Dobytí Guamu

Autor : František Novotný 🕔11.11.2004 📕9.558

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Jestliže na čerstvě otevřeném západoevropském válčišti se od 6. června 1944 generál Eisenhower strachoval o postup invazních spojeneckých jednotek do hloubi Francie, v Tichomoří jeho velitelští kolegové admirál Nimitz a generál MacArthur měli obdobné obavy o operaci „Forager“, jejíž provedení svěřili admirálu Spruancemu. Začátkem léta 1944 situace nazrála natolik, že americké tichomořské síly si mohly troufnout zaútočit na Marianské ostrovy - na „vnitřní závoru“ tarasící další postup k japonským domácím ostrovům. Jednalo se o strategický obchvat, když pádem Marian by bylo odříznuto hlavní japonské postavení v Pacifiku - Karolíny s největší japonskou základnou Truk. Japonci na Marianách drželi silnou pozici skládající se z opevněných základen na ostrovech Saipan, Tinian, Rota a Guam. V případě posledně jmenovaného se jednalo o kořist - ještě v mírových dobách zde Američané vybudovali letiště, ale protože v souladu s Washingtonskou smlouvou nesměli ostrov opevnit, padl Japoncům do rukou po minimálním odporu ihned v prosinci 1941.

Nyní ale byl Guam spolu s Tinianem, Rotou a Saipanem až po zuby opevněn a k dobytí Marian, které poté, co se američtí plánovači rozhodli obejít od severu Karolíny, představovaly klíč k předpolí Japonských ostrovů, nasadili Američané největší síly od počátku války. K provedení operace „Forager“ rozčlenil Spruance své síly do dvou svazů. Invazní loďstvo pod velením ostříleného kozáka admirála Turnera čítalo 540 plavidel, z toho 11 eskortních letadlovek, 7 starých bitevních lodí (postavených za 1.S.V.), 6 těžkých a 4 lehké křižníky, 116 torpédoborců, 111 transportérů vojska, 185 velkých výsadkových plavidel, 44 minolovek a 56 pomocných lodí - tedy minimálně tolik hlavních plavidel, kolik měl Eisenhower v Normandii. Útočný a krycí svaz viceadmirála Mitschera, nahrazující v tomto srovnání letiště v Anglii, pak měl 15 útočných letadlovek s 819 letouny, 7 bitevních lodí, 3 těžké a 10 lehkých křižníků a 58 torpédoborců.

Předehra ve Filipínském moři

Zpracovávání“ cílových ostrovů a japonských komunikací zahájilo americké palubní letectvo již v dubnu 1944 nálety na Marcus (zde mají původ záběry střemhlavého bombardování z filmu „The Fighting Lady“) a na ostrov Wake, v červnu byl napaden Jap, Truk a Palau na Karolínách. To Japonce vyprovokovalo vsadit vše na jedinou kartu generální bitvy, do níž sešikovali 9 letadlovek, 5 bitevních lodí, 11 těžkých a 2 lehké křižníky, 28 torpédoborců a 14 ponorek. Dne 10. června byly oba americké svazy spatřeny japonským létacím člunem „Emily“, který ještě než byl sestřelen (autentické barevné záběry z fotokulometu též ve filmu „The Fighting Lady), stačil předat hlášení o Američanech. Mitscher ale jenom přidal páru a příštího dne udeřil na Mariany náletem 225 palubních letounů. Na letištích Roty, Guamu, Tinianu a Saipanu bylo zničeno 110 japonských letadel při vlastní ztrátě 11 strojů. Dne 15. června se do akce zapojila těžká děla amerických bitevních lodí a křižníků a vojskové transportéry jako k prvním zamířily k plážím Saipanu. První výsadkovou vlnu tvořilo 850 obojživelných pásových vozidel LVT, tzv. „amtraků“ a „amtanků“, k nimž v Evropě neměl generál Einsenhower důvěru. I přes palebnou podporu „amtanků“ přibila japonská obrana Američany na úzký pruh pláže. Teprve večer, když bylo na břehu 8 000 vojáků se za pomoci vyloděných tanků podařilo předmostí rozšířit na šířku 9 km a do hloubky 1 500 m.

V tutéž dobu plulo plnou parou k Saipanu japonské loďstvo. Již 13. června 1944 je zpozorovala americká ponorka „Redfin“ a 15. června i ponorka „Flying Fish“. O dva dny později si Japonce jako štafetový kolík převzala ponorka „Cavalla“. Admirál Spruance, který pokládal za svůj hlavní úkol dobýt Mariany, se rozhodl počkat u ostrovů a zaútočit, až se japonské loďstvo přiblíží na dosah jeho palubního letectva. Tím si vykoledoval první úder. Ráno v 08.30 dne 19. června 1944 vrhl admirál Ozawa do útoku svoje palubní letectvo ve 4 vlnách a úhrnném počtu 354 strojů. Americké radary je odhalily na vzdálenost 130 mil a následující vzdušné boje vešly do historie amerického palubního letectva jako „střílení krocanů u Marian“, neboť Japonci ztratili 70 % nasazených strojů za minimálních amerických ztrát. Jako nejlepší „řezník“ na americké straně se ukázal být palubní stíhač Grumman řady F6F „Hellcat“.

K dovršení japonské smůly se 19. červen 1944 stal také svátkem amerických ponorkářů, když napřed v 09.10 ponorka „Albacore“ torpédovala zbrusu novou japonskou letadlovku „Taihó“ a v 12.20 „Cavalla“ zasáhla letadlovku „Šókaku“. Ve tři odpoledne již byly obě obrovské lodi pod vodou, když si do hlubin s sebou stáhly na 2 000 námořníků. Po největší bitvě letadlových lodí během 2. světové války Ozawovi nezbylo než dát se na útěk a Američané jeho lodě znovu nalezli až 20. června pozdě odpoledne. Přesto se admirál Mitscher rozhodl k leteckému útoku, který se stal další legendou amerického palubního letectva. Již za soumraku americké palubní letouny, kterým nezbývala ani polovina paliva a tak napadaly prvně zpozorované cíle, potopily letadlovku „Hijó“ a „Zuikaku“ proměnily ve vypálený vrak. Těžké poškození si odnesly též letadlovky „Rjúhó“ a „Čijoda, stejně jako bitevní loď “Haruna„ a těžký křižník “Maja„. Cenou za tento konečný úspěch v bitvě, jež dostala jméno I. bitva ve Filipínském moři, byla ztráta asi 60 strojů, které se rozbily o letové paluby, nebo zřítily do moře při nočním návratu na Mitscherovy letadlovky. Většina letců ale byla vylovena. Nicméně Mitscher (a po něm i Spruance) si musel vyslechnou pár peprných slov za to, že nezničil Ozawu úplně a nechal zbytky jeho floty uprchnout.

Na řadě je Guam

Poté, co se japonští obránci Saipanu nedočkali posil a podpory od Ozawy, byli nuceni ustupovat před americkým tlakem. Dne 7. července, tři týdny po vylodění, přešlo na levém křídle do divokého bodákového protiútoku 3 000 Japonců, kteří prorazili linie a pronikli až na vyloďovací pláže, kde dobyli sklady zbraní a munice, přepadli lazarety a dobíjeli raněné. Tento zběsilý útok zastavila až baterie houfnic, která jej rozbila šrapnelovou palbou na vzdálenost 50 m! Takovému protiútoku nebyli vystaveni Američané ani na Pont d´Hoc.

Nicméně se jednalo o křeč, po níž se organizovaný japonský odpor na Saipanu zhroutil jen proto, aby následovalo ještě hrůznější dějství, neboť civilní japonské obyvatelstvo, zmanipulované propagandou, se jalo hromadně páchat sebevraždy. Před očima otřesených amerických námořních pěšáků se japonské ženy i s dětmi vrhaly z útesů, další se nechaly zabít od japonských vojáků, než sami spáchali harakiri. Mezi sebevrahy byl i admirál Nagumo, vítěz od Pearl Harboru a velitel japonského loďstva u Midwaye. Oproti 350 padlým a 13 000 raněným na americké straně činily japonské ztráty 30 000 padlých.

Jelikož bylo rozhodnuto Rotu jenom blokovat, v červenci následovalo vylodění na Tinian, který leží pár mil na jih od Saipanu. Na rozdíl od tohoto hornatého ostrova se jedná o plochou placku, kterou si právě proto američtí plánovači vybrali pro stavbu letiště strategických bombardérů B-29 “Superfortress„. K vylodění došlo 24. července 1944, kvůli překvapení bez obvyklé dělostřelecké přípravy. Útočící americké jednotky přivítala jenom kulometná palba, která nemohla “amtraky„ zastavit, takže výsadek rychle postoupil do hloubi 3 km, než Japonci přisunuli na předmostí posily. Ostrov padl po týdnu bojů, během nichž Američané ztratili 300 padlých a 1 500 raněných. Na japonské straně padlo 700 vojáků a relativně značný počet (600) se jich vzdal.

Zbýval Guam. Jeho obsazení mělo tvořit druhou fázi operace “Forager„, k níž se mělo přistoupit ihned, jak to bude možné - podle plánovačů asi 3 dny po útoku na Saipan. Ve skutečnosti k tomu došlo o měsíc později, až 21. července 1944. Důvody zpoždění byly dva - leteckonámořní bitva s Ozawovým loďstvem a vyčerpání pěších záloh, když urputné boje na Saipanu si vyžádaly nasazení i záložní 27. pěší divize. Jelikož se dalo předpokládat, že na větším Guamu budou boje ještě tvrdší, čekalo se na přesun 77. pěší divize z Havaje.

Ač zpočátku Japonci obranu Guamu opomíjeli, od začátku roku 1944 dohnali zameškané. Vybudovali betonové bunkry, zákopový systém s kulometnými hnízdy a do obranného perimetru včlenili nejen minomety a polní dělostřelectva, ale i těžká děla. Silnou stránkou těchto polních opevnění byly pozice na dominantních výšinách a mistrné zamaskování. Celkem Japonci disponovali 89 děly 70 až 105 mm, 6 PL kanony 20 mm, 28 minomety 81 mm, 86 PT kanony, 580 kulomety a 540 grnátomety.

Odklad operace umožnil Američanům provést téměř 14denní dělostřeleckou přípravu. Od 8. července těžká plavidla kontradmirála Conollyho systematicky každý den až do dne D ostřelovala japonská postavení v přípravě, která v intenzitě a délce neměla během 2. světové války obdobu. Za 13 dnů vypálil Američané na Guam 386 406mm, 5422 356mm, 3862 203mm, 2430 152mm a 16 214 127mm granátů (pro srovnání, kromě málo početných houfnic 203 mm na pásovém podvozku nepřesahovala ráže sovětských průlomových děl 152 mm). Od 28. června již trvaly pravidelné nálety palubních letounů 58. operačního svazu viceadmirála Mitschera. Plán útoku počítal s vyloděním severně (3. divize mariňáků) a jižně (1. prozatimní brigáda mariňáků) poloostrova Orote s cílem vzít poloostrov do kleští a po spojení získat solidní předmostí pro útok do nitra relativně velkého Guamu (534 km2). Když žabí muži zničili před plážemi korálové útesy, byl japonský velitel generálporučík Takašina přesvědčen, že ví, kde Američané zaútočí a vydal rozkaz, aby byli zničeni na plážích (stejně jako Rommel v Normandii).

Dne 21. července v 05.35 zaburácelo 48 356mm děl čtyř amerických bitevních lodí na severu, zatímco jižní pláž ostřelovala bitevní loď „Pennsylvania“ (vyloďovací 80km pásmo v Nomandii ostřelovalo jenom 6 bitevních lodí). V 06.15 zaútočily palubní bombardéry a před pásma výsadku připlulo 16 velkých tankových výsadkových lodí. V 07.00 se otevřely jejich přídě a do vody sjelo 360 obojživelných vozidel LVT první vlny. Na každém úseku jim poskytovalo těsnou podporu 9 plavidel LCI(G) s výzbrojí 40mm, 20mm kanonů a 42 raketometů. Na severních plážích se vylodily tři pluky 3. divize a obránci si počkali na chvíli, kdy „amtraky“ vyjížděly z vody, aby zahájili palbu z kulometů, minometů a děl. Nicméně bojové zkušenosti mariňáků a především ochrana pancéřovaných obojživelných transportérů LVT(A)-2 LVT-4 a těsná palebná podpora obojživelných tanků LVT(A)-1 a LVT(A)-4 (to všechno na „Omaze“ chybělo) rozhodly o tom, že se Američané dokázali vypořádat s nepřátelskou palbou a pláže překonali. V poledne již byla na pobřeží polní děla a tanky, za soumraku stoupl počet vyloděných vojáků na 20 000 a byl dobyt hřeben s dělostřeleckými pozicemi 1 km v hloubi ostrova.

Na jižní pláži sice narazil výsadek na lehčí terén, ale na urputnější japonskou obranu. Z první vlny bylo vyřazeno 24 „amtraků“, nicméně (opět na rozdíl Normandie) zbývající vozidla umožnila relativně rychle překonat smrtonosný 200 m široký pruh, na který byly zastříleny japonské kulomety a děla. Ještě před polednem pronikl jeden prapor kilometr do vnitrozemí a druhý obsadil vesnici Agat. Odpoledne se vylodila posila - 305. pluk 77. pěší divize a večer drželi Američané předmostí o délce 4 a hloubce 2 km. Vzhledem ke ztrátě „amtraků“ ale vázl přísun munice. Avšak velitel III. výsadkového sboru generál Geiger pružně zareagoval a zorganizoval noční přísun.

Také Japonci nespali. Krátce před půlnocí vyrazila proti americkým liniím kolona japonských tanků a samohybných děl doprovázených pěchotou. První nepřátelská vozidla byla zničena bazukami, pak bojiště ozářily osvětlovací granáty vypálené z podpůrných plavidel a do protiútoku vyjely tanky Sherman. Původní postavení se podařilo obnovit až za svítání. Američané ztratili 50 mužů, ale japonský 38. pluk přestal existovat jako bojeschopná jednotka.

Po dvou dnech amerického postupu se Takašina rozhodl pro všeobecný protiútok místo úporné obrany. Japonci jej zahájili ráno 26. července 1944, ale ani jedna ze 7 ztečí nevedla k úspěchu. Nicméně opět někteří Japonci pronikli až k velitelským stanovištím a k divizní polní nemocnici, takže i ranění na nosítkách se chopili zbraní a druhý den ráno bylo kolem operačního stanu nalezeno 16 mrtvých Japonců. Útok stál Takašinu 3 200 vojáků a vlastně si sám zničil jádro obranných sil. Také na jihu se situace vyvinula obdobně. Poté, co Američané obsadili šíji poloostrova Orote, 2 500 odříznutých Japonců, kteří se opili saké, se vrhlo do sebevražedného útoku. Vůbec se nekryjícího nepřítele roztrhalo na kusy dělostřelectvo 1. brigády 77. divize, takže odpoledne 29. července mohli Američané obsadit důležité orotské letiště.

Poté se 77. divize stočila na východ a na sever, aby se spojila s 3. divizí námořní pěchoty. Ta již postupovala na sever ostrova a 28. července její tanky zaútočily na velitelství japonské 29. divize, kde měl velitelský stan také generálporučík Takašina. Když bylo zřejmé, že velitelství padne, pokusil se Takašina o únik. Sice se mu podařilo vyběhnout z jeskyně a prokličkovat mezi Shermany, avšak když se po třech hodinách skrývání v houštinách pokusil znovu vyrazit, zkosila ho dávka tankového kulometu.

K závěrečnému náporu na sever vyrazili Američané 31. července v 06.30 a do ostrovního hlavního města Agany vstoupili před polednem. Jejich postup zdržovala hlavně minová pole. Dne 2. srpna bylo dobyto letiště Tijan a 5. až 8. srpna padly silně hájené pozice kolem hory Santa Rosa. O den později byly zničeny poslední japonské tanky a 10. srpna 1944 generálmajor Geiger ohlásil, že organizovaný odpor na Guamu skončil. Nicméně téhož dne americká hlídka objevila další silně hájené postavení na hoře Mataguac. Jednalo se o velitelské stanoviště generálporučíka Obaty, který ve velitelské funkci nahradil Takašinu. Poslal do Tokia radiogram, že se 11. srpna utká s nepřítelem v poslední bitvě.

Jak píše Miloš Hubáček v knize „Ofenzíva v Pacifiku“, Američané Obatovi umožnili splnit slovo. Ráno 11. srpna po minometné přípravné palbě na jeho postavení zaútočil 1. prapor 306. pluku 77. divize. Po krátkém boji americké demoliční čety zavalily vstupy do jeskyní a odpoledne byl konec. Jediný Japonec nezůstal naživu.

Na Guamu se ale nadále skrývalo téměř 10 000 japonských vojáků, takže vyčišťovací operace se táhly řadu měsíců a teprve za rok, když v srpnu 1945 válka skončila, se vzdal podplukovník Takeda s 1130 muži. Dobytí Guamu stálo Američany 1290 padlých a 5648 raněných. Do 1. září 1944 bylo pohřbeno 10 693 Japonců a není dodnes známo, kolik jich zůstalo zavalených v jeskyních ostrova, jenž se stal významnou vojenskou základnou USA.

Vnitřní japonské obranné linie byly s trvalou platností prolomeny, otevřela se cesta na Filipíny, Okinawu a Iwodžimu.

Na závěr této výroční připomínky bych chtěl připojit poděkování Miloši Hubáčkovi. Jeho knihy o pacifické válce, jež za minulého režimu vycházely v edici „Stopy, fakta, svědectví“ nakladatelství Panorama, byly jedinou studnou na poušti pacifického úsilí Spojenců. A jestliže dnes lidé žehrají, že se z veřejného povědomí naopak vymazává podíl Rudé armády na porážce Osy, je to prostě přirozená, byť opět nežádoucí odezva na předchozích 40 let jednostranné stravy vařené výhradně z Dukel a Stalingradů. Nejhorší na takovém přístupu pak je, že jednostranným omíláním se znehodnocuje válečné úsilí všech Spojenců a hlavně oběť padlých - dnes Rusů, dříve Američanů.

Psáno v Praze 3. 8. 2004

Autor : František Novotný 🕔11.11.2004 📕9.558

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře