Fašistické Španělsko a Portugalsko

Autor : Lenka Ožanová 🕔18.04.2004 📕28.740

Podobné články

Další články autora

Úvod

Evropské země se do první světové války vyvíjely demokratickým směrem. Tuto tendenci posílilo také vítězství Dohody. V mnoha zemích se ale ukázalo, že demokracie stojí na vratkých základech. Brzy po válce vznikl nový nepřítel demokratických a socialistických sil - fašismus. Je specifickým jevem první poloviny 20. století. Fašismus, co se týče ideologie, do sebe vstřebával všechno, co mohlo najít ohlas v masách. Jeho východiskem byl nacionalismus a šovinismus a nepohrdl také extrémním rasismem. Jeho myšlenky byly vždy velmi pružné a ochotně se přizpůsobovaly situaci. Vždy se snažily získat pozornost. Odpor a boj proti fašismu nebyl nijak snadný, protože šlo obvykle o dobře organizovaný a usměrňovaný teror jako prostředek cesty k moci.

Velká část staré mocenské elity - velkostatkáři, vysoká byrokracie, vyšší důstojníci - byli vždy konzervativní a v demokracii viděli pouze formu upravující vnitřní vztahy. Ve fašismu však viděli východisko pro pravicovou a protidemokratickou restrukturaci a stabilizaci systému.

Španělsko

Počátky španělského fašismu

Světová hospodářská krize urychlila zánik monarchie ve Španělsku. 13.9. 1923 proběhl státní převrat a k moci se dostal generál Primo de Rivera. Místo konstituční monarchie nastoupil v září 1923 totalitní režim vojensko-monarchistické diktatury, mnohdy hodnocený jako fašistický režim.

Roku 1930 padla diktatura Prima de Rivery a rok nato, 14. dubna 1931, byla vyhlášena republika. Vlády se ujala republikánsko-socialistická koalice a začala uskutečňovat požadavky buržoazně demokratické revoluce - svobodu tisku, slova, odluku církve od státu a poskytla autonomii Katalánsku. Liknavost v provádění tohoto programu však odcizila lidové vrstvy republice. Ta vedla k nastoupení reakce v letech 1933 - 1935. Boje proti ní se ujala zejména komunistická strana, která také dala podnět pro založení lidové fronty. Ta při volbách roku 1936 zvítězila. Nová republikánská vláda obnovila v zemi demokratická práva, ale nezakročila důsledně proti reakčním silám, představovaným především fašistickou organizací Falanga, kterou podporovali italští a němečtí fašisté. Také strategické postavení mělo pro německé a italské fašisty výhodu - podřízení Španělska jim mohlo umožnit, aby obklíčili Francii a ohrozili spojení Anglie s jejími koloniemi.

Hitler a Mussolini se zajímali o události ve Španělsku s cílem ustavit v Madridu vládu, která by byla ochotna s nimi spolupracovat, protože Španělsko bylo na strategickém místě - mezi Středozemím a Atlantikem - a vlastnilo velké množství rud.

10.8. 1932 se reakční síly pod vedením generála Sanjurja v Seville a v Madridu pokusily zničit republiku vojenským povstáním. V Madridu nemělo povstání úspěch a během několika hodin bylo vládními silami potlačeno.

V říjnu 1932 se tradicionalisté, Renovación Espaňola, Acción Popular, Agrární strana a řada dalších malých stran a organizací pravice spojili v koalici nazvanou Španělská konfederace nezávislých pravicových skupin - CEDA, která se stala hlavní politickou organizací španělské kontrarevoluce - do jejího čela byl postaven J.M. Gil Robles. Její snahou bylo rozložit republiku zevnitř. V roce 1932 vytvořili Onésimo Redondo a Ramiro Ledesma Ramos fašistickou organizaci Junty nacionálně syndikalistické ofenzívy - JONS, která se stala legální organizací. Byl to pokus o spojení fašismu s tradičním španělským syndikalistickým hnutím, které mělo získat fašismu masovou základnu. Ve svém programu nazvaném "16 bodů z Valladolidu" vytyčily JONS své cíle: boj proti separatismu, omezení plné moci parlamentu, obrana španělské jednoty. Na rozdíl od nacistického programu zahrnoval program JONS také otázku katolického náboženství. Katolicismus byl pro španělský fašismus tím, čím pro nacisty "arijská krev". Přes propagandu, kterou vedly JONS na stránkách svého časopisu, byl počet jejich členů stále nízký. Aby mohli rozšířit sféru svých činností, rozhodli se jonsisté spojit se s Falangou.

V roce 1933 vznikla v táboře reakce další strana, již otevřeně fašistická, hlásící se k ideologii německého nacismu a italského fašismu - Španělská falanga. Byla ustavena v období, kdy republikánská vláda nebyla schopna řešit základní, nezbytné úkoly. Španělská reakce se tehdy seskupila do tří hlavních proudů - první představovaly různé fašistické a profašistické organizace, které později společně vytvořily Španělskou falangu. V čele druhé skupiny, monarchistické, stál advokát velkých kapitalistů Antonio Goicoechea, předseda organizace Španělská obnova (Renovación Espaňola), která v tomto období dávala přednost diktátorskému a fašistickému řešení. Třetí proud tvořily katolické pravicové organizace sdružené v Lidové akci (Acción Popular), ve které převzal vedoucí úlohu José María Gil Robles, advokát kastilských velkostatkářů a jezuitů. Mezi uvedenými proudy existovaly v podstatě odchylky jen v taktice. Acción Popular chtěla zavést fašismus ve Španělsku legální cestou, zatímco falangisté a monarchisté chtěli zmařit rozvoj demokracie v zemi státním převratem a vojenským pučem.

Zárodky fašistického hnutí existovaly ve Španělsku již před vznikem republiky. Například Kastilská junta španělské akce (JCAE), v jejímž čele stál advokát Onésimo Redondo, a skupina univerzitní mládeže v čele s Ramirem Ledesmou Ramosem propagovaly nacionální syndikalismus, španělskou verzi fašistické ideologie, ještě před nástupem fašistů k moci. Již v roce 1931 vyšlo první číslo jejich tiskového orgánu - Conquista del Estado, ve kterém vytyčili principy totalitního státu.

20.10. 1933, po návratu Prima de Rivery z Říma, kde se setkal s Musollinim, se konal mítink španělských profašistických skupin, který se přeměnil v zakládající shromáždění nové fašistické strany. Byl uznán název Falange Espaňola. Na podzim 1933 během vládní krize odešli socialisté z vlády. Vzrůstaly společenské rozpory, vše spělo k násilnému řešení problémů.

Prezident Alcalá Zamora rozpustil na podzim 1933 kortesy a vyhlásil na listopad 1933 nové parlamentní volby, ty se uskutečnily ve dvou kolech - 19.11. a 4.12. 1933 - a proběhly v napjaté atmosféře. Nakonec zvítězila reakce, a to především v důsledku nejednotnosti levicových stran a anarchistické taktiky neúčasti ve volbách, což připravilo demokratické síly o mnoho hlasů. Podle oficiálních údajů dostaly CEDA a k ní se přimykající skupiny 3 345 504 hlasy a 213 míst v kortesech. Ve volbách zvítězily pravicové strany sjednocené v jeden blok. Ale ani po těchto volbách neuvažovala španělská reakce o rychlém předání moci profašistické CEDA. Příchod reakčních sil k moci zahájil období tzv. "černého dvouletí" (Bienio Negro). V těchto letech španělská reakce nabrala kurs na postupnou fašizace země.

Do jara 1934 byly ve Španělsku dvě otevřeně fašistické strany - JONS a Falanga. 4.3. 1934 došlo ke spojení obou stran. Oficiální název této fašistické strany pak byl Španělská falanga junt nacionálně syndikalistické ofenzívy F.E. de las J.O.N.S. Do řad Falangy vstoupila především fašisticky zaměřená část studentstva z rodin velkostatkářů a velké buržoazie. Značně silnou podporu měla Falanga mezi důstojníky španělské armády a námořnictva. Falanga byla financována jak italským a německým velvyslanectvím v Madridu, tak z kruhů španělského monopolistického kapitálu. Až do občanské války nehrála Falanga významnější politickou roli.

Občanská válka

Od března 1936 byl připravován státní převrat. Demagogie vlády, skličující obraz anarchie v celé zemi. To vše vyvolávalo nelibost u velitelského důstojnického sboru, jehož první společnou organizací byl Španělský vojenský svaz (UME) a který adresoval vládě důrazná varování. Vláda se však omezila pouze na výměnu nejvyšších velitelů - Franka a Godeda, kteří spolupracovali s Gilem Roblesem, ministrem války. Ty poslala na Kanárské ostrovy a Baleáry; Mola, koordinátor celého hnutí, byl stažen z Maroka do Pamplony, kde se ocitl v nejvýhodnější pozici pro přípravu protirepublikánského spiknutí. Ještě před svým odjezdem se domluvili o možnosti státního převratu. V čele měl stát exilový generál Sanjurjo. Vláda se o přípravách dozvěděla a rychle zasáhla. Ty, kteří měli připravovat spiknutí, generálové Varela a Orgaze, poslala na Kanárské ostrovy. Mola však získal spiklenecké materiály.

Povstání z roku 1936 se dotýkalo značného počtu obyvatelstva. Vývoj byl urychlen smrtí Calva Sotela, vůdce Národního bloku, který kritizoval násilnické nepokoje, ten byl zavražděn příslušníky jednoho strážního oddílu. Tento politický zločin zcela odstranil poslední překážky, na které dosud narážely Molovy plány. K definitivní dohodě s tradicionalistickou obcí došlo okamžitě po zveřejnění zprávy o krvavé události. Povstání začalo v Melille. 17. července 1936 v pět hodin odpoledne. Došlo ke zatčení generála Romalese, bylo ovládnuto město. Připojila se také pevnost Ceuta a postupně došlo k připojení dalších posádek.

V prvních dnech války se nacionalisté zmocnili měst v horních částech Staré Kastilie a Leónu, dále západních částí Galicie a horních a středních částí pánve severovýchodně od Ebra. V Navaře se jejich pásmo táhlo až k Pyrenejím. Na západním okraji se k povstalcům připojily izolované posádky v Gijónu a Oviedu, Cacarés. Jižní oddělené křídlo tvořily Sevilla - Jerez - Cádiz, v údolí Guadalquiviru Córdoba a na jihovýchodě Granada. Velení jižní armády převzal Franco, Mola kontroloval severní oblast. Sanjurjo zahynul při leteckém neštěstí. Obranná rada, které předsedal Cabanellas, měla prozatím na starosti koordinaci politických akcí. Yague zahájil tažení do Estramadury. Podařilo se mu spojit dvě nacionalistické zóny. Tyto překvapivě rychlé operace ochromily pokusy republikánského velení o vytvoření obranného valu v Estramaduře a posléze v centrální části Španělska. Yague obsadil také Talaveru. Byla osvobozena toledská posádka. V posledních říjnových dnech se připravovala ofenzíva proti Madridu.

Italové chtěli obklíčit Madrid. Slavná bitva u Guadalajary měla uzavřít z východní strany kruh kolem Madridu. Operace ztroskotala, i když pozice nacionalistů se výrazně rozšířila. Franco nakonec odstoupil od svého záměru a dal přednost jiným frontám. Tažení Basků skončilo teprve 19. června 1937 prolomením proslulého "železného prstence" a dobytím Bilbaa. Republikánská vláda, která se mezitím přestěhovala do Valencie, na to zareagovala pokusem zahájit první velkou vojenskou ofenzívu, jejímž cílem bylo odvrácení nepřátelské hrozby u Madridu. Jediným výsledkem byl zisk 2 km pásma. Valencijská vláda chtěla obklíčit Zaragozu. Ofenzíva byla odražena, 21. října vstoupily oddíly nacionalistů do Gijónu a severní španělská fronta přestala existovat. Na aragonskou frontu obrátila pozornost bitva u Belchita. Proměnila ji v neuralgický bod vojenských operací. Severní fronta byla scelena. Oddíly vyrazily z frontových linií na Ebru směrem ke Středomoří. Republikánská vláda dobyla Teruel, město bylo odříznuto od zázemí. Hlavním účelem útoku na Teruel bylo odlákání nacionalistických sil od Madridu, protože ty městu přispěchaly na pomoc. Bitva na Ebru byla nejtvrdší a nejkrvavější bitvou celé války, která přispěla k naprostému rozpadu republikánského (rudého) vojska - jeho páteří byli komunisté. Nacionalisté dobyli Katalánsko. Závěrečná fáze války začala 23. prosince 1937 a 26. ledna vstoupil generál Yague do Barcelony. Uvnitř republikánské vlády došlo k občanské válce. Vnitřní rozklad přispěl k úplnému vojenskému zhroucení. Po pádu Madridu 28. března 1939 se postupně vzdávala další města. 1. dubna mohl Franco podepsat 1. válečné komuniké.

Frankova éra

Struktura vládních orgánů na území nacionalistů prodělala následující vývoj: v první fázi je představoval vojenský výbor, kterému předsedal Cabanellas; zatímco druhá etapa se vyznačovala koncentrací politického a vojenského vedení v rukách generála Franka, který byl 1. října 1936 jmenován ministerským šéfem státu a generalissimem pozemních, námořních a leteckých vojsk. Po zastřelení José Antonia v alicantském vězení se stal Franco nejvyšším představitelem tradicionalistické španělské falangy a JONS. Generalissimus upevňoval svoji politickou moc a po přijetí titulu "Vůdce" (Caudillo) opět zdůraznil nový charakter státní koncepce. Soustředila se na sociální obsah, který později získal název Pracovní kodex. V lednu byla ustavena první vláda, jejímž sídlem se stal Burgos. První nacionalistická vláda setrvala u moci od ledna 1938 do srpna 1939. Jejím posláním bylo vykonat represivní a organizační úkoly. Vypuknutí válečného konfliktu omezilo možnosti jejich nástupců na minimum. V únoru byl přijat zákon o politické odpovědnosti, který skoncoval s rudou revolucí. V březnu 1941 byl přijat zákon o bezpečnosti státu, který stanovil trest smrti za zločin zrady. Po skončení občanské války byla španělská ekonomika v žalostném stavu. V září 1941 byl založen Národní průmyslový institut, který se zasloužil o hospodářský rozvoj země. Podporoval a financoval vznik a obnovu španělského průmyslu.

Nová vláda nastoupila tři týdny před vypuknutím války v Evropě. Projevila dvě tendence - první tíhla k mocnostem Osy, druhá se pokoušela o smířlivý vztah s Velkou Británií.

Španělský postoj ke světové válce se vyvíjel od důsledné neutrality k prohlášení se za neválčící stranu. Hitler vyvíjel tlaky na Franka, aby se připojil k operaci "Félix". Jediná iniciativa Španělska směřovala k zajištění Marockého protektorátu - prozatímní obsazení Tángeru, červen 1940. Hrabě de Jordana, ministr zahraničí, po roce 1942 zahájil sbližování Španělska se Spojenci a umožnil anglo-americké vylodění v Africe v roce 1942. Po vytvoření Iberského bloku s Portugalskem se madridská vláda pokoušela zprostředkovat mír mezi zeměmi Osy a západními velmocemi. Princip neválčící strany se postupně měnil ve sbližování s demokraciemi. Španělsko následovalo Německo podporou boje proti Rusku. Rok 1945 se stal rokem diplomatické izolace Španělska, a to právě v důsledku úzkého přátelství západních mocností s Ruskem. Došlo ke sbližování Španělska se Spojenými státy.

Prvním politickým orgánem nacionalistického Španělska byl Výbor národní obrany, do jehož čela byl 24. července 1936 postaven generál Cabanellas a který byl představitelem státní moci vůči zahraničním mocnostem až do 29. září. Toho dne byl vydán dekret o jmenování generála Francisca Franka do funkce šéfa státu; prvním politickým aktem Caudilla bylo vytvoření Odborného státního výboru, který tvořilo sedm komisí, šlo o jakousi obdobu ministerstev. V březnu 1937 byl vydán dekret, který spojil v jeden celek obě velká politická a ideologická jádra na straně povstalců, falangisty a monarchisty, pod názvem Tradicionalistická španělská falanga FET a Výbory pro nacionálně syndikalistickou ofenzívu JONS, všechny ostatní politické strany byly rozpuštěny. Ještě před skončením války byl počáteční Odborný státní výbor vládou nahrazen příslušnými ministerstvy, v níž úloha předsedy připadla šéfovi státu. 17. července 1942 byly vytvořeny kortesy. Byl to reprezentativní orgán, který měl připravovat a vypracovávat zákony. 17. července 1946 byla pozměněna struktura kortesů, které spolu s Kodexem Španělů a municipálním zákonem umožnily dotvořit rámec živé demokracie.

Vyhlášení zákona o národním referendu z 22. října 1945 mělo potvrdit demokratizaci režimu. V roce 1947 byl přijat zákon o nástupnictví hlavy státu.

Po skončení války dopadly na Španělsko plnou měrou důsledky přátelství mezi Západem a SSSR. V letech 1945 - 1947 na sebe soustředil Frankův režim nepřátelství všech zemí světa. Ještě před skončením války byl v Mexiku ustaven Osvobozenecký výbor, prosazující vyhnání Franka za pomoci Spojenců, které by umožnilo se vyhnout případné revoluci. Vyhlídky nacionalistického režimu byly dokonce lepší než na počátku 2. světové války. Strategická poloha Španělska a rostoucí napětí mezi Západem a Východem urychlily zanedlouho řadu diplomatických nařízení. Francie otevřela své hranice 9. února 1950, v březnu byla podepsána smlouva mezi Frankem a Perónem. Dva měsíce nato uzavřela se Španělskem první obchodní dohody Anglie a Francie. Španělsko-americká dohoda z 5. července otevřela etapu vzájemného sbližování. Začátkem listopadu bylo Španělsko přijato do FAO (Organizace pro výživu a zemědělství). Španělsko se začalo zapojovat do normálních mezinárodních vztahů. Na podzim roku 1952 vstoupilo do UNESCO. 1. listopadu vstoupilo do OSN. 27. srpna 1953 skončila také dlouhá debata s Římem uzavřením Konkordátu, který byl podepsán ve Vatikánu. Španělsko zrušilo protektorátní správu Maroka.

V červenci 1968 bylo uzavřeno referendum a došlo k opuštění posledních koloniálních pozic v Africe. Španělská vláda ale zintenzivnila snahy o znovuzískání Gibraltaru.

Novou hlavou státu byl jmenován Juan Carlos. Znamenalo to restauraci monarchie v Španělsku. V létě 1974 vážná choroba přiměla Franka, aby se dočasně vzdal své funkce hlavy státu ve prospěch španělského prince. V září se ovšem vůdce opět vrátil do funkce. Dne 29. října odešel ministr Cabanillas. Na znamení solidarity s ním podal demisi ministr financí a skupina správních úředníků. V dubnu 1975 zavdala krajně napjatá situace v Baskicku podnět k vyhlášení výjimečného stavu v této provincii. Vytvořily se opoziční demokratické skupiny, jež nevstoupily do Junty pro svůj nesouhlas s komunisty, šlo o tzv. Platformu demokratického sbližování (červenec 1975), která zahrnovala PSOE (Španělská dělnická socialistická strana), demokratickou levici, Rodruejův USDE a baskické nacionalisty. Jak Junta, tak Platforma zahájily tažení roztržkou požadující všeobecnou amnestii, demokratické svobody a svobodné volby.

Byly podepsány smlouvy mezi Juanem Carlosem a marockým králem Hasanem II., jimiž byla Sahara svěřena pod dočasnou správu Maroka a Mauretánie s tím, že o budoucnosti země rozhodne obyvatelstvo.

Franco zemřel 20. listopadu 1975. Tím skončil dlouhý historický proces, jenž počínaje občanskou válkou znamenal nejprve pokus o vybudovaní nového státu podle evropských představ fašistických mocností třicátých let. K moci se opět vrátila monarchie v čele s Juanem Carlosem.

Portugalsko

Nástup Salazara k moci

V listopadu 1926 se stal úřadujícím prezidentem generál Carmona. 27. dubna 1928 se stal ministrem financí António Oliveira de Salazar. Měl použít všech prostředků k záchraně režimu nastoleného před dvěma roky. Právě ekonomické problémy země mu otevíraly cestu k diktatuře. Salazar zkoncipoval a provedl reformu rozpočtu, daně se zvýšily a mzdy snížily. Do politického života vstoupil Národní svaz (Uniao Nacional) jako jediná preferovaná politická strana. Jejím předsedou se stal Salazar. Programem Národního svazu byl boj proti parlamentarismu, socialismu a individualismu. Vládní krize z července 1929 skončila pádem vlády plukovníka Vicenta de Freitase.

V listopadu 1929 byl poslán do penze ministr osvěty Costa Ferreira. V lednu vystoupil proti Salazarovi sám premiér generál Ferraz, který navrhoval vrátit se k ústavnímu režimu. Maršál Carmona Salazara opětovně podpořil, Ferraru odvolal a předsedou rady ministrů jmenoval generála Domingose Oliveiru. António de Oliveira Salazar obsadil po křesle ministra financí také funkci ministra kolonií. Poté byl 5. července pověřen nejvyšší exekutivní funkcí - předsedou Rady ministrů.

Po první světové válce se zhoršila ekonomická situace země. To vedlo k růstu stávkového hnutí. Politická nestabilita se projevovala rychlým střídáním vlád (5 v roce 1925) a pokusy o vojenský převrat. 28. května 1926 byl demokratický režim svržen pučem generála Miguela Gomése da Costa.

Docházelo k cenzuře veškerého tisku, byla vyloučena diskuse. Byl odebrán volební cenzus negramotným i osobám, které neplatí předepsané daně. Pro Salazara byla také nepostradatelná tajná policie - PIDE -Policia Internacional e da Defesa de Estado. Měla za úkol potlačovat komunismus a likvidovat spojení mezi Portugalskem a zahraničním agitátory. Přebírala praktiky německého gestapa, ale do konce druhé světové války se neodvážila velkých teroristických akcí ani útoků na celé sociální skupiny. Salazar se opíral o církev a armádu.

Portugalsko bylo spojencem militaristů ve Španělsku. Po vypuknutí občanské války ve Španělsku cena Salazarova spojenectví ještě vzrostla. Hned po vypuknutí občanské války se v sousedním Španělsku zformovala polovojenská dobrovolná organizace "zelených košil" s názvem Portugalské legie. Zahraničně politická orientace Salazarova režimu na Velkou Británii vycházela z ekonomické vazby, tento vliv převažoval, další byla sympatie vůči italsko-německému totalitarismu. Koncem roku 1936 byla ratifikována smlouva s Německem, která budovala těsnější vztahy s Hitlerem. Sotvaže Franco zvítězil, podepsala jeho vláda 18. března s Portugalskem smlouvu o přátelství a neútočení. V roce 1941 oba státy vytvořily Iberský blok.

V září 1942 navštívila Berlín portugalská vojenská mise. Po všechna válečná léta dostávalo Německo a Itálie prostřednictvím Portugalska ropu, suroviny a výrobky z Latinské Ameriky. Protože Spojenci začali vítězit, postoupilo Portugalsko své vojenské letecké základny na Azorských ostrovech Velké Británii. V červnu 1944 zastavilo vývoz svého zboží do Německa, aby zkrátilo válku. Ale po Hitlerově sebevraždě visely vlajky na půl žerdi.

Opozice, kterou Norton de Matos v prosinci 1943 shromáždil v Hnutí národní antifašistické jednotky s programem restaurace demokracie, neměla na konci války mnoho šancí na úspěch. Salazar změnil volební zákon a nabídl zdánlivě svobodné volby. Fiktivní liberalizace režimu trvala krátké tři týdny. Odpůrci režimu začali opět pomýšlet na převrat. Pro úspěch takové akce byl založen Výbor národního osvobození. Opoziční proudy byly v polovině 40. let pod silným vlivem revoluční agitace Portugalské komunistické strany (PCP).

V době zintenzivnění studené války se Portugalsko přiklonilo na stranu Západu. Od 4. dubna 1949 patřilo k zakládajícím členům Severoatlantického paktu. Pro strategickou polohu byl Západ ochoten tolerovat nedemokratický režim. Portugalsko bylo vyzváno, aby začalo uvažovat o čilejší mezinárodní ekonomické spolupráci. Portugalsko se muselo změnit, jednou z cest bylo znovuobnovení monarchie. K tomu však nedošlo, protože Duarte Nuno, vévoda z Bragancy, portugalsky neuměl a nepřijala by ho žádná jiná skupina kromě Monarchistické myšlenky. Po smrti dlouholetého prezidenta António Óscara de Fragose Carmona se stal novým prezidentem generál Craveio Lopes.

Salazar se bránil všem změnám, protože ekonomické změny by si vynutily i politické reformy. Roku 1954 vyšel dekret vyhlašující povinnost registrovat všechny spolky a organizace. Salazar byl nucen v roce 1955 přestavět vládu. Portugalsko bylo 14.12. 1955 přijato do OSN. Další volby přinesly nové problémy. Proti vládnímu kandidátovi Américovi de Deus Rodrigues Thomazovi se postavilo několik kandidátů, kteří byli postupně vylučováni, až zbyl jediný - generál Humberto Delgado, který vystupoval loajálně vůči systému. Nakonec získal 236 528 hlasů proti 758 998 hlasům vítězného A. Thomaze. Delgado již dřív předpokládal, že volby budou zfalšovány, proto plánoval vzpouru, která nakonec nevyšla. Založil Nezávislé národní hnutí MNI. Narazil na odpor PIDE a byl nucen odjet do Brazílie. Během několika měsíců roku 1960 bylo 103 osob vsazeno do vězení.

Válka v koloniích

Situace v koloniích ukázala, že odchod kolonizátorů bude nevyhnutelný. Koncem roku 1954 vznesla Indická republika oficiálně nárok na portugalské přímořské enklávy Damao, Diu, Goa. V červenci přerušila Indie styky s Portugalskem, protože neakceptovala její nároky. Rok 1961 vešel do dějin jako "Rok Afriky". Malý evropský stát vlastnil na tomto území Angolu, Mosambik, Portugalskou Guineu, Kapverdské ostrovy, ostrovy Svatého Tomáše a Princův ostrov, v Asii patřily pod jeho správu indické enklávy Goa, Diu a Damao zvané souhrnně Portugalská Indie a dále Portugalský Timor obklopený Indonésií a Macao obklopené Čínou. Posílení ekonomiky v jednotlivých zemích nebylo spojeno se školstvím a ekonomikou, ale s bělošským obyvatelstvem. Portugalské kolonie se stávaly středem světové pozornosti, Valné shromáždění OSN přijalo 14. prosince 1960 deklaraci o nutnosti udělit nezávislost koloniálním národům, USA převzalo iniciativu v procesu dekolonizace. V Luandě a Portugalské Indii vypukla povstání. Portugalsko bylo odsouzeno Poručenskou radou OSN, že neustupuje při řešení koloniálního problému. Byla vytvořena zvláštní komise pro přešetření situace v portugalských koloniích. Indická republika zahájila v roce 1961 operace směřující k osvobození Goy, Damaa a Diu. Všechny války v koloniích příliš zatěžovaly pokladnu Portugalska.

60. léta v Portugalsku

Koncem prosince 1962 prosadil vůdce komunistů Álvaro Cunhal, aby byla založena jednotná základna protisalazarovského odboje. V Římě byla konstituována Vlastenecká fronta národního osvobození FLPN. Ustavujícího aktu se nezúčastnil generál Delgado izolovaný v Brazílii. Britská vláda mu odmítla udělit vízum. Jako přestupní stanice mu byla doporučena Praha. Proto se sešla v roce 1964 u Prahy II. konference FPLN. Delgado byl zvolen hlavou Portugalského revolučního výboru se sídlem v Alžíru. Z konference neměl příliš dobrý dojem. III. sjezd FLPN se konal v říjnu 1964. Zde předáci opozice deklarovali možnost zahájit otevřený boj proti salazaristickému režimu. Momentální situace však tak zjevná ještě nebyla. Opozici bral vítr z plachet vládní tříletý plán rozvoje (léta 1965 - 1967), který sliboval hmotný pokrok i širším vrstvám. V prvních měsících roku 1965 se Delgado pohyboval ve Španělsku poblíž portugalských hranic. Byl zajat a zmizel tak tajemně, že o jeho smrti dlouho všichni pochybovali. Prezidentské volby 25. července 1965 proběhly podle stejného scénáře. Zvítězil Américo Thomaz. Přesto v šedesátých letech bylo cítit řadu změn. Došlo k reformě školského systému. Mnoho lidí odcházelo pracovat do zahraničí.

Kvůli zdravotním potížím Salazar odstoupil. Marcelo José das Neves Caetano, dvaašedesátiletý právník, složil 27. září 1968 přísahu jako nový předseda vlády. Postupoval pomalou modernizací. Jeho vládě se dařilo rozvíjet některé průmyslové obory. Byl mírně zmodernizován volební systém. V březnových volbách 1969 se poprvé účastnila voleb také opozice. Nakonec zvítězil Národní svaz. První období Caetanovy vlády očekávání demokratizace nepřineslo. Násilí v koloniích zhoršovalo mezinárodní postavení Portugalska. Rok 1972 už věstil vládě nové problémy. Organizace africké jednoty požádala svojí rezolucí, aby proti Portugalsku zavedli embargo na veškeré zboží. Volby do parlamentu se konaly 28. října 1973 ve vzrušené atmosféře. Předvolební kampaň byla omezena na jeden měsíc, přitom byla zakázána kritika vlády a její koloniální politiky. Vládní strana agitovala pod jménem Národní lidové akce APN a v den voleb už neměla soupeře, protože 25. října všichni kandidáti CDE odstoupili s prohlášením, že volby jsou fraškou. Marcelo Caetano sestavil novou vládu. Mezi vojáky nastal konsenzus v otázce likvidace režimu, ale panovaly stále různé názory na dekolonizační postupy, metody a lhůty. Přes svoji nesmírnou důležitost byla však koloniální otázka až druhotná. Prvořadým úkolem se stala nutnost odstranit autoritativní režim. Připravovaly se puče. V Caldas de Rainha se 16.3. 1974 vzbouřil motorizovaný pluk a táhl na Lisabon, byl však zastaven jednotkami věrnými vládě. Ráno 25. dubna 1974 zazněla z rádia zakázaná píseň, což bylo podnětem k zahájení povstání. Vzbouřené jednotky z kasáren Santarému obsadily strategické body v důležitých městech. Převrat se tentokrát zdařil. Během 24 hodin padlo jen pět lidí u sídla PIDE/DGS v Lisabonu. Salazarismus, nacionálně-byrokratický model autoritativního režimu, nenašel po 48 letech podporu v žádné sociální vrstvě. Portugalsko vykročilo novou cestou.

Použitá literatura
Neckářová L.: Španělsko a lidová fronta 1931-1936, Academia, Praha 1986
Arteta A.U., Zamora J.M.J., Serrano S.C.: Dějiny Španělska, NLN, 1999
Klíma J.: Dějiny Portugalska, NLN, 1996
Freyer P., Mc Gowan Pilhreimová P.: Salazarovo Portugalsko, NPL, 1965

Podobné články

Další články autora

Autor : Lenka Ožanová 🕔18.04.2004 📕28.740

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře