Nižněudinsk 1918

Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔16.11.2004 📕13.800

Během červnových bojů roku 1918 s několikanásobnou přesilou sovětských jednotek se podařilo také spojit některým československým skupinám, oddělených těžkými boji od sebe, na úseku transsibiřské magistrály Čeljabinsk-Mariinsk. Malé a osamělé československé jednotky v těžké situaci, v níž se po rozpoutaných bojích se sovětskou vládou zde v oblasti na železnici ocitly, se spojily s tzv. Čeljabinskou skupinou. Takto posílená skupina se skládala především z 2., 3., 6. střeleckého pluku a většiny jednotek 7. střeleckého pluku. Dále zahrnovala štáb 1. střeleckého pluku, 3. údernou rotu 1. úderného praporu, tzv. Kurgánský prapor a baterii Kulikovského (část 2. čs. dělostřelecké brigády). Skupina byla dobře vyzbrojena, především zbraněmi ukořistěnými v předchozích vítězných bojích. Trať z Čeljabinska do Omska byla tedy též v rukách Čechoslováků. Operačně se dělila na tři celky:

- samotnou Čeljabinskou skupinu (štáb 1. stř. pluku, 3. stř. pluk, část 2. stř. pluku, 3. úderná rota z 1. úderného praporu, tzv. Kurgánský prapor, Kulikovského baterie – velitelem skupiny byl podplukovník Vojcechovský)

- skupinu operující na tjumenském úseku trati Omsk-Jekatěrinburk (části 2. a 6. střeleckého pluku – velitelem skupiny byl poručík Syrový)

- skupinu kapitána Gajdy (části 7. a 6. střeleckého pluku)

Skupina kapitána Gajdy, čítající asi 2 000 mužů, se snažila probít dále po trati na východ, ve snaze spojit se s bojujícími československými jednotkami, které byly odříznuté na trati dále východním směrem. Následně se Gajdově skupině podaří v bojích při postupu na východ spojit se skupinou kapitána Kadlece (části 7. střeleckého a 2. střeleckého pluku – celkem asi 1 000 mužů). Takto posílená skupina kapitána Gajdy vítězí nad bolševiky u Ačinska a postupuje dále směrem na Krasnojarsk. Ten se 20. 6. 1918 dostává do československých rukou především zásluhou 1. úderného praporu (skupina ruského podplukovníka Ušakova), který předtím ještě při postupu z Kanska dosáhl skvělého vítězství 16. 6. 1918 u Kljukvené nad pětinásobnou přesilou bolševiků. V Krasnojarsku se tedy skupina kapitána Gajdy spojuje se skupinou ruského podplukovníka Ušakova, kterou tvoří zmíněný 1. úderný prapor. Kapitán Gajda, jako jmenovaný velitel této fronty, začleňuje 1. úderný prapor (mimo 3. úderné roty, která toho času chrání štáb čs. armádního sboru a je odloučena od praporu) do své skupiny. Následně pokračuje v postupu východním směrem, na Irkutsk. Ten je dalším z důležitých center sovětské moci v úseku. Sovětské velení zde totiž připravovalo útok ke znovudobytí Krasnojarsku a shromažďovalo proto své jednotky v oblasti.

Mezi Krasnojarskem a Irkutskem stojí Nižněudinsk, který již 28. 5. 1918 dobyl I. prapor (podkapitán Polák) 2. čs. záložního pluku s dalšími šesti četami z různých jednotek II. čs. divize (vesměs vozatajstvo II. divize – poručík Růžička). Tyto jednotky o celkové síle kolem 850 mužů nyní tvořily jeho obranu, pod velením podkapitána Poláka. Ten vysílal průzkumy k Irkutsku ke zjištění pohybu sovětských jednotek. Vyslal dopředu před Nižněudinsk po trati 10. rotu 2. záložního pluku, pod velením poručíka Veselého, s podporou improvizovaného pancéřového vlaku. K Čechoslovákům se zde přidalo i několik jednotek místních kozáků. Čechoslováci, sami dobře vyzbrojení z kořisti získané z obsazení Kanska, se s nimi podělili o svou výzbroj.

Oblast Nižněudinska byla obklopena hustým a těžko prostupným pralesem s mnoha bažinami. V této krajině nebylo osídlení husté a pralesy byly plné nástrah a nebezpečí.

Irkutský sovětský štáb „Centrosibiře“ mezitím stažením z jiných úseků shromáždil množství jednotek k plánovanému útoku na Čechoslováky. Zároveň prováděl mobilizaci místních obyvatel do sovětských jednotek. Proti Čechoslovákům nyní měly sovětské jednotky, složené z asi 5 000 bolševiků, zhruba šestinásobnou přesilu. Část z nich tvořily i jízdní oddíly. Velké množství jednotek tvořili rudí internacionalisté, ponejvíce Maďaři, kterých bylo z uvedeného počtu kolem 2 000. Bolševici byli i dobře vyzbrojení, což jejich sebevědomí a jistotu ve vítězný boj zvyšovalo. Irkutský štáb tyto jednotky soustředil do stanice Tulun, která byla výchozím bodem pro postup na Nižněudinsk, který byl nyní v československých rukách.

Když sovětské jednotky, pod velením komisaře Golikova, zahájily po železnici i po silnici z Tulunu postup na Nižněudinsk, podporovaly svůj postup i pancéřovým vlakem a obrněným automobilem s kulomety. Brzy došlo ke kontaktu s čelními československými jednotkami. 10. rota 2. čs. záložního pluku, pod velením poručíka Veselého, s podporou pancéřového vlaku, se před touto přesilou disciplinovaně stahovala spolu s kozáky bojem při krátkých přestřelkách směrem na Nižněudinsk. Ve stanici Chudojelanskaja však byla tato rota při ústupu v noci 20. 6. 1918 překvapena náhlým rychlým útokem bolševiků, provedeným za pomoci zrady některých místních železničářů. Rozpoutal se tvrdý noční boj. Poručíku Veselému se nakonec podařilo se svou rotou probít obklíčením bolševiků a následně ustoupit až k mostu přes řeku Udu, avšak za cenu nemalých ztrát. Na bojišti zůstalo několik raněných, které bolševici zajali. Brzy se ukázalo, že znalost okolní krajiny mají bolševici výbornou. Rovněž jim pomáhaly zprávy jejich agentů v Nižněudinsku.

Mezitím velitel nižněudinského úseku žádal skupinu kapitána Gajdy v Krasnojarsku o rychlou pomoc proti postupující sovětské přesile od Tulunu. Z Krasnojarska se přesunul rychle jako první na pomoc 1. úderný prapor (bez své 3. roty, která v té době byla u štábu čs. armádního sboru, který chránila). Druhá úderná rota posílila Nižněudinsk již 22. 6.

Svůj ústup zastavily čs. jednotky 10. roty 2. záložního pluku až na mostě přes řeku Udu. Zde již byly posíleny 2. údernou rotou (z 1. úderného praporu), která je mezitím od Nižněudinska dostihla. Čechoslováci rychle zaujali obranu na levém břehu řeky a čekali na útok přesily bolševiků.

Jelikož bolševici byli opojeni svým vítězstvím nad Čechoslováky u stanice Chudojelanskaja, zastavili zatím svůj postup. Během oslav vítězné srážky nejprve umučili zajaté Čechoslováky. Teprve potom pokračovali v postupu na Nižněudinsk. To již však do města dorazily ostatní jednotky úderného praporu (1. a 4. úderná rota) a další posily Gajdovy skupiny. V sovětském irkutském tisku mezitím vycházejí zveličené dezinformace o „velkolepém vítězství u Chudojelanské“, klesající bojové morálce Čechoslováků a jejich obav ze zkušených vojsk „Centrosibiře“.

Čechoslováci očekávali útok nepřítele, na základě zpráv stažených jednotek podkapitána Poláka, po trati a silnici. Další možností by byl jen obchvat okolní tajgou, v níž však byl postup velmi obtížný. Zajištěn byl tento směr pro jistotu také, ale útok bolševiků se odtud spíše neočekával. Kapitán Gajda s ruským podplukovníkem Ušakovem vypracovali plán rychlého útoku na postupující sovětské jednotky. Útok měl být veden dvěma směry – podél trati a po hlavní silnici na Irkutsk, tzv. „Irkutském traktu“. Útoku po Irkutském traktu velel kapitán Gajda a útoku podél trati na Irkutsk velel podplukovník Ušakov. Dále měl být proveden obchvat tajgou, který měl zaskočit nepřítele z týlu a zabránit jeho úniku. Tato obchvatná skupina byla složena z 1. úderné roty, kulometného oddílu, zákopnického oddílu 1. úderného praporu (celkem 131 mužů) a kozáckého oddílu esaula Krasilnikova, posíleného kozáckou kulometnou četou (celkem 150 mužů). Vedení obchvatné skupiny bylo svěřeno poručíku Háskovi (velitel 1. úderné roty).

V noci z 23. 6. na 24. 6. vyrazila na zapůjčených povozech obchvatná skupina směrem na Katarbej. Následně měla postupovat na Šebartu, které měla dosáhnout před půlnocí 25. 6. Po dobytí ji měla udržet do 6.00 následného dne, tj. 26. 6.

Bolševici se před Nižněudinsk přiblížili během ranních hodin 24. 6. Hned ráno začal předměstí ostřelovat bolševický pancéřový automobil, za jehož podpory začaly útočit i bolševické internacionální oddíly. Zanedlouho se po krátké přestřelce ale stáhly. Do města ještě před polednem přijela Čechoslovákům další posila – části 6. čs. pluku „Hanáckého“. Obrana byla přeskupena. Obranu města ze směru po Irkutském traktu zajišťovaly části 7. střeleckého pluku „Tatranského“. Dvě roty 1. úderného praporu (druhá a čtvrtá) byly staženy jako hlavní záloha obrany k městským kasárnám. Části čtvrté úderné roty byly následně poslány k vybudování překážek u silnice a posílení obrany 7. stř. pluku. Těžiště obranné linie bylo asi 5 km od městských kasáren, na zalesněném pahorku.

Celé dopoledne 24. 6. se omezil nepřítel dále pouze na ostřelování dělostřelectvem a přeskupování jednotek k připravovanému útoku. Z obav před bolševickým obchvatem, provedeným přes tajgu, bylo raději levé křídlo obrany prodlouženo a obsazeno I. praporem 6. stř. pluku a jednou četou z první úderné roty.

Kolem poledne bolševici prudce zaútočili ze směru po silnici s palebnou podporou pancéřového automobilu, který svými kulomety silně ostřeloval československé pozice. Čechoslováci se museli před přesnou střelbou nepřátelského pancéřového automobilu ve svých pozicích u silnice krýt, bez možnosti jej zničit. Dokázali však i přesto úspěšně první útok nepřítele odrazit. Silně však cítili potřebu vyřadit nebezpečný pancéřový automobil z boje. Proto kolem 17. hodiny dovezli do pozic u silnice konečně alespoň minomet, neboť dělostřelecká podpora byla daleko. Zrovna v tu chvíli opět bolševici zaútočili. Opět za silné palebné podpory svého pancéřového automobilu. Hlavní síla sovětského útoku směřovala přímo na střed československé obrany. Zde se Čechoslováci ve vykopaných zákopech ukázněně v těžkém boji proti valící se přesile bránili do doby, než se začaly šířit dezinformace, že obrana je bolševiky obklíčena z obou stran. Jednotky 7. stř. pluku, které držely střed obrany, měly již citelné ztráty (5 padlých a několik desítek zraněných). Propukal neklid a jednotlivé části začaly před útočící přesilou bolševiků pomalu bojem ustupovat. Nakonec v zákopech zůstaly jen části úderných rot, které tam byly předtím vyslány k podpoře obrany. Ty nechtěly ustupovat a dále se - „zakousnuty“ do svých pozic - bránily. Po chvíli však, když přesila nepřítele již byla nesnesitelná, museli i úderníci ustoupit. V tu dobu dorazila posila ve formě dalších dvou úderných čet a jedné roty 6. stř. pluku. Nicméně ani s ní se nepodařilo udržet hroutící se čelní obrannou linii. Čechoslováci se museli stáhnout až k městu, kde ústup u samých městských kasáren zastavili a čekali na další vývoj situace. Bolševici mezitím ovládli opuštěné přední zákopy obrany, avšak svůj další postup pro dosavadní utrpěné ztráty zatím zastavili. Omezili se na přestřelku s československou obranou u kasáren.

Mezitím provedli po trati bolševici demonstrativní klamný útok, z něhož se brzy stáhli zpět, jen aby vázali čs. jednotky bránící pozice u mostu přes Udu k obraně trati. Ty potom nemohly být přeskupeny na pomoc obranné linii u kasáren proti bolševikům útočícím po silnici.

Kapitán Gajda vydal rozkaz jednotkám, které ustoupily z obrany na silnici, dobýt zpět ztracené pozice. Mezitím se rozpoutala bouřka s prudkým deštěm. Jednotky vykonaly rozkaz a v obtížných podmínkách, za silného deště znovu obsadily ztracené zákopy. Zjistily, že nepřítel, který při dobývání utrpěl velké ztráty, ustupuje. Pozdě v noci, během níž pokračovala silná bouřka, byl boj ukončen. Do zálohy byly opět staženy obě úderné roty (druhá a čtvrtá), zbytek jednotek držel obsazeny obranné pozice. Během bojů ztratili toho dne Čechoslováci 6 padlých (jeden z vozatajstva II. čs. divize a pět ze 7. stř. pluku) a dále měli několik desítek zraněných. Nepřítel zanechal na bojišti asi 300 padlých, přičemž měl i mnoho zraněných.

Následný den, 25. 6., který začal klidně, cítili všichni jako ticho před dalším útokem. Nedošlo však k němu. Bolševici přesouvali své jednotky a čekali zřejmě na další posily. V noci se potom stáhli z dobytých pozic. Když to Čechoslováci zjistili, vyslali na průzkum po trati pancéřový vlak 1. úderného praporu, pod přímým velením ruského podplukovníka Ušakova. Zanedlouho u stanice Chinguj narazil vlak na bolševickou obranu, která se sem stáhla. Došlo k přestřelce, během níž československý průzkum s vlakem ustoupil. Nové pozice bolševiků již byly tím ale prozrazeny.

Na základě zjištění pozice bolševiků naplánoval ještě v noci československý štáb skupiny útok na stanici Chinguj. Ten měl být proveden hned druhý den.

Hned ráno 26. 6. tedy Čechoslováci zahájili postup na stanici Chinguj, pod vedením podplukovníka Ušakova. Jednotky určené pro útok se brzy ráno shromáždily po přechodu mostu přes řeku Udu ve výchozím bodě útoku. Přímo po trati měl na stanici útočit pancéřový vlak spolu s pátou dělostřeleckou baterií. Po pravé straně trati měli útočit ruští dobrovolníci z Dobrovolného tomského pluku, jednalo se o oddíl ruské národní armády. Po levé straně trati měl útočit prapor 6. stř. pluku „Hanáckého“ a obě úderné roty (druhá a čtvrtá). Bolševici drželi výhodnější pozici, protože byli kryti ve své linii částečně lesem, avšak ze směru československého postupu byla volná planina.

Po těžkém postupu bažinami, které se kolem trati rozkládaly, zaútočilo levé křídlo, které se dostalo do kontaktu s nepřítelem na kraji rozlehlé bažinaté louky. Brzy však útočící levé křídlo změnilo směr útoku takřka v pravém úhlu doprava a zaskočilo tak bolševické jednotky u trati. Během útoku přes močálovitou louku většina Čechoslováků zapadala po pás do vody a jen s obtížemi se brodila dále. Do toho se vzpamatovali bolševici a spustili silnou palbu kulometů a pušek do brodící se rojnice Čechoslováků. Ti sebrali všechny síly a křičíce „hurrá“ snažili se rychle dostat k pozicím nepřítele, na něhož v palbě okamžitě zaútočili. Bolševici nevydrželi a pod palebnou ochranou bolševického pancéřového vlaku rychle ustoupili ze svých zákopů u trati až do stanice Chinguj, která odtud byla asi 8 km. Těžko prostupný prales a neznámé rozložení močálů v krajině znemožňovalo Čechoslovákům nepřítele bojem dále pronásledovat. Čs. sapéři také úspěšně v silné nepřátelské palbě odstranili z trati miny, a znemožnili tak bolševikům vyhodit za sebou trať do povětří. Během boje se ovšem fyzicky zhroutil podplukovník Ušakov, který poslední dny při horečném plánování takřka vůbec nespal,což se projevilo na jeho vyčerpání.

Během boje utrpěly citelné ztráty i vpravo útočící ruské jednotky Dobrovolného tomského pluku, který bojoval po boku Čechoslováků. Proti nim na pravém křídle drželi bolševici své pozice nejdéle a ustupovali až když viděli, že zbytek jejich obranné linie se pod náporem Čechoslováků zhroutil.

O pronásledování ustupujícího nepřítele se pokoušely dvě roty 6. stř. pluku a čtvrtá úderná rota. Podpořit se je v tom snažil čs. pancéřový vlak, který pomalu postupoval po trati, nebezpečně vysunut vpředu. Brzy se podrážděně ozval silnou palbou sovětský pancéřový vlak a čs. pancéřový vlak dostal dva přímé dělostřeleckého zásahy. Ty způsobily posádce vlaku ztráty (v řadách 5. baterie 2. čs. dělostřelecké brigády – 3 padlí a 6 raněných). V té době však se opět již ujal velení na vlaku podplukovník Ušakov, který se mezitím probral z bezvědomí. Čs. pancéřový vlak zahájil spolu se záložním dělem, které bylo na rozkaz Ušakova vyloženo vedle trati, na nepřátelský pancéřový vlak palbu, skvěle naváděnou přímo Ušakovem, který vylezl na blízký strom. Několika dobře mířenými ranami nepřátelský vlak poškodil a donutil k ústupu za stanici Chinguj. Během této palby se stáhly ze stanice Chinguj i ostatní bolševické jednotky, těsně před postupujícími Čechoslováky. Bojová operace k získání Chinguje trvala prakticky celý den. Po ústupu bolševiků ze stanice obsadili Čechoslováci Chinguj, a po shromáždění jednotek se čekalo na příjezd čs. vlaků do stanice z Nižněudinska. Bolševici za svého ústupu bohužel vyhodili do povětří části stanice, včetně nádrže na vodu, která byla potřebná do lokomotiv. Proto Čechoslováci museli do lokomotiv, které na stanici měli, nanosit vodu ručně ve vědrech. Ta si podávali v nastoupené dlouhé řadě od řeky až k trati. Činnost jim velmi znepříjemňovala mračna drobných mušek, kterými se zdejší bažiny jen hemžily. Až do večerních hodin probíhaly také opravy bojem poškozené tratě.

Následný den, 27. 6., pokračovaly čs. jednotky útočné skupiny po trati dále ve směru na Šebartu, ve snaze pronásledovat ustupujícího nepřítele. Na stanici Chinguj zůstaly jen obě úderné roty (druhá a čtvrtá) k zajištění stanice, a také jako záloha. Během dne ještě hlavní útočná skupina obsadila opět stanici Chudojelanskaja, kde došlo před sedmi dny k přepadení roty poručíka Veselého bolševiky. V hromadném hrobě bylo nalezeno jedenáct bestiálně zohavených příslušníků 2. záložního pluku a dva stejným způsobem zohavení ruští dobrovolníci. Těchto třináct mužů tehdy zůstalo raněno na bojišti a byli zajati bolševiky. Ti je následně umučili, jak již bylo řečeno. Mrtví byli exhumováni a převezeni později 1. úderným praporem do Nižněudinska, kde byli pohřbeni s poctami v bratrské mohyle.

Mezitím postupovala pralesem do týlu nepřítele obchvatná skupina pod velením poručíka Háska. Ta měla za úkol přepadnout bolševickou obranu ve stanici Šebarta, obsadit v časných ranních hodinách 26. 6. stanic a udržet ji do šesté hodiny ranní, kdy měla dorazit hlavní útočná skupina, která před sebou bude tlačit bolševiky od Chinguje. Dále měla za úkol po dobytí stanice přerušit sovětské telegrafické i telefonické spojení a poškodit trať u stanice. Tím zabránit bolševikům v přísunu posil od Irkutska. Podle domluveného harmonogramu měla skupina dosáhnout úseku před Šebartou do půlnoci 25.6.

Přes osady Soloncev a Porogy pokračovala skupina po překonání řeky Udy dále k vesnici Cechovskoje. Místní obyvatelstvo tvořili převážně Burjati, kteří se chovali k Čechoslovákům vesměs přátelsky. Večer se strhla již zmiňovaná bouře s prudkým deštěm. Poručík Hásek tedy se svou skupinou chtěl dosáhnout alespoň vesnice Cechovskoje, kde by přečkali noc. Krátce po půlnoci dojela skupina, v níž byli všichni již promočeni deštěm, do Cechovskoje a v chalupách místních obyvatel přečkala noc, zatímco kozáci drželi po celou noc hlídky.

Druhý den pokračovala Háskova skupina dále, již na nových povozech, které ve vesnici vyměnila. I nadále se těžko pokračovalo hustou tajgou. Vpředu jeli jako čelo kolony kozáci. Kolem 14. hodiny dorazila skupina do Katarbeje. Po krátkém odpočinku pokračovala večer dále, ke stanici Šebarta, do níž to bylo ještě více než 50 km.

Když se v časných ranních hodinách 25. 6. blížila obchvatná skupina k Šebartě, ocitla se před vesnicí Margy. Tu bleskově na svých koních obsadili kozáci a uzavřeli všechny cesty z ní. Po výslechu některých místních obyvatel zjistil poručík Hásek, že nedaleká Šebarta je v držení bolševické jednotky v počtu asi 400 mužů. Poručík Hásek se okamžitě rozhoduje pro útok na Šebartu.

Nejprve vyslal Hásek dvě čety k přerušení nepřátelského telefonního a telegrafního spojení a zřízení záseků a překážek. První z těchto čet (z první úderné roty), již vedl praporčík Ťalský, měla přerušit toto spojení asi tři kilometry vpravo od stanice ve směru na Tulun a následně rozebrat zde koleje a připravit se k obraně proti případným bolševickým posilám od Tulunu. K podpoře praporčík Ťalský dostal jeden kulomet a k pomoci šest zákopníků. Druhá četa (složená z kozáků) měla přerušit spojení vlevo od stanice, rovněž rozebrat koleje a připravit se k obraně proti bolševikům ustupujícím od Nižněudinska. K podpoře dostala četa dva kulomety a k pomoci také několik zákopníků.

Následně poručík Hásek poslal četu kozáků pod velením jejich esaula Krasilnikova na nedalekou křižovatku Irkutského traktu se železnicí. Podle plánu měla tato četa zastavit prchající bolševiky po dobytí stanice a případně je zajmout.

Čelně na stanici měla útočit hlavní útočná skupina, osobně vedená poručíkem Háskem. Skládala se ze dvou úderných čet a k palebné podpoře měla dva kulomety. V četách se dále čelního útoku zúčastnili podporučík Bláha, praporčík Švec a praporčík Mašín (ten byl z 1. stř. pluku, ocitl se u Gajdovy skupiny z důvodu služebního poslání).

Ve 2:30 vyrazily jednotlivé oddíly ke splnění svých úkolů a zaujmutí stanovišť. Po třetí hodině zahájila postup i útočná část. To již začínalo svítat. Postupovala lesem a asi 100 metrů před stanicí se rozvinula v rojnici a tiše se plížila dále. Ve stanici bylo všude ticho a klid. Bylo jen vidět nepřátelský vlak, který stál na kolejích.

Když se úderníci přiblížili velmi blízko, vrhli se s hromovým „hurrá!“ vpřed na nepřátelský vlak. Téměř okamžitě se však ozvaly nepřátelské výstřely. Před vlakem střed útočící vlny zalehl k zemi a po silné, asi dvouminutové střelbě do otevřených vagónů vlaku, zasypal vlak ručními granáty. Brzy Čechoslováci zjistili, že bolševici na ně byli připraveni a očekávali je. Vlak byl prázdný. Bolševici měli totiž ve vesnici Margy hlídku, která při obsazování vesnice kozáky úspěšně uprchla a obranu Šebarty před přítomností Čechoslováků varovala. Část bolševiků byla nyní rozložena v linii asi 100 metrů bočně a ohrožovala nekrytý bok útočících Čechoslováků. Zbytek bolševiků držel výhodné pozice kolem vlaku a u trati, odkud střelbou ohrožoval Čechoslováky. Brzy měla útočící skupina ztráty – 2 padlé a 10 zraněných. Zraněn byl i poručík Hásek. Situace začala být kritická. Navíc ustoupit nebylo již možné, neboť by všichni byli na volném prostranství před stanicí nepřítelem postříleni. V této situaci zavelel poručík Hásek k okamžitému útoku na bolševickou obranu. Rozpoutal se zuřivý boj. Hásek poslal s rozkazem pro kozáky, aby zasáhli do boje z levé strany, jednoho ze svých úderníků. Tomu se podařilo v silné palbě projít a rozkaz kozákům předat. Boj sílil. Pravé křídlo útočné části zůstávalo pozadu v útoku a také nestřílel kulomet, jenž byl na pravém křídle umístěn. Poručík Hásek tam poslal praporčíka Mašína, který z levého křídla úspěšně prošel palbou. Praporčík Mašín se následně ujal velení nad pravým křídlem a postoupil s ním odvážným granátovým útokem dopředu. Zjistil přitom, že obsluha kulometu je zraněna, proto kulomet mlčí. Během odvážného útoku byl i praporčík Mašín těžce zraněn do břicha. To již však na základě Háskova rozkazu do boje zasáhli kulometnou střelbou z boku kozáci.

Bolševici, napadení náhle palbou do odkrytého boku své obrany, nevydrželi útok ze dvou směrů a dali se na ústup. Do toho zaútočila útočná část i kozácká četa. Bolševici se dali na panický útěk do okolních lesů, pronásledováni Čechoslováky ještě asi 3 km, než se jim ztratili v bažinách hustého pralesa. Stanice Šebarta byla do šesti hodin 26. 6. po těžkém boji obsazena a v mírně deštivém ránu byla již v československých rukách.

Poručík Hásek potom osobně zkontroloval splnění úkolu četou praporčíka Ťalského na trati ve směru na Tulun a dále na Irkutsk. Dal mu rozkaz, aby se svou četou bránil pozici před případným útokem posil bolševiků od Tulunu za každou cenu. Stejný rozkaz obdrželi i kozáci na druhé straně stanice, kteří zaujali již pozice ve směru na Nižněudinsk, očekávajíce prchající bolševiky z tohoto směru.

Při boji o Šebartu padlo na československé straně 11 úderníků (mezi nimi i oblíbený praporčík Švec), dalších 10 mužů bylo raněno těžce a 11 lehce. Kozáci měli ztráty 1 padlého a 2 zraněné.

Bolševici během boje o Šebartu měli 114 padlých (maďarští internacionalisté) a více než dalších sto zraněných. Mrtví bolševici byli potom později po bojích pohřbeni do dvou hromadných hrobů u stanice.

Po dobytí Šebarty a splnění úkolu přerušení spojení a železniční trati posílil poručík Hásek se zbytkem své útočné části kozáckou četu, která byla připravena v obranných pozicích na trati směrem na Nižněudinsk. Pro obranu nebyl úsek vhodný, vzhledem k množství stromů a vysoké trávě před obrannou linií. Když však od ruského přednosty stanice zjistil, že ještě před boji projelo Šebartou na Nižněudinsk 12 vlaků bolševického vojska, což představovalo onen počet asi 5 000 mužů, rozhodl se stáhnout i praporčíka Ťalského s jeho četou z obranných pozic na Tulun rovněž do obrany ve směru na Nižněudinsk. Hásek věděl, že podaří-li se hlavní útočné skupině podplukovníka Ušakova zahnat bolševiky od Nižněudinska na ústup, bude obtížné tuto přesilu před Šebartou zadržet s necelými třemi sty muži. Bylo beznadějné se této přesile zde v Šebartě osamoceně, bez spojení s jednotkami Ušakova a Gajdy, postavit. Navíc bylo zřejmě, že postup hlavní skupiny se opožďuje oproti plánu. Také bylo nutné zajistit odsun a ošetření zraněných. Hrozilo i neustálé nebezpečí přísunu bolševických posil od Tulunu, čímž by se Háskova skupina ocitla v Šebartě v kleštích mezi ustupujícími bolševiky od Nižněudinska a postupujícími z Tulunu. Proti tak obrovské přesile nebyla šance k úspěchu. Po poradě s podporučíkem Bláhou a praporčíkem Ťalským nakonec velí poručík Hásek s těžkým srdcem kolem 10. hodiny celé obchvatné skupině ústup zpět směrem na Katarbej, kde hodlal vyčkat příchodu hlavní útočné skupiny (Ušakov) po trati.

Během rychlého ústupu bohužel museli Čechoslováci zanechat ke své lítosti své padlé na bojišti, bez možnosti je pohřbít či vzít s sebou. Kvapně ustupovali bez oddechu do asi 55 km vzdálené Katarbeje. Těžká byla cesta především pro zraněné, kteří trpěli velkými bolestmi z provizorně ošetřených ran, nicméně srdnatě to snášeli. Do Katarbeje dorazili všichni kolem 22. hodiny zcela vyčerpáni. Od místních se dozvěděli zprávu o postupu sovětské posily od Tulunu k Šebartě, což jen potvrdilo správnost ústupu. Vyčerpaná obchvatná skupina v Katarbeji sbírala znovu síly.

Hlavní útočná skupina, pod velením podplukovníka Ušakova, tlačila mezitím dále před sebou ustupující přesilu bolševiků. Stanici Šebartu však dosáhla, oproti plánovanému ránu 26. 6., až kolem poledne 28. 6., tedy s dvoudenním zpožděním. Kdyby v Šebartě poručík Hásek se svou obchvatnou skupinou zůstal, neměl šanci se svými sotva 250 muži se dva dny udržet proti více než desetinásobné přesile nepřítele, který měl podporu pancéřového vlaku a děl. Přesto se Háskovi podařilo při operaci úspěšně rozprášit obranu Šebarty, porušit trať a přerušit spojení bolševiků, čímž ztížil jejich další ústup od Nižněudinska a zároveň přísun čerstvých posil od Tulunu. Hlavně však v týlu bolševických jednotek, ustupujících od Nižněudinska, způsobil naprostou paniku ve strachu z obklíčení. To velmi narušilo bojovou morálku bolševiků, kteří se po zprávě o dobytí Šebarty snažili co nejdříve ustoupit, prorazit Šebartou a uniknout směrem na Tulun (Spasajtěs němodlenno, Čechi nas okružili!!! – Zachraňte se bez meškání, Češi nás obklíčili!!! – zpráva odeslaná bolševickým velitelem Šebarty před jejím dobytím). Nakonec se bolševici zastavili na svém ústupu až za řekou Bělou, kde vybudoval obranné pozice.

Po zajištění Šebarty hlavní útočnou skupinou se sem z Katarbeje vrátila 28. 6. i obchvatná skupina poručíka Háska. Příslušníci 6. stř. pluku z hlavní útočné skupiny zatím shromáždili těla padlých Čechoslováků, které nalezli na stanici a v okolí poté, co obsadili stanici. Ty si následně převzala první úderná rota poručíka Háska, která se s nimi vlakem vrátila na stanici Chinguj, odkud po přistoupení druhé a čtvrté úderné roty (odvezli s sebou k pohřbení do Nižněudinska i třináct mrtvých umučených z bojů 20. 6. v Chudojelanské) pokračovala přes Nižněudinsk do Kanska. Zde, do bratrské mohyly, kterou 1. úderný prapor již předtím pro své padlé postavil, pohřbili příslušníci úderného praporu následně 1. 7. svých 11 padlých druhů, za velké účasti místního ruského obyvatelstva, které rovněž truchlilo a projevovalo lítost nad padlými Čechoslováky, kteří padli i za jejich svobodu. Své padlé pohřbili v Nižněudinsku i ostatní jednotky Gajdovy skupiny.

Provedenou operací byl Nižněudinsk a blízké okolí Čechoslováky zajištěn a sovětský postup od Irkutska zastaven na řece Bělé. Situace se prozatím stabilizovala. Dalším cílem pro postup Čechoslováků na tomto úseku byl jasný - Irkutsk.

Hlavní prameny:
Archiv autora
Projekt „Čestná vzpomínka“ (http://forum.valka.cz/viewforum.php?f=920)
Ivičič V. – Tatranci. Dějiny 7. střeleckého Tatranského pluku. (Praha 1924)
Juza Josef – Čs. legionáři okresu Rychnov nad Kněžnou 1914-1921 (Rychnov n. K. 1998)
Kuthan Pavel J. – Kljukvená 1918 (http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_10539.html)
Kuthan Pavel J. – studie Boje kolem Nižněudinska v červnu 1918 (Hradec Králové 2003)
Kuthan Pavel J. – 1. úderný prapor (http://www.udernici.valka.cz/stranky/prapor.php)
Vejnar Jindřich – Úderný prapor: Kronika prvního úderného praporu „sibiřských legií“ (Domažlice 1930)
Vaněk Otakar, Holeček Vojtěch, Medek Rudolf - Za svobodu III. díl. (Praha 1926)
Autor : Pavel Jaroslav Kuthan / Pavel J. Kuthan 🕔16.11.2004 📕13.800

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře