Alláhův prorok

Autor : František Novotný 🕔11.11.2004 📕11.861

František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi

Vznik a raketové rozšíření islámu patří k nejzajímavějším fenoménům světových dějin, jehož příčiny nejsou stále dostatečně objasněny.

Oblast staré předislámské Arábie byla jak kulturně, tak nábožensky značně roztříštěna. Panovaly zde jak astrální kulty, tak sem pronikaly náboženské panteony ze sousedních oblastí - Baal ze Sýrie, koptské křesťanství z Etiopie i christianismus Nabatejců. Kněžstvo jako stav neexistovalo, určité rody jenom ošetřovaly tradiční svatyně, jakou byla i Kaaba v Mekce.

Vzhledem k poloze mezi Perským zálivem a Rudým mořem se mohlo zárodečné městské obyvatelstvo živit obchodem. Druhou, hlavní složku obyvatelstva tvořil civilizační protiklad - divoké nomádské kmeny, které pokládaly loupež za legální možnost, jak si přivydělat.

Vážený obchodník

Muhammad se narodil v jednom z tzv. hidžázských měst, v Mekce, podle tradice v roce 570. Tradice vychází z faktu, že toho roku se etiopský místodržící Adenu rozhodl napadnout Mekku a jako konkurenci etiopskému obchodu ji zničit. V jeho výpravě byl slon, který učinil na obyvatelstvo obležené Mekky takový dojem, že rok nazvali „Rokem slona“. Problém je v tom, že nevíme, zda se Muhammad opravdu narodil v „Roce slona“, a další potíž představují novější poznatky, které kladou etiopskou výpravu o rok nebo dva dříve.

Mekku zachránily epidemie, které decimovaly etiopské vojsko, ale to spíše zajímalo rodiče novorozence. Jeho otec Abdalláh ibn Abd al-Muttalib pocházel z rodu Hášimovců a zemřel poměrně mlád v Jathribu (dnes Medina) následkem obchodní cesty do Sýrie. Matka Amina patřila též k nepříliš významnému rodu a po smrti manžela se již nevdala. Vychovávala chlapce v prostředí svého klanu a podle tehdejšího zvyku ho poslala k beduinům, aby ztvrdl. Muhammad tak jako dítě strávil nejméně dva roky u jedné beduínské ženy kmene Hawázin.

Když bylo Muhammadovi šest let, Amina zemřela a dítěte se ujali příbuzní, napřed dědeček a pak strýc. Vliv rodiny upadal, příjmy z obchodu klesaly, takže ani vlastní rodina nemohla 25letého Muhammada zaměstnat. Kolem roku 590 se Muhammad zúčastnil vojenské výpravy Mekkánců proti sousedním kmenům a získal určité bojové zkušenosti. Vítězná válka posílila vliv bohatých mekkánských rodin, které začaly porušovat nepsaný obchodní kodex. I to mělo na mladého muže vliv.

Nicméně zásadní obrat v jeho životě znamenal sňatek se starší bohatou vdovou (je zajímavé, jak se tento aspekt v životech mnoha historických osobností opakuje) Chadídžou, která měla podíl na karavanách do Sýrie. Byla o 15 let starší a napřed si Muhammadovu obchodní zdatnost vyzkoušela, když ho do Sýrie vyslala jako svého obchodního agenta.

Sňatkem s Chadídžou, kterou podle islámského podání upřímně miloval, se Muhammad stal bohatým a váženým obchodníkem. Získal i jinak, v manželčině příbuzenstvu našel hluboce zbožného muže, který ho seznámil se základy křesťanství.

Dalších 15 let žil Muhammad spokojeně a klidně. Finančně se podílel na přestavbě svatyně Kaaby a v Mekce byl pokládán za přímého a poctivého člověka.

Raná léta prorocká

Podle tradice se Muhammad často uchyloval do samoty, do skalnatých kopců v okolí Mekky. Zde měl svá první vidění. Zjevila se mu obrovitá bytost a vyjevila mu část Koránu. Spatřil ji i podruhé poblíž lotosového stromu. Muhammad bytost ztotožnil s archandělem Gabrielem a podle tradice mu prý archanděl řekl: Ty jsi Posel Boží.

Tři léta po těchto zjeveních Muhammad nevystupoval veřejně, ale hlásal své učení soukromě přátelům, rodině (měl s Chadídžou čtyři dcery). Jeho stoupenci se rekrutovali ze tří společenských vrstev - jednak to byli mladí hejskové z nejlepších rodin, kteří v nové víře viděli opozici proti rodičům, jednak mladí muži z nepříliš bohatých rodin, kteří viděli v islámu možnost, jak se prosadit, a konečně páriové, kteří stáli mimo rodový systém.

Každopádně to byli lidé mladí, dynamičtí, z většiny patřící k vyšší vrstvě mekkánské společnosti, kteří toužili po změně. Určitě je ovlivňovala i skutečnost, že Muhammad byl členem tzv. „Ligy čestných“, což byla ochranná organizace malých a středních obchodníků proti několika místním oligarchům.

Dokud byl počet Muhammadových stoupenců nízký a konali své obřady v Muhammadově domě, nenaráželi na žádný odpor. Avšak jak počet stoupal a když se kolem roku 614 stal střediskem kultu a náboženské výuky dům al-Arkama, bohatého a nezávislého mladíka z nejváženější mekkánského rodu Machzúmovců, byl oheň na střeše. Muhammad se stal politickou silou, již bylo nutno potlačit. Zdá se, že Muhammad byl ochoten ke kompromisu, který našel odraz ve tváři kultu - recitoval súry, které uznávaly, že je možno uctívat i tři tradiční mekkánská pohanská božstva a Prorok neviděl žádný rozpor ve víře v Alláha a tuto trojici. Záhy si ale uvědomil, že tímto kompromisem by si odradil stoupence a žádné nové nezískal, a tzv. „satanské verše“ odvolal, když recitoval pověstnou 109. súru „Ó vy nevěřící“.

Osm let pak vedl „ideologickou válku“, než se rozhodl ke strategickému manévru - odchodu z rodné Mekky do Jathribu, neboť 12 předních rodů a kmenů tohoto města mu v roce 621 během pouti v soutěsce al Aqaba odpřísáhlo věrnost jako Prorokovi.

24. září 622 pak dorazil do dnešní Mediny a dokonal tak slavnou „hidžru“. Chybně se překládá jako „útěk“, ve skutečnosti znamená „přerušení kmenových, rodových a rodinných vztahů a navázání nových.

Medina

Zde Muhammad založil skutečnou náboženskou obec. Stal se autoritou, která byla schopna podřídit si různorodé městské skupiny, neboť byl cizí. Zde je zřejmě praktický důvod, a nikoli náboženský, proč byl do Mediny povolán.

Aby nemohl být podezírán ze stranickosti, zakoupil si ve městě pozemek a postavil na něm dva malé domky, každý pro jednu ze svých tehdejších žen, Saudu, se kterou se oženil ještě v Mekce, a pro Ajšu, dceru Abú Bukra (svého horlivého stoupence). Prostranství vedle domků bylo ohrazeno a sloužilo jako první mešita.

Neúspěch v Mekce Muhammada nezkrušil a jal se metodicky pracovat na budoucí „říši“. Především si musel podřídit Mekku. Když neuspělo slovo, rozhodl se pro násilí. Medina ležela na obchodní cestě z Mekky do Sýrie, takže mekkánské karavany mu přicházely samy až pod nos a jejich přepadávání se stalo hlavním rysem Muhammadovy politiky.

V beduínském světě loupení nikdy nebylo něčím opovrženíhodným a Muhammad dal loupežím navíc ideologické krytí - přepady se staly bojem věřících proti nevěřícím na „cestě Alláhově“, z války obyčejné se stal svatý „džihád“. Roku 624 vytáhl Muhammad s 324 muslimy proti mekkánské karavaně Qurajšovců o 1000 velbloudech. Karavana mu chytrým manévrem unikla a naopak byl dostižen vojskem Qurajšovců o síle 950 mužů.

Bitva u Badru (15. 3. 624) začala podle zvyku souboji šampiónů. Muslimové v nich měli převahu a dokonce byl zabit i vrchní velitel Qurajšovců a v následné řeži lépe motivovaní muslimové zvítězili.

Vítězství u Badru, kromě značné kořisti a zisku z výkupného, upevnilo Muhammadovu pozici v celé Arábii a znamenalo počátek pádu Mekky. Upevnilo i víru, islám jako takový. Muhammad konečně mohl rozvinout tezi, že islám je pravým učením Abrahamovým, že to byli naopak Židé a pak křesťané, kteří změnili původní znění Svatého zákona, jehož je on jediným pravým Prorokem.

Židé byli prvním problémem islámu. V Medině byla silná židovská komunita. Dokud Muhamamd věřil, že jeho víra je totožná s židovskou (po celé rané mekkánské období a první periodu medínskou), obraceli se muslimové při modlitbě směrem k Jeruzalému a slavili i některé židovské svátky. Když však narazil na neuznání medínských Židů, nařídil Prorok po bitvě u Badru, aby směrem modlitby se stala Mekka.

Tím začala konfrontace se židovskými kmeny v Medině. Napřed byl, po zámince, že vyvolali rvačku, vyhnán židovský kmen Banú Qajnuqa, v roce 625 vypuzeni mocnější Nadirovci a jejich zabavený majetek, hlavně palmové háje, rozdělen mezi muslimy. Nejhůře dopadl nejmocnější židovský kmen Banú Qurajza. Když Mekkánci oblehli Medinu roku 627, přidali se na stranu obléhajících a byli prohlášeni za zrádce. Muži kmene pak byli popraveni, ženy a děti prodány do otroctví.

Sjednocení Arábie

Neúspěšné obléhání Mediny v roce 627 umožnilo Muhammedovi, aby začal realizovat své plány na sjednocení Arábie. Obléhací armáda čítala 10 tisíc mužů, z toho 600 jezdců. Medina nemohla postavit více než 3 tisíce bojovníků a Muhammad měl obavy hlavně z jezdců. Oázu Medina obklopovaly ze tří stran neschůdná lávová pole a na radu perského otroka Salmána nařídil Muhammad vykopat příkop na zbývající severní straně. Ženijní opevnění nebylo v předislámské době v Arábii známo, útočníci v palbě luků je nedokázali překonat, a příkop obléhání rozhodl ve prospěch muslimů.

Vítězstvím začalo získávání a podmaňování okolních kmenů, přičemž islám fungoval jako ideologický beran. Je třeba přiznat, že v období rozkladu rodové společnosti arabské kmeny viděly v islámu budoucnost, možnost, jak získat nový společenský rámec.

Pronikáním na sever odřízli muslimové Mekku od Sýrie a Muhammad věděl, že mu jeho rodné město dříve nebo později samo padne do rukou. Naopak aktivně vystupoval proti Židům. V červnu 628 se vzdala muslimům židovská oáza Chajbar a byla uzavřena vazalská smlouva. Židé mohli v oáze zůstat, ale museli odevzdat polovinu úrody. Krátce nato padly i ostatní židovské oázy v severním Hídžázu. Bohatý Fadak se stal osobním lénem Proroka a po jeho smrti došlo ke sporu o toto dědictví mezi muslimským státem, zastupovaným Abú Bakrem, a Prorokovou dcerou Fátimou. Spor vyhrál Abú Bakr a trpkost, pociťovanou Muhammadovou rodinou, především Alím, bylou jednou z příčin pozdějšího rozkolu muslimů na šiíty a sunnity.

Až do kapitulace Mekky v roce 630 podnikli muslimové 17 válečných výprav. Porazili i beduinský kmen Háwazinů, ale pak přišel neúspěch, nedobyli město at-Táíf, přestože nasadili obléhací stroje. Nicméně se začala hrnout poselstva kmenů ze široka daleka a Muhammadův sen na sjednocení Arábie začínal nabývat konkrétní obrysy.

Tradice uchovala i popis Muhammadova zevnějšku. Byl středního vzrůstu, zavalitější postavy se silnými kostmi. Velká hlava se vyznačovala širokým a vysokým čelem, kulatý obličej s bílou pletí byl protkán červenými žilkami. Oči nad zahnutým nosem byly černé, stejně jako vlasy. Kromě Chadídžy se ještě oženil s devíti dalšími ženami, které ho přežily. Mnohé z těchto sňatků měly politické důvody, Ajša, kterou si vzal jako devítiletou, byla kupříkladu dcera významného předáka Abú Bukra. V domě této nejoblíbenější ženy také 6. června 632 zemřel.

Nevíme, do jaké míry si Muhammad uvědomoval následky svého konání - sjednocení arabských kmenů. Vzájemné přepady, které regulovaly populaci a vyrovnávaly ekonomické rozdíly, náhle ustaly. To vedlo ke zvýšení populace, již nemohl chudý Arabský polostrov uživit. Jediným řešením, jež navíc poskytlo ventil pro energii bojovných kmenů, byla expanze. Statistiky střetů dokazují, že tradiční agrese přetrvává i po těch 1370 letech, jež zítra uplynou od Prorokovy smrti.

Psáno v Praze 4. 6. 2002 podle dat z knihy „Muhammad“ Ivana Hrbka a Karla Petráčka.
Autor : František Novotný 🕔11.11.2004 📕11.861

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře