Tomáš Garrigue Masaryk - politik

Autor : Tomáš Pernis / Tomák 🕔28.06.2004 📕16.045

Tomáš Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně jako první dítě chudých rodičů. Otec, tehdy sedmadvacetiletý Josef Masárik, pocházel z nedaleké vsi Kopčany v západním pohraničí Uher a donedávna byl nevolníkem. O deset let starší matka Terezie, rozená Kropáčková, byla z početné rodiny zámožného hustopečského měšťana, ale po smrti svých rodičů se musela živit jako kuchařka v panských službách. Manželům se pak narodily ještě čtyři děti, avšak pouze synové Martin (nar. 1852) a Ludvík (nar. 1854) zůstali naživu.

Po ukončení studií se Masaryk věnoval převážně filozofii, publikoval i několik prací například Plato jako vlastenec (1876), O pokroku, vývoji a osvětě (1877), Zákony osvěty a budoucnost Slovanstva (1877). Roku 1886 se Masarykův starší kolega, filolog Gabauer, svěřil o potřebě dalšího zkoumání pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Masaryk zveřejnil jeho úvahu na toto téma v časopise Athenaeu a opatřil ji i vlastní statí, naznačující program výzkumu podezřelých rukopisů. Úvaha vzbudila vlnu nevole u vlastenecké žurnalistiky i u význačných literátů (Heyduk, Krásnohorská, Neruda). A byl to tedy Masaryk, kdo zajišťoval a organizoval celou akci, nesl největší tíži invektiv a nakonec doslova vybojoval vítězství pravdy. Rukopisný boj ukázal, jak problém s čistě vědeckým rázem přerostl v politickou kampaň. A tak se i Masaryk dostal od vědy k politice. Masaryk spolu s Josefem Kaizlem a Karlem Kramářem založili nový politický směr nazývající se „realismus“. Političtí realisté rychle nabývali vlivu na mladší generaci, ale pokud se chtěli dostat do parlamentu, museli se připojit k jedné z obou velkých stran. Po neúspěšném jednání se staročechy si zvolili pokrokovější mladočechy a získali tak mandáty do říšské rady. V prosinci 1891 byl Masaryk nadto i zvolen do zemského sněmu. Během dvou let poslanecké činnosti se seznamoval s prací parlamentu. Upozornil na sebe v několika projevech. V září 1893 se vzdal obou mandátů a to z toho důvodu, že původně měl na mysli politiku vědecky fundovanou a ne povrchní prakticismus mladočeské strany. Od roku 1887 pravidelně navštěvoval letní sídlo v Bystričke pri Turčianskom svätom Martine, kde navázal bohaté styky se slovenskou inteligencí (např. kroužek studentů v čele s Vavrom Šrobárom). Pro Masaryka se stávala česká otázka i otázkou slovenskou. Od roku 1893 se Masaryk zabýval opět filozofií a politikou, o kterou se zajímal spíše z teoretického hlediska (např. studie Česká otázka, Naší nynější krizí atd.). Masaryk měl též několik velmi ostrých sporů s církví. Znovu v politice se objevuje až v roce 1907, kdy bylo zavedeno všeobecné hlasovací právo. Masaryk se rozhodl kandidovat za pokrokovou (realistickou) stranu do říšské rady. V ostrém volebním souboji na chudém a klerikálním Valašku zvítězil za pomoci soc. demokratů. Avšak Masaryk v parlamentu nevystupoval jako exponent své nepatrné strany. Byl nyní vyzrálým politikem se světovým rozhledem. Jeho parlamentní projevy se stávaly událostmi, které budily stále širší pozornost i v zahraničí. Na žádost svých chorvatských žáků se jako říšský poslanec začal věnovat vyhrocené situaci na Balkáně. Jeho činnost vyústila v roce 1911 ve skandální odhalení aféry s údajnými velezrádci, kde se rakouská diplomacie dopustila hanebného podvodu, včetně padělání dokumentů. Na svých šedesátých narozeninách reagoval na oslavné projevy slovy „To hlavní teprve přijde...

Rakouská politika na Balkáně směřovala k válečnému konfliktu se Srbskem. Ten skutečně vypukl v létě 1914 a měl přerůst ve světovou válku, otevírající otázku samotné existence Rakouska-Uherska. Masaryk se ihned rozhodl pracovat pro rozbití habsburské říše. Nebylo to však lehkomyslné ani náhlé rozhodnutí. Nepatřil k politickým radikálům. Dlouho sdílel prvotní naději Palackého, že se podaří reformovat říši tak, aby se stala národnostně spravedlivou. Odsuzoval jakýkoli projev snahy o revoluci a sám upřednostňoval tzv. „revoluci hlav a srdcí“. Po celou svou politickou kariéru pracoval v tomto smyslu. Ale zkušenosti z posledních let jej přesvědčili, že je Rakousko nenapravitelné. A tak když přišel správný okamžik, rozhodl se emigrovat a pracovat na straně západních dohodových mocností. Po několika důvěrných rozhovorech naznačil svoje plány předním českým politikům. Většinou se setkal se souhlasem, ale k aktivní spolupráci se odhodlala jen hrstka lidí v čele s dr. Edvardem Benešem. v emigraci žil Masaryk pod neustálou hrozbou rakouských agentů, a tak se kryl fiktivním pasem na falešné jméno. V lednu 1915 odjel do Švýcarska, aby zahájil revoluční akci. Jeho úkolem bylo přesvědčit dohodové státy, že je v jejich zájmu rozbít habsburskou říši a vytvořit samostatný stát Čechů a Slováků. Bylo nutno sjednotit československé kolonie v zahraničí, proniknout do zahraničního tisku a založit tisk vlastní, navázat kontakty s politiky spojeneckých zemí i s Prahou...  K tomu bylo zapotřebí času, kterého potřeboval více než hodně. Dne 6. července 1915 pronesl svůj památný projev, v němž zdůraznil důležitost boje proti habsburské nadvládě. Tohoto roku Beneš a  Masaryk přesídlili do Francie, kde se spojili s M.R. Štefánikom. V září 1915 Masaryk opět přesídlil a to do Londýna. V tomto městě nabyl významného postavení. Štefánik umožnil Masarykovi rozmluvu s francouzským premiérem Braindem. Masarykovi se též podařilo sjednotit Čechy a Slováky žijící mimo vlast, organizovat tajné zpravodajství získávající západním spojencům důležité informace o nepříteli. Masaryk věděl, že Čechoslováci musí bojovat, chtějí-li si ve válce vymoci uznání vlastního státu. Rusko s množstvím českých a slovenských zajatců bylo oblastí, kde se tato myšlenka mohla uskutečnit. A vskutku, v březnu 1917 smetla revoluce cara, nepřejícího Masarykové myšlence založení legií, a ministrem zahraničí se stal prof. Miljukov, Masarykův přítel. Masarykova cesta do Ruska byla tedy otevřena. Po květnovém příjezdu do Petrohradu ho tu však čekalo veliké zklamání, Miljukov právě odcházel z vlády a začaly se objevovat první potíže. Tudíž Masaryk v Rusku shromáždil skupinu schopných oddaných lidí a s nimi zahájil vyjednávání s úřady a válečnými zajateckými tábory. Masaryk také spolupracoval s francouzskými politiky a vojáky, jelikož se snažil docílit nezávislosti na ruské armádě. Po vzniku legií si Masaryk získal absolutní oddanost legionářů. Evropští spojenci byli již získání pro myšlenku československého státu, kdežto vzdálená Amerika počítala se zachováním rakouské říše, ovšem takové, která by umožňovala svým národům autonomní rozvoj. Bylo nutno tedy přimět prezidenta Wilsona ke změně stanoviska. Dne 29.dubna vstoupil Masaryk na americkou půdu jako triumfátor, a to díky velice schopným legiím. Získat Ameriku znamenalo získat početné kolonie zdejších Čechů a Slováků, s jejich pomocí pak veřejné mínění země a konečně i jejího prezidenta. Úspěšně bojující, obecně respektovaná československá armáda - to byl již vlastně československý stát. Masarykova představa byla, že s legiemi vtáhne přes Francii a poražené Německo do Prahy a složí svou funkci faktického diktátora do rukou lidu. 30. června podepsali američtí Češi a Slováci v Pittsburghu dohodu, ke které se ještě přidali mluvčí podkarpatských Rusínů, o vzniku společného státu. Masaryk jednal s diplomaty mnoha zemí, organizoval zpravodajství, psal do novin a přednášel. Spoluprácí s americkými vládními činiteli se mu nakonec podařilo dostat k prezidentu Wilsonovi a přesvědčit ho, že požadavky porobených národů rakouské monarchie jsou oprávněné. Poslední překážka padla 18. října, když Wilson výslovně odvolal své dosavadní stanovisko a vynesl tak nad habsburskou říší ortel smrti. 28. října byla vyhlášena republika a 14. listopadu byl Masaryk ve své vlasti zvolen prezidentem republiky. 20. prosince stanul na české půdě. Vracel se jako vítěz zbožňovaný celým národem.

Vidina se stala skutečností. Avšak odpovídala tato skutečnost jeho ideálu? Zdaleka ne. Masaryk měl na mysli uskutečnění ideje demokratismu, odstranění národnostního i sociálního nadpráví a osvobození duchovního života. Ve střední a východní Evropě si představoval pásmo samostatných svobodných a demokratických státu, vytvořených na základě práva sebeurčení národů a důsledně respektujících i občanská práva svých národnostních menši. Takto osvobozené národy měly pak dalším vývojem směřovat federalizaci celé Evropy. I Československo se mělo ubírat touto cestou, ale k jejímu nastoupení ještě zdaleka nebylo připraveno. Masaryk si byl vědom nesmírného významu prezidentské tradice kterou zakládá. Zasadil se o rozšíření prezidentovy pravomoci. Poválečný chaos volal po silném jedinci a ozývaly se hlasy, aby se Masaryk chopil diktatury, ten však tyto hlasy příkře odmítl. V říjnu 1923 prezident navštívil Francii, Belgii a Británii a byl všude přijat vřele a s úctou. Vždyť nový stát za 5 let své existence překonal největší obtíže a měl již dobře fungující ústavní správu, silnou měnu a prosperující hospodářství. Masaryk řešil jako prezident mnoho problémů, například problém rozluky církve a státu. V květnu 1927 byl přesvědčivou většinou zvolen prezidentem, a to i přes štvavou agitaci jeho protivníků (Kramář, Stříbrný). Budoucnost Československa se jevila velmi příznivě. I kdy odvratné tendence nezmizely byly aspoň bezpečně pod kontrolou. K Masarykovým osmdesátinám se národní shromáždění usneslo o zákonu znějícím T.G.Masaryk zasloužil se o stát. Masaryk se na toto téma vyjádřil k Čapkovi slovy: bude ještě zle. .... potřebujem minimálně 50 let nerušeného vývoje – pak už se ničeho nebojím. Stále častěji se objevovaly hlasy, že  demokracie je systém překonaný. Heslem dne se stával kolektivismus. Masaryk odpovídal: ... jediným lékem proti demokracii je více demokracie... Starostlivě sledoval vývoj v Německu a nepřestával věřit ve vítězství demokracie. Roku 1934 již Masaryk cítil, že jeho čas nadešel. 24. května téhož roku byl sice zvolen opětovně prezidentem, ale už věděl, že bude muset přenechat svůj úřad někomu mladšímu. Masaryk si přál, aby se prezidentem stal jeho žák dr. Edvard Beneš. Parlament jeho přání splnil a 14. prosince 1935 Masaryk abdikoval. Nepřestával se zajímat o veřejné dění, hrozil se nad Hitlerem a úspěchy jeho hrůzné ideologie. 11. září Masaryk upadl do bezvědomí a po třech dnech zemřel. Masaryk je jedna z našich nejvýznamnějších osobností a navždy si jej budeme pamatovat jako zakladatele svobodného Československa.

Zdroje:
Kdo je... Tomáš Garrigue Masaryk, Stanislav Polák, Středočeské nakladatelství a knihkupectví
Lexikón osobností 20. storočia, Aktuell
Autor : Tomáš Pernis / Tomák 🕔28.06.2004 📕16.045

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře