Říkali jí Hirošima

Autor : František Novotný 🕔11.11.2004 📕13.127

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

V polovině 50. let studená válka už nabrala pěkné otáčky. Existence jaderných zbraní nutila oba hlavní rivaly hledat nové zbraňové systémy jak pro zasazení prvního úderu, tak pro odvetu. Dne 16. září 1955 Sověti dosáhli podstatného úspěchu, když se jim z vynořené dieselelektrické ponorky B-67 (projekt „611“, v kódu NATO „Zulu“) podařilo odpálit balistickou střelu - a o několik dní později, 24. září 1955, položit kýl pod první ponorku s jaderným pohonem.

Nabízelo se obě zbrojní inovace spojit do jednoho strategického zbraňového systému. Ale až po roce, 26. srpna 1956, Rada ministrů SSSR schválila projekt na stavbu raketonosné jaderné ponorky, pro niž se razil termín „podmořský křižník“ (krejserskaja podvodnaja lódka). Tak se zrodil projekt „658“, v kódu NATO „Hotel“.

Hlavním úkolem této nové třídy ponorek měly být jaderné údery na pozemní cíle protivníka - administrativní a průmyslová centra, velké aglomerace, vojenské základny a přístavy (nikoli tedy jen na vojenské cíle, jak uváděli exsovětští důstojníci v TV pořadu).

Technický popis

Projekt „658“ zpracovala konstrukční kancelář CKB-18 pod vedením šéfkonstruktéra S. N. Kovaljova. Ke konstrukčním pracím se přistoupilo v září 1956 a pro urychlení projektu se použily konstrukční uzly ze staršího projektu „627“ (stíhací jaderná ponorka, v kódu NATO „November). Vstupní projekt byl hotov v prvním čtvrtletí 1957 a kvůli časovému tlaku musela být opuštěna idea vyřešit vypouštění raket zpoza hladiny. Bylo rozhodnuto, že jaderná ponorka bude vyzbrojena raketovým komplexem D-2 se střelami R-13 odpalovanými po vynoření, jehož konstrukce se právě chýlila ke konci. K pracím na modifikovaném projektu „658M“, který již uměl vypouštět rakety při ponoru, se přistoupilo v roce 1958.

Navázání na projekt „627“ dalo nové ponorce do vínku příliš úzký trup klasického (odvozeného od kořistního U-bootu XXI) a nikoli „velrybího“ tvaru, který byl typický již pro první generaci amerických jaderných ponorek. Proto mohla být raketová sila zabudována do trupu jenom v jedné řadě a pro svou výšku musela procházet i věží ponorky. I přesto, že byla prodloužena, takže se protažená věž spíše podobala stěně, nesl projekt „658“ jenom tři balistické střely R-13. Klasikou bylo též dvouplášťové uspořádání s vnitřním tlakovým trupem rozděleným 9 přepážkami na 10 vodotěsných úseků. První, torpédový, obsahoval 6 torpédometů, druhý, akumulátorový, kromě 3 baterií hostil i důstojnické kabiny. Třetí tvořila velitelská centrála, čtvrtý, raketový, obsahoval 3 sila SM-60, v pátém stály pohonné dieselgenerátory, v šestém za sebou dva reaktory s bočně umístěnými výměníky/vyvíječi páry. Sedmý zaujímaly dvě parní turbíny, jež naháněly šestilopatkové vrtule, osmý, elektromotorový, vyplňovaly elektromotory plíživého chodu a ubikace posádky, devátý tvořily kabiny poddůstojníků, kuchyně, ošetřovna a sklady. A konečně desátý, záďový, vyplňovaly další spací kóje, nádrže na vodu a kormidelní stroje. Během provozu byly trupy některých jednotek částečně pokryty pláty gumy pohlcující zvukové impulsy sonaru.

Již z popisu trupu je patrné, že z hlediska pohonu byla „658“ vlastně hybridem a nikoli čistokrevnou jadernou ponorkou. Dvojí pohonné zařízení pochopitelně zaujímalo značný prostor, a proto se mohly instalovat jenom 3 rakety, kdežto americké ponorky třídy „George Washington“ již nesly 16 Polarisů.

Jaderná strojovna byla prakticky převzata z typu „627“. Tvořily ji 2 reaktory typu WM-A s tepelným nominálním výkonem 70 MW, chlazené vodou. Aktivní zóna s palivovými články byla navržena na 1500 hodin práce při nominálním výkonu a zahříváním ve výměnících se voda přetvářela na páru o teplotě 250 stupňů C v sekundáru při teplotě 300 stupňů C a tlaku 200 at primáru. Pára uváděla do chodu 2 turbíny 60-DM s hřídelovými výkony po 17500 k.

Klasická strojovna, oficiálně předurčená pro plíživý chod, ale fakticky zabudovaná jako rezerva v případě havárie jaderného pohonu, se skládala ze 2 motorgenerátorů DG-400 a elektromotorů PG-116 o výkonu 450 k. Při plavbě na hladině dosahovala „658“ rychlosti 15 uzlů s turbínami a 8,5 uzlu s elektromotory. Pod vodou, na hloubce 60 m, při 80 % výkonu reaktorů, činila rychlost 24,7 uzlu (pro laiky: rychlost pod vodou je při stejném výkonu z principu vyšší, neboť odpadá vlnový odpor, generovaný na rozhraní vzduch - voda) při dosahu 15 000 námořních mil. Autonomnost se 128 muži na palubě pak činila 50 dní.

Hlavní zbraní „658“ byly střely R-13 (4K50), v kódu NATO SS-N-4 „Sark“, určené speciálně pro ponorky. Jejich projekt, včetně řídícího ústrojí, byl skončen ve třetím kvartálu 1957, v únoru 1958 byly v Kapustin Jaru odzkoušeny raketové motory a přistoupilo se ke zkouškám na palubě ponorky dieselelektrického typu „629“ (Golf).

Jednalo se o jednostupňovou balistickou střelu s inerciálně naváděnou hlavicí, z níž se po oddělení, na sestupné části balistické křivky, vysunuly stabilizační plošky. Pětikomorový motor S 2713 pracoval s tekutým palivem TG-02 a okysličovadlem AK-27J. Byly to vysoce toxické látky, které při dotyku okamžitě vzplály. Proto se rakety plnily okysličovadlem již na základně a palivem teprve těsně před odpálením z nádrže na palubě ponorky. Byla to nemotorná operace, která prodlužovala operační dobu odpálení. Celý systém D-2, včetně odpalovacích šachet, byl přijat do výzbroje 13. října 1960 a kromě ponorek „Hotel“ sloužil i na třídě „Golf“ (projekt „629). Vydržel ve službě 13 let a z celkového počtu cvičných 311 odpalů bylo 225 úspěšných (ke konci nasazení 90 %). Příprava střely trvala 60 minut, interval jednotlivých odpalů 4 minuty, čas odpalu od vynoření ponorky 12 minut a střely se daly vypouštět až do stavu moře 5 (vlny 2 až 3,5 m).

Pomocná výzbroj, k vlastní obraně, sestávala ze 4 příďových torpédometů TA-658 ráže 533 mm se zásobou 4 torpéd a 2 příďových a 2 záďových torpédometů MGTA-658 ráže 400 mm pro vypouštění protiponorkových torpéd. Maximální hloubka pro vypouštění 533mm torpéd činila 100 m, pro ráži 400 mm 140 m (v modifikované verzi 250 m). Zpočátku se používala torpéda 53-61 a MGT-1, později typy SET-40, SET-65 a 53-65K. K obranné výzbroji patřily i akustické klamné cíle MG-14, jež se daly vypouštět v hloubce 30 až 40 m z torpédometů. V roce 1967 je nahradil zdokonalený typ MG-24 o hmotnosti 7 kg.

Hydroakustickou výstroj tvořil hydrolokátor „Arktika“. Jednalo se o první sovětský sonar s připojenou parabolickou anténou, pracující i v pasivním režimu šumonáměrů s měřením vzdálenosti. Při aktivní echolokaci měl dosah 8 km, při pasivní šumolokaci od 1 do 18 km. Jako doplňkový byl osazen pasivní sonar MG-10.

Součástí navigačního vybavení byl navigační systém „Pluton-658“ s dvojitým gyrokompasem , systém gyroazimut- horizont „Saturn-658“, log, astronavigační systém „Lira-1“, akustický hloubkoměr a 2 podledové echosondy „EL-1“.

Stavba a operační služba

Sérii ponorek „658“ stavěla loděnice „Nr. 402“ v Severodvinsku (dříve Molotovsk) a při stavbě trupů byla poprvé v SSSR uplatněna montážní metoda bloků. Série čítala 8 jednotek (K-16, K-19, K-33, K-40, K-55, K-145 a K-149) a jako první byla 11. října 1959 spuštěna na vodu K-19, jež si měla vysloužit děsivou přezdívku „Hirošima“. Již při provozních zkouškách, zahájených 17. října téhož roku, došlo k poruše předního reaktoru, kterou zavinila vada elektroinstalace. To vedlo ke změnám v aktivní zóně reaktoru, k výměně mnoha přístrojů a také k náhradě více než 150 m nerezového potrubí. K ověřovací plavbě došlo proto až od 13. do 17. července 1960, státní zkoušky na Bílém moři začaly 12. srpna 1960 a trvaly 27 dní. Při druhé ponorové zkoušce málem došlo k tragické nehodě, když na hloubce 300 m vnikla do 6. úseku voda. Velitel nařídil havarijní vynoření, při němž se K-19 silně naklonila na levobok. Po efektním výskoku na hladinu ponorka šedesátistupňový náklon naštěstí srovnala. Příčinou průsaku byla nedbalost loděnice - při výměně jednoho z plátů obšívky dělníci prostě zapomněli na těsnění.

Zkušební odpal střel R-13 proběhl bez závad a v protokolu se objevily reálné časy. Doba mezi otevřením šachty a odpalem první rakety činila 1 min 45 s, interval mezi odpalem první a druhé střely 3 min 31 s. Při rychlostních zkouškách dosáhla K-19 pod hladinou rychlosti 23,8 uzlu při 80 % reaktorového výkonu, což dávalo výpočtovou rychlost 25,9 uzlu na plný výkon. Sovětské námořnictvo svoji první jadernou raketonosnou ponorku převzalo 12. listopadu 1960.

Ponorky typu „Hotel“ byly zařazeny do Severní floty, kde vytvořily samostatnou 206. brigádu, jež byla dislokována na základně Zapadnaja Lica. Sloužily v ní i ponorky „627A“. V červenci 1961 se brigáda reorganizovala do dvou divizí, které utvořily 1. flotilu atomových ponorek Severní floty SSSR. Jejím velitel se stal kontradmirál Sorokin, náčelníkem štábu Šapovalov. Divizi č. 31 tvořily první ponorky série „658“, K-19, K-55 a K-33. V roce 1964 se 31. divize přemístila na základnu Jagjelnaja jako součást 12. eskadry, jež se v roce 1969 transformovala do 3. flotily atomových ponorek. V roce 1963 a 1968 dvě „658“ posílily Tichomořské loďstvo.

První roky operační služby přinesly množství tu méně tu více závažných havárií. Podle admirála Kasatonova, velitele Severní floty v letech 1962 - 4, měl k 1. březnu 1962 z 13 zánovních ponorek 1. flotily (5 „568“ a 8 „627) k dispozici do operačního nasazení jenom 8 plavidel. Téměř 50 % všech operačních plaveb muselo být přerušeno kvůli technickým poruchám.

Tou nejhorší se pak stala havárie K-19 v červenci 1961, jíž byl věnován již zmíněný televizní pořad na ČT2. Šestnáctého dne plavby se poškodilo potrubí primárního okruhu. Tím byl přerušen odvod tepla z reaktoru, jeho teplota počala stoupat a hrozilo roztavení, což by znamenalo smrtelné zamoření celého plavidla, respektive masivní únik radioaktivity do Atlantiku. Tomu nejhoršímu se podařilo zabránit, když skupina námořníků přivařila k primárnímu okruhu trubku nouzového chlazení. Museli pracovat v reaktorovém úseku, který byl zamořen úniky z poškozeného potrubí a 8 mužů (spíše chlapců kolem dvaceti) podlehlo nemoci z ozáření. Poté, co byla ponorka odvlečena zpět na základnu, musela být celá posádka hospitalizována a dalších 23 mužů se stalo trvalými invalidy. Kapitán zemřel v roce 1998, zřejmě též předčasně následkem ozáření.

K-19 byla poté podrobena dekontaminaci, opravena a zařazena zpět do služby. Námořníci Severní floty ji pak překřtili na „Hirošimu“. Je zajímavé, že to byla právě ona, která ze všech jaderných raketonosných ponorek 1. generace vydržela nejdéle ve službě. Vojenskou zástavu na ní spustili až v roce 1991, takže se mohla připojit ke svým sestrám, které už dávno rezavěly na odstavných úvazištích. Stojí dodnes v doku základny Vidajevo.

Konečné hodnocení

Ve srovnání s americkými raketonosnými ponorkami třídy „George Washington“, jejíž první jednotka vstoupila do služby 30. prosince 1959, měl typ „658“ k dispozici větší jak tepelný tak strojní výkon a vyznačoval se vyšší rychlostí. Sovětské „Hotely“ se též mohly ponořit do větší hloubky (300 oproti 210 m) a každý člen posádky měl svoji spací kóji. Tím ale výčet předností končí. Oproti svým americkým rivalům byly „658“ se svými třemi střelami, navíc handicapovanými kapalinovými raketovými motory, hluboce podzbrojeny a v původní verzi deklasovány tím, že mohly odpalovat střely jenom na povrchu, kde by se staly snadnou kořistí protiponorkových sil NATO.

Tento fatální nedostatek byl odstraněn u modifikace „658M“ a „658T/U“, když se Sovětům 10. září 1960 konečně podařilo vypustit raketu z hloubky 30 m a při rychlosti nosiče (zkušební ponorka B-67) 3,2 uzlu. Výsledkem úspěšné zkoušky byl odpalovací komplex D-4, na který Sověti „Hotely“ přezbrojili v letech 1964 - 70 (a při té příležitosti opatřili záložním chlazením reaktorů, aby se nemohla opakovat tragédie K-19).

Nicméně, co se odstranit nedalo, byla zarážející hlučnost. Podle vzpomínek N. Zatijeva, prvního velitele K-19, se chytil za hlavu, když zjistil, že úroveň decibelů přesahuje všechny možné normy... Další vadou, kterou se podařilo odstranit jenom částečně, byl malý dolet střel R-13, který činil toliko 600 km. U modifikovaných střel R-21 (v kódu NATO SS-N-5 „Serb), zavedených do výzbroje 15. května 1963, jež se daly odpalovat zpod hladiny komplexem D-4, se sice podařilo prodloužit dolet, ale byl stále menší než u amerických Polarisů A-1, jejichž obsluha byla díky motoru na tuhé palivo snazší a rychlejší, provoz spolehlivější a hlavně bezpečnější.

Tou největší vadou, byť nevyplývající z takticko-technických dat, avšak byla ukvapenost vývoje typu „658“, na ni navazující neověřenost konstrukce a uspěchaná a nekvalitní výroba. To poslední mělo na svědomí i havárii K-19, jež pak stála život 8 námořníků. Příčinou byl totiž nekvalitní a nezkontrolovaný svár. Četné havárie, provázející operační nasazení prvních sovětských jaderných raketonosných ponorek, způsobily, že Sověti si netroufli je nasadit do kubánské krize, jež vypukla na podzim 1962, ačkoli se s nasazením spěchalo právě proto, aby Chruščov mohl v této válce nervů typ „658“ položit na stůl jako sovětský trumf.

Mezi vysoké štábní důstojníky, kteří si byli kontraproduktivního chvatu vědomi, patřil i velitel Severní floty v letech 1952 - 62 admirál A. T. Čabaněnko. Jeho připomínky - že by bylo lepší si popřát času na dopracování projektů a na technologické zvládnutí důležitých konstrukčních uzlů, jakož i na zkvalitnění výroby - vyvolaly takový odpor vrchního velitele loďstva SSSR admirála Gorškova, že musel odstoupit.

Ponorky typu „568“ byly prostě, ve snaze dohnat v tomto typu zbraní náskok USA, předčasně nasazené prototypy, které se „dopracovávaly“ během služby. Což byl pro Sovětský svaz a jeho ozbrojené síly příznačný postup.

Takticko-technická data K-19

Výtlak na hladině/pod: 4080/5242 t
Rozměry, délka x šířka x ponor: 114 x 9,2 x 7,7 m
Hloubka ponoru: 300 m
Počet raket: 3
Výkon: 15000 k
Rychlost na hladině/pod: 15/27 uzlů
Posádka: 128

Psáno v Praze 16. 1. 2004 na základě článku „Hiroszima i jej siostry“ v časopise „Okrety vojenne“ 6/2003
Autor : František Novotný 🕔11.11.2004 📕13.127

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře