Jaroslav Novák V. – Létání u Transport Command

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔10.05.2004 📕8.016

V této škole jsme prodělali intenzivní výcvik, který trval přibližně čtyři neděle. Byli jsme rozděleni do skupin, jako piloti, navigátoři a radiotelegrafisté, každá skupina se cvičila zvlášť. Jenom meteorologie byla pro všechny společná. Přednášky začínaly v 8 hodin ráno a trvaly s polední přestávkou do čtyř odpoledne, k tomu třeba počítat domácí úkoly, takže nám moc volného času nezbývalo, nicméně jsme mohli sem tam zajít do města, do hospody, případně do kina. Byl jsem hrdý na to, že jsem písemné zkoušky složil znamenitě, v matematice a sférické trigonometrii jsem byl první ve třídě. Brzy poté, co jsme dokončili školení teoretické, byli jsme posláni na leteckou základnu v Bramcote 105 QTU ve Warwickshire, kde jsme pokračovali ve výcviku v praktickém létání. Mým kapitánem letounu byl Josef Kuhn. Byl také pilotem 311. perutě, velmi zkušený, nositel DFM a dalších medailí. Byl to moc milý člověk a dobrý přítel. Cvičili jsme se hlavně na Wellingtonech a to značně intenzivně.

Kolem poloviny října, těsně před dokončením výcviku, jsem se těžce roznemohl a musel do nemocnice. Protože jsem zůstal hospitalizován téměř čtrnáct dní, byl jsem odvolán z posádky a propuštěn z dopravního velitelství. Byl jsem hluboce zklamán a hned jak mě propustili, asi po čtrnácti dnech, jsem požádal o přijetí na ministerstvu letectva, podal velmi důraznou žádost a oznámil, že pokud nebudu moci létat u dopravního velitelství, chci se vrátit zpět k bojovému nasazení. Už za týden, co jsem navštívil ministerstvo, mi bylo sděleno, že jsem byl přidělen ke 24. peruti v Hendonu, části Londýna, kde budu pokračovat v létání u dopravního velitelství. Mým kapitánem letounu byl Australan J. Bone a naším radiotelegrafistou Novozélanďan, na jehož jméno si už nevzpomínám. U perutě byl větší počet Čechů, několik z 311. perutě. Byli jsme ubytováni mimo základnu a já ložíroval se čtyřmi dalšími Čechy v privátě v Golders Green. Jeden z mých spolubydlících byl navigátor, další dva radiotelegrafisté.

Ke 24. peruti jsem byl přidělen koncem listopadu, počasí v té době bylo obzvlášť špatné. Téměř čtrnáct dní jsme nemohli létat pro hustou mlhu a smog, pak se na chvilku vyjasnilo, ale mizerné počasí se hned zase vrátilo. S F/O Bonem jsem vykonal na DC 3 v Anglii jen pár letů, hlavně jsme vozili pasažéry a vykonávali sanitářské úkoly. Kolem poloviny prosince mě ministerstvo letectví vyrozumělo, že jsem opět přeřazen do výcvikové školy dopravního letectva. Marně jsem se snažil přesvědčit velitelství, aby mě nechali u 24. perutě, nepomohla ani přímluva velitele, trvali na tom, že se musím vrátit do dopravní školy. Tam jsem dostal přísnou důtku za to, že přicházím pozdě a za dva dny nato mě oznámili, že vzhledem k tomu, že jsem vykonal všechny požadované zkoušky, dostávám tři neděle volna. Bylo mi to dost k smíchu, neměl jsem chuť jít na dovolenou, už také proto, že jsem na celé tři týdny neměl dost peněz.Zůstal jsem proto na základně a když hoši časně ráno spěchali na přednášky, buď jsem v důstojnické jídelně četl knihy a časopisy, nebo zůstal na ubytovně. Počasí té zimy bylo velice nepříjemné a tak nebyla žádná slast, chodit ven do té lezavé zimy.

Byl jsem zařazen do nové posádky F/O V. Ryby, který byl rovněž bývalým pilotem 311. skvadrony. Byl to výborný člověk a také znamenitý přítel. 20. ledna 1945 nás přeložili zpět do Bramcote a začal nám nový výcvik, velice ostrý a intenzivní, jak po teoretické, tak i po praktické stránce, spoustu jsme toho nalétali a skončilo to ovšem závěrečnými zkouškami 13. března 1945 a udělením speciálního vysvědčení, které nás opravňovalo létat s cestujícími. Požadavky byly značně vysoké, oprávnění dostali jen ti, kdo dosáhli 70% ze všech zkoušek a nejméně 60% v každé jednotlivé zkoušce. Já měl vcelku o něco větší procento, na což jsem byl patřičně hrdý. Moc jsem si přál, abych byl co možná nejdříve přidělen k operační peruti, neboť jsem doufal, že až se tam dostanu, budu moci létat se svým výborným přítelem, Václavem Jílkem. Jeho navigátorem byl Jaroslav Volek a podle toho, co jsem slyšel, nebyli ti dva spolu moc zadobře a oba si přáli létat s někým jiným. Napsa jsem Jílkovi, než jsem opustil OTU a Volkovi rovněž, abych jim oznámil, že tam budu co nevidět a že se těším na shledanou.

Dostali jsme čtrnáctidenní dovolenou a dorazili na naši novou základnu Holmsley South v Hampshire koncem března. Naše peruť měla označení 246. s letouny Liberator, operující hlavně mezi Anglií, Kalkatou, Azorskými ostrovy a Islandem. Den před naším příchodem jsme se dozvěděli smutnou zprávu, že Václav Jílek a jeho posádka včetně Jaroslava Volka se zabili se všemi pasažéry při startu na Azorách.

Když jsem opouštěl 105. OTU v Bramcote, Vlasta Skákal právě přibyl s novou partou, aby tam zahájili výcvik a já měl obrovskou radost, že spolu budeme sloužit ve stejné peruti. Toho dne, co jsme dorazili do Holmsley South, pořádala se v důstojnické jídelně velká party, která byla opravdu báječná nejen sama o sobě, ale hlavně protože nám umožnila setkat se s většinou osazenstva 246. perutě, ale i s jejím velitelem, který byl vskutku skvělý člověk. Holmsley South leží v New Forest, nedaleko místa, které jsme si tak zamilovali, totiž Beaulieu, takže jsme nepropásli jedinou chvilku, abychom si to tam neužili a nevychutnali. Zase jsme mohli posedět v hospůdce "Rose and Crown" v Brockenhurstu a navštívit další a další místa, na která jsme měli tolik vzpomínek z doby, kdy jsme létali s 311. perutí z Beaulieu na bojové operace.

Krátce po našem příchodu do Holmsley South jsme si nejdříve orientačně zalétali a já pak nastoupil k svému prvému letu do Indie. Letěl jsem s F/Lt Rybou a F/O Karlem Kopalem. Létání u dopravního letectva bylo nesmírně zajímavé a já cítil, že se toho nikdy nenabažím. Startovali jsme z Lynehamu, kde nás vyčistili a umyli, posbírali jsme pasažéry a zavazadla a vydali se časně ráno na cestu. Přistáli jsme nejdříve na letišti Logua na Maltě. Tento let trval něco mezi sedmi až osmi hodinami, letěli jsme přes jižní Francii. Ta byla už v té době osvobozena, bojovalo se hlavně v Německu. Zůstali jsme na Maltě přes noc a navštívili hlavní město La Valetta, kde jsme něco pojedli, poseděli u kafíčka v pouliční kavárně a rozhlíželi se po okolí. Ačkoli je Malta vzdálená od Anglie pouhých sedm, osm hodin letu, je to úplně jiný svět - lidé, způsob života, architektura i vegetace. Ale především utrpěla Malta a její obyvatelstvo strašlivé rány neustálým německým a italským bombardováním, hrdinství toho ostrůvku nesmírně posilovalo morálku západních Spojenců. To, čím přispěli k našemu vítězství, zůstane navždy zapsáno zlatým písmem v dějinách druhé světové války. Člověk si to musel ustavičně připomínat, když chodil mezi troskami tohoto města.

Odstartovali jsme do Káhiry časně ráno, letěli nad blankytným Středozemním mořem a přistáli na letišti Káhira-západ, uprostřed pouště mezi Káhirou a Alexandrií. Káhira a vůbec Egypt bylo něco úplně jiného než Malta, jako kdybychom se octli za pár hodin v jiném světě. V Káhiře pro nás začínal Orient, ačkoli vnitřní město bylo zcela kosmopolitní a místy zcela evropské, stačilo ujít sto metrů a svět se dočista proměnil, ocitli jste se v arabském světě, s mešitami a vším ostatním, co patří k Orientu. Ale to, co mě nejvíc okouzlilo, byly noce v poušti s nesmírnou spoustou hvězd a naprostým tichem a klidem.

Než jsem se vydal na tuto cestu, byl už Vlasta u 246. perutě. Dal mi adresu svých rodičů v Káhiře s jejich telefonním číslem a tak jsem ihned po příletu zavolal a představil se, kdo jsem. Moc je to potěšilo a pozvali mě a jednoho z posádky na oběd. Sedli jsme na autobus do Káhiry, oni na nás už čekali na konečné stanici a odvezli nás k sobě domů. Vlastova maminka se mnou jednala jako s vlastním synem a nedala jinak, než že musím zůstat přes noc a strávit tam ještě příští den. Obyčejně jsme se zdrželi v Káhiře tři dny, tvořili jsme takzvanou "posuvnou posádku", naše letadlo a jeho pasažéry převzala posádka, která čekala v Káhiře jako my teď a letěla s nimi dál na východ. Kamarád z mé posádky, který byl se mnou, se vrátil na letiště a já strávil dva dny s rodiči Vlasty.Tři dny po příletu do Káhiry, když přiletěla jiná posádka, odstartovali jsme ve 23 hodin a letěli přes poušť dál na východ a přistáli v Shaibah u Perského zálivu. Místo přistání se čas od času měnilo, podle toho, jaké bylo počasí, nebo kde neřádily písečné bouře. Horko v těchto oblastech bylo nesmírné. Obvykle jsme přistávali v Shaibah velmi časně ráno a po snídani a natankování jsme při východu slunce pokračovali v letu do Karáčí. Teplota za východu slunce byla kolem 115°F, ale když jsme vystoupali do výšky 10000 stop, stal se let velice příjemným. Letěli jsme non-stop přes celý Perský záliv a pak podél břehů Arabského moře do Karáčí, kde jsme přistáli pozdě odpoledne.

Obvykle jsme si vyšetřili něco času pro návštěvu města, které bylo úplně jiné a mnohem chudší než Káhira. Tady už bylo vidět mnohem méně západních vlivů. Trošku jsme se prospali ve stanech na letišti a časně ráno jsme se vydali do Kalkaty přes celý indický kontinent. Letěli jsme tu dálku něco mezi sedmi a osmi hodinami. Bylo to velice zajímavé, zvláště když jsme doletěli k řece Ganga a zatočili dolů ke Kalkatě. V době dešťů je létání mnohem obtížnější a riskantnější, neboť viditelnost je značně snížená a prožívat turbulence v obrovských kumulonimbech se nedoporučuje nikomu, kdo se chce dožít vyššího věku. Někdy se zdá, když spustí zvlášť silný liják, že letíte pod vodou. Přistáli jsme na letišti Dum Dum u Kalkaty, které se dodnes používá pro komerční účely. Kalkata je strašně přelidněné město, děsně špinavé a nebezpečné pro toho, kdo by se v něm chtěl pohybovat na vlastní pěst. Obyčejně jsme navštěvovali město ve skupinách a nenacházím slov, jak jsem byl zděšený a otřesený vší tou bídou a kastovnictvím, kdy jedna kasta zachází s druhou hůř než s dobytkem, kde vidíte lidi umírat na ulici, aniž si jich někdo všimne, Kde jsou ráno volské povozy vysoko naloženy mrtvolami, posbíranými na ulicích, a na každém kroku žebráci, někteří úmyslně zmrzačení, aby v konkurenčním boji žebroty lépe obstáli. Přitom je v Kalkatě dusno a vlhko, bylo prakticky nemožné spát v barácích, ve kterých jsme byli ubytováni, kde se jediný větrák v hale u stropu sotva pohyboval. Jelikož jsme se nacházeli v oblastech, kde řádí malárie, měli jsme přísně nakázáno spát pod sítí na moskyty, v Kalkatě bylo v tomto ohledu zvlášť velké nebezpečí.

Obvykle jsme zůstali v Kalkatě dva dny a pak velmi časně ráno vydali jsme se na zpáteční cestu, někdy jsme se stavěli na letišti v Allahbad, severozápadně od Kalkaty, abychom vyložili poštu. Zastávka v Karáčí netrvala ani 24 hodin. a zase časně ráno jsme letěli, celý den, až na sám severní konec Perského zálivu a odtud do Káhiry. Tam jsme se zdrželi pár dní a pak konečně domů. Odlétali jsme z Káhiry uprostřed noci, časně ráno jsme byli na Maltě a pak posledním velkým skokem zpět do Anglie.

Po první cestě do Indie jsem byl zase přeřazen k mé původní posádce F/O Josefa Kuhna, DFM v Holmsley South, kde jsem prožil nejlepší čas za celá svá válečná léta v Anglii a dodnes tu dobu považuji za nejkrásnější ve svém životě. Vzato kolem a kolem, žil jsem si bezstarostně. Hodně jsme toho nalétali, v té době už s minimálním nebezpečím a žili jsme přitom podle našeho názoru v nejkrásnější části Anglie. Pokud jsme nelétali, navštěvovali jsme širé okolí a ovšem zvláště Beaulieu, kam jsme neměli z naší operační základny daleko. Trávili jsme s Vlastou, pokud jsme nelétali, většinu času s rodinou v blízkém sousedství a pokud nás na letišti potřebovali, zatelefonovali náma my jsme byli okamžitě k dispozici. Měli jsme skvělého velitele perutě, který vyžadoval kázeň, ale ponechával nám značnou volnost.

Koncem dubna 1945, když jsme byli na cestě do Indie, bylo už jasné, že válka v Evropě skončí co nevidět. V Káhiře jsme byli mezi 22. a 26. dubnem a rodiče Vlasty Skákala pro nás uspořádali velkou party, na níž byli pozváni někteří jejich přátelé, mezi nimi Jugoslávci, žijící v Káhiře. Byla to fantastická oslava a whisky tekla proudem jako v Anglii na běžných večírcích pivo. Moc jsem toho nevypil, necítil jsem se dobře. Asi jsem něco chytil v Indii a žaludek mi nesloužil.

Během naší zastávky v Káhiře jsem myslel víc než kdy jindy na skutečnost, že mi v životě nastává nové období a musím přiznat, že vlastně po celou dobu války, co jsem byl v RAF, tedy to, čeho jsem se nejvíc obával, byl mír. Ne snad, že bych si nepřál, aby skončila celá ta válečná mizérie, ale protože jsem se bál, co bude pak. Miloval jsem létání, bojové i prostě jako takové, radoval jsem se z tolika přátelství, která jsem za války navázal a i když jsem se leckdy, během operací bál o život, nikdy se mi létání nezprotivilo a nikdy jsem nepomyslel, že bych se ho vzdal.

Když jsme se po této dubnové cestě vrátili do Anglie, bylo 8. května podepsáno příměří. Existovala ovšem ještě chvíli tu a tam hnízda odporu na obou stranách, ale to bylo zanedbatelné. Oslavovali jsme konec války a hodně předpisů se už nedodržovalo. Byl jsem rád, že mohu oslavovat společně s Vlastou, když byl v té době také v Anglii. Jaro a léto 1945 bylo v Anglii krásně a tak nám bylo tak trochu zatěžko, že musíme zpět do Československa. Rozhodl jsem se, že opustím branné síly, jak jen budu moci a poohlédnu se, co by se dalo "v civilu" dělat. Avšak nadále jsme se těšili ze svého pobytu v jižní Anglii a kdykoliv jsme měli volno, navštěvovali jsme Bornemouth a hospůdky v sousedních obcích, bylo nám při tom dobře, ale vědomí, že to všecko už brzy skončí, mě stále strašilo v hlavě.

V červnu, před mým nastávajícím odletem do Indie, nás navštívil velitel perutě Vladimír Nedvěd, s nímž jsem létal u 311. perutě a řekl nám, že za den, za dva poletí do Československa a že nám s sebou vezme dopisy rodinám, přátelům a že je v Praze dá na poštu. V té době bylo pravidelné spojení ještě řídké a nespolehlivé, tak jsem napsal dopis rodičům, aniž jsem věděl, jsou-li ještě naživu. Podal jsem jim o sobě stručnou zprávu a žádal, aby mě odpověděli na naši základnu v Holmsley South. To už ale se moji rodiče sami snažili získat o mě nějaké informace, moje sestra jela do Prahy, poptávala se na různých vojenských velitelstvích, jestli mají nějaké zprávy o Jaroslavu Novákovi. Tehdy ovšem ještě nebyly evidence úplné a protože jsem sloužil u britské perutě, nebyl jsem nikde uveden. Řekli sestře,že vědí o třech Jaroslavech Novácích, ale všichni tři že během války padli, buď v pozemní armádě nebo jako letci, že jí to ale nemohou říct s jistotou, či něco bližšího. Sestra se ovšem rodičům o tom nezmínila a chystala se na další cestu do Prahy, až budou seznamy obšírnější a podrobnější, aby se alespoň dozvěděla, jestli jsem byl vůbec voják a jestli jsem naživu. Zatím došel můj dopis a listonoš ho dal matce někde ve městě. Neuvedl jsem svou adresu a matka nevěnovala dopisu moc pozornosti, protože nepoznala můj rukopis, který se asi za těch 5 1/2 roku poněkud změnil. Ale nešlo jí do hlavy, kdo jim to může psát, znovu si dopis pořádně prohlédla a všimla si poznámky na rubu obálky, kterou jsem tam napsal pro všechny případy, aby totiž rozhlas laskavě vysílal zprávu „Jaran je v pořádku a těší se, že vás brzy uvidí“. Teď teprve pochopila, že dopis je ode mě. Ale bála se ho otevřít a proto požádala souseda, aby jí ho otevřel a přečetl. Když uslyšela, co píšu, běžela za otcem do zaměstnání, aby mu to honem řekla. potom okamžitě oba a sestra s nimi mě napsali dopis, který čekal, až se vrátím z Indie koncem června. Hned nato jsem zase letěl do Indie, ale napsal jsem domů a psaní jsem dal Vlastovi Skákalovi v Káhiře, aby zařídil jeho odeslání hned po návratu do Anglie. Dal si ho do kapsy letecké košile, zapomněl na něj a jeho matka vyprala košili i s dopisem. Řekla mi, co se jí stalo, když jsem se vracel z Indie. Napsal jsem nový dopis a pro jistotu ho po návratu do Anglie hodil vlastnoručně sám.

Začátkem července nás poslali do Reykjavíku na Islandu, přistáli jsme na základně v Prestwicku. Ještě nikdy jsem nebyl tak daleko na severu, bylo to ohromné, octnout se v zemi, kde toho času neexistovala noc, vzduch byl nádherně čistý, obchody plné zboží a nejen vzduch, ale i město Reykjavík se třpytilo čistotou. Plně jsem tam vychutnal ty dva dny, brzy po návratu jsme už zase byli na cestě do Indie, aniž jsme tušili, že to je do Indie naše cesta poslední. Na zpáteční cestě jsme se v Káhiře dozvěděli, že český letecký personál byl odvolán a že se vrátíme do Československa.

Autor : Joey Pytlák Říha / Pytlák 🕔10.05.2004 📕8.016

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře