I. Kořeny vzniku japonského fanatismu

Autor : Fantan 🕔15.06.2004 📕9.299

Fanatismus je charakterizován jako slepá zaujatost spojená s nesnášenlivostí ke všem odlišným názorům. To byl základ, na němž mohly vzniknout sebevražedné jednotky. Vyrůstal z pevných kořenů, z nichž se po dlouhá staletí formovala struktura japonského národa. (Je s podivem, že stačilo padesát let a většina těchto kořenů - aspoň zdánlivě - zetlela).

Byly to zejména silné národní tradice, rozsáhlý vliv náboženství, samurajský kodex Bušidó a systém japonského školství. Všechny byly spojovány naprostou oddaností a poslušností k císaři. Souhrnné působení těchto skutečností pak ve vhodné interpretaci vytvářela národ bohem vyvolený, který svou výjimečnost neztrácí ani po smrti, neboť i tou slouží božskému císaři, větší slávě jeho i své vlasti.

Národní tradice

Tradice japonské feudální společnosti přetrvávala i v průmyslovém Japonsku, neboť původní společenská struktura se v podstatě nezměnila. Božský císař tennó zůstával i nadále nejvyšším pánem všech Japonců, ačkoli jej většina nikdy neviděla - bylo jim to zakázáno. Byl to přece potomek prvního císaře Džimmu, vnuka Aterassu, samotné bohyně Slunce, která jej poslala do krajiny Jamato, aby založil její dynastii, která bude vládnout vyvolenému národu. Je to jen báje, ale i ta - vhodně interpretována - byla velice účinnou zbraní nacionálního šovinismu, prvním krokem k tzv. vyvolenosti a tím i beztrestnosti.

Dalším prvkem byla tradice vojenské vlády a skutečnost, že vojenské řemeslo požívalo v Japonsku velké úcty. Neustálé války mezi jednotlivými vládci - šóguny daly vzniknout vrstvě samurajů - původně jen členům ozbrojené družiny šóguna, později vojenským šlechticům se specifickým typem chování a morálních vlastností. Vláda šógunů trvala mnoho staletí - od r. 1192 až do 1867, kdy císař Mucuhito donutil abdikovat posledního šóguna Keiki.

O dva roky později se samurajové ve smyslu císařových reforem “Meidži išin“ stávají základem moderní japonské armády. Je logické, že své zásady a způsoby, v nichž po staletí žili, specifikované ve známém kodexu Bušidó, přenesli i do ní pod upravenými hesly o poslušnosti a nově i k pracovitosti „pro větší slávu a sílu rasy Jamato“. Armáda jako ochránce císaře zůstala nadřazenou složkou národa s mnoha privilegii a proto bylo vojenské řemeslo nadále váženo a ctěno.

Náboženství

Japonci mají velký smysl pro mystiku a proto uctívali mnoho božstev a kultů - vedle kultu přírody „kami“ také kult předků, který byl symbolem identity nejen rodu, ale i celého společenství (oba kulty v modifikované formě přetrvávají dodnes). Sloučením obou kultů vytvořilo nenásilně náboženství nové „šintó“ - cestu duchů.

Šintóismus je raná forma japonského náboženství, založená na polytheismu a animismu, bez kánonů a dogmat, bez církevních staveb a formální církevní organizace s početnými bohy, mezi nimiž dominuje bohyně Slunce Amaterasu. Působení dalších filozofií, zejména budhismu, se šintóismus přizpůsobil a vytvořil obdobu monotheismu, kde tímto jediným bohem je potomek bohyně Amaterasu - japonský císař. Jen on směl vykonávat obřady k uctění bohyně Amaterasu. Jeho božský původ mu zaručuje nedotknutelnost a absolutní poslušnost jeho příkazů a přání. Tím se šintóismus stal státním náboženstvím a v důsledku božství císaře i jeho poddaní se stali národem božským - vyvoleným.

Šintóismus ovšem jako náboženství neformální - jde spíše o filosofii, šintóista může být křesťanem, budhistou (nejčastěji) či muslimem - potřeboval nějaký rámec, v němž by působil. Tímto rámcem se stal od 9. století budhismus. Dlouhé působení budhistických kněží mělo zákonitý vliv na stanovení základních principů a povinností každého Japonce. Byly to:

věrnost císaři a uznání jeho zbožnění, neboť všichni jsou pod jeho ochranou a proto část lásky bohyně Amaterasu, kterou zahrnuje svého potomka, dopadá zákonitě i na každého Japonce. Každý voják, který nějakým mimořádným způsobem položí život za slávu Japonska a císaře, se stává válečným bohem“gunšinem“. Ve svatyni Jakasuni, zasvěcené ozbrojeným složkám Japonska, je zavěšena tabulka s jeho jménem. Navíc je takový voják v místě svého bydliště uctíván s celou svou rodinou a stává se pýchou této vesnice či města. Ostatní vojáci, kteří za Japonsko padnou v běžném boji, jsou zapsáni na společnou tabulku a císař jednou ročně - v den svého nástupu na trůn - přijímá tyto mrtvé pod svou ochranu. Do zahájení WW II jich byl skoro milion.

uctívání předků, jejich vážnosti a poslušnosti císaři. Tím byla zaručena kontinuita poslušnosti syna vůči otci a dědovi jako mravní základ povinnosti každého Japonce.

Šintóismus využil filosofii konfuciánství a dovedl ji do polohy poslušnosti, věrnosti a spolupráce s jistým rysem stoicismu vůči smrti. Smrt v zájmu vlasti a císaře není smrtí v pravém slova smyslu. Je pouze aktem, vedoucím k určitému stupni zbožnění. Božství císaře se tak stává zbraní nesmírné účinnosti. Japonci se jím stali vyvoleným národem, který má právo odstranit z cesty každého, kdo by chtěl zabránit jeho „božskému poslání“ - vládnout všem národům.

Samurajské zásady - kodex BUŠIDÓ

Budování základů mocenského systému vojenské šlechty - samurajstva je spojeno především se šógunem Joritomo - pánem z Kamakury, vůdcem rodu Minamoto v polovině 12. století n.l.. Aby k sobě natrvalo a pevně připoutal své nejspolehlivější spojence z řad samurajů, vytvořil z nich skupinu privilegovaných vazalů - gokeninů. Pro získání tohoto dědičného a písemně stvrzovaného vazalství byly stanoveny tyto základní podmínky a povinnosti:

  • vojenský stav a držba půdy
  • naprostá poslušnost a podřízenost pánovi
  • ochota kdykoli za svého pána bojovat
  • plnění strážní služby v Kjótu, Kamakuře a na strategických komunikacích

Navíc museli samurajové podle svých majetkových prostředků přispívat na stavbu ochranných opevnění, chrámů, klášterů a pod. Odměnou za tyto služby jim Jorimoto poskytoval záruku půdy, kterou měli v držení a přístup k dalším důchodům tím, že je jmenoval do funkcí ve vojenské správě. Dále byli odměňováni půdou, získanou v bojích s nepřátelskými rody. V 1180 bylo těchto Jorimotových vasalů asi 2000. Jejich vzájemné vztahy byly vzorem, aplikovaným do nejrůznějších úrovní japonské společnosti. Ochrana, poskytovaná pánem, původně jen ve formě garance práva na půdu, nabývá časem daleko širších forem. Na druhé straně se rozšiřují i povinnosti samuraje až po povinnost obětovat za svého pána i život.

Tato idea se stává základem morálních hodnot samurajstva a norem jeho chování. Normy byly postupně doplňovány v epoše Tokugawa konfucianismem, který se stal základní filosofií a ideologií samurajů. Princip nadřízenosti a podřízenosti s kategorickým požadavkem vazalské věrnosti nejlépe odpovídal skutečnému postavení samurajů a zajišťoval jim tak nadřazenost nad ostatními stavy.

V polovině 17. století je soubor těchto norem formulován do konečné podoby kodexu BUŠIDÓ, neboli „cesta vojáka“, zahrnující deset zásad etických norem chování samuraje. V zásadě jde o taoistické učení staročínského filosofa Lao-č, pro něž existuje japonský termín „“ - cesta. Bušidó je filosofie činnosti bojovníka, vojáka. Je to cesta, kterou má jít, protože jako voják ani nic jiného dělat nemůže. Musí jednat tak, jak mu to určuje charakter jeho profese. Jestliže z této cesty vybočí, skončí špatně a bude zavržen spolu se svým rodem.

Autorem tohoto kodexu je konfuciánský filosof a vojenský teoretik Soké Jamaga (1622 - 1685). Určitý čas působil jako učitel samurajů v knížectví Akó, kde mezi jeho žáky byl i Jošio Oiši, pozdější vůdce 47 samurajů, jejichž čin se stal obecným příkladem vazalské věrnosti a cti samurajů.

V r. 1703 se pán Jošio Oiši, Nagano Asano kníže z Akó, dostal do sporu s hlavním ceremoniářem šógunátu Jošinakem Kirou. Za urážku, které se vůči němu dopustil, byl zbaven léna a vyzván, aby vykonal rituální slavnostní sebevraždu „seppuku“. Tím se ale zákonitě všichni jeho vazalové stali „roniny“, samuraji bez pána a tedy bez právní jistoty. Jošio se rozhodl svého pána pomstít. Spolu se svými druhy vtrhl do Jošinakova paláce, kde Jošinaku zabili a jeho hlavu položili na hrob svého knížete. Poté se zcela samozřejmě vzdali šógunovi. Svým činem sice podali důkaz naprosté vazalské věrnosti, ale zároveň se dopustili neposlušnosti vůči vládě šóguna. Toto dilema samurajské etiky bylo vyřešeno tak, že jím byl dán pokyn, aby provedli seppuku, ale zároveň byli vyzdviženi jako vzor samurajské věrnosti a oddanosti a stali se tak pravzorem všech samurajů. Příslušníci sebevražedných jednotek však uctívali spíše samuraje Kusinokiho Mašige, který v r. 1336 provedl obřadní seppuku, aby nemusel zradit císaře. Jeho znak - chrysantému - si pak malovali na své letadla a lodě.

V době reforem Meidži (1841 - 1890) byl kodex bušidó aktualizován a jeho zásady - věrnost, poslušnost, sebekázeň, sebeobětování za svého pána - nyní už přímo císaře se stávají základy nově budované armády. Smrt pro císaře se má stát vyvrcholením a cílem samurajova - nyní také vojákova - života.  Pohrdání životem a věrnost císaři vyjadřuje i preambule kodexu bušidó: „Neumřeme v míru a klidu. Zemřeme po boku vládce a tvůrce. Vyjedeme-li na moře, pohltí naše těla voda, půjdeme-li do hor, pokryje naše těla tráva, vzlétneme-li ke slunci, přijme naše těla naše pramáti Amaterasu. Náš život nikdy a nikde nekončí“. Tato slova se stala základem staré vojenské písně „Umi jukaba (Půjdeme vpřed)“, která Japonce provázela po celý život. Vhodně ideologicky využita se její slova stala strašnou zbraní, schopnou vyhladit i vlastní národ.

Výchova

Japonsko bylo vojenským státem nejméně tisíc let. Ve většině států světa bývá armáda služebníkem státu. V Japonsku byla armáda státem sama o sobě, neboť její představitelé stáli v jeho čele. Armáda a námořnictvo určovaly život japonců a hlavně výchovu jejich dětí.

Povinná školní docházka do nižšího stupně střední školy končila v devatenácti letech. Už malé děti měly týdně 4 hodiny výuky japonské historie a v hodinách zpěvu zpívaly vlastenecké „písně věrnosti“ s texty jako: „Bok po boku se svým starším bratem mohu jít do školy díky tomu, že naše hrdinná armáda a námořnictvo chrání naši vlast před nepřítelem, proto mohu jít do školy“. Na konci každého školního roku škola zpracovávala komplexní hodnocení žáka, jehož podstatnou součástí bylo hodnocení tělesné zdatnosti a poměru žáka a jeho rodiny k ozbrojeným složkám. Po skončení studia tato hodnocení dostala k dispozici armáda.

Po skončení tohoto stupně vzdělání měl absolvent tři možnosti: jít pracovat, absolvovat další, vyšší střední školu, nebo nastoupit do kadetní školy (později vojenského učiliště). Sem mohl nastoupit každý bez rozdílu výše majetku po složení přijímacích zkoušek, jejichž základem byla znalost japonské historie, u synů samurajských rodin pak znalost kodexu bušidó a zásad samurajského života, závěr tvořila zkouška tělesné zdatnosti.

Další možnost stát se důstojníkem měl mladý Japonec po skončení vyšší střední školy. Zkouška byla ale obsáhlejší a přísnější, neboť se předpokládala „vyšší zasaženost adepta civilním životem“. Proto také měli tito adepti menší šanci dosáhnout vyšších hodností. Poslední možnost stát se vojákem z povolání měl mladý Japonec ve 22 letech, po skončení vojenské základní služby. I zde byly zkoušky podstatně náročnější a proto také se tito adepti často stávali jen poddůstojníky.

Odvodní věk byl pro Japonce 20 let. Každoročně bylo odvedeno asi 150 000 mladých Japonců. Odvody a tím i celá předvojenská příprava probíhaly podle plukovních odvodů, takže vojenskou službu japonští rekruti konali poblíž svého bydliště. Jejich nadřízení důstojníci tak mohli chodit do rodin, hovořit s rodiči o jejich synech a přesvědčovat je o výhodách vstupu do armády zejména s poukazem na váženost vojenského stavu. U samurajských rodin přesvědčování nebylo třeba, u prvorozeného syna bylo vojenské řemeslo povinností. Ale i u jiných rodin byli důstojníci často úspěšní - díky ekonomické situaci Japonska rodiče vstupem syna do armády zabezpečovali nejen jeho, ale i sebe.

Ihned po nástupu byl každý odvedenec podroben náročné fyzické zkoušce, podle výsledku byl zařazen do kategorie A - nejlepší, z nich byli vybíráni adepti na důstojníky, B - jádro ozbrojených složek tvořili ti, kteří měli výsledek jedné nebo více zkoušek slabší a nakonec C- odvedenci, kteří neuspěli ve všech zkouškách. Ti byli začleněni do pomocných jednotek jako kuchaři, zdravotníci, nosiči raněných a pod.

Během základní služby byl voják podroben intenzivnímu psychologickému zpracovávání všemi prostředky - studiem dějin, zpěvem vlasteneckých písní a studiem předepsaných materiálů. Z nich např. „Imperiální příkaz pro vojáky a námořníky“ (vojenská přísaha) císaře Mucuhita z r. 1822 je mnohastránkový dokument, který musel každý příslušník ozbrojených sil znát zpaměti. Deklaruje poslušnost císaři a víru v jeho božství. Aby si text vojáci dokonale osvojili, trávili vojáci mnoho času sborovým učením této přísahy za pomoci klacku v ruce velitele a jeho častým používáním. Bití bylo v japonské armádě něco tak obvyklého, jako chůze. Nejen to, byly vymýšleny hry, jejichž hlavním obsahem bylo bití, např. „Vydrž ránu“. Proti sobě se postavily dvě řady vojáků, kteří si na povel uštědřovali nemilosrdné rány. Kdo to nevydržel, dostalo se mu dodatečného treninku, kdy ho „odborně připravovali“ poddůstojníci, nebo důstojníci ve svém volném čase. Nejen proto byl adept zmlácen dokonale a odborně - ovšem výprask musel přežít, v opačném případě musel jeho „trenér“ spáchat seppuku. Císař přece své vojáky miloval! Slabší jedinci zemřeli vyčerpáním a byli ve svých domovech slaveni jako vzorní vojáci. Ti ostatní otupěli, ztratili zájem o život a průběžně krmeni ideologickými poučkami, stali se poslušnými nástroji.

Konečným výsledkem byl voják vycvičený v duchu „Jamato damašii“ - rasy Jamato, připravený k uskutečnění ideje japanismu „Spojení osmi koutů světa pod jednou střechou“ - tedy celého světa pod vládou jediného vůdce - japonského císaře, vůdce rasy Jamato, vzniklé z vůle bohů.

Fotogalerie OHKA (BAKA)
http://forum.valka.cz/sutra32088.html#32088

Literatura:
Novotný,Josef: Causa kamikaze. Naše Vojsko, Praha 1991
Autor : Fantan 🕔15.06.2004 📕9.299

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře