla hlavní město Alsaska chránit. Kromě toho velitelé, štáby a bojové jednotky Patchových tří nových divizí byly na konci operace NORDWIND bezpochyby zkušenější a v boji sebejistější.

Američané měli dostatek důvodů pro své zvýšené sebevědomí. Pro řadu vojáků 7. armády to byl vůbec první skutečný kontakt s německými jednotkami, které byly stejně silné a v řadě případů i silnější než jejich vlastní.

Hitlerovy poslední ofenzívy - v prosinci 1944 v oblasti Arden v Belgii a Lucembursku a v lednu 1945 v Alsasku ve Francii - znamenaly začátek konce Třetí říše. Při zahájení těchto dvou posledních ofenzív doufal Hitler, že se mu podaří zničit značnou část spojeneckých pozemních sil a způsobí rozpad spojenecké koalice. Ani jednoho cíle však nebylo dosaženo. Přestože bylo spojenecké vítězství na jaře 1945 neodvratné, není pochyb o tom, že ztráty na živé síle, vybavení, zásobách a morálce, které utrpěli Němci v průběhu bojů v Ardenách a Alsasku, přispěly k ještě rychlejšímu konci války v Evropě. Eisenhower vždy věřil, že německá armáda na západní frontě musí být zničena západně od Rýna, aby bylo možné zahájit závěrečný útok do srdce Německa. Když připočteme obrovský potenciál Rudé armády, která vedla boj s většinou německých jednotek již od roku 1941, tak vítězství v Ardenách a v Alsasku položily základ pro rychlý kolaps Německa.

S malou nadějí na odvrácení prážky vsadili Němci všechno na dosažení zvratu na západní frontě. Naproti tomu spojenecká koalice se držela konzervativnější strategie. Již od vylodění v Normandii neměly Eisenhowerovy armády dostatek bojové síly nezbytné k uskutečňování rozhodujících operací ve více než jednom sektoru. Ještě důležitějším faktorem, majícím vliv na spojenecké operace, byla její logistická situace, která byla rovněž značně limitujícím faktorem pro plné využití jakéhokoliv většího úspěchu. Výsledkem byla dlouhá frontová linie, po jejíž celé délce byl vyvíjen neustálý tlak na bránící se Němce, ale jak názorně dokázaly německé ofenzívy v Ardenách a Alsasku, spojenecká linie měla řadu slabých míst, která mohla být využita zoufale se bránícím protivníkem. Kromě toho, jakmile byly Hitlerovy útočící legie zastaveny, postrádali Spojenci dostatečnou bojovou sílu, kterou by přečíslili německé divize bránící nedávno dobyté území. V Ardenách pomáhal Němcům členitý terén a zhoršující se počasí odolávat protiútokům Spojenců celý měsíc a nakonec jim ještě umožnil stáhnout značnou část jejich útočných sil s pomocí asi jedné třetiny jejich běžných počtů obrněných vozidel.

Bitva v Alsasku se zdála méně dramatická nežli v Ardenách, ale neznamenala nějaké druhořadější vítězství Spojenců. Hitler v Alsasku nasadil své poslední zálohy a s nimi i schopnost kdekoliv jinde opětovně získat iniciativu. Podobně jako tažení v Normandii, tak i boje v Ardenách a Alsasku umožnily nevyhnutelné postupné vyhlazení nepřítele pro mobilní operace, které měly ukončit válku. Opatrně nasazované nepřátelské rezervy, u nichž Spojenci očekávali, že se s nimi setkají při svém závěrečném tažení Německem, byly zničeny již v prosinci a v lednu.

Asi 32 amerických divizí bojovalo v Ardenách, kde denní bojová síla amerických sil činila 26 divizí a asi 610 000 mužů. Boje v Alsasku na čestnou listinu přidaly dalších 11 divizí s průměrnou bojovou silou čítající asi 230 000 mužů. Jak části divizí, tak i divize, které na bojiště přibyly do konce ardensko-alsaského tažení, zajistily kredit účasti v těchto bojích dalším třem divizím. Cena za vítězství však byla vysoká. Konečné číslo obětí na spojenecké straně se během vlastní ofenzívy v Ardenách v prosinci 1944 zastavilo na hodnotě 41 315 mužů. K tomu je však nutné připočíst dalších 39 672 ztrát při lednových bojích vedoucích k opětovnému obsazení v prosinci ztraceného území. Odhady ztrát, které SHAEF v únoru předložilo Eisenhowerovi, evidovaly 39 957 obětí u jednotek 1. armády, 35 525 u 3. armády a 1 408 u britského 30. sboru, který se na konci tažení také zapojil do boje. Zastavení Hitlerovy poslední ofenzívy v Alsasku si rovněž vyžádalo vysokou cenu. 7. armáda vyčíslila svoje ztráty za boje v lednu 1945 na 11 609 mužů. Nemoci a mrazivé počasí rovněž pustošilo bojující jednotky, za dobu bojů během ardensko-alsaského tažení si vyžádalo u 1., 3. a 7. armády hospitalizaci více než 17 000 mužů, kteří utrpěli omrzliny. Oficiální ztráty na německé straně během bojů v Ardenách nebyly nikdy přesně spočítány, ale odhadují se na 81 000 až 103 000 mužů. Po válce německými historiky publikované údaje o ztrátách přinesly následující čísla: Ardeny - 67 200 a Alsasko (nejsou v nich však zahrnuty ztráty německých jednotek v Colmarské kapse) - 22 932. Většina uvedených čísel však nerozlišuje mezi trvalými ztrátami (mrtví a nezvěstní), zraněnými nebo ztrátami mimo bojovou oblast.

Autor : Luboš Pavel / mindphaser 🕔26.11.2004 📕8.330

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře