Říkalo se jim Higgins

Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕9.147

Další články autora

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

V roce 1970 vydalo nakladatelství Mladá fronta v edici Archiv knihu „Bitva o Guadalcanal“, kterou napsal přímý účastník bojů, důstojník USMC Samuel B. Griffith II. Bylo to poprvé, kdy se do rukou českého čtenáře dostalo autentické vylíčení operace, která měla pro Tichomoří tentýž význam jako Stalingrad pro východní frontu. Tuším, že to bylo právě v této knize, kde jsem narazil na pojmenování Higgins nebo Higginsův člun, ale musel jsem si počkat více než čtvrt století - na pád Železné opony - abych se dověděl, co se za touto přezdívkou skrývalo.

Trocha historie

Pokud do výčtu zahrneme i punské války starověkého Říma, má západní civilizace s vyloďovacími operacemi dvě a čtvrt tisíciletí dlouhou zkušenost. Patří do ní i nájezdy Vikingů, conquista iberských národů a pozdější výboje Holanďanů, Britů a Francouzů - ve všech případech bylo na začátku násilné vylodění na nepřátelské pobřeží. Proto si byli spojenečtí plánovači za 2. světové války dobře vědomi obtíží, které útočníka přicházejícího z moře čekají.

Poté, co byli obvyklým otálením demokracií, které mají vždy pomalejší začátek, zaskočení Spojenci jak v Evropě tak v Tichomoří zahnáni za „moře“ (je zajímavé, že když se USA letos na jaře rozhodly jakékoli zaskočení preventivním úderem vyloučit, dočkaly se nejvíce námitek ze strany těch zemí, které mají se „zaskočením“ bohaté, i když inverzní zkušenosti - ze strany Francie a Německa), velice dobře věděli, že na obou válčištích vede cesta k vítězství jenom přes rozsáhlé vyloďovací operace.

Až do 1. světové války se nepoužívaly žádné speciální vyloďovací prostředky. Útočící pěchota se na nepřátelském pobřeží vysazovala ze standardních lodních (záchranných) člunů, zpočátku ryze veslových, později s mechanickým pohonem. Čtenáři Forestera či diváci TV seriálu „Hornblower“ vědí, že do přídí vyloďovacích člunů se za napoleonských válek osazovalo malé dělo, aby útočník měl alespoň nějakou palebnou podporu. Stejnými čluny se pak přepravovala a vyloďovala i těžší děla, která měla zajistit předmostí a podporovat další postup útočníka.

V amerických dějinách se za první vyloďovací operaci jednotek USA pokládá výpad na Bahamy počátkem roku 1776. V neděli 3. března 1776 se poprvé americká jednotka vylodila z velrybářských člunů (lodní člun se zádí stejně špičatou, jako je příď) na ostrově New Providence a poté dobyla britskou pevnost Fort Montagu. O den později američtí útočnici dobyli i pevnost Fort Nassau a s kořistí 24 sudů střelného prachu, 40 velkých, 12 menších děl a 18 moždířů se vrátili zpět. V březnu 1847 se za mexické války vylodilo 12 tisíc amerických vojáků, námořníků a mariňáků u přístavu Vera Cruz. Jednalo se o nejvýznamnější vyloďovací operaci USA až do 2. světové války. Pro tento účel byly jednotky námořní pěchoty, rozptýlené po jednotlivých lodních posádkách, poprvé v dějinách USMC soustředěny a nasazeny jako celistvý útvar. Výjimečně použily vyloďovací prostředky, tzv. příbojové čluny, postavené přímo na objednávku pro účely této obojživelné operace, do nichž pak za úmorného vedra mnoho hodin sestupovali z transportních lodí.

Jinak se po celé 19. století vyloďovací technika nezměnila, čluny, na nichž se v roce 1898 vylodili Američané na Filipínách za španělsko-americké války, se v podstatě nelišily od těch bahamských. Jediná inovace spočívala v tom, že pár člunů, vybavených již dieselovým motorem, vleklo veslové.

Během krymské války sice Britové a Francouzi vysadili na Krymu expediční sbor o síle 51 tisíc mužů, avšak k vývoji vyloďovací techniky přispěli snad jenom stavbou plovoucích baterií. Speciální úpravy vyloďovacích člunů uskutečnili Britové až za 1. světové války v nešťastné dardanelské operaci, kterou prosadil Winston Churchill. Teprve až kulomety dokázaly „zamést“ celou vyloďovací pláž, snahy urychlit a usnadnit výstup útočících jednotek z člunů na pevnou zemi dostaly zelenou. Doposud museli námořní pěšáci pracně překračovat boky člunů, seskakovat do příboje a brodit se vodou až desítky metrů, než dosáhli pláže, kde mohli teprve zalehnout a krýt se před palbou. V „polních“ improvizacích opatřila britská flota svoje vyloďovací čluny lávkami a rampami trčícími po bocích před příď, aby se po nich dalo rychle a snadno seběhnout přímo na pláž. Ironií osudu se tato opatření blahodárně projevila až při evakuaci, když se spojenci stahovali zpět na moře. Ihned po krachu se pak objevily ironické komentáře, které tvrdily, že evakuace se stala jediným úspěchem celé obojživelné operace.

Higgins a jeho čluny

V období mezi světovými válkami západní demokracie zbrojní programy seškrtávaly až na kost, takže výzkum a vývoj speciálních vyloďovacích prostředků byly čistou utopií. O to více vojenským odborníkům vyrazili dech Japonci, kteří pro vylodění svých expedičních jednotek v Číně opatřily v roce 1937 nákladní lodě příďovými vraty.

S vyostřováním mezinárodní situace se prezidentu Rooseveltovi podařilo přimět Kongres, aby uvolnil příslušné sumy na obranu. Jenže chyběla kontinuita a vývojové týmy specialistů, především v oblasti vyloďovací techniky, která sama o sobě byla terra incognita. Nezbylo než vzít zavděk nadanými amatéry. O jednom z nich jsem již v Mrožovinách psal. V článku „Neohrabaný dělník pacifické války“ (14. 8. 2002) jsem popsal vývoj a nasazení obojživelných pásových vozidel LVT, jejichž idea pocházela od floridského inženýra Donalda Roeblinga. Vozidlo, které se pak stalo základním bojovým prostředkem námořní pěchoty, navrhl jako čistě mírový stroj, jenž měl v období orkánů sloužit k evakuaci lidí z floridských bažin.

Vyloďovací čluny Higgins vznikly obdobně. Koncem 30. let lodní konstruktér Andrew J. Higgins z New Orleansu vyprojektoval motorový člun, určený pro plavbu v bažinaté deltě řeky Mississippi. Jednalo se o hranaté plavidlo z překližky (trup typu šarpie) s pramicovou přídí, kterou tvořil „špalek“ masivního dřeva. Zadní část dna byla vyklenuta, aby lépe kryla lodní šroub, zespodu ještě chráněný masivní lištou vybíhající z kýlu. Konec lišty tvořil patní ložisko kormidelní perutě, takže všechny důležité prvky pohonu a kormidelního zařízení byly dobře chráněny před poškozením v případě, že by člun najel na dno. Silná konstrukce přídě umožňovala „Eurece“, jak Higgins svůj výtvor nazval, najet plnou rychlostí i na šikmou stěnu betonové hráze, aniž by došlo k poškození.

Člun o délce 11,2 m a s ponorem 0,5 m byl vybaven uzavřenou kabinou a měl sloužit potřebám prospektorů, kteří v deltě Mississippi hledali naftu a zemní plyn. Z jeho konstrukce pak vyšel vyloďovací člun, který objednala americká armáda pod označením LCP(L) - Landing craft Personnel (Large). Prakticky jenom zmizela kabina, kterou nahradila otevřená trupová „vana“. Kormidelník měl místo na přídi, za jakýmisi dvojkřídlými „létačkami“ z pancéřového plechu, které kryly před palbou z čela celý nákladový prostor, do něhož se vešlo 25 plně vyzbrojených vojáků, nebo jiný vojenský materiál do hmotnosti 3674 kg.

K pohonu sloužila celá plejáda benzinových a naftových motorů. Nejběžnější byl šestiválcový diesel Gray Marine 64HN9, jehož 225 „koní“ dávalo „higginsboatu“ maximální rychlost 8 uzlů (asi 15 km/hod). Kromě kormidelníka tvořili posádku dva kulometčíci, kteří obsazovali střeliště s kulomety Browning .30 (na přídi vedle sebe). Čluny LCP(L) jsou pak těmi „Higginsy“ z knihy o Guadalcanalu, ony nesly veškerou tíži první americké obojživelné operace v Tichomoří. Naštěstí během vlastního vylodění Japonci nekladli odpor, takže americká námořní pěchota nemusela platit krvavou daň za základní nedostatek konstrukce - za pevnou příď, která nutila mariňáky pracně přelézat boky a seskakovat do vody - vyloďovat se stejně neohrabaně jako před sto lety jejich kolegové u Vera Cruz. Tehdy ale ještě neexistovaly automatické zbraně.

LCVP

Velení USMC si bylo tohoto nedostatku vědomo a požadovalo na Higgins Boat Company jeho odstranění. Firma odpověděla konstrukcí LCP(R) - Landing Craft Personnel (Ramp). Místo masivního bloku dřeva tvořil nyní příď rám, do něhož byla zavěšena malá rampa (viz foto na hlavní stránce u upoutávky). To sice znamenalo revoluční obrat v konstrukci malých vyloďovacích plavidel, ale pořád to nebylo to pravé - rampa byla příliš malá, aby po ní mohlo vyjet byť to nejmenší vozidlo.

Uspokojivé řešení přinesla až další Higginsova konstrukce - vyloďovací člun LCVP (Landing Craft, Vehicle Personnel), který se stal nejrozšířenějším a tedy nejdůležitějším vyloďovacím prostředkem Spojenců za 2. světové války. Právě za jeho rampami se kryla většina vojáků, kteří 6. června 1944 vzali útokem „Festung Europa“.

Plavidlo bylo konstruováno výhradně z nedeficitního dřeva - dubu, borovice a mahagonu. Jenom rampa byla ocelová, šroub, kormidelní peruť a patka z bronzu. Člun měl celkovou délku 10,9 m, šířku 3,2 m a ponor 1 m, když byl plně naložen a jeho výtlak překročil 12 t. Jeřábová váha činila 8,4 t, s lehkým nákladem 6,8 t. Nákladová „vana“ o rozměrech 5,3 x 2,4 m umožnila přepravovat až půltunové nákladní automobily, např Dodge řady WC60. Pohon nejčastěji zajišťoval šestiválcový diesel Gray Marine 225 HP, s nímž LCVP ujížděl maximální rychlostí 12 uzlů a měl dosah 110 námořních mil při plné zátěži. Vnější boky trupu chránil pancéřový plech o síle 6 mm, palebnou podporu při vylodění poskytovaly dva kulomety Browning .30 nebo .50, lafetované na záďové kryté palubě. Před hranou záďové paluby se pak pod hranolovitým krytem nacházel motor a vlevo od něj stanoviště kormidelníka. Rampa, jichž bylo několik typů, se sklápěla pomocí elektrického navijáku. Její výška činila 2,1 m, což dávalo i šířku vodního „příkopu“, který umožňovala překonat.

Do konce 2. světové války Higgins Boat Company vyrobila více než 20 tisíc těchto člunů. Další tisíce jdou na konto loděnic Chris Craft (dnes vůdčí americký výrobce sportovních motorových člunů) a Owens Yacht. Počtem jednotek tvořily čluny LCVP 92 % celkového lodního inventáře US Navy za 2. světové války. Do vylodění v Normandii bylo nasazeno 1089 člunů, z nichž 26 bylo ztraceno na pláži Utah a 55 na pláži Omaha.

Psáno v Praze 10. 6. 2003.
Prameny:
WWII US Landing Craft in Action
Squadron/Signal Publications
J. Robert Moskin
Dějiny námořní pěchoty USA
Čluny Higgins mají i svou webovou stránku.

Další články autora

Autor : František Novotný 🕔12.11.2004 📕9.147

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře