Operace NORDWIND - 3.díl

Autor : Luboš Pavel / mindphaser 🕔26.11.2004 📕13.611

Bitva o Alsasko

Operace NORDWIND představovala pouze první ze série německých útoků proti 6. skupině armád, kterou američtí vojáci souhrnně nazývali „novoroční ofenzívou". V podstatě však německá vojska podnikla mezi 5. a 25. lednem čtyři ofenzívy, vedené vždy několika divizemi, proti americké 7. armádě a další proti francouzské 1. armádě rozmístěné na sever od Colmarské kapsy. Přestože byla většina z těchto útoků narychlo naplánována a provedena s nepřílišnou obratností, některým se podařilo Američany překvapit a hrozilo, že budou unavené a vyčerpané jednotky 7. armády převálcovány. Ačkoliv byly Patchovy síly značně oslabeny o řadu jednotek a zásob přesunutých do Arden, podařilo se jim nějak nalézt dostatek sil a zdrojů k odražení několika německých útoků.

5. ledna, v době, kdy Patch zahájil rozmísťování americké 103. pěší divize východně od Vosgés, zahájila Himmlerova skupina armád „Oberrhein" svůj podpůrný útok operace NORDWIND. 553. divize lidových granátníků posílená tankovými a údernými jednotkami, tvořící hrot útočných sil XIV. sboru SS generála Otto von dem Bacha, překročila v oblasti Gambsheimu Rýn, což bylo pouhých 16 km severně od Strasbourgu, a napadla pravé (respektive jižní) křídlo Brooksova VI. sboru. O dva dny později, 7. ledna, zahájila 19. armáda generála Siegfrieda Raspa jižně od města Rhinau na severní hranici Colmarské kapsy další útok, jehož cílem byla oblast západně od Strasbourgu. Ofenzívu na jihu, která obdržela krycí název SONNENWENDE, představoval útok LXIV. sboru generála Helmutha Thumma se 198. divizí lidových granátníků, 106. tankovou brigádou a dalšími tankovými jednotkami (dohromady se 40 - 50 těžkými tanky a samohybnými děly). Nové série útoků u Rhinau a Gambsheimu nepředstavovaly pouze nebezpečí pro jižní křídlo VI. sboru, ale také pro město Strasbourg. Kdyby se Hitlerovi nepodařilo obsadit Antverpy na severu, byl Himmler odhodlán „dát" mu Strasbourg. Tyto dva útoky překazily Patchovy plány na ofenzívu 103. divize ve Vosgésách nebo na nějaké vyhlídky na rychlou pomoc Francouzů na jihu.


Skupina tanků M4A1 Sherman 753. tankového praporu v ulicích Lauterbourgu
přiděleného 36. pěší divizi během ústupu počátkem ledna 1945
způsobeného útokem německé 39. tankové armády v průběhu operace Nordwind.

Americký VI. sbor

Na sever od Strasbourgu nejprve odsun bojové skupiny Harris a poté i bojové skupiny Herren způsobil, že tři nezkušené pluky bojové skupiny Linden (42. pěší divize) zůstaly osamoceny na úseku podél Rýna dlouhém 70 km. Ke konsolidaci situace na frontě Devers nakonec 2. ledna schválil okamžitý ústup VI. sboru z pozic na řece Lauter na jih na Maginotovu linii a tímto krokem tak od 6. ledna přenesl odpovědnost za obranu Strasbourgu na francouzský II. sbor. Bohužel, než mohly být tyto kroky dokončeny, Himmlerovy jednotky zaútočily u Gambsheimu a Rhinau a zabránily de Lattreovi v přesunu na sever a následném posílení oblasti Strasbourgu. Tak se stalo, že bojová skupina Linden, jejíž slabě vyzbrojené jednotky byly roztroušeny podél linie na Rýnu, se zoufalými protiútoky pokoušely zastavit průniky německých jednotek. Avšak bez dobré organizace, spojení, dělostřelecké podpory a bez transportních jednotek, pouze s několika četami tanků 79. divize, jakožto přímé palebné podpory, byly roztroušené střelecké prapory bojové skupiny Linden převálcovány silnějším nepřítelem. Díky rychlému přesunu útočných jednotek a obrněných vozidel přes Rýn byl nepřítel schopen rychle vyčistit západní břeh od slabých jednotek Američanů podnikajících beznadějné protiútoky a rychle rozšířit předmostí do hloubky téměř 16 km. V té době se v západním sektoru čerstvě příchozí jednotky 6. horské divize SS převalily přes "zazáplatovanou" obrannou linii 45. divize ve Vosgésách a obsadily město Wingen, které představovalo nejjižnější bod počátku ofenzívy NORDWIND. VI. sbor byl nyní intenzivně zaměstnán na obou svých křídlech a Brooks byl nyní téměř bez záloh.

Devers a Patch reagovali rychle. 6. ledna společně s do bojů prozatím nezapojenou 36. a 103. pěší divizí mířící do Vosgés přesunuli k Brooksovi i zbytek 14. tankové divize, naléhali na de Lattrea, aby vyslal další jednotky do oblasti Strasbourgu tak rychle, jak jen to bude možné, a ještě zahájili rozmísťování posledních rezerv skupiny armád v oblasti VI. sboru, které představovala bojově nezkušená 12. tanková divize. Velice vytížený velitel VI. sboru se pokoušel eliminovat nebezpečí představované německými jednotkami v oblasti Gabsheimu jednak tím, že oblast posílil několika málo pěšími prapory 79. divize, jejíž jednotky byly značně roztroušené v severní části Alsaska, a jednak nasazením nedávno příchozího bojového velitelství „B" (Combat Command B - CCB) 12. tankové divize proti předmostí.

V oblasti Vosgés pokračovaly Brooksovy jednotky v obraně důležitých východů z hor, a 276. pěšímu pluku bojové skupiny Herren se odpoledne 7. ledna po několika dnech zuřivých bojů podařilo dokonce vyčistit Wingen od jednotek SS. Na východním křídle VI. sboru však vodní kanály, řeky a zničené mosty představovaly značné překážky pro jakýkoliv boční obchvat, a tak protiútoky Brooksových jednotek nebyly o mnoho úspěšnější než snahy Němců, kteří byli nyní soustředěni v okolí měst Gambsheimu, Herrlisheimu a Offendorfu, o rozšíření jejich předmostí na Rýnu.

8. ledna se bojové velitelství „B" 12. tankové divize, sestávající z hlavní části z 56. praporu obrněné pěchoty a 714. tankového praporu, snažilo přímým útokem obsadit Herrlisheim ve středu německého předmostí. Následující akce byla příkladem nezkušenosti a frustrace tankových jednotek z bojů v zastavěné oblasti. Díky nemožnosti dostat své stroje přes řadu vodních toků západně od města museli tankisté bojového velitelství „B" opustit své tanky a zaútočit na severní předměstí Herrlisheimu jako pěšáci. Osamocený prapor byl zatažen do celonočního boje s německými granátníky podporovanými tanky a nepodařilo se mu dosáhnout sebemenšího postupu. Když se 9. ledna americké střední tanky pokusily přesunout na kraj vodního kanálu, aby podpořily bojující pěšáky, byly jako „kačeři na sportovní střelnici" jeden po druhém ničeny německými protitankovými děly. Zbývající obrněnci se rychle stáhli.

Během 10. ledna se pokusilo několik samohybných děl typu M-8 přiblížit k městu zvolením jiné přístupové trasy. Tato volba se však neukázala příliš šťastnou, neboť se stroje bořily tenkým ledem pokrývajícím místní vodní kanál a nebylo je možné vyprostit před půlnocí. Asi pouze deseti lehkým tankům 714. tankového praporu se toho dne podařilo dosáhnout Herrlisheimu, ale ukázalo se, že jsou v boji zcela neúčinné. Byly však schopné alespoň přivézt nejdůležitější zásoby a evakuovat raněné. Přestože během dne dorazila rota ženistů, použitá jako provizorní náhrada za pěšáky, jako posila bojujícím jednotkám, musel se prapor nakonec během noci z 10. na 11. ledna s pocitem štěstí, že nebyl odříznut a zcela zničen, stáhnout. Herrlisheim nebyl pro 12. tankovou divizi šťastným místem, kde mohla zahájit svoji bojovou cestu.


Skupina tanků náležející pravděpodobně ke 14. tankové divizi operující v lednu 1945 poblíž
města Hagenau. Tanky jsou opatřeny zimní kamufláží tvořenou omývatelnou bílou barvou
aplikovanou přes standardní barvu Olive Drab

Francouzský II. sbor

Naštěstí pro Brookse se ukázalo, že německý útok jižně od Strasbourgu se nikdy nestal tak vážnou hrozbou, jak se očekávalo. Dlouho před ofenzívou nahradil de Lattre přesouvající se Leclercovy tankové jednotky francouzskou 5. tankovou a francouzskou 1. pěší divizí. S těmito jednotkami na svých místech zahájil de Monsabert stažení 3. alžírské divize z oblasti Vosgés a její přesun ke Strasbourgu. V době přesunu Alžířanů ke Strasbourgu zahájili Němci u města Rhinau útok vedený z Colmarské kapsy směrem na sever.

Původní cíle operace SONNENWENDE byly omezené a spočívaly v oblasti tvaru trojúhelníku vymezeného řekami Ill a Rýn od Selestatu k Ersteinu, reprezentující asi čtvrtinu oblasti, kterou 2. tanková divize obsadila v prosinci. Rozšířené území kontrolované Němci na sever k Ersteinu zahrnující i malé logistické předmostí u Rhinau mělo poté sloužit jako odrazový můstek pro postup na Molsheim, ležící dalších asi 16 km severně, popř. na Strasbourg. Jak Siegfried Rasp, velitel 19. armády, tak Helmuth Thumm, velitel LXIV. sboru, od samého začátku pochybovali o operaci, uvědomujíce si, že konečný úspěch bude záviset na posílené 19. armádě a na hlavních útočných jednotkách severně od Strasbourgu, které měly provést největší část celé operace. Přesto oba generálové, neustále vystaveni tlaku Himmlera, dělali, co mohli.

Pověřen provedením počátečního úderu soustředil Thumm své síly na západní straně vodního kanálu Rhone - Rýn s vírou, že francouzské jednotky rozmístěné v oblasti mezi kanálem a Rýnem mohou být v případě rychlého obsazení Ersteinu snadno zatlačeny zpět. Tento odhad se potvrdil, když 7. ledna zbytky tankových jednotek a jeden prapor 198. divize lidových granátníků zaútočil na sever, během prvního dne obsadil Erstein, poté se útočící jednotky stočily zpět na jihozápad podél řeky Ill a obklíčily francouzské jednotky vázané bojem se zbytkem 198. divize. Přestože se většině obklíčených francouzských jednotek ještě téže noci podařilo z obklíčení uniknout přes řeku Ill, Thummovy jednotky posílené jedním plukem 269. divize lidových granátníků, v té době držené v záloze na východním břehu Rýna, vyčistily do 11. ledna celý západní břeh řeky Ill a zabezpečily tak oblast na západním břehu Rýna až k Ernsteinu. Na těchto pozicích byla operace SONNENWENDE 13. ledna formálně ukončena. Přestože Hitler předtím Himmlerovi nařídil, aby ve svém útoku pokračoval s celou 269. divizí, později svůj rozkaz zrušil a k obnovení ofenzívy z Colmarské kapsy již nikdy nedošlo. 18. ledna zahájila 269. divize lidových granátníků svůj přesun na východní frontu, ale její plánované vystřídání 2. horskou divizí se ještě neuskutečnilo, a tak Thummovi zůstala starost bránit ještě větší oblast s menším počtem jednotek a vybavení, než měl začátku útoku.

XXXIX. tankový sbor útočí

Čtvrtý německý úder proti 7. armádě byl zahájen časně ráno 7. ledna podél severní části zranitelného výběžku u Lauterbourgu. Předchozího dne získal konečně Blaskowitz Hitlerovo svolení nasadit do akce tankové zálohy v této oblasti. Deckerův XXXIX. tankový sbor zahrnující dvě tankové divize a 245. divizi lidových granátníků se tak zapojil do operace. Pečlivým sledováním vývoje ofenzívy se velitel armádní skupiny „G" ubezpečil, že přesuny amerických jednotek z oblasti řeky Lauter značně oslabily americkou obranu v této oblasti a že energický postup všemi silami směrem na Saverne je proveditelný. V té době Brooks přesunul obrannou linii o 8 až 6 km zpět na Američany kontrolovanou část Maginotovy linie - první ze tří jím plánovaných stažení jednotek - a obrana VI. sboru, která zůstala, byla ve skutečnosti extrémně slabá, zahrnující jen několik málo pěších praporů a podpůrných jednotek 45. a 79. divize a několik malých jednotek bojové skupina Linden (242. pěší pluk). Výsledkem přesunů bylo, že Brooksovo pravé křídlo a pravý bok byly stejně neuspořádané jako jeho levá strana. Tuto nekompaktní obrannou linii se společně s Wycheovou 79. pěší divizí pokoušely kontrolovat následující jednotky: od východu na západ to byly části 222. (bojová skupina Linden), 313., 315. (obojí 79. pěší divize) a 232. pěšího pluku bojové skupiny Linden, které držely zejména pozice na Maginotově linii. Od severu k jihu podél Rýna a v okolí předmostí u Gambsheimu byly rozmístěny části 314. pěšího pluku, bojové velitelství „B" 14. tankové divize, 232. pěší pluk a konečně části alžírské 3. divize, která se po částech přesouvala do oblasti Vosgés, skládající se ze směsice různých tankových a ženijních jednotek a jednotek stíhačů tanků.

S přesunem německé 21. tankové a 25. divize pancéřových granátníků na sever se náhle celá americká obrana ocitla ve smrtelném nebezpečí. Přesto byli Američané schopni po nějakou dobu odolávat německému tlaku. Uprostřed Lauterbourgského výběžku se rozmanité směsi amerických jednotek držících staré pevnůstky Maginotovy linie podařilo vybudovat pevnou obrannou linii proti poněkud neenergicky útočícím německým tankům. Nedostatečný průzkum, minové pole rozmístěné 79. divizí a dělostřelectvo, stejně jako počasí a zmrzlý terén pomohly nezkušeným jednotkám bojové skupiny Linden (42. pěší divize) německé tanky zastavit. Mezitím se zbytek Brooksova sboru pokoušel držet pozice na křídlech u Gambsheimu a v oblasti Vosgés. Blaskowitz, znepokojený pomalým postupem 7. ledna, navštívil osobně frontu u Lauterbourgu, aby zjistil, co zdrželo jeho tankové jednotky. Po zjištění stavu pohrozil všem hlavním velitelům tankových jednotek válečným soudem za nedostatek agresivity v boji. 9. ledna se nakonec podařilo Deckerovým tankům proniknout středem obranné linie VI. Sboru, zatlačit americké jednotky do Hagenauského lesa a donutit tak Brookse nasadit do boje poblíž měst Hatten a Rittershoffen jeho poslední zálohy, představované 14. tankovou divizí. Zde americké tanky narazily na německé a ve městech, na polích a na silnicích se rozhořel tvrdý boj. VI. sbor nyní bojoval o „holý život" na třech frontách současně.

Bojiště se začalo podobat totální „tlačenici". Mezi 10. a 20. lednem 14. tanková divize generála Smithe, která převzala operační kontrolu nad oblastí Hagenauského lesa (včetně směsice jednotek 242. a 315. pěšího pluku), podporovaná po většinu času svými dělostřeleckými jednotkami a nebo dělostřelci 79. divize, vedla zoufalý boj s Deckerovými tanky. Němečtí velitelé v noci ze 13. na 14. ledna ihned posílili útočící jednotky 20. plukem výsadkářů (7. výsadková divize) a 16. ledna 104. pěším plukem (47. divize lidových granátníků). Podél celé fronty VI. sboru ale velitelé divizí a pluků průběžně ztráceli kontrolu na bitvou a jen s velkými obtížemi se jim dařilo zasahovat do zuřivého boje, který vedly prapory, roty, čety a malé bojové skupiny obou stran.

Nejtěžší boje se rozhořely ve dvou malých alsaských městech, v Rittershoffenu a Hattenu, ležících na sever od Hagenauského lesa a v jejich blízkém okolí. Náhoda a okolnosti vedly k tomu, že se Němcům podařilo obsadit východní části obou měst, zatímco Američané drželi jejich západní části. Pole a silnice mezi oběma městy se tak staly oblastí „nikoho", ve které vládlo dělostřelectvo a střelba z protitankových a ručních zbraní. Snahy obou stran o odříznutí zásobovacích uzlů druhé strany vždy končily neúspěchem v silné palbě tanků, protitankových děl a dělostřelectva obou stran. Bitva se tak přesunula do ulic obou měst, kde proti sobě bojovala pěchota a příslušníci pancéřových granátníků a jednotek obrněné pěchoty, kteří byli nuceni opustit svá obrněná vozidla a bojovat jako řadoví pěšáci. O téměř každou budovu se vedl tvrdý boj a na konci každého dne obě strany zjišťovaly počet jí kontrolovaných budov, aby se pokusily zjistit vývoj boje. V hustém kouři, oparu nebo šeru, které panovaly v ulicích, často jednotky obou stran omylem pálily do vlastních řad. Velmi zřídka se vojáci odvážili do úzkých, ale nekrytých ulic a při postupu nebo ústupu raději dávali přednost budovám, ve kterých byly odstřeleny vnitřní zdi. Obě strany do boje nasadily i tanky, ale špatný výhled posádek tanků a jejich zranitelnost, vyžadující ochranu postupující pěchoty, která nemohla být uvnitř měst zajištěna, značně omezila jejich využití, a tak hrály jen podpůrnou úlohu. Dokonce ani v Hattenu se silnější podporou pěchoty a dělostřelectva nemohli tankisté projet kolem „zatáčky" (mírná zatáčka na nejširší hlavní ulici města), která byla kryta několika protitankovými zbraněmi obou stran.

Po nasazení dalších německých pěších jednotek v obou městech 15. ledna začali Američané pozvolna přecházet do obrany. Zásobování a evakuace obětí boje se staly hlavními úkoly, stejně jako neustávající reorganizace jednotek ve stále se zmenšujících perimetrech, aby byly schopny zkonsolidovat obrannou linii a udržet se. Přesto se americké tankové divizi a přidělené pěchotě podařilo se udržet a rovněž zcela zastavit německý hlavní směr útoku. To vše za cenu ztráty asi jedné třetiny bojové síly mužstva a vybavení.

Stejně zuřivé boje se odehrávaly ve Vosgésách mezi Mouterhouse a Baerenthalem, kde proti sobě stály 157. pluk 45. pěší divize a část jednotek 6. horské divize SS. Přestože boje trvaly sedm dnů, od 14. do 21. ledna, opravdu tvrdý boj nastal 15. ledna, když se jednomu praporu 157. pluku podařilo prorazit německé obranné linie, avšak další prapory jej nebyly schopny následovat. Během příštích dvou dnů po několika neúspěšných pokusech zatlačit Američany zpět se je německým obráncům podařilo obklíčit a odříznout je tak od sesterských jednotek. Obklíčené jednotky tvořené pěti rotami (L, I, C, K a G) se úspěšně držely tři dny, zatímco se smíšené jednotky 45. a 103. divize a 36. ženijního pluku neúspěšně pokoušely prolomit německou blokádu. Obklíčené jednotky se musely během těchto tří dlouhých dnů potýkat kromě nepřetržitého mrazivého deště a silných vánic také s nedostatkem dělostřelecké munice a dalších zásob. S již téměř vyčerpanými zásobami potravin a s posledními kusy minometných granátů zbývající obklíčení příslušníci 157. pluku vytvořili malý obranný perimetr, v jehož středu do „liščích děr" umístili své raněné druhy, o které se tak mohli starat jejich ještě bojeschopní kamarádi. 20. ledna se již blížil jejich konec. Díky zprávám o masakru u Malméd v Ardenách, které dorazily i k 7. armádě, si jen málokdo z obklíčených Američanů přál vzdát se jednotkám SS. Posledních 125 bojeschopných vojáků se pokusilo probít skrz obklíčení k vlastním jednotkám. Podařilo se to jen dvěma z nich! Krátce poté byl zbytek pluku stažen z fronty k odpočinku a doplnění stavu. Horské jednotky SS, které utrpěly rovněž vysoké ztráty, musely být o několik dnů později rovněž staženy z linie.


Tank typu M5A1 Stuart míjí nákladní automobil vezoucí německé vojáky zajaté během
lednových bojů poblíž Strasbourgu.

Tanky útočí

Již od počátku útoku XXXIX. tankového sboru na severu 7. ledna diskutovalo neustále nejvyšší německé velení nad úlohou německých záloh zahrnujících 10. tankovou SS a 11. tankovou divizi, 7. výsadkovou divizi, 47. divizi lidových granátníků a 2. horskou divizi, z nichž některé právě v plné síle dorazily na frontu. Večer 8. ledna navrhl Blaskowitz využít právě příchozí horské, výsadkové a Volksgrenadier divize při obsazování východních východů z oblasti Nízkých Vosgés pěšími jednotkami. Po jejich obsazení měly tyto jednotky společně se dvěma tankovými divizemi zaútočit západně od města Hagenau a Gambsheim, zatímco Deckerovy jednotky budou zaměstnávat Američany na severu. Hitler souhlasil s nasazením všech výše uvedených jednotek - s výjimkou 11. tankové divize - v Alsasku do operace ZAHNARTZ, ale trval na tom, že 10. tanková divize SS bude nasazena v oblasti východně od města Hagenau, v oblasti podél Rýna, a to s cílem navázat kontakt s jednotkami na Gabsheimském předmostí. Zbývající záložní jednotky měly být použity polními veliteli způsobem, který uznají za nejvhodnější. V čase, kdy byla učiněna tato rozhodnutí (a komunikována na frontu), Deckerův průlom od Hattenu a Rittershoffenu v poledne 9. ledna spolu se selháním snahy obou útoků - Hoehneho útoku ve Vosgésách a von dem Bachova u Gambsheimu - dostat se z předmostí, vše směřovalo k okamžitému nasazení záloh ve středu fronty, za XXXIX. tankovým sborem.

Potíže vlastní rozpačitému velení a těžkopádnému plánovaní Němců se znovu staly patrnými, způsobujíce tak velké problémy při realizaci jakýchkoliv návrhů rychlého využití taktické výhody situace na bojišti. Hitler rozkazy týkající se záloh vydal v průběhu 9. ledna, ale Blaskowitz je obdržel o zhruba 24 hodin později, pravděpodobně v době, kdy OKW předala informace o Deckerově průlomu Hitlerovi. Mezitím již 10. ledna dorazily čelní jednotky 14. tankové divize do oblasti Hattenu a Rittershoffenu a dočasně zastavily německý postup na jih. Ačkoliv se mohl Decker pokusit obejít Hagenauský les z východu nebo západu, nemohl si dovolit ponechat v týlu komunikací celou nepřátelskou tankovou divizi do doby, dokud se do oblasti nepřesunou posily, které mu uvolní ruce pro další postup. Rezervy pro operaci ZAHNARTZ přicházely na frontu sice po troškách, avšak Blaskowitzovy a von Obstfelderovy síly tím přesto nabývaly na síle. Příkladem toho byla 6. horská divize SS. A tak se 10. a 11. ledna zapojily jednotky 7. výsadkové divize do bojů u Hattenu a Rittershoffenu. Blaskowitz ale v souladu s Hitlerovými rozkazy zahájil shromažďování 10. tankové divize SS severovýchodně od oblasti, kterou považoval za klíčovou pro další postup, k jejímu postupu po vodou promáčeném západním břehu Rýna na Gambsheim. Odpoledne téhož dne se Blaskowitz vrátil na své velitelství a očividně se vzdal myšlenky na rychlý průlom. V té samé době Hitler soudě podle toho, že XXXIX. tankový sbor uvázl zcela na mrtvém bodě, rozhodl přesunout hlavní směr ofenzívy na východ od Vosgés a svěřit jej skupině armád „Oberrhein". Toto rozhodnutí vstoupilo v platnost 12. ledna, když velitelství XXXIX. tankového sboru, 10. tanková divize SS a 7. výsadková divize byly převedeny pod Himmlerovo velení a 21. tanková, 47. divize lidových a 25. divize pancéřových granátníků přešly pod Hoehneho LXXXIX. sbor. Jednotky opustily oblast Vosgés a téměř všechny zbývající útočné jednotky, které zůstaly ve Vosgésách, přešly pod kontrolu Petersonova XC. sboru. Zatímco Němci pokračovali ve změnách ve své velitelské struktuře v souladu s Hitlerovými rozkazy, 10. tanková divize SS pokračovala v oblasti Lauterbourgu v přípravách na hlavní postup směrem na jih.

Patch a Brooks rovněž využili několika posledních dnů k reorganizaci a posílení obrany svých sil. Zastavení útoku 19. armády v oblasti Rhinau - Erstein 13. ledna dovolilo de Lattremu urychlit rozmístění alžírské 3. divize v okolí Strasbourgu a příchod americké 103. pěší divize do oblasti VI. sboru dal Brooksovi možnost nahradit některé z vyčerpaných pluků bojové skupiny Herren na frontě. Dokonce SHAEF začalo podnikat určité kroky, kterými by bylo možné podpořit bojiště na jihu, a proto Devers obdržel informaci, že během několika dnů může počítat se 101. výsadkovou divizí a dalšími jednotkami dělostřelectva jako podporou 7. armádě, které do oblasti dorazí tak rychle, jak jen to bude možné. Patch nyní převedl 36. pěší divizi a část 12. tankové divize pod Brooksovo velení, jenž jim rychle rozkázal zahájit izolaci oblasti Gambsheimu s cílem vystřídat jednotky 79. pěší divize a bojové skupiny Linden, které byly značně vyčerpané. S výjimkou oblasti Hattenu a Rittershoffenu a několika částí Východních Vosgés se fronta po několik dní jevila jako relativně klidná. Za zmínku stojí neustálá činnost německé Luftwaffe, jejíž stroje, převážně proudové, které byly spíše slyšet než vidět, prováděly útoky na pozemní cíle. Obě strany využily příležitosti k odpočinku a doplnění svých jednotek, bojujících s vysokými mrazy, jak nejlépe dokázaly a k přípravám k dalším bojům, které se měly opět brzy rozhořet.

(Pokračování)

Autor : Luboš Pavel / mindphaser 🕔26.11.2004 📕13.611

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře