Vítězství v Atlantiku

Autor : František Novotný 🕔11.11.2004 📕7.198

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Žádné z válčišť 2. světové války nemělo blíže k čistému matematickému modelu než bitva o Atlantik, v níž se nacistické Německo pokoušelo zablokovat spojenecké lodní trasy. Kvůli převaze spojeneckých hladinových plavidel spočinula záhy celá tíže tohoto úkolu na ponorkové zbrani a obě strany měly přesně spočítané meze, po jejichž překročení by se buď zhroutila spojenecká lodní doprava, nebo naopak ofenzíva německých ponorek. Bitva o Atlantik se tak stala soubojem ekonomické a technologické vyspělosti obou protivníků.

Spojenecká technická převaha

Všichni zasvěcení činovníci zemí Osy věděli, že válku mohou vyhrát jedině za předpokladu, že ji ve svůj prospěch rozhodnou dříve, než USA převedou svůj obrovitý ekonomický potenciál na zbrojní výrobu. To se, naštěstí, nezdařilo a způsobilo i obrat v bitvě o Atlantik. Jestliže v roce 1939 produkovaly americké loděnice 101 tisíc BRT obchodního lodního prostoru, v roce 1942 to již bylo 5,4 milionu BRT a o rok později 12 milionů BRT. Jestliže se až do roku 1942 spojenecká tonáž v absolutní hodnotě zmenšovala, v roce 1943 narostla o 12 tisíc BRT.

Ruku v ruce rostla i produkce válečných lodí, speciálních protiponorkových plavidel. Již před válkou Britové na základě trupu lovecké velrybářské lodi poháněné jednoduchým parním strojem zkonstruovali korvetu, jež záhy prokázala svoji užitečnost. Ve válce pak britsko-americká spolupráce na poli protiponorkových plavidel zrodila větší a výkonnější typ, pro nějž byl opět zvolen název válečné plachetní lodě z období napoleonských válek. Fregaty již byly poháněny parními turbínami jako torpédoborce, nesly větší zásobu hlubinných náloží a příslušných vrhačů, jako novinku granátomet Hedgehog a později Squid a silnější univerzální dělostřeleckou výzbroj pro vlastní obranu jak proti cílům hladinovým tak vzdušným.

Protiponorkový granátomet Hedgehog pak znamenal revoluci v taktice protiponorkového boje. Hlubinné nálože, jež byly vynalezeny za 1. světové války, se původně ručně svrhávaly ze zádě, asi tak jako když povozníci shazují pivní sudy z korby náklaďáku. Později dostala protiponorková plavidla boční vrhače, jež vymršťovaly hlubinné nálože asi 50 m od boků do stran. Tím se sice dopadové pole rozšířilo, avšak při útoku muselo protiponorkové plavidlo dosáhnout pozice přímo nad ponorkou. To němečtí ponorkáři dobře věděli a protože odposlechem poznali, kdy je lovec nad nimi, dokázali se ze smrtelného sevření hlubinných náloží vykroutit. Hedgehog, v podstatě salvový trnový minomet, jenž se zaměřoval celou lodí, pak učinil nájezd nad cíl zbytečným, neboť vrhal před příď do vzdálenosti kolem 100 m 16 až 24 střel s kontaktním zapalovačem. Trny odpalovací rampy byl tak skloněny, aby „miny“ pokryly elipsu asi 80 x 50 m. Po dopadu na hladinu klesaly svisle do hloubky a stačil „dotek“ s jedinou, aby měl U-boot dost. Hedgehogy a pozdější tříhlavňové protiponorkové minomety Squid, jež se daly přesně zaměřovat podle údajů sonaru, pak německé ponorky totálně zaskočily a zbavily jejich velitele jednou provždy jistoty a sebedůvěry.

Ještě hroznější metlu na ponorky vytvořili v roce 1943 Američané. V obdobě bojového svazu útočné letadlové lodi vytvořili protiponorkový svaz eskortní letadlové lodi. Jednalo se o malá plavidla sériově stavěná na trupech rychlých obchodních lodí asi s dvacítkou letadel na palubě. Letadla se lišila specializovanou výzbrojí, v roli huntera nesla radar a další vyhledávácí prostředky, v roli killera pak hlubinné nálože, řízená torpéda, kanony a neřízené rakety. Americký průmyslník Kaiser dokázal za rok vyrobit 50 těchto eskortních letadlových lodí (typ „Casablanca) a skupiny kolem letadlových lodí „Bogue“, „Card“, „Core“ a „Santee“ v létě 1943 likvidovaly vlčí smečky německých ponorek s takovým úspěchem, že zbytky velkoadmirál Dönitz z Atlantiku odvolal (viz „Porážka vlčích smeček).

Neméně významná byla inovace vlastní výzbroje. Původně elektromechanický echolot ASDIC k lokalizaci ponorek ultrazvukem nahradil elektronizovaný sonar, vybavený již obrazovkou, což zjednodušilo obsluhu a zpřesnilo a zrychlilo vyhledávání. Konstrukce centimetrového radaru umožnila lokalizovat i pouhý periskop, obrovskou pomocí pak bylo zavedení VKV radiotelefonie – příruční vysílačky Talkie Walkie (předchůdce dnešních mobilů) a rádiového zaměřování. Od roku 1944 každá německá ponorka v okamžiku rádiové komunikace, ať už s velitelstvím ve Francii nebo s jinou ponorkou, byla ihned zaměřena a stala se zvěří pro některou „loveckou“ skupinu. VKV radiotelefonie pak umožnila těsnou taktickou spolupráci několika protiponorkových plavidel, jež mohla vytvářet sehrané týmy.

V tomto směru byl průkopníkem anglický komodor John F. Walker, velitel 2. a 36. eskortní skupiny Royal Navy, který s pomocí Talkie Walkie vypracoval metodu plíživého útoku. Aplikoval dělbu práce stopaře a zabijáka na lodě. Jedno plavidlo pomocí sonaru cíl sledovalo a jeho velitel VKV radiotelefonem naváděl druhou loď, jež se plně soustředila na odpalování hlubinných náloží a dalších protiponorkových střel. Fungovalo to asi tak, jako když dnes mobilním telefonem navádíte návštěvu, která k vám jede poprvé.

A konečně měli Spojenci k dispozici protiponorková samonaváděcí torpéda. Jednalo se o americké torpédo Fido vypouštěné z hlídkových bombardérů. Zbraň byla utajena do té míry, že ani letci nevěděli, co vlastně jejich letoun nese. U Pobřežního velitelství RAF se používal krycí název „mina Mark XVI“ a pilot dostal jenom „kuchařku“, v jaké fázi útoku má tuto „minu“svrhnout. Tento praotec všech řízených torpéd byl opravdu neúprosný zabiják. Jak vyplynulo ze srovnání spojeneckých a německých válečných deníků a hlášení po válce, v jenom případě pronásledovalo Fido ponorku 10 minut, než ji poslalo ke dnu. Obětí Fida se stal i Dönitzův syn.

Němci také měli samonaváděcí torpédo. Od září 1943 je nasadili do výzbroje pod názvem Zaunkönig. Navádělo se na zvuk lodní vrtule a Spojenci rychle našli obranu v podobě Foxeru, za lodí vlečené „řehtačky“. Další inovací bylo zavedení šnorchlu - dýchací trubice a odvodu dieselových spalin v jedné svislé troubě nad věží ponorky s automatickou klapkou proti průniku vody při nenadálém ponoření nebo při vlnění. Šnorchl umožnil skrýt se před radarem - plout na periskopové hloubce s dieselovým pohonem, dobíjet přitom baterie a obměňovat vzduch v ponorce. Pro sníženi odrazu radarových vln byla jeho hlavice pokryta rýhovanou gumou.

To ale bylo prakticky vše, neboť Němci, aby udrželi vysokou produkci ponorek (v letech 1942 - 43 postavili 517 člunů, takže i přes vysoké ztráty počet ve službě stále stoupal: červenec 1843 415, leden 1944 436, duben 444), prováděli jenom drobné inovace a ke konstrukci kvalitativně nových typů přistoupili pozdě a kvůli leteckými útoky rozrušenému hospodářství nedokázali rozjet jejich sériovou výrobu.

Poslední koordinovaná akce U-bootů

Atlantická kampaň v létě 1943 stála Kriegsmarine 68 ponorek. Němci se na Atlantik vrátili až v září, vyzbrojeni torpédy Zaunkönig, do nichž vkládali velké naděje. Částečný úspěch měla smečka „Leuthen“, která za bouře v severním Atlantiku potopila 6 obchodních lodí a 3 eskorty z konvojů ON-202 a ONS-18. Jenže při útocích na další konvoje spojenecké hlídkové bombardéry z islandských základen 3 „vlky“ zničily. V říjnu 1943 skupina „Rossbach“ zaplatila potopení jediné obchodní lodi ztrátou „U 419“, „U 643“ a „U 610“. Další konvojová bitva v severním Atlantiku dopadla ještě hůře, 8 : 1 ve prospěch Spojenců. Činily se i svazy eskortních letadlových lodí u Azor - dostaly 6 ponorek. Celkem za září a říjen ztratili Němci 25 U-bootů, přičemž z 2468 lodí plujících v 64 konvojích ulovili jenom 9 jednotek.

Dönitz ale své lidi tvrdohlavě hnal do dalších bitev. V listopadu 1943 německý průzkumný letoun odhalil velký konvoj u portugalského mysu Sao Vincente. Celkem zaútočilo 34 ponorek, avšak eskorta 19 protiponorkových plavidel všechny útoky odrazila a 3 U-booty (U 211, U 536, U 538) poslala na dno oceánu. Při útocích na konvoje SL-140 a MKS-31 je následovaly i „U 542“ a „U 86“.

Z německého pohledu rok 1944 nepřinesl žádný obrat k lepšímu. V polovině ledna Dönitz rozestavil 30 ponorek v širokém oblouku kolem Britských ostrovů od Shetland až k Brestu. Akce skončila fiaskem. Od 29. ledna do 24. února eskortní síly dostaly 11 U-bootů, z toho skupina komodora Walkera 6 člunů (celkově činí Walkerovo skóre 14 U-bootů). K další akci zatroubil Dönitz 18. března 1944. Dopadla stejně neúspěšně, a stala se tak posledním hromadným útokem německých ponorek v severním Atlantiku, neboť 22. března velitel Kriegsmarine všechny skupiny ponorek, i západně od Islandu, rozpustil a většinu U-bootů stáhl na základny. Současně jejich velitelům zakázal útočit na konvoje. Ty, kryty letectvem na celé ploše oceánu, jej přeplouvaly prakticky beze ztrát. Za období leden a březen 1944 přeplulo severní Atlantik 3360 spojeneckých lodí ve 105 konvojích a byla potopena jenom 3 plavidla - avšak za cenu 36 U-bootů! V dubnu ztráty narostly o dalších 10 ponorek, které, operující buď samostatně nebo maximálně ve dvojicích, trávily většinu bojových plaveb pod vodou odkázány na šnorchl. Zaútočit na spojeneckou loď znamenalo podepsat si rozsudek smrti. Z dravců, jež před 4 roky budili takovou hrůzu, se stala štvaná zvěř. A tak to zůstalo až do května 1945.

Psáno v Praze 9. 3. 2004, prameny:
J. Lipinski, Druga wojna swiatowa na morzu
A. Perepeczko, Bitva o Atlantik
P. Kemp, Námořní války
Encyklopedie konfliktů 20. století.
Autor : František Novotný 🕔11.11.2004 📕7.198

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře